MYSLIVCŮ SE NEBOJÍME je nás hodně a jsme už ostřílení mazáci..tak se těšte, naše páráky vám proženou prdelku.

Přejeme všem myslivcům klid v lese a noste nám pravidelně krmení, ať se nezhubnem...
Vaši kňouři sekáči v akci!

NAHÁŇKA A ČERNÝ KŇOUR ÚTOČÍ

Kňour v zimě

Ráno byl sraz na hájence, kde jsem v raném mládí bydlel

Vše jsem si prohlížel a můj pohled obzvláště upoutávaly věci, které zde nejspíš byly i tenkrát. Na srazu byla spousta známých, se kterými jsem se rád skoro po roce na začátku lovecké sezony opět setkal ...
Po nástupu se na první leč jelo auty k osamocenému lesíku u Budkova. S Jardou jsme jeli mým Rangerem. Cestou jsme povídali o zvěři a já pozoroval změny na lesních porostech, které se udály za posledních 15 let, tedy od té doby, kdy jsem zde byl naposledy.

Zaparkovali jsme a dostali instrukce, že po leči bude u aut svačina, a už se naše dlouhá řada ubírala přes zaseté obilí k lesíku.
„Zdeněk má zvěř dobře obeznanou,“ říkal jsem si v duchu, když jsme míjeli brázdy čerstvě vyryté divočáky. Také v ranní rose bylo vidět, kudy přesně divočáci táhli. Čerstvé stopy byly různě velké – od selat, lončáků, bachyní; ale nad velikostí jedné stopy jsme se obdivně pozastavili – tak ten asi bude dobrej!

U lesa mě, Jardu a další čtyři střelce vybrali s tím, že nás místní člen rozestaví po levém křídle.

Les zde tvořil okraj do písmene L a naneštěstí nás rozestavěl po kraji lesa. Z neznámých střelců naproti jsem měl trošku obavy, a proto jsem dlouho kynul a mával, aby všichni zaznamenali mé stanoviště. Vpravo asi 40 metrů ode mě stál u dubu Marek a za ním pak Jarda s novým kulovým dvojákem. Přál jsem mu, aby ho mohl dnes vyzkoušet.

Od honců jsem zjistil, že asi 50 metrů naproti mně je za stromy a keři střelec. Vyloučil jsem strany, kam nemohu střílet, a určil jediný možný směr bezpečné střelby – kolmo za mě na pole.

Leč začala.

Zima a černá zvěř

Honci prošli kolem mě. Asi čtvrt hodiny se nic nedělo. Pak kolem mě lečí proběhla jedna srna. Ze spodní části leče se k nám blížilo hlášení psů. Za chvíli padla první rána z pravé strany, hned po ní shluk několika dalších ran. Znovu se blížilo hlášení psů. Blížilo se k Jardovi, kterého jsem měl po pravé straně přes střelce Marka.

Za chvíli vybíhá kolem Jardy na pole lončák. Vidím, jak boční střelec táhne s lončákem přes mě, a padá výstřel. Divočák se láme v ohni, ale výstřel byl přímo v mém směru; rakouský host pořád míří proti mně. Mávám a snad mě zaregistroval; popochází pár kroků, asi abych nebyl v přímém směru výstřelu. Naštěstí divočák odkazuje a další rány není třeba.

Jde mi z toho mráz po zádech. Nerozumím tomu, proč nás nezavedli ze šikma v jedné linii, proč takto do „L“?

Slyším hlášení psů; pomalu se blíží.

Vzpomínám, jak před více než 15 lety tady na tom místě ulovil tenkrát hospodář našeho sdružení kapitálního kňoura; společnými silami ho naložili na kapotu malého fiátku 600, se kterým jezdil do lesa. A černobílou fotografií ten okamžik zvěčnili ...
Z myšlenek mě vytrhávají blížící se kroky. Zvedl jsem se ze sedací hole a stoupl si za keř. Po chvíli vidím blížícího se velkého divočáka. Je následován dvěma lajkami a teriérem; občas se hlasitě ozvou ...
Jsem za keřem a rozeznávám siluetu kňoura; ani se nehnu. Běží lečí, asi 4 metry od kraje lesa. Ctím zákony a nenapadají mě myšlenky na lov; je zážitek z takové blízkosti takového rytíře vidět. Dostává se na moji úroveň. Nejspíš zaregistroval moji siluetu za keřem – ten pohled vypovídal vše … otáčí se proti mně! Řítí se přímo na mě! S připravenou zbraní couvnu do pole, jak rychle jen to jde.

