Chování na honu má být myslivecké a se skromností a disciplinovaností. Proto sledujeme a respektujeme všechny pokyny vedoucího honu, případně závodčích!

Při obstavování leče a zavádění na střelecké stanoviště se chováme tiše, disciplinovaně a plně respektujeme pokyny závodčího.

Chováme se tiše, disciplinovaně
 a respektujeme pokyny závodčího. 

Po přidělení střeleckého místa poděkujeme slovy Lovu zdar!, nebo Děkuji. Stanoviště si nevybíráme ani neměníme, zejména z důvodu vlastní bezpečnosti. Po příchodu na stanoviště se tiše a nenápadně zkontaktujeme se sousedními střelci, abychom věděli kde stojí. Nehlučný příchod zdůrazňuji proto, že jsem v posledních letech zažil i zcela zkažené společné lovy na kachny z divokého chovu nebo černou zvěř jen z důvodu hlučné zábavy hostů i domácích při obstavování leče. Vtipkování a zábava patří k mysliveckým zvykům rovněž, ale až po lovu. 

Na stanovišti se chováme obzvláště tiše. Prohlédneme si terén, odhadneme případné spády zvěře a předpokládané směry leče a nenecháme se strhnout k výstřelu ani na kus zvěře, který náhodně vyrazil dříve přímo na nás. Výstřelem můžeme strhnout ostatní zvěř a všem ostatním sobecky celý lov zkazit před tím než jsou všichni připraveni na svých místech. Po zahájení lovu střílíme na zvěř, která míří přímo na nás nebo se pohybuje v koridoru před námi. Neustřelujeme zvěř sousednímu střelci zvláště pokud se nám zdá, že je méně pohotový. Pokud je zvěř v prostoru mezi střelci, potom dává přednost k ráně mladší myslivec staršímu a domácí hostovi. Výrazem slušnosti je i vybídnutí souseda k první ráně.

Chování na honu má být myslivecké a se skromností a disciplinovaností. Proto sledujeme a respektujeme všechny pokyny vedoucího honu, případně závodčích!

SPOLEČNÉ LOVY

HORKÁ FLINTA  S ÚSMĚVEM

Společný neboli hromadný lov (hon) se používá převážně k lovu zvěře drobné za účasti většího počtu střelců, honců a lovecky upotřebitelných psů. 

Podle druhu lovené zvěře se rozeznávají hony zaječí, bažantí, kachní a podle prostředí hon polní, lesní a vodní. Podle významu může být hon hlavní a hony vedlejší, příležitostné. Dále se rozlišují hony i podle způsobu provádění, což úzce souvisí s prostředím. Tak např. v polích jsou hlavními způsoby lovu ploužení a kruhový hon, v lese to budou převážně naháňky, nátlačky a nadháňky, popř. česká leč, kterými lze úspěšně lovit také lišky, popřípadě zvěř spárkatou.  

 Pro každý hon musí být stanoven vedoucí honu, jeden nebo několik vedoucích střelců (zaváděči, závodčí) a vedoucí honců. Důležitým předpokladem řádného průběhu honu je jeho dokonalá příprava. Nezbytnou součástí je také zajištění dostatečného množství lovecky upotřebitelných psů. Na první tři střelce přitom připadá jeden pes a další pes je potřeba vždy na každých započatých deset střelců.

 Lovecky upotřebitelný pes musí být kvalifikován pro práci s danou zvěří, která se bude na připravované akci lovit.

Myslivecké tradice. Myslivecké zvyky a pověry, Společné lovy výlož a výřad ulovené zvěře

Nápaditá prezentace úlovku myslivcem

Z našich tradičních zvyků při vzdávání pocty ulovené zvěři

Úctu ke zvěři považujme za nejdůležitější vlastnost ušlechtilého myslivce, a těmi bychom měli být všichni.

Tak jako při osamělém lovu vzdáváme poctu zvěři, nazývanou rekviem v lese, tak takovým kolektivním rekviem je postání nad zvěří se sejmutým kloboukem při výloži a výřadu.
A protože zejména pak výřadu je přítomno více lidí, mladých myslivců a někdy rodinných příslušníků, je potřebí tento obřad vykonávat správně, bez chyb, aby se to naučili další dobře pro dobu budoucí.

Myslivecké tradice, zvyky a obyčeje jsou jistě hezké, musíme si jich vážit, ale nebudeme je používat jen proto, abychom se jako myslivci lišili od jiných občanů. Je to náš život.

V úvodu se také stručně zmíním o zahájení honu, protože je tam nástupní útvar podobný tomu u výřadu. Honu se zúčastníme však jen tehdy, jsme-li jmenovitě pozváni. Na místo srazu se dostavíme včas, ohlásíme se vedoucímu honu a pozdravíme se všemi přítomnými. Nemůžeme-li přijmout pozvání, řádně se včas omluvíme. Host si nikdy bez pozvání nepřivede dalšího hosta. Svůj případný doprovod beze zbraně ohlásí vedoucímu honu, aby jej bylo možno zaznamenat do seznamu účastníků. Všichni střelci nastupují nejčastěji do dvojřadu, s puškou na levém rameni a vždy s pokrývkou hlavy. Předseda MS, společenstva, myslivecký hospodář, případně vedoucí honu stojí vlevo od nich, honci a psovodi naproti střelcům a pomyslný čtverec či obdélník uzavírají po pravé ruce od střelců trubači. Při troubení všichni smeknou. Není-li troubení, vyslechnou účastníci s nepokrytou hlavou pouze uvítání. Po vyslechnutí všech pokynů, signálů, sledu lečí si všichni navzájem popřejí "Lovu zdar". Poslední slovo při zahájení patří opět trubačům.


VÝLOŽ  Výlož zvěře ještě není tak úplně vzdáváním pocty úlovkům, protože její význam tkví především v jejich evidování, avšak už při výloži se musí dodržet zásady správného zacházení se zvěří jako potom při výřadu. Výloží se dává najevo, že se žádná zvěř nezatajuje, že nikdo nemůže dát žádný kus stranou. Již při výřadu pokládáme zvěř na pravý bok. Kachny, dříve i koroptve a další drobná a vodní zvěř se může pokládat též na hřbet. Řady tvoříme dle druhů a také pohlaví, zejména u pernaté - bažantů a kachen, nikoliv samozřejmě u zajíců a králíků. Největší chybou, a bohužel současně i nejčastější, je překračování řad zvěře. Je to paradox: myslivec připravuje výlož či výřad k poctě zvěře a přitom ji potupí překračováním. Viděl jsem to bohužel i u profesionálních myslivců.

I při výloži by měly být řady přiměřeně rovné a ne příliš dlouhé. Jde přece o evidování počtů zvěře, tak je dávejme po deseti či dvaceti kusech, a finanční a myslivečtí hospodáři budou jejich počty snáze zaznamenávat. Při výloži se úlovky ošetří, vyvrhnou, vymačkají, vytřídí rozstřílené a nevyvinuté kusy.
Na slavnostnějších honech, na závěr každé výlože po zatroubení "Halali" vedoucí honu ohlásí: na první, druhé leči bylo uloveno tolik a tolik kusů té které zvěře a dá pokyny a informaci k organizování leče další. Účastníci honu se při výloži nestaví do řad, stojí jakkoliv volně u výlože, ale při troubení samozřejmě smeknou.

Již při výloži je možno předávat úlomky za ulovení patřičné zvěře, jsou tak šťastní střelci "viditelně oceněni" pro další průběh honu. Jinde je zvykem předávat všem úlomky až při výřadu.

VÝŘAD  Pro výřad zvolíme vhodné místo na rovné ploše, nejlépe kde hon skončil, na okraji lesa, u lovecké chaty. Neděláme ho na náměstích, na dvorech, na dlažbě, na asfaltu, ani na návsích to není příliš vhodné. Jako podklad pod zvěř zvolíme chvoj, případně rákos při lovu vodní zvěře, anebo uděláme s chvojí rámec, případně do rohů dáme malé smrčky.

