Hi, I am Back!

Mauser

Čas lásek jelenů, Čekaná, Lov na jelena, Lovecké štěstí, Na loveckých stezkách, Myslivecké fotografie, Šoulačka

Podívejme se, kdo se skrývá v lese... 

Čas lásek jelenů, Čekaná, Lov na jelena, Lovecké štěstí, Na loveckých stezkách, Myslivecké fotografie, Šoulačka

JELENI V SOUBOJI ŘÍJE VIDEOKLIP A FOTOGRAFIE

Král lesů - Jelen

JELEN KRÁL - KING OBCHÁZÍ HARÉM LANÍ

KRÁL LESA HLEDÁ SOUPEŘE 

ÚSPĚŠNÝ LOV GRATULUJEME A DĚKUJEME ZA VYNIKAJÍCÍ POPSÁNÍ PRŮBĚHU LOVU. Lov na jelena. Lovu Zdar!

Jelen dvanácterák a šťastný lovec

Tak se mi přátelé na konci letošní říje podařil s velkým dobrodružstvím díky vrtkavé Dianě ulovit tento osmiletý nerovný dvanácterák.

A co by to bylo za lov, kdyby nebyl s příběhem. Kamarád mě pozval na říji (ne jen poslouchat, ale i lovit) s tím, že on trofejovou zvěř neloví a trofeje neshromažďuje, tudíž jeleny nechává střílet kamarády s tím, že on si střelí domů na jídlo radši šmolku. Protože slovo myslivost vzniklo odvozením od slova závist, úmyslně nebudu uvádět jména ani lokalitu, stačí že sem dávám svoji mordu.
Už příjezd do nádherných slovenských hor byl úchvatný přejezdem přes horský hřeben, kde mi hned zkusil přes časné odpoledne skočit na kapotu špičák, takže o množství vysoké jsem neměl pochybnosti.
Ubytovali jsme se na krásné horské chalupě – pasekářské usedlosti z pozůstalosti po předcích mého kamaráda, kde nás přivítal jeho strýček, s tím, že se hned vypravíme ven.
Den 1. večer:
Vypadalo to velmi nadějně, ze všech stran troubili jeleni, a tak jsme zaujali místo v nivě řeky na obrovském dubu, kde byla stlučená platforma k sezení kolem kmene, v podstatě jako vysoký balkon v koruně stromu. Poseděli jsme, párkrát nám přešlo srnčí přímo pod posedem, párkrát holá, chodila tam sama šmola, ale kvůli té jsme tam nebyli. Asi 400m nalevo troubil od hranice dle hlasu starý jelen, tak jsme se rozhodli pošoulat blíž, podívat se, případně i lovit. Je skutečně zážitek došoulat cca 80m od troubícího jelena, kterého jsme ale pořádně nezahlédli, byl za řídkým stromovím, jedenkrát jsem zahlédl siluetu paroží, ale jelikož za ním byla hned kousek kukuřice (řídká a dost sežraná) tak hrozilo, že jej vyrušíme a on do ní zmizí, tak jsme se stáhli kousek níž a čekali, kdyby vyšel na naši stranu. Místo toho do nás málem vrazili dva mladí boční jeleni, kteří se motali kolem a dvě postavy tiše a nehybně stojící ve stínu pro ně byly asi docela překvapením. Už se setmělo, bylo pod mrakem a tak jsme se šli vyspat s tím, že budeme chytřejší zítra, ráno pošouláme a na večer si přeneseme mobilní posed blíž k tomuto místu, které se nám zalíbilo. Na chalupě nás čekal strýček, který se na lov vykašlal docela brzo a šel raději vařit, což jsme uvítali a dali si čerstvá játra na pepři.
Den 2.:
Jelikož se večer posedělo a taktéž popilo, probíraly se „historky starých zbrojnošů“ a taky trochu latiny, bylo ráno kruté, ale vyrazili jsme. Na pozici ve vysokém lese jsme dorazili v momentě, kdy už zvěř byla v pohybu, a to jak vysoká tak dančí, takže i přesto, že jsme něco zahlédli, k lovu to nebylo. Nejlepší zážitek měl můj průvodce, který si šel závěrem šoulačky odskočit a se staženýma kalhotama a bez flinty (tu jsem mu držel já u auta) jej obešlo krokem asi 6 divočáků……. Holt poučení, že ty „vítací večery“ nevěstí ráno nic dobrého a možná je lepší se ráno vyspat. Dospali jsme se tedy přes den, přenesli posed a odpoledne dorazil kamarád Janko, který se za námi přišel podívat a představil nám (po rozhodu se svojí přítelkyní) svoji věrnou a trvalou ocelovo-dřevěno-plastovou přítelkyni od Blasera, kterou si nově osadil Leicou Magnus 2,4-16x56i a těšil se na večerní lov, jak nám to s viditelností za polovičního měsíčku „natře“ (což v mém případě, když jsem v evropském zbrojním pase měl zapsány jen tři kulovnice, které mám všechny osazeny Nightformcem NXS nebyl zas tak velký problém - Nightforce je spíš na den, v noci je docela slepý, ale zase je nezničitelný a vždy s precizním klikáním, nikdy nezklame, ale v noci to není kamarád). Nově příchozího Janka jsme tedy posadili na námi přenesený posed poblíž včerejšího jelena a my jsme se vydali vstříc novým dobrodružstvím do zapadlého konce údolí, kde se ozýval starý mohutný jelen, kterého pár dní předtím viděli, ale nedokázali jej pořádně přečíst, ale byla to velká výzva.
Posed tam žádný není, takže nezbylo než si vybudovat zástěnu (zapůjčeno na zkoušku z Huntingland.sk) a posedět na zemi. Po asi 15 minutách se na scéně objevila liška, která si to vykračovala přímo proti naší zástěně. Koukal jsem na lišku přes Leica Geovid (8x56 HD-B) a postupně jsem měřil vzdálenost až po 20m, tam zastavila a nevěřícně na nás hleděla, kde jsme se tam vzali. Pak odběhla asi 85m a zase nás pozorovala, během večera nás navštívila ještě asi 3x, pokaždé z jiné strany údolí, většinou jsme ji spatřili jen na termokameře v trávě, ale očividně jsme jí nevadili. Po nějaké době zazněl vzdálený výstřel od kukuřice, a my jsme tušili, že Janko něco ulovil. Bohužel náš jelen, který vytrvale troubil se po výstřelu odmlčel, a po nějaké době se začal ozývat ze vzdálenějšího místa a očividně neměl snahu se vrátit, holt tak je to s lovem v říji. Byl čas jít zkontrolovat Jankův úlovek – tu samotnou šmolku co jsme předchozí večer pardonovali s vyhlídkou „vyšších cílů“, co bylo zajímavé tak náš starý zkušený jelen i po vzdáleném výstřelu zmlkl a odešel, zatímco Jankovi kolem uloveného kusu asi 5 minut po výstřelu začali chodit mladí jeleni. Úlovek byl náležitě zapit, pokouřili jsme dýmky na terase chalupy a kolem půlnoci nás náš hostitel překvapil skvělou jelení svíčkovou (z právě ulovené šmolky) na tenké plátky na ohni, sůl a pepř, paráda. Poučeni z předchozích nezdarů jsme šli spát tentokrát dřív, abychom vstali.
Den 3.:
Vyskočili jsme v 4.30 z postelí a hurá na pozice do lesa, Janko prohlásil, že ráno stát nebo sedět nechce, že jde na šoulačku, a tak šel a potkal akorát tak dva špatně zapsané lovce (měli být v jiné lokalitě) a pak když na nás čekal u auta tak mu přišel mladý nadějný lopaťák. Nám zase vysoká foukla jinudy, ale alespoň jsme je viděli, pochodili jsme, cestou zpět potkali kapitálního lopaťáka a vyrazili za odpočinkem na chatu.
Odpoledně jsme si opět postavili ohrádku a dali kamufláž a šli si sednout do údolí, kde jsme očekávali našeho starého jelena. Ozýval se snad pár set metrů okolo, ale ne a ne vyjít. Mezi tím na druhé straně údolí vyšla holá, a za nimi se ozval jelen, kterého jsme taktéž měli obeznaného jako vhodného k lovu. Přesto, že trpělivost za normálních okolností růže přináší, tak jsme byli netrpěliví a jelikož starý jelen ne a ne vyjít, rozhodli jsme se s blížícím se koncem mého loveckého pobytu zkusit z večera šoulat - (ráno mám odjíždět, neb v neděli odpoledne jsem měl být u soudu na vazebním zasedání – tak to někdy bývá, prostě zavolají ze soudu a je to). Podařilo se nám našoulat asi na 200m k jelenovi, nicméně přesto, že mi naprosto ideálně stál, stál na horizontu a nebylo možno střílet, neboť za horizontem byla vesnice. Další došoulání ke změně úhlu ale nebylo možné, projelo auto (vracející se houbaři) a veškerá vysoká se posunula pod les pod kazatelnu, kolem které se zvěř celou dobu mého pobytu pohybovala, ale my jsme ten den raději šli do nejistoty a zkoušeli jsme se dostat ke starému jelenovi.