„Má impozantní zbraně,“ probleskává mi hlavou.

Divočák

Couvnu do boku a předpokládám, že kňour bude po náznaku útoku pokračovat dál svým směrem, ale on se hrne přímo na mě. Pušku mám v rameni, v optice vidím zbraně, „přece je nerozbiju,“ letí mi hlavou.

Mačkám spoušť. Kňour stočil hlavu a rána končí někde v krku. Čekám, že se zlomí, ale ani nepřibrzdil.
Skoky se na mě řítí. Okamžitě přebíjím a nevím, zda to stihnu. Klika závěru letí dozadu, vylétne prázdná nábojnice. Závěr zavírám, hlavní od pasu mířím na černý kolos, co se na mě řítí. Dovírám kliku závěru a chci přehmátnout na spoušť; vtom mi kulovnice nárazem kňoura letí z ruky. Ta obrovská hlava, trhá s ní nahoru a do stran „a já mám holé ruce“!

Myšlenky mi říkají, že je zle. Uskakuji, kňour mi podráží pravou nohu a okamžitě, ještě než dopadnu, cítím, jak ryjem trhá. Ležím na zemi a než se stihnu pohnout, cítím údery jeho ryje do boku.
Snaží se mne trhnutím přetočit, dostat se mi na břicho. Cítím tupou bolest hluboko v noze.
Je zle! Musím se z toho nějak dostat. Uvědomuji si, že mi jde o život.

Rukama, nohama, jak jen to jde, se snažím odrážet útoky jeho ryje. U pasu mám velký lovecký nůž, ale ruku nemohu ani vteřinu postrádat. Křičím, rukama chytám kňoura. V obličeji cítím jeho slepené štětiny. Jeho tělo je jak kámen, cítím tu obrovskou sílu.
Rukama, nohama se od něj odrážím, překulím se a vstávám a utíkám. Bojím se k němu otočit zády. Kličkuji, dvakrát, snad třikrát se mi podaří uhnout. Odbíhá, už se neotáčí a pokračuje svým směrem, za ním psi.

Marek ke mně utíká, ale náhle letí k zemi a z jeho zbraně padá výstřel. Kňoura vidím odbíhat, Marka na zemi. Moje kulovnice ... běžím k ní a v pravé noze cítím bolest, podlamuje se. Jsem u kulovnice. Odjišťuji, mířím zezadu na kňoura. „Jde tak pomalu“, napadá mě. Ale v jeho zákrytu se míhají lajky. Nemůžu vystřelit! Vbíhá do trávy, psi jdou stranou, mačkám, ale kňour při výstřelu mizí za terénní vlnou. Pozdě ...

V kalhotech na stehně cítím horko. Vidím díry. Kolem jsou velké krvavé skvrny. Bolí to.
Vzpomněl jsem si, jak vedle mě vyšla rána Markovi a svoji kulovnici vybíjím. Lov pro mě končí.

Belhám se k sedací holi, opírám se o ni. Je tady Jarda. „Volej sanitku!“, křičím. Jsem v šoku a motá se mi trochu hlava. „Vemte mi kulovnici,“ cítím, jak mi je těžká, „a volejte sanitku!“ Belhám se dolů, co nejblíž k cestě, podávám kulovnici, někdo ji bere. „Pomozte mi!“

Ze spodu přichází náš závodčí. Opírám se o něj a jdeme k cestě. Tam padám do trávy. Ležím, odpočívám.
Slyšel jsem, jak Jarda volal sanitku. „Bude to dobrý,“ říkám si. Rozřezává mi kalhoty v místě zakrvácených děr.

Tři díry ve stehně. Vidím žlutý podkožní tuk, svalovinu ... dál se raději nedívám. Krev teče, nestříká. „Tepna to nebude … bude to dobrý!“
Přichází další lovci. Stojí nade mnou jako sudičky. V jejich tvářích vidím zděšení, když přes rameno Jardy nakukují na ty rány.