Pořadí pokládané zvěře na honech na drobnou: první se pokládá liška s oháňkou do pravého úhlu od těla, dále následují zajíci, králíci, bažanti kohouti, bažantí slepice, kachny a další drobná pernatá, poté malé šelmy, straky, vrány.

Pokud však je ulovena spárkatá zvěř, černá na naháňkách apod., dávají se ulovené lišky až za ně na konec.

Také spárkatá zvěř se pokládá zásadně na pravý bok a nikdy jinak. Viděl jsem fotografii výřadu jednoho zemědělsko-mysliveckého podniku, kde personál roztahoval černé zvěři zadní běhy od sebe, aby prasata držela zvednuta na předních bězích hlavou vzhůru.

Každý výše vyjmenovaný druh se dává do zvláštní řady a pokládá se zprava doleva. Do jedné řady dáváme nejméně deset, nejvíce sto kusů, a každý desátý kus se o polovinu těla povytáhne nahoru. Zvěř by neměla být na sebe namačkána a mezi řadami je dobré nechat místo na projití. Ani teď se řady nepřekračují, ani jednotlivá ležící zvěř, platí to samozřejmě i pro personál, který výřad tvoří.

Výřadu se zúčastní všichni účastníci honu, odcházet předčasně je neslušné. Všichni jdou na nástup opět s loveckými zbraněmi i pokrývkami hlavy. Rodinný doprovod se nestaví mezi střelce, ale buď mezi honce, nebo opodál.

A teď se dostávám k problému, na jehož rozluštění někteří čtenáři čekají, někteří možná s jízlivostí, jak se s ním vypořádám: Kam a jak se kdo k výřadu postaví?!
O tomto problému jsem věděl a našel ještě učebnici pátou... Zvláště se mi nelíbí, když vedoucí honu, hospodář a předseda jsou stavěni na začátek řady střelců. To ti na konci dlouhé řady již špatně slyší. Učebnice se však nerozcházejí jen v "umístění" osob k výřadu. V jedné učebnici z r. 2000 se zleva každý desátý kus povytahuje, slepice jsou nákresem dány do jedné řady s kohouty a sám předseda MS ke střelcům. Jiná učebnice (z r. 2004) zase počítá zprava doleva z pohledu od běhů.

Začněme od toho nezpochybnitelného: střelci se staví zásadně proti hlavám zvěře, to musí být vždy dodrženo, stavět je jinam by bylo velmi hrubou chybou. (Už jsem ji také zažil.) Vedoucí funkcionáři uživatele honitby pak ke hřbetům zvěře, honce a psovody na druhou stranu proti střelcům, tedy k běhům a stojáčkům zvěře, a aby byl výřad "obstoupen", jak nám říkají tradice našich předků, pak pro trubače zbývá místo naproti vedoucím, po pravé straně od střelců. Takové je moje řešení toho zmatku v učebnicích a doufám, že nebudu mít mnoho odpůrců.

Hlášení o celkovém počtu ulovené zvěře může mít několik podob: vedoucí honu hlásí mysliveckému hospodáři, neb myslivecký hospodář předsedovi, řediteli lesního závodu apod., tak jako dříve hlásil vrchní lovčí majiteli panství.

Ale nejčastější a současně nejvhodnější je, když vedoucí honu, myslivecký hospodář či sám předseda oznámí všem účastníkům honu, kolik se čeho ulovilo. Při oznamování jednotlivých druhů zvěře mohou trubači troubit hlaholy vždy pro tu patřičnou zvěř. V závěru se poděkuje honcům za práci, střelcům za kázeň, vytknou se případné závady, předají úlomky úspěšným lovcům za tu zvěř, za kterou náleží. I nejúspěšnější střelec honu na drobnou zvěř - král honu - může dostat úlomek. Dále jsou střelci seznámeni se způsobem rozdělení zvěřiny a jsou pozváni k účasti na poslední leči.

Účastníci toto vše vyslechnou v pozoru, vážně, s obnaženou hlavou, a také se psy, pokud ti pracovali na honě. Vypnou se mobily a netelefonuje se při obřadu. Toto platí i pro jiné nástupy, zahájení a ukončení mysliveckých akcí.

Každý počká, až mu pověřený myslivec či honec zvěř podá. Sám si ji z výřadu nebere. Výřad končí někdy i pozváním na další hon, vždy však pozdravem "Lovu zdar!" nebo "Myslivosti zdar!". Anebo ještě i dalším troubením (Konec honu, Lovu zdar).

Protože výřady se konají často až těsně před setměním, je hezkým zkrášlením rozdělání ohňů. Buď připravíme čtyři malé vatry do rohů výřadu, nebo dvě po stranách. Zapálí se po nastoupení a dohořívají při rozchodu.

Viníkem byla nejčastěji hrubá nedbalost, neukázněnost a i neznalost a podcenění účinků střelné zbraně.

Společný lov v zimě

Dodržování bezpečnosti při používání zbraně

Největší počet případů se stal na společných lovech a naháňkách na černou zvěř. Jedna dobře probíhající lovecká akce skončila tragédií, kdy lovec v předstupu střílel na běžící černou zvěř a při opakování rány z brokovnice zastřelil svého souseda jednotnou střelou ranou přímo do srdce. První ránu střílel do leče a v loveckém zápalu si při opakování rány nevšiml, že zvěř je již příliš blízko řady střelců a vystřelil prakticky v linii řady sousedních střelců. Podobný případ se stal na jiném místě při střelbě kulovnicí, kdy však postižený byl postřelen naštěstí "jen" do ramene. příčina byla stejná. 

Dalším případem byl společný lov při dosekávce obilí, kdy pracovníci na kombajnu viděli v poli zalehnutou černou zvěř a svolali myslivce k jejímu odstřelu. Ponechejme stranou nezákonnost takového počínání, neboť zákon zakazuje lov v přímé souvislosti s polními pracemi, ale navíc došlo opět k zastřelení člověka jednotnou střelou do brokovnice na vzdálenost více jak 150 metrů. Příčinou byla nepřehledná situace, podcenění dostřelu jednotné střely do brokovnice se smrtícími účinky a opět hrubá nedbalost.

 Podobný případ se stal na jiném místě se stejným tragickým koncem. Příčinou byla střelba jednotnou střelou z brokovnice na černou zvěř táhnoucí po horizontu zvlněného pole se strništěm po řepce. Přesto, že mezi střelcem a obětí nebyla přímá viditelnost, kdy oběť stála ve směru od střelce za terénní vlnou, došlo k zásahu jednotnou střelou. Střelci postupovali polem v řadě a protože ve zvlněném terénu boční křídla ztratila vzájemný kontakt, vytvořila kapsu. Tak se stalo, že střelci z bočního křídla v domnění, že střílí souběžně s řadou střelců již stříleli proti druhému křídlu střelců, kteří postupovali rychleji a vytvořili tak oblouk. Strniště vychýlilo střelu o více jak 20o z její dráhy letu směrem k protilehlým střelcům, zakřivilo výrazně balistickou dráhu letu střely, která zasáhla a usmrtila střelce na bočním křídle. 

 Jiný případ s tragickým koncem bylo zastřelení honce kulovou zbraní při střelbě do leče. Obětí byl honec, viníkem střelec, který střílel v nepřehledné situaci a zbrkle. Honce při střelbě "přehlédl". Sporem bylo zda byl vydán pokyn ke střelbě do leče nebo pouze z leče ven. 

Velmi trestuhodný případ se stal rovněž při naháňce na černou zvěř kdy byl zastřelen jeden z účastníků lovu, ale přišlo se na to až v místním hostinci podle chybějícího člena. 

Po opětovném návratu do lesa a hledání byl nešťastník nalezen mrtev na svém střeleckém stanovišti. Podle lékaře rána do dutiny břišní nebyla bezpodmínečně okamžitě smrtelná, ale oběť zemřela prakticky na následky neposkytnutí pomoci. 