Jaké bylo naše překvapení, když jsme se ohlédli a viděli našeho starého jelena poblíž místa, které jsme opustili kvůli jinému jelenovi…… Prostě člověk by si dal facku. No co už, tam se zpět nedostaneme (není kudy), zkusíme došoulat tohoto. Dostali jsme se velkou oklikou až pod kazatelnu, laně stály vpravo dole, jelen přímo před námi, ale hleděl proti lesu. Najednou se objevil mladý jelen a náš kýžený úlovek vyrazil za ním, prohnat jej, přitom nechal laně bez dozoru. No což, určitě se za chvíli vrátí, čekali jsme půl hodiny, nic, laně se pasou, pocházejí, pořád nic. Abychom to jelenovi trochu zkomplikovali, kamarád laně trochu „potlačil níž do údolí“ tím že se jim ukázal. Tím pádem bude muset jelen kolem nás. No super, ale za další hodinu a půl nic. No což, končíme, jdeme spát, ráno se zajdu sám projít a podívat, sednu do auta a pojedu……
Den 4. – poslední:
Lehnul jsem si v podstatě na dvě hodiny, přesto že jsem byl totálně vyčerpaný, lovecká horečka fungovala, převaloval jsem se a stejně jsem se vzbudil 10 minut před budíkem. Opatrně jsem se vytratil, vzbudil dva lovecké psy, které jsem musel překročit a tradá na louky pod lesem.
Docela zklamání, mlha jak mlíko, když bylo vidět na 30-50m tak moc, termovize taky skoro neviděla o dalekohledu ani nemluvě….. No co už, sednu na tu kazatelnu (stará, rozbitá, dveře uražené, okna vytlučené – určená k likvidaci a nahrazení novou). V kazatelně akorát zima a průvan (ještě že jsem měl membránové oblečení Alaska Elk a pod ním moji Pinewood elektrickou vyhřívací vestu (překřtěna na StarTrek vestu díky logu kterým se taktéž ovládá). Pohledem z okýnek jen výhled do mlhy, začalo pofukovat, říkám si bezva, začne se trhat mlha. A taky začala. Pokukoval jsem termokamerou, jestli někde něco neuvidím, dalekohled byl ještě skrz mlhu slepý. Najednou jsem zahlédl dva stíny, menší a větší, laň s kolouchem. Řekl jsem si že asi s nastávajícím ránem holá, kterou kamarád zahnal dolů do údolí začíná stoupat zpět k lesu, mohl by se objevit jelen…..
Jak jsem tak odkládal termokameru, najednou vidím koutkem oka pod lesem v díře, která se vytvořila v mlze, flek. A zase zmizel, za chvíli zase fouklo, to už jsem měl v ruce dalekohled, a v mezeře mezi dvěma chuchvalci mlhy stál on, jelen na kterého jsme čekali (včerejší „druhý“, ten mladší), viděl jsem ho na vteřinu, a nebyl. A zase jen mlha. Přechytil jsem na kulovnici. Popravdě byl jsem v této situaci rád že ji mám, neboť jsem si vzal svou starou lásku, Husqvarnu 1650 v ráži .358 Norma Magnum (střela 225grs Nosler Partition), která mě nikdy nezklamala. Přesná, spolehlivá, jednoduchá, a kvalitní optikou (Nightforce NXS 3.5-15x56) a dostatečnám výkonem na vše krom tlustokožců, stáhl jsem na 6x odjistil a čekal.
Přece musí jít kolem, snad foukne vítr do mlhy…… Nekonečné vteřiny čekání, a najednou šel, byl vidět tak na cca 80 m jak jde bokem, přesně jak na terči, ale šel, nezastavoval. V hlavě se v ten okamžik motá člověku plno pouček, strašidelných historek o nedohledaných jelenech a tak, takže si říkám: „hlavně to neposer…..“. Druhá myšlenka mi říká: „sakra umíš střílet, tohle přece není problém“.
Respekt před majestátným tvorem tu ale je. Nemívám třes, klid před zvěří mám čtverkový, to zase jo, jen neudělat chybu. Mířím, táhnu s jelenem a prst jde na spoušť.
Hlavou se mi honí: „umím střílet, nastřílel jsem toho hromadu, z této flinty zvlášť…… to dám“…… pořád táhnu s jelenem, už jsem si jistý, spoušť je tvrdá ale krásně čitelná, v okamžiku, kdy jsem si jistý mačkám. Kazatelnou zaduní mohutný výstřel, slyším zřetelné žuchnutí, instinktivně rychle přebíjím a mířím, jelen se mi jen vytáčí a okamžitě mi mizí v mlze, která jej zakryla……
Tak a teď opravdu dostávám třes, ne před lovem, ne před zvěří, ale teď. Znám u sebe tento stav, taková ta nejistota, přehrávání si události, přemýšlení a třes.