Nemluvím, šetřím síly. Zem je studená.
Sanitka! Slyším sirénu. Je tady.

S pomocí se překulím na lehátko, zvedají mě. „To lehátko má zajímavý mechanismus,“ probleskává mi hlavou, jak přesně a hladce zajede do sanitky. Při každém milimetru pohybu mě polévá horko a tíží palčivá bolest, ale přesto s příchodem doktora cítím úlevu. Nyní to už bude dobrý. Je tady zkušený doktor, řidič a pěkná sestřička.

Jsme v sanitce, poutají mě, dávají kapačku a doktor s řidičem sedají dopředu, sestřička vedle mě. Vyjíždíme. Tak takováhle je vyhlídka ze sanitky. Jedu známou krajinou, koukám na svůj dům a hledám telefon, abych zavolal manželce. Ráno, když jsme se loučili, mi říkala „A dávej na sebe pozor!“
V hlavě se mi celé drama pořád opakuje. A poté ještě několik nocí. Co jsem měl udělat jinak? Ve snu se snažím více uskočit, rychle přehmátnout od kliky závěru ke spoušti a zmáčknout, ale nejde to ...

Vzpomínám si, jak kňour reagoval na to, když jsem začal křičet, „Ááááá, pomóc!“ Bylo to poté, co mi souboj připomenul rvačky z mládí, ale nyní jsem neměl za soupeře kluka z vyššího ročníku, který, když na to přijde, přestane ... nyní mi jde o život ...

Kňour se křiku lekl, na chvíli se zarazil a já měl čas se odkulit a zvednout.

Jak se tomu příště, ve stejné situaci vyvaruji?
Pouštět kňoury jak doposud bez rány? Nebo, jakmile nějakého zahlédnu, se připravím hned k jeho ulovení? Říká se, že po boji je každý generál, ale co jsem měl udělat jinak, když jsem první ránu nemohl střílet dřív jak na tři metry a ta se mi nepodařila a nezastavila ho?

Nyní, pár dnů po souboji, ležím se třemi tržnými ránami ve stehně 12 centimetrů hlubokými v nemocnici a přemýšlím, co v podobné situaci dělat.
„O malinký kousek vedle a měl jste poslední tři až čtyři minuty života, pokud by zasáhl tepnu,“ říká doktorka, co mě operovala.

V tom místě by to šlo těžko zaškrtit a rána by se musela ucpat prsty nebo celou rukou a tlakem krev zastavit. „Jarda by to zvládl,“ letí mi hlavou, „jeho stisk je tak pevný“, představuji si, jak mi prsty mačká stehno, stříká krev, sanitka tam nebude dřív jak za 15 minut ... síla v prstech slábne ... V takové situaci je dobré mít u sebe někoho, komu člověk věří, o kom ví, že se nevzdá ...

Pokud by se to stalo mému kolegovi vedle mě, musím okamžitým křikem zaujmout kňourovu pozornost a co nejdříve se přiblížit, vždyť jde o vteřiny, možná spíš desetiny vteřiny ...
Nyní si uvědomuji výhodu kulových dvojáků, takto z blízka i zastavovací účinek breneku ze spolehlivé brokové kozlice či dvojky, protože mně chyběla možnost druhého výstřelu.

Přestože svoji kulovnici Sako 85 v ráži 30-06 Sprg. umím bleskurychle přebít, tady to nestačilo. Nebo kulový poloautomat Sauer 303? Jaká je pravděpodobnost, že se v choulostivé situaci zasekne?

S kulovnicí v ruce jsem se dosud cítil neohroženě. Pyšně jsem věřil, že se svojí kulovnicí dokážu vyřešit jakoukoliv situaci. Nyní jsem rád, že v naší kulturní krajině je posledním rytířem, který je schopen se postavit člověku, „jen“ divočák a ne třeba medvěd. Jak by takové setkání asi dopadlo?