 Na jiné naháňce šla souběžně řada střelců vedle sebe. Jeden šel po cestě s nabitou, nataženou a nezajištěnou kulovnicí. Jeho soused šel vedle něho a částečně nad ním po mezi vedle cesty. Při neopatrné manipulaci se zbraní ještě na rameni střelce na cestě vyšla rána a přesto, že hlaveň směřovala vzhůru (nebo právě proto) vyšlá střela lovci na stráni doslova ustřelila kus hlavy. K jiné tragédii došlo tak, že střelec, účastník společného lovu, opustil přidělené stanoviště, aby si sám vyhledal "lepší" místo a byl zastřelen sousedem, který v tomto místě neočekával výskyt osob. Někdy dochází i k paradoxním odrazům střel. 

Za všechny je třeba uvést příklad, kdy se jednotná střela odrazila od zřejmě promrzlého kořene pařezu a změnila směr svého letu natolik, že se v ostrém úhlu téměř vracela k řadě střelců a jednoho z nich zranila. Dalším případem je podcenění balistiky a účinnosti střelné zbraně. Například jeden lovec vystřelil na srnce, kterého zasáhl a který zůstal v ohni. Problémem bylo, že střela prolétla tělem zvěře a ve vzdálenosti asi 700 metrů mírně za horizontem ještě zasáhla a smrtelně zranila náhodného chodce. Vinou byla nedbalost střelce, který střílel pravděpodobně proti horizontu a neuvědomil si, že po průchodu střely tělem zvěře může střela pokračovat v letu, případně značně změnit směr své dráhy a být i dále velmi nebezpečná. 

 Dalším případem bylo zastřelení kolegy, který se vracel okrajem pole z nedalekého místa, kde byl na čekané. Střílející lovec seděl na posedu a zdálo se mu, že v okraji obilí je černá zvěř. Bez dalšího přemýšlení zbrkle a rychle střílel za nedostatečné viditelnosti na nedostatečně obeznaný objekt a to se vymstilo v tragédii. 

 Jiným případem s podobným průběhem byla střelba do kukuřice. Nedočkavý střelec vystřelil do kukuřice na domnělého jelena. Zastřelil přitom člověka, který si nesl z lesa soušku, jejíž větve se v šeru jevily údajně jako paroží jelena. 

 K několika i smrtelným zraněním došlo při manipulaci se zbraní v autě. V jednom takovém případě podával kolega jinému myslivci z auta ven nabitou zbraň, která při předávání spustila a přejímajícího myslivce zastřelila. Příčinou byla hrubá nedbalost. Při vystupování na posed se myslivci, který vystupoval jako druhý, nějak zamotal řemen u kulovnice. Při snaze zbraň stabilizovat na rameni došlo k výstřelu, střela prošla podlážkou kazatelny a zastřelila zde mysliveckého kolegu. 

 Jeden neukázněný lovec při přestávce mezi lečemi odložil nabitou zbraň mezi ostatní opřením o strom. Při odebírání jiné zbraně jiným střelcem dotyčná zbraň upadla a vystřelila. Jednoho z účastníků výstřel velmi vážně zranil na noze.

 V loňském roce došlo i k několika sebezraněním neopatrným zacházením se zbraní.

 Podle rekonstrukce například jednomu myslivci zřejmě upadla z posedu nabitá kulovnice a při nárazu na zem došlo k výstřelu. Střela zabila samotného majitele zbraně. Příčinou bylo podcenění pádové jistoty nabité zbraně a natažené zbraně. Ani rány z brokovnice nejsou zanedbatelné. Při reprezentačním honu na bažanty, konaném při příležitosti jedné důležité zahraniční návštěvy, došlo rovněž k vážnému zranění, které naštěstí díky pohotové první pomoci dalších účastníků honu, neskončilo tragicky. Střelec vystřelil jednu ránu a zřejmě zapomněl, že má nabitu ještě jednu hlaveň a otočil se zcela nelogicky a hrubě neopatrně hlavněmi směrem ke svému nabíječi. Vyšla rána a nabíječe zasáhla do stehenní části v bezprostřední blízkosti. K jinému vážnému zranění hlavy s trvalými následky jednoho z účastníků honu na bažanty bylo způsobeno odrazem od větví stromů pokrytých jinovatkou a ledem. Příčinou bylo podcenění nebezpečných odrazů a možnosti značného odchýlení broků z jejich dráhy letu. Střelec v střeleckém zanícení střílel příliš blízko ostatních účastníků lovu. Broky se odrazily od větví a odchýlily se o více jak 30o od své původní dráhy letu a vážně zranily člověka. Jiný případ s bohužel tragickým koncem se stal při neopatrném uzavírání zbraně při nabíjení směrem k ostatním osobám.

 Bezprostředně po uzavření zbraně vyšla neopatrnému manipulantovi rána a brokový shluk zasáhl souseda do krajiny břišní s následkem smrti. Nebezpečná je střelba na nízko táhnoucí zvěř zejména v bažantnicích. K vážnému poranění hlavy s trvalými následky došlo při střelbě na vějíř vytáhnutých bažantů. Střelec ve střelecké vášni zapomněl na hlavní zásady bezpečnosti a vystřelil bezprostředně před a nad svého souseda, který byl zasažen okrajem brokového shluku do obličeje s velmi vážnými trvalými následky a jen náhodou nezemřel. Nakonec úsměvnou příhodu, která však jen šťastnou náhodou neskončila tragicky, ale svědčí rovněž o velké nedbalosti. Na vyvýšených stráních v blízkosti vesnice se konala naháňka na černou zvěř. Vesnice je položena v mírném dolíku a v ní v jednom domě jeden občan vykonával právě svoji potřebu. V tom utrpěl šok, protože nádoba splachovacího WC nad ním praskla a voda řádně momentálního uživatele WC řádně promočila. Při blížším zkoumání však vyšlo najevo, že nádoba byla rozstřelena zbloudilou střelou, která prolétla do místnůstky protilehlým okénkem. 

Příčinou bylo podcenění dostřelu zbraně, balistiky a střelba proti obydleným objektům. Tolik několik vybraných případů z nichž některé nebo i další znají mnozí myslivci ze svého okolí a ve výčtu by se jistě dalo pokračovat. Pro prevenci podobných případů je třeba si opakovat stále základní zásady bezpečnosti střelby. Předně je třeba ze strany střelců zachovat chladnou uvážlivost, vždy střílet s rozvahou a nikoliv zbrkle. Je třeba mít na paměti, že jednotnou střelou do brokovnice lze zabít na vzdálenost větší než 1 km a kulovnicí i na několik kilometrů. Nestřílet na horizont, do nepřehledných terénních podmínek, na řádně neobeznané objekty zejména za šera, nestřílet ve směru a v ostrém úhlu k jiným osobám a obydleným objektům apod. 

V autě se pohybovat zásadně s vybitou zbraní a stejně tak i na všech místech, kde se bezprostředně neočekává střelba. Se zbraní nemanipulovat neobratným způsobem a nikdy ve směru dalších osob. Odloženou zbraň nikdy nenechávat nabitou. Při překonávání překážek stejně jako při výstupu na posed a sestupu z něho zbraň vybít. Z hlediska směru střelby je třeba si uvědomit, že střela odrazem může značně změnit směr svého letu bez podstatné ztráty své smrtící energie. Při pohybu honitbou za šera je, pro vlastní bezpečnost, bezpodmínečně potřebná baterka. Atd. atd. Při hromadných lovech je třeba stále mít přehled o pozicích ostatních účastníků lovu a svým sousedům se hlásit. Zde je třeba zvýraznit, že často je i chyba na straně organizátorů lovu.

V nepřehledných terénních podmínkách, které nejlépe zná pořadatel lovecké akce, je lépe už při nástupu např. zakázat střelbu do leče a dát jednoznačné a jasné pokyny v organizaci, zavádění na střelecká stanoviště, směrů střelby, způsobu oznámení začátku a konce a případného chování po střelbě na zvěř atd.