Kladu si otázku co je špatně. Vystřelil jsem na jelena, vzdálenost super, jistá ruka, odpáleno ve správný okamžik, zamířeno na 100%, střela o výkonu bezmála 7000J na sto procent zasáhla jelena tam kam jsem mířil a on NIC? Prostě se otočí a jde? Žádné zaznačení, nic. Poslouchám, nic, koukám termokamerou (v mlze zbytečně). Píšu kamarádovi (který spí spánkem spravedlivých), že jsem střílel, počkám 15 minut a půjdu na nástřel. Žádná odpověď. Super, sám uprostřed hor, bez jelena…… Přemýšlím. Nevydržím to, jdu po 10 minutách pod kazatelnu, sbalím věci, vylezu nahoru, koukám, přemýšlím. Mlha mi zakryla místo kam jsem střílel. S takovou ten nástřel nenajdu. Musím najít. Kamarád má barváře, jistě jelena najde, jen najít nástřel…..
Hledám nástřel, vysoká neposečená tráva, navíc mokrá, sem tam zmrzlá, velmi nepřehledná. Super. Chodím 10 minut. Nástřel nikde. Kamarád neodpovídá. No super.
Mezitím se zvedla mlha, začíná být vidět tak skoro na 100m, byť nejasně, říkám si, že vyjdu výš, snad uvidím, jelen by stejně šel směrem k lesu, tak snad někde najdu alespoň stopu na mokré trávě, ať se má barvář čeho chytit. Koukám, ujdu tak 100m a z trávy něco trčí, vezmu dalekohled, a on je to paroh. Cítím úlevu, pak opět přemýšlím, kam jsem ho trefil? Co když je to „měkota“ a zvedne se mi a uteče, stahuju na optice zvětšení na naháňkových 3.5x odjišťuju a jak indián se blížím k jelenovi, není dlouho vidět víc než paroh, pak ale vidím, že leží bokem, pak vidím i běh ležícího kusu, ohromná úleva. Přicházím k jelenovi, pro jistotu do něj ještě dloubnu, ale je to zbytečné, výstřelový otvor je přímo na „desítce“ a jelikož mi šel bokem tak vstřel taktéž (což jsem si zatím nemohl ověřit). Pořizuji první fotografii a posílám své milované, a ta je první kdo mi přeje Lovu Zdar. Pak vyrážím pro kamaráda, vytahuju jej z pelechu a současně mu nabízím ať si z cvičných důvodů vezme mladého barváře, ať si na jelena zahlásí. Trochu mi nevěří, ani nevěřil, že opravdu vstanu a půjdu lovit, ale je nadšený.
Při vyvrhování pozoruji zajímavou věc, kterou jsem si dosud neuvědomil, nicméně je logická. Když větší ráží s pevnou velkou střelou střelím menší kus, například i daňka, tak vstřelový otvor na zvěři je menší (střela ještě neexpandovala, to udělá až po nějaké dráze) než výstřelový (při pohledu zevnitř do hrudníku) tady žebra ukazují přesný opak, střela která má ještě velkou energii při probití plecka a lopatky (prostřelená v tenké části) udělá otvor na vstupu do hrudníku o velikosti dětské pěstičky hydrodynamickým efektem, následně ustřelí plíce a aorty u srdce a na výstřelu ven přes žebra již dělá jen o něco větší otvor než je průměr střely samotné. Střela prošla dál opět lopatkou a opustila jelena, tento tedy byl schopen ještě jít asi 200m, byť s oboustranně prostřelenýma lopatkama, prostě shodou šťastných náhod žádná nebyla rozbitá, ale obě prostřelené kulatou dírou. Devastace zvěřiny zanedbatelná. Jelen nebarvil, protože byl poměrně zabělený a hlavně při pohybu plecka při chůzi se střelný otvor zavíral a ucpával.