Dodnes si lámu hlavu - byl ten divočák postřelen? Než došel ke mně, padlo z leče několik ran, ale všichni honci tvrdí, že na toho kňoura nikdo nevystřelil. Ta reakce se mi nezdá - měl potom nějaké starší poranění? Nebo byl zdravý a jeho agresivní reakce byla způsobená stresem z honců a dotírajících psů? Kňoura nedohledali, ale jakmile budu moct chodit, vezmu svého barváře a podívám se tam. Vyhlížím z okna a nejraději bych vyrazil hned.

Po tomto setkání cítím mnohem větší respekt. Při lovu budu daleko opatrnější a dosledy už nebudu provádět sám.


Ing. Martin ŠLECHTA


Sepsáno v třebíčské nemocnici dne 3.11.2011.

Kňour proti lovci v zimě je riskantní útok...A běda střelci pokud se netrefí!

Kňour proti lovci v zimě je riskantní útok ...zvětšete klikem do obrázku!

Kliknutím do obrázku kňoura uvidíte...ten se rozhodně nebojí. A běda střelci pokud se netrefí!

NA NAHÁŇCE. Co se stalo při lovu černé zvěře. #Naháňky, Černá zvěř, Lovy černé zvěře, Myslivci a konfliktní situace, Kňour útočí, Fotografie z myslivosti, Názory myslivců

Prase divoké

Již po léta jezdím každoročně na hony také do nedalekého Mysliveckého sdružení, a to nejen pro trvale dobrý výřad drobné zvěře a divočáků, ale především pro velmi příjemnou kamarádskou atmosféru během celého průběhu honu, přitom však disciplínu a pořádek během všech lečí, včetně dodržování mysliveckých tradic.

Tedy vše tak, jak by mělo na správném honu být. Ranní nástup i večerní slavnostní výřad po zapálení ohňů doprovází troubení mysliveckých hlaholů. To vše probíhá v prostranství před doslova reprezentační mysliveckou chatou, kterou si před léty postavili členové tamního MS. V příjemném prostředí chaty končí každý hon poslední lečí při dobrém občerstvení a bohaté tombole. Přitom nikdy žádné hádky nebo výtržnosti, o kterých se občas píše v tisku nebo se i objeví v televizi v podobě filmového zpracování. Protože myslivecké sdružení provozuje také vlastní bažantnici (ze které mj. zásobuje bažantími kuřaty případné zájemce z některých honiteb MS v okrese Šumperk), navíc má v honitbě také dva rybníky vhodné pro chov divokých kachen a v lesích trvale dobrý stav černé zvěře, pořádá od počátku listopadu několik honů na drobnou a černou zvěř. 

Vlastní hon probíhá většinou tak, že v dopoledních lečích se loví v bažantnici kohout i slepice, v ostatních lečích bažant kohout, kachna, zajíc a škodná. Po obědě (většinou v myslivecké chatě) se odchází do lesů, kde se v každé leči loví zajíc, liška a především zvěř černá. Na výřadech bývá při prvních honech do 100 ks drobné zvěře, selat a lončáků jak kdy, většinou tak tři až deset kusů (někdy i více). Před asi deseti lety jsem si při polední přestávce jako vždy doplnil většinou již vyprázdněný nábojový pás větším brokem (4 mm na zajíce a 4,5 mm na lišku) a čtyřmi náboji s jednotnou střelou na divočáky. Tento počet mi byl doposud vždy dostačující. Toho dne jsem měl štěstí. Ve druhé leči jsem ulovil jednou ranou slabšího lončáka. Ve třetí leči šla na mne bachyně se selaty. Jedno se mi podařilo ulovit také jednou ranou, na další jsem vypálil dva poslední náboje. Po druhé ráně sele padlo, jelikož na něj střílel také můj soused, volal jsem na něj, že je určitě jeho. Spokojen s dosavadním průběhem lovu jsem byl také rád, že mi kulové náboje vyšly "tak akorát".