 Často pouhé obligatorní upozornění vedoucího honu "na dodržování bezpečnosti střelby" je pouze formální a nedostatečné pokud není doplněno o konkrétní pokyny podle místních a momentálních podmínek. Závodčí mají správně každému střelci nejen určit stanoviště, ale i povolený segment směrů střelby a měli by se během lovecké akce více věnovat účastníkům lovu než lovu vlastnímu. Měli by mít neustálý přehled o pozicích střelců a honců a při lovu např. ploužením pečlivě dbát na dodržování stanovené sestavy postupu. Pro bezpečnost všech účastníků akce, zejména ve větších lokalitách není na škodu používat pro spojení mezi závodčími a vedoucím lovu i vysílačky a podobně. Závěrem bych chtěl poznamenat, že poměrně vysoký počet nehod není třeba nijak dramatizovat, ale ani bagatelizovat. V každé lidské činnosti dochází k chybám a selháním bohužel i s tragickými konci. Jakkoliv statistika loňského roku není nijak povzbudivá, přesto poměrný počet negativních událostí při výkonu práva myslivosti nepřesáhl poměrný počet podobných případů v jiných oblastech činností. Samozřejmě ani zdaleka nedosahuje míry nehodovosti např. v dopravě. Míra pravděpodobnosti toho, že dojde k nehodě při jízdě autem nebo dokonce i při jízdě vlakem, je daleko větší než při lovech. Zatímco smrtelný úraz na silnici se stal téměř všední záležitostí, podobný případ při střelbě více připoutává pozornost a je samozřejmě i více medializován. Nicméně bylo by nanejvýš žádoucí neskrývat ani nezlehčovat skutečnost, neuzavírat se před příčinami a věnovat se více prevenci. A to jak při činnosti střeleckých komisí OMS tak zejména při výchově nových myslivců. 

Při zkouškách adeptů by měla být věnována podstatně vyšší pozornost bezpečnostním otázkám než dosud. Z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že se někdy setkávám s trestuhodnou neznalostí balistiky, dostřelu a možných důsledků neopatrné střelby. Podstatně vyšší a nekompromisní důraz na bezpečnostní oblast by měl být kladen zejména u vyšších odborných zkoušek z myslivosti, kde se předpokládá, že jejich absolventi budou organizovat lovy a jejich kvalita činnosti a znalost přímo bude ovlivňovat bezpečnost nejen jejich, ale zejména všech účastníků jimi pořádané akce.

Vedoucí honu dá signál na zahájení leče a nabíjení zbraní. Leč ukončí loveckým signálem, a tím dá pokyn k vybíjení zbraní a dále se tyto zbraně nosí zlomeny na levém rameni.

 Neodborné vedení honů

Hon na pernatou (by katerina lisova)

 Každý hon je třeba včas a dobře připravit. Zvát jen určitý počet střelců, a to jen takové, které dobře známe. Tím už před honem vyřadíme neukázněné a pro společný lov nevhodné lovce. Vedoucí honu musí být přísný a nekompromisní. Každého, kdo nedbá pokynů, hned vyloučí, ať je to kdokoliv.
Tak se nestanou účastníky honu např. opozdilci a všichni, kteří nepředložili řádné doklady a zbraně k prohlídce. Ukázalo se, že se taková přísnost vyplatí.Vedoucí dá před honem pokyny střelcům a honcům. Sdělí, která zvěř se střílí, seznámí všechny přítomné s loveckými signály, které se budou během lovu používat, oznámí počet lečí. Upozorní střelce na všeobecné zásady lovu, zejména na to, kdy loveckou zbraň nabíjet a kdy vybíjet.
Každá nedbalost při zacházení se zbraní a při střelbě se trestá vyloučením neukázněného z lovu.

Vedoucí křídel musí dokonale znát terén a vzdálenost rozestupů střelců a honců. Zachovávat se musí klidný, tichý a ukázněný nástup na stanoviště střelce, je nutné dodržovat rozestupy mezi střelci i honci. Bavit se je možné až po skončení leče.Vedoucí honu dá signál na zahájení leče a nabíjení zbraní. Leč ukončí loveckým signálem, a tím dá pokyn k vybíjení zbraní a dále se tyto zbraně nosí zlomeny na levém rameni. 

Mimořádnou opatrnost je třeba dodržovat při zaječích honech, při kruhových lečích. Když se kruh zúží natolik, že má v průměru asi 300 m, odtroubí se signál – střílet jen ven z kruhu. Ke zranění střelnou zbraní nebo i jinak může na lovu přes všechna bezpečnostní opatření dojít. V tom případě je nutné okamžitě zastavit lov, přivolat policii, zajistit místa střelců a ostatních účastníků lovu, určit směr střelby, kdo střílel a kolik ran bylo vystřeleno.Zranění střelou je nutné dělit podle toho, která část těla byla zasažena a jedná-li se o postřelení nebo hlubokou ránu. I zasažení končetin může mít smrtelné následky. Otevření některé větší cévy může vest k vykrvácení a při poranění tepny i k vzduchové embolii. Rozdrcení kosti může vést zase k embolii tukové. Obě tyto komplikace jsou smrtelné.Při zranění končetin, nohy nebo ruky, zjistíme především, je-li zasažena kost. Zasažené dlouhé kosti ošetřujeme na místě poranění provizorní dlahou, aby končetina při transportu poraněného neutrpěla. Tato provizoria podkládáme měkkými částmi oděvu a přivazujeme je měkkým obvazem apod.
Do ran samých nikdy a ničím nesaháme. Každé poranění zpravidla krvácí. O krvácení a další komplikace, které jsou životu nebezpečné, jako je dušení a bezvědomí, se staráme nejdříve. Zraněného položíme na kabát nebo jinou podložku, hlavu výše než dolní polovinu těla. Při dušení (zvratky, krví) uvolníme v dutině ústní jazyk tím, že ho povytáhneme a dále zajistíme. Zvratky otřeme a hlavu s povytaženým jazykem nakloníme na stranu.

Poraněnému, kterého postihly mdloby, nikdy nic nepodáváme k jídlu ani k pití. Vždy čekáme, zda se postižený neprobere. Kdybychom ho chtěli přimět k pití, mohla by tekutina vniknout do plic, což může mít za následek zápal plic.Při krvácení do úst a do krku při poranění hlavy a krku děláme totéž. Uvolníme dýchací cesty a zajistíme jazyk. Při poranění trupu vždy předpokládáme, že došlo ke krvácení do tělních dutin. Toto krvácení je nebezpečné, zde dochází jednak k tlaku na různé orgány (plíce, játra, slezinu, ledviny), jednak ke snížení oběhového tlaku, takže může nastat stav, který se podobá bezvědomí (i to ho může postupně postihnout). Při těchto poraněních nemůže laik mnoho udělat, a tak je třeba zraněného co nejrychleji dopravit k lékaři.

Při krvácení na povrch už můžeme udělat mnoho. Poraněnou končetinu ošetříme silným podvazem cév, a to nad stranou směrem k srdci. Obvaz musí být pevný, ale nesmí končetinu pohmoždit. Po podvázání rány má být krvácení menší. Pokud je menší, je možné ránu ještě obvázat a obvaz přelepit. Ránu nijak zvlášť nečistíme, uděláme jen to nejnutnější z povrchu setřeme sraženou krev, textilní vlákna, zeminu apod., do rány ničím nesaháme a nic nevytahujeme, tedy vlákna textilií, broky, ani cokoli jiného. Neodstraňujeme ani broky z kůže, raději poraněného okamžitě odvezeme na lékařské ošetření. Povrchovou ránu nebo krvavé zhmoždění můžeme po mechanickém očištěním dezinfikovat kysličníkem.Každý poraněný potřebuje klid a co nejrychlejší odbornou pomoc. Proto už v době kdy je ošetřován, připravujeme jeho transport, improvizované lůžko. Jsou-li poraněny nohy, má postižený ležet, je-li poraněna horní část trupu a horní končetiny, může být převezen v pololeže.