Takže ještě jednou nezbývá, než poděkovat patronům a provolat Lovu Zdar!

Miloslav Jančík sociální sítě Myslivost


#Lov na jelena, Trofeje, Vysoká zvěř, Vysoká, Sociální sítě, Čas lásek jelenů, Lovecké příběhy

POČÁTEK JELENÍ ŘÍJE. VYSOKÁ ZVĚŘ. JELENI V SOUBOJI. Jelení říje, Čas lásek jelenů, Jelen útočí, Jelen.

PROHLÍŽEJTE VE ZVĚTŠENÍ - UVIDÍTE PODROBNOSTI SOUBOJE...

SILUETA TROUBÍCÍHO JELENA. Čas lásek jelenů, Jelen, Myslivecké fotografie, Lovy fotoaparátem

SILUETA TROUBÍCÍHO JELENA

ČAS LÁSEK JELENŮ Vysoká v září - Jelen na kraji lesa Jelen, Čas lásek jelenů, Jelen (Red Deer), Jelení říje,

Čas lásek jelenů - Vysoká zvěř v září - Jelen na kraji lesa

K myslivosti mě přivedl táta, sám celoživotní myslivec a lovec. Celý život mi vštěpoval lásku k přírodě a zvěři, k myslivosti. #Jelení říje, Jelen, Lovecké příběhy.

Lov zvěře provází člověka celými jeho dějinami. Ulovení zvěře

JELEN

představovalo pro pravěkého lovce hlavní cíl jeho snažení.

 Úlovek poskytoval kožešinu či kůži, ze které si lidé šili oblečení nebo je používali na stavbu obydlí, z kostí se vyráběly nástroje denní potřeby a také kultovní předměty, ale především ulovená zvěř poskytovala velmi hodnotný zdroj potravy – maso. Příprava na lov, jeho průběh a posléze také oslava úlovku, to vše rozvíjelo myšlení člověka a významně se lov podílel také na formování kulturní úrovně dávných civilizací. S postupujícím vývojem lidské společnosti se postavení lovu, včetně jeho produktů, postupně měnilo. Potřeba živočišné bílkoviny – masa – byla zajišťována chovem domácích zvířat a lov se stával výsadou majetnějších vrstev společnosti, v mnoha případech pouze vladaře. Také maso z ulovené zvěře – zde se již objevuje výraz zvěřina – bylo téměř výhradně určeno pro panskou kuchyni. V mnoha nájemních smlouvách lze najít povinnost nájemce panství dodávat pro potřebu královské kuchyně přesně stanovená množství jednotlivých druhů ulovené zvěře. Tato zvěřina musela být velmi pečlivě ošetřena a uchovávána, neboť její kvalita byla při přípravě slavnostních pokrmů rozhodující. Úcta k ulovené zvěři a snaha o pečlivé a odpovědné ošetření úlovku byly základem mnoha mysliveckých tradic, z nichž některé si svoji platnost dochovaly až do současnosti.