 Při výloži po této leči se hospodář Jirka radil se svými "průzkumníky" a zkušenými závodčími Čestmírem a Lubošem. Výsledkem porady bylo rozhodnutí, že se obstaví a protáhne ještě jedna leč, ve které měli být také divočáci. Při přesunu k této leči jsem se jen tak mimochodem zmínil při řeči s jedním místním myslivcem, že již nemám žádné S-bally apod., ale že nevadí, neboť na mne již stejně žádní "divoši" nepřijdou. Ten se ohradil, "že člověk nikdy neví, a co kdyby.", tak jsem si od něj vypůjčil alespoň dva nabízené kulové náboje. Tiše obstoupená hustá seč se "protláčela" odshora po svahu dolů k lesní cestě. Moje stanoviště bylo v horní části mezi sečí a "laťákem". Když hospodář spolu s honci a svými špringršpaněly včetně nezbytného foxteriéra Žerika dotláčeli spodní část leče, ozval se štěkot psů a krátce nato padaly první výstřely.
Bylo zřejmé, že vytlačili divočáky. Můj klid a přesvědčení o tom, že nahoru až ke mně již nic nepůjde, pojednou přerušilo neznatelné prasknutí v houštině. Připravil jsem zbraň a vtom na okraj seče přišla srna se srnčetem. Okamžik jsme na sebe hleděli bez pohnutí, načež oba kusy odběhly do laťáku. Hned nato za nimi vyběhli poměrně zvolna dva lončáci. Na jednoho jsem rychle zamířil a v přehlednějším místě mezi stromy vypálil.

Černá zvěř - divočák

Ránu značil trhnutím a jako by pozastavením, po rozběhnutí se mi podařilo znovu zamířit a vystřelit. Po této ráně se lončák doslova překulil a zůstal ležet. Nastal klid a pro mne okamžiky příjemného vzrušení. Měl jsem zato, že divočák je zhaslý. Pro jistotu jsem raději ještě chvíli počkal, nabil alespoň jeden brokový náboj 4,5 mm a šel si prohlédnout a vyvrhnout uloveného divočáka. Se zbraní v ruce jsem opatrně obcházel hustěji zarostlý smrk, abych lépe viděl, kde a jak leží.

Když jsem obešel smrk, tak mne spatřil a okamžitě prudce vyrazil proti mně. Nezbylo mi nic jiného, než rychle zamířit a vypálit. To se mi naštěstí podařilo, divočák po ráně na hlavu ze vzdálenosti asi 10 až 15 metrů zůstal ležet, tentokrát již "natrvalo". Konečně jsem si mohl oddechnout, i když mne ještě hodnou chvíli provázelo vzrušení z toho všeho, co se událo. Vždyť kdyby nebylo té poslední dobré rány, jistě bych se nevyhnul bolestivému požďuchání a pokousání od smrtelně zraněného divočáka, který by statečně bojoval o svůj život. Vzdal jsem mu poslední poctu a přitom jen tak letmo pomyslel na to, jak by vše skončilo, kdybych se netrefil. Měl jsem přece nabitou pouze jednu hlaveň! Při vyvrhování jsem zjistil, že první rána šla za komoru, tedy "na měkko" a ta druhá mu přestřelila levý přední běh. Po té se tedy "překulil" a zůstal ležet do té doby, než jsem jej svým příchodem vyrušil. Smrtelná pro něj byla vlastně až ta třetí, broková. 

Mysliveckému hospodáři jsem pověděl co se mi přihodilo a proč jsem střílel broky. To aby také předem věděli, až při stahování deky přijdou na spoustu broků v jeho hlavě. Od té doby již na tento hon beru vždy 8 ks nábojů s jednotnou střelou, i když vím, že je již asi nikdy nebudu potřebovat. Před dosledem postřeleného kusu nebo i příchodem ke zhaslému kusu mám vždy nabité obě hlavně, a to jak u brokovnice, tak u kulobroku.

Jakmile spatřím zalehnutý kus, pozorně zjišťuji, jak leží. Jestli na boku, pak opatrně přicházím a sleduji, zda se opravdu již nehýbe. Není-li divočák zhaslý a při tom je i smrtelně zraněný, většinou leží na břichu opřený o přední běhy připravený k obrannému útoku. V takovém případě bez váhání dostřeluji na krk, hlavu nebo jiné vhodné místo. V opačném případě, pokud bych to včas nestihl, tak divočák buď uteče a další dosled tím může být velmi zkomplikován, nebo napadne lovce, zvláště, nemá-li s sebou při dosledu loveckého psa. Toto platí jak při individuálním lovu, tak při lovech společných.