Důležitým následkem každého těžkého poranění je šok. Šok má vždy dvě složky fyzickou a psychickou. Poúrazovému šoku není možné se vyhnout, je ho však možné od začátku příznivě ovlivňovat. Důležité je aby poraněný neprochladl, dbáme, aby mohl dýchat čistý vzduch, je-li poraněný při vědomí, můžeme mu podat silnou černou kávu, nemá se kolem něho shlukovat zbytečně moc lidí, nemá se hlasitě mluvit a dělat jakýkoliv zmatek. V každém případě se snažíme poraněného dostat co nejdříve k lékaři.
Vladimír HÁLA

Bažant obecný Bažant královský, Drobná zvěř, Poslední hon, Fotografie z myslivosti, Názory myslivců, Otázky z myslivosti, Pernatá zvěř, Ptáci, Společné lovy

Bažanti u cesty

Mimo dobu jara žije bažantí kohout skrytě, umí tajit své spády a místa výskytu

 Celé dny je v neustálém pohybu, zabývá se prohrabáváním zaplevelených koutů revíru a shání vše co by prospělo jeho věčně hladovému žaludku.

Ozobne každý zelený výhonek, sbírá semena a hlavně všudypřítomný hmyz. Přes soustředěnou shánčlivost nezapomíná na svou bezpečnost, je stále ostražitý a plachý.
Rád se zdržuje v závětrných okrajích lesíků a hájků, kam se opírá slunce.

Křoviny s hustou buření mu slouží za útočiště při sebemenším podezření na nebezpečí; dokáže v nich během zmizet jako duch. Družnou společnost rodu mnoho nehledá, raději žije v mládenectví. Na noc hřaduje do košaté koruny některého okrajového stromu, aby měl přehled o svém zabezpečení.

Pohodu samotářského klidu mu naruší podzimní hony na zvěř. Snaží se ale, jakmile uslyší první ránu chytrácky prokličkovat mezi střelci. Vysoký sníh ho potrápí mnoha krušnými dny, avšak s pomocí myslivecké péče zimu kolem zásypu vždycky přečká.

Čas jara obrací naruby jeho poustevnickou zvyklost žití. Sluneční lázeň prodlužujících se dnů mu začne propírat mozkovou spodinu a probuzené hormony nutí kohouta k nezvyklému chování. Brzy ráno, ještě za tmy, se probouzí a hlučně si natřásá peří s tichým hovořením. Často také "kodrcá" daleko slyšitelným dvojslabičným hlasem; nadešly dny jeho bouřlivých svateb. Než první paprsek slunce na východě přehoupne obzor, už kráčí sehřadován na zemi, natřásá se a tlumeným crkáním připomíná zamilovaného seladona.

Svatební hábit mu svítí přepestrou paletou kovově opalizujících barev mnoha odstínů; zobák leskne slonovinovou žlutí a na hlavě se tyčí malá pernatá ouška. Kolem očí zduřely k prasknutí červené poušky. Co chvíli poskočí a drnčivě třepe letkami. Ukáže-li se v blízkosti bažantí slípka, hned se jí dvoří. Krouží kolem ní tanečním tempem s hlavou u země. Někdy se i prudce zastaví, ještě více popustí letky, malebně rozevře vějíř dlouhých ocasních per a před slepičkou zůstane ve strnulé figuře.

Bažanti nepatří k původním živočichům naší přírody; byli do ní aklimatizováni, kdy, bohužel, není známo. Odhad spadá do 11. století n. l. a snad tak učinili mniši řádu premonstrátů i benediktinů, kteří do naší země vnášeli zemědělský pokrok. Nejprve byli chováni jako drůbež v domácích chovech, odkud začali prchat do volnosti. Lehce divočeli a postupem času se poznenáhlu přiřadili k české zvěři, na kterou si činila nárok pouze vrchnost. Jejich lov se stal oblibou a ke zvýšení jejich četnosti se začaly budovat bažantnice. Třicetiletá válka ale bažantnictví zpustošila a poničila kmenové stavy bažantů. Na delší dobu nastal jeho úpadek. Teprve až v 18. století dochází opět v Čechách k renezanci bažantnic. Zaváděl se francouzský způsob myslivosti, který se opíral o honební řád, kde už měly také místo a podporu bažantnice.

Bažant kohout a slepice

Z bažantů se stala vesměs zvěř oborní, ale v polovině 19. století se už poznávalo, že může být perspektivní pro zemědělské hospodaření, svým prospěchem v hubení polních škůdců.

V té době se také začala měnit zoologická příslušnost lovných bažantů, co se týká geografické rasy. V myslivecké mluvě doposud byl krví v naší přírodě zastoupen jen bažant obecný (Phasianus colchicus colchicus L.), tzv. "bažant český". Nyní se k nám začal z Německa a Anglie přivážet východočínský bažant obojkový (Phasianus colchicus torquatus Gmel.), protože byl rychlým letem lovecky zajímavější. Později k němu přistoupil ještě bažant pestrý (Phasianus versicolor Vieil.). Začátkem 20. století se dostal do myslivecké obliby další bažant a sice mongolský (Phasianus colchicus mongolicus Brandt.), u něhož se brala na zřetel i větší tělesná hmotnost.

Nastala doba mánie dovozu bažantů a mnohá česká panství si pro zazvěření také opatřila východoperského bažanta (Phasianus colchicus principalis Sel.) a mutaci bažanta temného (Phasianus colchicus var. Tenebrosa Hatch.) nebo bažanta plavého často také označovaného jako tureckého (Phasianus colchicus var. isabellina Auct.). Za vzájemného prokřížení bažantů během století tak vznikla složitá směsice míšenců různých ras a odrůd s nevelkými znaky po všech předcích, ve kterých se dnes nevyznají ani renomovaní ornitologové.

Nejdůležitější však je, že bažantům se v naší krajině stále dobře daří a rozšířili se vlastní živelností i do míst, kde ani nebyli vysazeni.
O zazvěřování svých pozemků se starala také i mnohá arcibiskupství se snahou přírodu ptačí faunou jen zpestřit, často z ryze estetických důvodů. Tak se stalo, že na přelomu 19. a 20. století se u nás objevil opravdu exot - bažant královský (Syrmaticus reevesii), původem z Dálného východu, severní a střední Číny. Proti ostatním bažantům byl tělesně větší, nekřížil se s nimi a vynikal zvláštní cizokrajnou krásou.
 Zajímavou jeho předností však bylo, že inklinoval k místům odkud bažant obecný spíše ustupoval; k lesnímu prostředí jak s hledáním potravy, ceremoniálem toku i hnízděním. "Královák" se brzy stal i atraktivní lovnou zvěří hlavně na výřadech velkých honů se svými někdy až dva metry dlouhými ocasními pery. Myslivcům se také zamlouvá oživení lesního klidu jeho emotivním bouřlivým tokem se zvonivým voláním a svištivým zvukem letek. Zaměnitelnost s bažantem obecným není možná ani pro laika; jeho stříbrošedý předlouhý vlající klín s příčným pruhováním při letu ho i na zemi jasně odlišuje.

Text Jan Rys

 #Bažant, Drobná zvěř, Poslední hon, Fotografie z myslivosti, Názory myslivců, Otázky z myslivosti, Pernatá zvěř, Ptáci, Společné lovy, 

Pamatuj! Výstřel musí vždy následovat teprve tehdy, je-li si střelec jistý, že přesně ví kam a na jaký cíl střílí!