Léta tzv. " lidové myslivosti" v mnoha směrech negativně ovlivnila vztah myslivce ke zvěři. Úcta a odpovědnost člověka k přírodě, ke zvěři, odborný a morální kredit každého myslivce (nikoliv jen pár desítek či stovek nadšenců - kterých se tato kritika netýká) zaznamenaly značný pokles a byly nahrazeny brigádnickou ideovostí a kolektivní odpovědností, za kterou se snadno skrývaly hrubé prohřešky jednotlivců. 

Úcta k ulovené zvěři a péče o kvalitní ošetření zvěřiny se v mnoha případech staly odbývanou přítěží, která se rušivě vplétá mezi zastřelení zvířete a hrdinskou oslavu tohoto činu.
Kvalita prvotního ošetření zvěře po ulovení je u velké části myslivců problémem, který přetrvává do současnosti.
Moderní požadavky na dodržování přísných hygienických pravidel při ošetřování, skladování a zpracování zvěřiny společně s narůstajícím zájmem o spotřebu této velmi hodnotné potraviny velmi důrazně požadují po myslivci dodržování všech zásad etického a účinného lovu, dle možností rychlého dohledání postřelené zvěře a provedení kvalitního prvotního ošetření uloveného kusu ještě v honitbě.

K myslivosti mě přivedl táta, sám celoživotní myslivec a lovec. Celý život mi vštěpoval lásku k přírodě a zvěři, k myslivosti v tom nejlepším slova smyslu. Celý svůj myslivecký život jsem spojen s jedním mysliveckým sdružením v západních Čechách, v honitbě kde jsem vyrůstal, kde mám své hluboké kořeny a přátele. Není to honitba ani bohatá ani chudá, prostě je taková normální. Myslivecké sdružení, které zde hospodaří je tvořeno převážně místními zemědělci, opět lidmi spjatými bytostně s lokální krajinou. Jsem v tomto smyslu lidolovec, jak říká (bez hanlivého přídechu toho slova) jeden můj kamarád. A jsem tam rád.

Pokud se podívám zpět, jsem rád že jsem vyrůstal právě tady a spojil svoji loveckou vášeň právě s nimi. Již za minulého režimu to bylo sdružení, kde se ctily tradice a kde drtivou většinu tvořili a tvoří myslivci hodní toho jména. Jako v každé společnosti i zde se sice našlo pár jednotlivců, které jsem nemusel, ale ti většinou odpadli sami.

Já sám jsem městský, žiji v Praze a s novou dobou mi bohužel přibylo krutě na pracovním vytížení. Nemohu lovit tak intenzivně, jak bych chtěl, své chci věnovat i rodině, a tak není divu, že nepatřím ani zdaleka k nejúspěšnějším lovcům.

Jelen ví, že prohrál a dává se na ústup....

V naší honitbě je dominantní zvěří srnčí a černá zvěř, občas se objeví nějaký jelen evropský, sika, v poslední době i daňčí. Tento úlovek mi (logicky při mém způsobu lovu) ale v mateřské honitbě nebyl zatím dopřán. Jeleni u nás neříjí, na tento svátek přírody odchází do okolních lesů mimo naši honitbu.

V roce 2012 jsem dosáhl mužného věku padesáti let. Neslavil jsem to, nejsem zrovna slavicí typ, ale zaskočilo mě, že se na mě složilo několik kamarádů a rozhodli se dát mi k narozeninám lov jelena. Mohlo mě to napadnout, už nějakou dobu, vlastně několik let sondovali kamarádi, co by mi tak udělalo radost. Nakonec jsem od nich dostal „poukázku“ s tím, že kde a jak budu lovit je na mě, ale že mi přispějí.

S výjimkou jednoho poplatkového lovu před několika lety v Maďarsku jsem poplatkovým lovem nepolíbený, tohle odvětví neznám a tak jsem se pro radu zeptal kamaráda, šéfredaktora Myslivosti. Nechtěl jsem jelena z obory, chtěl jsem lov ve volné přírodě, i když jsem citelně zvýšil riziko, že neulovím. Dohodli jsme se na lovu v Krušných horách, v honitbě kdesi nad Litvínovem, Jiří celou akci dohodl s provozovatelem honitby, já na něj dostal kontakt a první týden v říjnu jsem nasedl v pondělí do auta a vyjel na sever.