Ing.Vojtěch Poles

Ze smrčí se nečekaně vyřítil tří až čtyřletý kňour. Bylo slyšet jen lámání, pak křik a halas lidí. Zmatek ukončila jediná rána z pušky. Zůstává dodnes záhadou, proč divočák zaútočil.

Dospělý kňour

Naháňka v honitbě

nedaleko Choratic se chýlila ke konci. Začala závěrečná leč a všichni se těšili na bohatý výřad. Myslivci už ulovili bezmála dvacet kusů černé zvěře. Honci procházeli porostem, na předstupu se vzápětí rozlehlo několik výstřelů. Od vzrostlé smrčiny, která lemovala nevelkou paseku nad mým stanovištěm, dolehlo lámání, pak křik a halas lidí. Zmatek ukončila jediná rána z pušky.

Drama, které se odehrálo, svědci viděli každý po svém, ale na základních faktech se shodovali všichni. Ze smrčí se nečekaně vyřítil tří až čtyřletý kňour. Jak se později ukázalo, nebyl zraněný, přesto okamžitě napadl nejbližšího střelce.

Václav nestačil vystřelit, ani uskočit. Pocítil náraz a než upadl i bolest v lýtku. Divočák se však otočil a ocitl se přímo nad ním. Václav, je zkušený myslivec, se ho snažil odkopnout, ale kňour útočil dál. Začalo jít opravdu do tuhého, když vtom přiskočil myslivecký hospodář a chladnokrevně, jedinou ranou na krk kance, útok odvrátil.

Pavel mířil přesně. Všichni jsme jej obdivovali za rozvahu i za bleskovou reakci. Nepodlehnout zmatku, použít zbraň v situaci, kdy se pod kňourem zmítá napadený kamarád, není jen tak. Při nejlepší snaze by se mohlo stát, že by nechtěně zasáhl i myslivcovu paži, nohu, a nedej bože, trup… Václav měl párákem rozseknuté lýtko, zela v něm čtyřcentimetrová dosti hluboká rána.

Zůstává dodnes záhadou, proč divočák zaútočil. Nebyl postřelený, neštvali ho psi, mohl bez zábran odběhnout a ztratit se v houštinách. V čem je možná příčina? V hustém porostu nejspíš došlo k překročení únikové vzdálenosti, a proto kňour namísto ústupu volil atak.

Někdo může namítnout, že na honce a rozestavěné střelce toho dne kňour třeba nenarazil poprvé, ustupoval možná i několikrát, byl pronásledovaný, dostal se do stresu a ten vedl k agresivitě.

Jak už to s volně žijícími zvířaty bývá, s univerzálním vysvětlením vystačíme málokdy. Svědčí o tom případ, který se odehrál nedaleko Kouřimi, při zahájení lovecké sezóny, hned v první leči naháňky. Vedení Honebního společenstva Ostrák ji naplánovalo podél protáhlého koryta potoka, který lemuje jabloňové sady. Honcům a střelcům zbývala závěrečná stovka metrů, když se ze svahu rozlehl křik a pak výstřely, které šly rychle za sebou.

Vše se vyjasnilo po skončení leče. Z hustého křoví se vylomil mladý kňour. Prorážel řadu a zamířil přímo na jednoho střelce. Když jej těsně míjel, jen trhnul hlavou. Muž vykřikl a skácel se. Teprve pak se okolní myslivci vzpamatovali, divočáka však nikdo nezasáhl, přesadil rychle pole a zmizel za blízkým horizontem.

Napadeného uchránila několikerá vrstva oblečení. Párák viditelně poznamenal bundu i kalhoty a na kůži zůstal šrám dlouhý patnáct centimetrů. Mohli jsme se jen dohadovat, jak by zranění vyhlíželo, kdyby ostří kančí zbraně proťalo kůži hned zpočátku a proniklo hlouběji do tkáně.

Arnošt Tabášek

#Kňour útočí, Černá zvěř, Černá zvěř - kňour, Lovy černé zvěře, Myslivci a konfliktní situace, Lovecké příběhy