Na čekanou v lese

Ke zbrani se chováme vždy maximálně obezřetně, zbraň nikdy nenecháváme bez dozoru a nikdy ji nesvěříme osobě, která nemá k manipulaci s ní patřičné oprávnění;

- se zbraní manipulujeme vždy tak, jako kdyby byla nabitá;
- odkládáme-li z jakéhokoliv důvodu zbraň, vždy ji vybíjíme, vyjímáme zásobník a náboje ze schránky, bereme-li naopak zbraň do rukou, okamžitě se přesvědčíme, zda není nabitá;
- při přepravě automobilem ukládáme zbraň vždy vybitou. To platí i v případě, že se pohybujeme na honebních pozemcích. Automobil, který ztrácíme z dohledu, není vhodným prostorem pro bezpečné uložení zbraní. Přeprava zbraně je mimo honební pozemky možná pouze ve stavu vylučujícím její okamžité použití. Náboje v tom případě nesmí být v nábojových komorách, ale ani v nábojové schránce nebo v odděleném zásobníku. Ve veřejných dopravních prostředcích lze lovecké zbraně přepravovat pouze v uzavřených obalech (pouzdrech, kufřících apod.). Nabitou zbraň nikdy nenosíme do místnosti;
- se zbraní manipulujeme vždy tak, aby nikdy nemířila ve směru osob, nemovitostí, zvířat či dopravních prostředků. To platí zejména o nabíjení a vybíjení zbraně. Zbraň nabíjíme pouze tehdy, když je to nutné. Zlamovací zbraň vždy uzavíráme a otvíráme pohybem pažby s nehybnými hlavněmi namířenými k zemi;
- zbraň se při loveckých příležitostech nosí na levém rameni, hlavněmi šikmo nahoru, za deště hlavněmi směrem k zemi;
- nepoužíváme nikdy zbraň, u které je podezření na konstrukční závadu, neúměrné opotřebení nebo jiný technický problém a nikdy nepoužíváme staré střelivo či střelivo neznámého původu. Před nabitím zbraně se přesvědčíme, že v hlavni není cizí těleso, po nabití zbraň ihned zajistíme, případně se ujistíme, zda je zajištěná;
- při střelbě musíme vždy zohlednit všechny okolnosti, zejména počasí, viditelnost, stav okolního terénu, hustou vegetaci, střelbu k horizontu, možnost zvýšeného pohybu osob (cesty, rekreace, sport, sběr lesních plodů, práce, průjezd vozidel...);
- vždy bereme v potaz možnost odrazu střely od zmrzlého podkladu, stromů, kamení, vodní plochy apod. Počítáme také s tím, že zasažením zvěře dráha střely nekončí, ale naopak jsou zcela běžné průstřely se současnou změnou dráhy letu střely;
- při selhané ráně je nutné před další manipulací ponechat zbraň minimálně tři vteřiny ve směru zamýšlené střelby a počítat s opožděným zážehem;
- sami se vyvarujeme pohybu v místech, kde hrozí potenciální nebezpečí od ostatních střelců, používáme reflexní doplňky a za tmy baterku;
- při lovu zbraň nabíjíme až na honebních pozemcích a vybíjíme ji vždy při překonávání překážek, výstupu na posed, prodíráním se křovím apod.;
- při lovu ve dvojici (s loveckým průvodcem) je nejlepší, má-li zbraň nabitou pouze jeden lovec. Ten pak postupuje při šoulačce mírně vpředu a vlevo, aby měl zbraň pouze ve svém dosahu. Na průvodce se pokud možno otáčí pouze hlavou a vždy má zbraň podvědomě pod kontrolou, aby na něj nemířil. Mají-li zbraně nabité oba, postupují na stejné úrovni s mírným rozestupem tak, aby se jejich zbraně nedotýkaly souseda;
- před střelbou je vhodné ještě v klidu před příchodem zvěře vyhodnotit nenadálá rizika okolí, předpokládaný směr střelby i ohrožený prostor, do kterého se střílet v žádném případě nesmí;
- zbraň se zásadně odjišťuje a napínáček aktivuje těsně před střelbou, po jistém obeznání zvěře. Po odeznění příležitosti se vše uvádí do původní bezpečnostní polohy;
- při společných lovech nebo lovech s průvodcem dbá účastník vždy a bezpodmínečně všech pokynů vedoucího honu, závodčích, eventuálně průvodce;
- na honech se zbraně nabíjí až na stanovišti. Mimo tato místa se zbraň nosí zásadně vybitá, zlamovací zbraň se sklopenými hlavněmi, opakovačka s povytaženým závěrem;
- vymezené stanoviště je na společném lovu doslova posvátné a nelze je svévolně opravovat nebo měnit;
- nikdy se nestřílí směrem do leče, ve směru řady obstavující leč, ani se zbraní netáhne ve směru ostatních účastníků;
- výstřel musí vždy následovat teprve tehdy, je-li si střelec jistý, že přesně ví kam a na jaký cíl střílí! 

V případě jakýchkoliv pochyb, nejasného obeznání zvěře apod. od zamýšlené rány okamžitě upustí.


#Lovecké stezky, Hunting Rifles, Idiots With Guns, Lovecké zbraně, Střelectví, Zacházení se zbraní, Čekaná, Šoulačka, Poslední hon

Někdy je problém vyhnat stresovanou zvěř z voliéry vůbec ven v den lovu, někdy rovnou pod pušku. Myslivci si vystříleli spolu s "odchovanci" i poslední kohouty a slepice z divokého chovu.

Bažant obecný

Vymizení bažanta v divokém chovu

Na citelně postupující úbytek bažanta v divokém chovu reagovali myslivci jednak zvýšenou ochranou zvěře, ale především intenzivním rozvojem voliérových chovů podle schválených koncepcí s hlavním cílem: dosáhnout vyšší slovitelnost.

V souladu s tím byla budována a rozvíjena velkokapacitní střediska pro chov pernaté zvěře, která spolu s individuálními, rovněž atestovanými zařízeními k líhnutí vajec z vlastního chovu dostatečně vykrývají poptávku po jednodenních či starších kuřatech. 

S líhnutím vajec a s odchovem bažantích kuřat v praxi nejsou problémy. Myslivci to zvládají dobře, o čemž svědčí celkem vysoké procento odchovaných kuřat.  

Rozhodující jsou však další hlediska. Co můžeme celkem dobře odhadnout, je počet bažantů úspěšně se aklimatizujících po vypuštění do honitby nebo - přesněji, podíl jejich slovitelnosti. S rozvojem líhňařských středisek se vžila zásada, že tam, kde se bude do volnosti vypouštět zvěř z odchoven, se budou moci lovit i slepice. 

 Tak si myslivci sami v krátké době vystříleli spolu s "odchovanci" i poslední kohouty a slepice z divokého chovu.   

Pro dosažení vyšší slovitelnosti myslivci neradi vypouštějí do volnosti dvou až tříměsíční bažantí zvěř, ale až dospělou, a to v den lovu, někdy rovnou pod pušku.
Zda je to v souladu s mysliveckou etikou a jaké přirovnání si za to vytváříme před veřejností, na to by si každý z nás měl odpovědět sám. 
Takové bažanty, zpravidla nevyspělé, špatně opeřené, bez klínů, krotké a nelétavé nemůžeme nabídnout zahraničním hostům, byť by jejich váha v prosinci již odpovídala drůbeži brojlerového typu. Nemalým podílem bývá na výřadu zastoupena zvěř bez jediného brůčku v těle, kterou seberou, jako "pěšáky", lovečtí psi. Jestliže je někdy problém vyhnat stresovanou zvěř z voliéry vůbec ven, pak můžeme mít i pochybnosti o hygienicky zcela nezávadné zvěřině. 

Pokud někteří jedinci přečkají "ve zdraví" loveckou sezonu, uloví je zpravidla brzy predátoři, především kuny a lišky. Chybí jim ostražitost, hřadují často ještě na zemi nebo nízko v keřích, neumí si zpočátku hledat přirozenou potravu a pokud přežijí do jara, mají potlačený pud hnízdění a vodění kuřátek.
Genofond takové zvěře je povážlivě narušený, za mnoho nestojí.   Poměrně vysoké procento slovitelnosti bychom si proto měli dát do souvislosti se zbytečným přikrmováním jadernými krmivy, obsluhou (pokud ji platíme) a celkovou ekonomikou takto odchované zvěře. 

