 |
| Lov na lišku |
Zakončení sezóny
Během minulých čtrnácti dní a několika posledních velmi promrzlých čekáních v různých částech honitby, se mi štěstí dost vyhýbalo. Lišku jsem sice párkrát viděl, ale byla daleko a neslyšela na vábení a v jednom případě mě přiběhla okouknout na pár kroků ze zad. Byl jsem proto rozhodnut, že naposledy zkusím štěstí o víkendu a Remington už pověsím definitivně do srnců na hřebík. Včera jsem však při venčení psa znovu zavítal do údolí u zahrádek za barákem, kde se mi zdařilo naposledy s vlečkou. I když je povrch velmi promrzlý bylo patrno, že stop od lišek v dolní části notně přibylo. Slunce vykonalo své a přivrácený svah byl už téměř beze sněhu, protější stráň a spodek údolí kolem cesty však poskytovali výbornou viditelnost.
V sedm hodin tedy zasedám k chatě na vrchu sadu, krytý stínem tří smrků, rozkládám stoličku a trojnožku a poučen z víkendu zalézám do sedacího vaku. Měsíc svítí naplno a protáhlé stíny pomalu proměňují okolí. Po půl hodině na vrchu zahrádek vrzne branka a postupně sílící křupavé kroky mi po chvíli přivádí do zorného úhlu zapomenutého zahrádkáře. Na cestě pode mnou zastavuje, ale díky mrazu nevenčí, jen zapaluje cigaretu a mizí dole ve městě. Do půl desáté je klid a jen občas zavrní nedaleká rolba. Začíná mi trochu zalézat za nehty a tak s dobrým rozhledem i větrem vytahuji vřeštidlo a do nočního ticha vypouštím do všech stran srdceryvný nářek.
Reakce je okamžitá a z přilehlé zahrádky pode mnou slyším šustění tlapek a cinknutí pletiva. Stahuji puškohled a bodem sleduji rychle se přibližující siluetu na tmavém pozadí sadu. Vydechnu až když se zastaví pod jabloní a začne panáčkovat. Záchranář si postupně prohopká celou louku, než mi definitivně zmizí dole na cestě a štípavá zima mi roztřepotá celé tělo. Po deseti minutách zaslechnu v místech kde zmizel zajíc nové a rychlejší, blížící se ťapání. Na bílé louce se objevuje podlouhlý stín. Při natáčení trojnožky si však škrtnu o zmrzlou hroudu a v puškohledu vidím jak liška prudce brzdí a upřeně sleduje mou pozici. V měsíčním stínu a s krytými zády mě nemůže vidět, tak beru do pusy myškovačku a zkouším ji tiše pobídnout. Dvakrát popoběhne s hlavou natočenou ke mně, ale celou cestu nás odděluje pletivo plotu dolní zahrádky.
Při přiblížení k cestě pak prudce zabere a mizí po louce pryč. Beru tedy hlasitější turbomyškovačku a rychlým trylkem ji v půlce louky zastavuji. Tentokrát si ji pro změnu prohlížím přes větve jabloně nad cestou. Znovu tedy vyloudím pár trylků a liška si k mému překvapení sedá a začíná štěkat. Není to klasické skolení ale jen jednoslabičný hlas, nic méně ho opakuje do zblbnutí, snad třicetkrát. Neustále se ji snažím zvednout rychlými trylky, liška však sedí jak přibitá a v šestnáctinásobném zvětšení krásně vidím jak s každým štěknutím zaklání a trhá hlavou. Nevím co si myslí, ale každopádně když přejdu do strakapoudího drnčení zvedá se a rychle kluše zpět do míst kde vytáhla. Naštěstí ji hlasitý trylek těsně před zatáhnutím zastavuje naširoko a tak vydechuji a těsně nad drátěným plotem za ní přes údolí vysílám 3,6 gramové, poloplášťové Sako. To svoji práci odvádí bezchybně a sráží lišku do sněhu bez dalšího odkazování.
Teprve teď se celý roztřesu zimou a loveckou horečkou a s velkými obtížemi se mi nakonec daří zabalit všechny svršky. Po sto metrech pak přicházím k mladé ale dost těžké lišce, poklekám a vzdávám jí pocty a děkuji Dianě za dnešní vydařený lov, který mi byl dopřán na dohled našeho domu. Šťastnou chvíli přerušují blížící se kroky a tak zhasínám baterku a pohledem vyprovázím dalšího zahrádkáře mířícího po cestě vzhůru a zároveň přemýšlím o celé vydařené zimní sezóně, která mi nabídla spoustu poučení a mnoho krásných loveckých i pozorovacích zážitků.
Tak přátelé v zeleném, Lovu a Myslivosti zdar Petr H.
