Spárkatá zvěř se naučí minerální slanisko navštěvovat trvale a opakovaně se ke slanisku vrací a navštěvuje ho celoročně.

Šikovné ruce a slanisko je zčásti hotovo

Typy slanisek vhodných k použití v dané honitbě jsou různé a záleží jen na uživateli honitby, jaký druh si vyrobí

 Samozřejmě také s přihlédnutím na zajíce a ostatní druhy spárkaté zvěře, které se v honitbě vyskytují. Důležité je mít slaniska zastřešená, aby deštěm nedocházelo k rychlému vyplavování živin z minerálního krmiva. Typ slanisek musí odpovídat druhu zvěře, pro který je určen.

Stavebně slanisko nesmí limitovat především samčí parohatou zvěř, tedy aby se dostala ke krmivu ve slanisku s parožím vytlučeným, ale i rostoucím. V období růstu paroží, kdy srnci potřebují právě dostatek minerálních látek, může nevhodně řešené slanisko limitovat jejich příjem, protože samci nepůjdou ke slanisku, aby si neporanili rostoucí paroží. U zastřešených slanisek stačí jejich doplňování dvakrát ročně - zjara a na podzim, je ale vhodné kontrolovat jejich obsah i v mezidobí mezi doplňováním, aby nedošlo ke spotřebování celého obsahu a slanisko nebylo prázdné. Objem využitelného prostoru slaniska pro uložení minerálního krmiva by měl být takový, aby obsah vystačil na dobu do dalšího doplnění. To vychází ze znalosti spotřeby minerálního krmiva v dané lokalitě. Jako náplň minerálních slanisek doporučujeme sypké minerální krmivo.

 V některých honitbách je praxí, že jsou slaniska součástí přikrmovacích zařízení – krmelců. Toto řešení ale nepovažujeme za vhodné. V každém případě je potřeba rozmístit slaniska i v ostatních částech honitby.
 Rozmístění slanisek v ostatních částech honitby je důležité proto, že počet přikrmovacích zařízení bývá početně menší, nejsou v honitbě všude a nepodchycují tím teritoriální rozmístění srnčí zvěře ve vegetačním období. Další skutečností je fakt, který si každý může v praxi ověřit, že srnčí zvěř se obvykle při příchodu ke slanisku paství, někdy i delší dobu v jeho bezprostředním okolí, nebo slanisko navštěvuje přerušovaně.

Slanisko jako pařez

U přikrmovacích zařízení je také podstatně vyšší pravděpodobnost nákazy srnčí zvěře parazitickými červy. Účinnost prováděné asanace po skončení zimního přikrmování nemusí být dobrá kvůli vysoké odolnosti vajíček parazitických červů. Také zde lze předpokládat přítomnost larev plícnivek, které vylézají na vegetaci, a dokonce i na slaniska až do výšky okolo 80 cm.

Slaniska jsou navštěvována srnčí zvěří celoročně, nejvyšší intenzita je zjara při přechodu na zelenou pastvu. Dále je navštěvují srny v době laktace a v podzimním období při přebarvování (línání) zvěře. Zajímavé je také, že srnčata od doby, kdy již začnou následovat srny, přejímají jejich zvyky a berou minerální krmivo zpočátku asi jen ze zvědavosti a později již plně.

Kdo zde pozoruje srnčí zvěř častěji tak zjistí, že vše u slanisek funguje hierarchicky. Každé slanisko je prakticky centrem teritoria, v tomto místě nejsilnějšího srnce. Při funkční síti slanisek ke konfiguraci krajiny a s ohledem na terén, jenž vyhovuje ve svých detailech starším srncům, je možné si tyto srnce rozmístit s určitým záměrem tak, jak chceme. Srny u slanisek jsou respektovány teritoriálními srnci, ale vždy se zde střídají. Obvykle vyjde ke slanisku v jarním období nejdříve mladší srna a opouští je při příchodu starší srny. Od počátku léta srnčata navštěvují slaniska se svými matkami. Z jara, při začátku vytloukání nejstarších srnců a tvorbě teritorií, jsou u slanisek vždy první ročci a dvouletí srnci. Obvykle pak přijde nějaký středně starý srnec a mladší jedinci odstoupí tak do 100 m od něho, kde pokračují v pastvě. Blízké okolí slaniska je obvykle vyznačeno hraby a výtlučkami teritoriálního srnce, který jeho okolí pravidelně kontroluje a obhajuje. Vybudování sítě slanisek má zásadní význam k cílenému zkvalitňování srnčí zvěře.

Slaniska. V lese je zpravidla nejefektivnější a nejlevnější použití jednoduchých dřevěných korýtek (žlábků). Tyto umístit tam, kde se zvěř nejraději zdržuje.