Nabízí se otázka: je v našich silách a možnostech tento nepříznivý trend zvrátit tak, aby na výřadech postupně výrazně vzrostl podíl bažanta z divoké populace? 


#Bažant, Pernatá zvěř, Drobná zvěř, #Lovecké stezky, Lovy fotoaparátem, Myslivecká zařízení, Poslední hon, Příroda a myslivost, Způsoby lovu a historie, Žít ve svobodě, 

Pasování na lovce. Pasování nad úlovkem...troubí se "Lovu zdar".

Lovec s kulovnicí

Kdo pasuje na lovce, byl už sám pasován na lovce té které zvěře, tedy zejména, že už dotyčný druh zvěře již dříve sám ulovil. Protože lze připustit, že pasován být ani nemusel, ale řádně ulovit jelena, pasuje-li jiného na lovce jelenů, bezpodmínečně musel, stejně tak i u ostatní další zvěře, u které se na lovce pasuje.

 Je nutno zdůraznit, že by pasující měl dobře umět, mluvit nazpaměť, nic nečíst a mít dobrou rétoriku.
A kdy? Jsou v podstatě dvě možnosti: ihned po ulovení nad střeleným kusem zvěře, anebo později.  

Pasování nad úlovkem

 Pravdou je, že pasování ihned po ulovení je asi více emotivní, navazuje bezprostředně na vzrušení z lovu a odehrává se nad celým kusem zvěře po jeho složení či po dosledu - pokud ovšem se lov uskutečnil s průvodcem. Ale teď jde o to,jak pasování na lovce právě ten který průvodce ovládá, zda má s sebou vhodný tesák - a zpravidla chybí trubač. A také diváci - kamarádi myslivci! Vyplněný pasovací list se v těchto případech předává vždy dodatečně.  Když šlo o osamělý lov bez průvodce, může probíhat pasování u lovecké chaty nebo u lesovny večer při ohni. Tam už může být trubač, vhodný tesák i nějaký ten divák navíc.

Po nátlačkách či naháňkách na černou zvěř se může konat pasování na lovce při výřadu nebo při navazující poslední leči. V těchto případech už obřad může provádět vedoucí honu, myslivecký hospodář, předseda sdružení, vedoucí lesní úředník nebo nejstarší myslivec, který to dobře umí.

Po předání úlomků a po upravení zvěře (nekoná se přímo na místě dosledování a vývrhu) se lovec postaví k hlavě složeného kusu, pasující před něho a případní ostatní přítomní do půlkruhu kolem. Troubí se "Lovu zdar!". Pasující osloví přítomné, představí jim lovce, anebo jej představí průvodce či myslivecký hospodář pasujícímu a ostatním přítomným. Pasující se může zeptat, zda je to skutečně první úlovek dotyčného druhu zvěře, pokud to neosvědčil již průvodce při představování a dosvědčení, že ten první kus lovec sám řádně ulovil.

 Poté nechá pasující lovce pokleknout na pravé koleno, lovec v pravé ruce drží nenabitou pušku opřenou pažbou o zem. Levou ruku položí lovec na trofej nebo na hlavu složené zvěře. Úspěšný lovec zásadně na zvěř nesedá, neklade na ni nohu, a to ani pro fotografování. To je velmi hrubý prohřešek proti myslivecké etice. Pasující a případně průvodce mají stavovský úlomek na levé straně klobouku a lovec úlomek za úspěšný lov na pravé straně klobouku.

Klobouky si ponechají na hlavách, zatímco ostatní smeknou. Takto začíná obřad nad složeným kusem.


#Myslivecké tradice, Pasování, Fotografie z myslivosti, Historie, lov, Lov ve svobodném světě, Lovecké signály, Myslivecká zábava, Poslední hon, Sociální sítě, Způsoby lovu a historie, 

Vyhlašování krále honu. Nejúspěšnější lovec bývá zpravidla prohlášen králem honu.

Nejúspěšnější lovec bývá zpravidla 
prohlášen králem honu. 

Vyhlášení nejúspěšnějšího střelce je jen krátký ceremoniál a může se konat buď ihned při výřadu po oznámení celkového počtu úlovků, nebo lépe až večer při poslední leči.  

Mohou být vyhlášeni i tři nejúspěšnější lovci; pořadí se určuje podle vzácnějších úlovků a podle počtu běžné zvěře. Kupříkladu střelec divočáka, střelec lišky a pak podle množství drobné zvěře. Při rovnosti úlovků dostává přednost host a dále má přednost věkově starší myslivec.

 Nejúspěšnější lovec bývá zpravidla prohlášen králem honu. 

Druhý a třetí jsou někde nazýváni "podkrálem", či "princem".  Přimlouvám se za dodržování hezkého zvyku předávat králi honu úlomek třívýhonkový, i když lovil jen drobnou zvěř. Je to za to, že ulovil nejvíce. Dává se také na pravou stranu klobouku a nosí se do konce dne. Dostane-li úlomek až při poslední leči, může si jej ponechat i volně.  Dále jsou k dispozici pro krále honu vhodné diplomy.

Před předáváním těchto ocenění se troubí "Pozor! Pozor si dej!" Předávající přiloží dlaň pravé ruky na levé rameno střelce a při tom pronese vhodný, krátký proslov...

Myslivecké fotografie ukáží zapomenuté momenty z honů a loveckých setkání. Lovecký pes nikde nechybí.

Obrázky z honu na pernatou... (photo by katerina lisova)

Z honu na pernatou. Ukázka loveckých zbraní... (photo by katerina lisova)

POSLEDNÍ LEČ a tradiční zakončení podzimních společných lovů. Vyhlášení krále honu, čestný soud a je-li k tomu příležitost, tak také pasování a hlavně myslivecké písničky.

Bude zahajovat a končit troubení na borlici, či lesnici

Myslivecky při posledních lečích, které jsou tradičním zakončením podzimních společných lovů


Ve skupině sociální sítě Facebook najdete fotografie výřadů posledních lečí a dobrých snímků vyložené zvěře po myslivecku položené na pravém boku a v náležitém pořadí podle druhu. O tom se vedou debaty i připomínky.

Kritice jsou vystaveny ty obrázky ulovené zvěře co leží pohozeny v řeznických pozicích na zemi bez poslední úcty k ulovené zvěři, která se podle mysliveckých tradic přikazuje. Je to tak, myslivecký dorost se teprve učí...a ti zkušení myslivci to připomínají.

Poslední leče jsou někde i zvláštní taneční zábavy, podobně jako posezení nebo myslivecké besedy mimo dobu lovů. Při posledních lečích se však nejen hoduje a připíjí levou rukou (to proto, že pravá byla u myslivce vždy zaměstnána…), ale patří sem také vyhlášení krále honu, čestný soud a je-li k tomu příležitost, tak také pasování a hlavně myslivecké písničky.

Při mysliveckém čestném soudu se žertovným způsobem trestají méně závažné přestupky, a to především proti mysliveckým tradicím a zvyklostem, když myslivci během dne opomněli správné výrazy myslivecké mluvy, překročili řady zvěře na výložích, mají nevhodný myslivecký oděv nebo někdo opomněl nosit zbraň zlomenou, nevyjmul po leči náboje, střílel před začátkem leče, či po jejím odtroubení apod.
Důstojné by mělo být pasování. Ať už je to přijímání nových myslivců nebo pasování na lovce té které zvěře. Je to slavnostní obřad, zpravidla ve verších, která musí pasující dobře ovládat a důstojně provést.
Pasovat na lovce zvěře může pak navíc jen ten, kdo již tu zvěř, na kterou je myslivec pasován, také sám dříve ulovil. Nezbytnými atributy při pasování je tesák, svíce, puška, úlomky, případně i trofej a vše musí samozřejmě zahajovat a končit troubení na borlici, či lesnici, aby pasovaný myslivec měl na vše pěknou vzpomínku.

Poznámka: fotografie z posledních lečí a mysliveckých akcí, soudů i pasování ještě uvidíte víc, tento snímek je z přípravy OMS na myslivecký bál.

Poslední hon zpěv video a výřad

Před honem na pernatou

LOVECKÉ SIGNÁLY. Borlice a lesnice. Pozdravy a fanfáry. Hlaholy a Halali. Přijímání mezi myslivce.

Soutěž trubačů lesnických škol

Kromě lesnických škol,

jak vidno z obrázků se nedaří mnoho udělat pro zkrásnění a ušlechtilé vedení mysliveckých lovů na venkovských sdruženích, kde se nabírají adepti, co na to ani nemají. Spíš si raději vystřelí na prase, nebo soutěží v ukázce vybavení po sériových myslivcích z nedávné spotřební povolené myslivosti, která nepodporovala nebo spíše považovala nějaké tzv. buržoasní signály (troubení) za přežitek šlechtické doby.

Borlice a lesnice.

K troubení se obvykle používá B-trubky bez ventilové techniky, zvané borlice. Nosí se na řemínku přes levé rameno na pravém boku. Velký lovecký roh zanikl štvanicemi. Roh střední velikosti se stal nástrojem orchestrálním i sólovým a nazývá se dnes lesní roh – lesnice a v současné době se těší opět většímu rozšíření.
 Postoje trubačů při troubení jsou tradiční: Nohy jsou mírně rozkročené a před troubením drží trubač borlici v pravé ruce, roztrubem opřenou o pravý bok, levá ruka je připažena. Má-li však trubač pušku zavěšenou přes levé rameno, pak trubačova levice objímá zespodu hlaveň v místě horního poutka řemenu, palec obemyká hlaveň zevně.
Při troubení směřuje roztrub borlice šikmo vzhůru doprava, levá ruka, pokud trubač pušku nemá, je opřena v bok. Klobouk si trubač při troubení ponechává.
Kromě borlice běžné velikosti existuje ještě tzv. kapesní borlice. Má více závitů a zmenšený roztrub, aby se pohodlněji nosila. Dá se na ni troubit jako na borlici běžné velikosti a nebo také jen povely jako jednotónovou povelkou, které jsou zpravidla dohodnuty takto:
1x dlouze – začátek leče (vpřed, začátek střelby)
2x dlouze – – stát, vyrovnat řadu (honci do kruhu, střelci střílejí jen z kruhu a pod.)
3x dlouze – – – konec leče (konec střelby)
vícekrát krátce . . . . svolávání všech (zvěř na výlož)

Obrázky ze soutěže trubačů lesnických škol

Loveckých signálů, návěští a povelů je celkem 39. Před troubením povelů, ale i hlaholů, se upozorňují účastníci návěštím „Pozor!“. Volání „Pojď sem!“ a odpověď „Slyším Vás“ používáme, jsme-li v honitbě na odlehlém místě a chceme dát o sobě vědět.
Spolu s troubením lze i texty zpívat.
Na nástupu, na počátku honu se troubí „Pozor si dej!“ a „Začínáme vesele, jako dobří přátelé. Flintu sobě přichystej, na povely pozor dej!“.
Počátek leče: „Leč nová začíná, přestaň bavit souseda, připrav sobě zbraň!“.
Konec leče: „Leč je už skončena, dejte flinty na ramena!“.
Opakovat leč: „Ještě jednou, ještě jednou!“.
Velká přestávka, či oběd: „Pijme pivo s bobkem jezme bedrník, myslivec chce střílet, ale také pít, kuchařka čeká, nechte všeho být“.
Konec honu: „Pozor si dej! Dost již je lovení, je čas ukončení, Lověně buď zdar!“.
Lze troubit ještě i následující povely: konec přestávky, postupovat rychleji, postupovat pomaleji, zastavit, pokračovat aj.

Pozdravy a fanfáry

Hezké je všeobecné vítání (na honu, nebo na slavnosti): „Vítáme Vás, vítáme Vás,.. opravdu srdečně vítáme Vás!“. Ale i slavnostní fanfára, která je už méně známá: „Sláva a zdar! Tobě na uvítání rozezvuč se lesnic hlásné troubení. Naše srdce plesá, jak ta hudba jásavá“.
Zato nejčastěji se troubí z pozdravů „Lovu zdar, lovu zdar, lovu zdar! Lesu a lovu zdar!“.
Zatímco předchozí pozdravy se troubí slavnostně a vesele, vážně se troubí loučení při smutečních aktech: „Loučení, loučení je smutná věc, když z lesa odejde dobrý myslivec. Nežaluj milený myslivečku, dáme Ti zelenou haluzečku!.

Hlaholy se troubí na počest ulovené zvěře, neboli vytrubování úlovků. Je jich celkem 11. Profesor Dyk složil hlaholy pro jelena, daňka, srnce, muflona, kamzíka, černou zvěř, tetřeva, bažanty, pernatou zvěř a škodnou zvěř včetně lišky.
Hlahol pro jelena má tento text: „Zastřelil jsem jelena, aby měla radost má milá. Aby čekala mne za humnama s růžovýma tvářema“.
Pro srnce: „Života máj uplynul, aj, srnečku rozmilý, již s lesem se loučíš, háje opouštíš, luh je osiřelý“.
Pro škodnou včetně lišky: „Ajta, ajta, paní kmotra. Ajta, ajta jezevec. Každá švanda má svou chvíli, ale také má konec!“.
 Hlahol pro bažanta: „Ostruhy má a překrásné peří, teď, ach tu leží, s kamarády víc neběží“.

Halali je univerzálním hlaholem na počest veškeré ulovené zvěře. Troubí se vážně, pomalým slavnostním tempem a má tento text: „Halali! Halali! Poslyšte naši milí kamarádi, jak myslivecká pocta se koná na pozdrav poslední zhaslé zvěři. To zvyk je zděděný, jenž zvěř i lovce ctí, to je náš mrav starý!“.

- Při přijímání mezi myslivce: Před ceremoniálem „Pozor! Pozor si dej!“, po hlavním ceremoniálu „Halali“ a po přípitku na ukončení „Lovu zdar!“.
- Při pasování na lovce: Na zahájení „Lovu zdar!“, po vlastním pasování, po úderech hlahol příslušného druhu zvěře na kterou se pasuje, po přípitku na ukončení „Halali“.
- Při honech a jiných mysliveckých akcích vždy „Svolávání všech“, „Všeobecné vítání“ a „Lovu zdar!“.
- Před předáváním úlomků: „Lovu zdar!“ a po předání hlahol příslušného druhu zvěře.
- Při výřadu: „Lovu zdar!“ a při vyhlašování úlovků hlahol příslušného druhu zvěře, na závěr „Halali“ a „Konec honu“.
- Při zkouškách loveckých psů - barvářů, či při lesních všestranných zkouškách po úspěšném nalezení zvěře po barvě hlahol příslušného druhu zvěře - zpravidla srnce.
- Při slavnostech a pohřbech pochody. Při pohřbu myslivce „Loučení“.

Historická výuka myslivosti obsahovala mimo jiné stopaření, sokolnictví, ale každý myslivec se také musel naučit troubit. Při pasování mu byla mimo tesáku také předávána borlice.
 Dnes se bohužel stále trubačů nedostává. Je mnoho honiteb, kde není jediný a v praxi je to tak, že jejich akce nejsou doprovázeny patřičným troubením.
Až na výjimky, kde se profiluje zkušený lesák už v penzi co na vlastní zkušenost vyučuje někde i mladé venkovské myslivce. Problém je vůbec široký a zejména lidové písničky a návyky řada adeptů pochytí v hospodě od nevhodných elementů v myslivosti co mají špatné návyky a často i špatný vztah k myslivosti.