Srneček v zimě na krmelišti

Zvěř potřebuje sůl v průběhu celého roku, ale hlavně na jaře

To proto, anebo právě proto, aby po zimních měsících, na živiny chudších, mohla doplnit zásoby nerostných solí v těle, dále proto, že snižuje nežádoucí následky přechodu od suché potravy zimní k šťavnaté jarní.

 Potom také, že zvyšuje chuť k jídlu, povzbuzuje trávení, zlepšuje výměnu látek a tím zdraví a odolnost a v neposlední řadě, že jako pochutina zvěř láká a často ji udržuje na stávaništích, kde se zvěři sůl podává.

   Zvěř bere sůl jen tolik, kolik potřebuje, sama tedy instinktivně pozná množství, které jí stačí a v dávkování si tedy nebere příklad z člověka.
   Zvýšený význam má předkládání soli tam, kde je půda a s ní celá vegetace chudá na nerostné látky, jakož i tam, kde hodláme zmírnit škody způsobované na lesních i polních kulturách. Spotřeba soli se řídí jakostí paši, podle níž klesá nebo stoupá a stupňuje se za počasí suchého i mokrého. Proto je třeba pečovat o zásobování zvěře solí po celý rok - ale hlavně na jaře.

   Slaniska

 V lese je zpravidla nejefektivnější a nejlevnější použití jednoduchých dřevěných korýtek (žlábků). Tyto umístit tam, kde se zvěř nejraději zdržuje a to jak do míst letního, tak i zimního pobytu. Nejobvyklejší náplní korýtek je "pěchování" směsi soli se žlutou hlínou, řádně prosetou, bez kamínků, střídavě ve slabých vrstvách posypaných solí a dobře utlačené.

Zvěř dává přednost zemině uležené, důkladně prosáklé do nejmenších částeček, před zeminou čerstvou. Nejobvyklejším způsobem je "pěchování" směsi soli se zeminou v poměru 1 : 5 až 1 : 4.   Možno tak činit stejně dobře ve formě kusové soli podávané různým způsobem - bez příměsí jiných látek nebo ve formě krystalické, anebo jako lisované cihly takové směsi (lizy).

   Které zvěři je třeba sůl předkládat?   Veškeré! Je všeobecně známo, že spárkatá zvěř navštěvuje slaniska velmi ráda a sůl v každé formě intenzivně bere. Také zajíc, který lízat "neumí" (nemá k tomu potřebný jazyk) si velmi rád pochutnává na dřevěných, solí řádně prosáklých korýtkách, která pozvolna mizí a bývají doslova i s obsahem sežrána. Spárkatá zvěř tedy zužitkovává obsah a zajíc (i králík) nádobu. Zajíc ohlodává korýtka až tak druhým a třetím rokem, až když jsou pořádně solí prosáklá. Čerstvá, nová, mu moc nechutnají.
V těchto starých, často už "taktak" držících se pohromadě, je zbylý obsah z podzimu brán srnčím, hlavně z jara, velmi dobře, snad ještě lépe, než ze slanisk čerstvě připravených.

Nejčastěji se solné kameny umísťují v pařezích (pokud možno zdravých), mezi dvojáky, sevřeny ve vidlice i jinak.
 Zde je na místě upozornit, že nezná-li zvěř tento způsob, zničí časem tyto solné hroudy déšť - pokud je ještě předtím nesesbírají lesní nenechavci, pro svá domácí zvířata. Je to způsob nehospodárný, nekontrolovatelný, neboť kusy soli zmizí často nezužitkované.
Velmi vhodnou a oblíbenou formou jsou lizy kůlové. Ať už pahýl stromku nebo kůl zaražený do země (vše oloupané) musí být svisle provrtaný, aby pojal bohatou nálož soli, a od něho šikmo dolů odbočující slabší vývrty rozdělené na všechny strany tak, aby silný roztok, který se tvoří působením vlhkosti, stékal po celé ploše kůlu k zemi. Ideální je umístit nebo zpevnit prostor pod kůlem a vytvořit tak jakési korýtko. Takové lizy tak ráda navštěvuje veškerá zvěř, která olizuje stékající solný roztok nebo vykrystalizovanou sůl - tuto nejraději i vyhryzává i vyzobává solí nasycenou zeminu.

Slanisko pilka sekyrka a šikovné ruce

Pilka sekyrka a šikovné ruce a je slanisko!

Staré slanisko dosloužilo, tak jsem vzal pilku a nové bylo za chvilku.

 Práce Františka F. H. - myslivce, přítele přírody a zvěře. Pamatuje na péči o zvěř a vyrobil slanisko na obrázku.
Šikovné ruce...dobrá práce se chválí sice sama, ale není od věci jí trochu vypomoci publikováním na webu.


Zdroj: sociální sítě FB, skupina myslivost

Motto:  Každý chvilku tahá pilku - až vyrobí slanisko...