Přiznám se, nebyla ve mně ta správná jistota. Vezl jsem si hlavu plnou pracovního stresu, k tomu ještě i nejistotu o stavu vlastního organismu – v srpnu mě docela krutě „vzala záda“ a ani zdaleka jsem si nebyl jistý, jak moc jim mohu věřit. Ale jel jsem, až nahoru k německým hranicím, kde jsem v pohraniční vesnici měl být ubytovaný v lovecké chatě a ke si mě převzal průvodce.

Našli jsme se, hodil jsem si spacák na přikázanou postel, pozdravil se s dvěma dalšími lovci německé národnosti, kteří zde měli zaplacený lov jelena a večer jsme vyrazili poprvé do lesa.

Průvodci se střídali, první večer se mnou na posedu strávil starší průvodce Jiří, v civilu ředitel učňovské školy. Viděl jsem poprvé jeleny, navíc jsem je poprvé slyšel troubit. Současně jsem si uvědomil, že jelení zvěř prakticky vůbec neznám. Neumím odhadnout ani její věk, ani její chování. To jsem také průvodci předem řekl, bodové hodnoty trofeje, o kterých mluvil, pro mě byly španělská vesnice. Já jsem měl představu „dobré, pohledové trofeje“, která mi jednou bude dělat radost nad psacím stolem. Nic víc, nic míň.
Jiří naštěstí byl nejen chápavý, ale i řečný člověk a zjevně ne nadarmo ředitel školy. Během prvních čekání mi vysvětlil základy, na víc nebyl čas. Lovili jsme intenzivně, ráno i večer. Viděli jsme různé jeleny, začínám je rozeznávat, Jiří je dobrý učitel.

Ulovil německý kolega a odjel. Chladná rána se střídala s příjemnými podvečery, ale mě štěstěna ani Hubert a Diana nepřáli.

Ve středu ráno si mě vzal Josef, mladší, málomluvný. Podnikli jsme spolu skvostnou šoulačku, kdy jsme šli za zatahující tlupou jelení zvěře z říjiště až na stávaniště. Táhli jsme s tlupou mlazinami, přes meliorační kanály, občas jsme byli tak blízko, že jsem cítil jelení prk, ale tlupu samu a jeleny jsme zahlédli jen mžikově.

Moderní kulovnice a lovecký pes

Na okraji jedné mýtiny na okraji stávaništní mlaziny jsme si sedli do skrytu pod mladé smrčky, Josef troubil a nakonec přivábil. Ten jelen byl jako zjevení. Přišel, s mohutným členitým parožím, unavený, vyříjený, potřeboval odpočinout a přesto hrdě a nekompromisně troubil svoje právo do uší neviditelného soka. Slunce se odráželo ve výsadách a hříva v ranních paprscích zářila. Sok nevycházel, bylo ticho. Jelen chvíli postál na okraji mýtiny, stál na široko, sotva 60 metrů od nás.

V tu dobu jsem už z Jiřího lekcí věděl, že takovýhle jelen daleko přesahuje mnou dojednanou cenovou hranici odstřelu, ale přesto jsem na Josefa tázavě pohlédl: „Tak co?“ Gesto ukazováčku a palce spolu s nakrčením nosu a zavrtěním hlavy bylo jasně výmluvné: „Ten je drahej“. Přilícil jsem, narovnal kříž puškohledu na jelení plec, nadechl se a v duchu řekl: Bum. Nemohl bych minout, ten jelen byl vlastně můj (a Josefův, to on mě přivedl na ránu), jen ta trofej bude asi jednou zdobit pracovnu někoho jiného.

Jelen zatáhl do mlaziny. Bylo ráno, konec lovu. Cestou k autu jsem se zeptal Josefa: „Hele, kolik bych za něj zaplatil, kdybych zmáčknul?“
Částka přesahovala moji dohodnutou mez, ale za tohohle jelena, za tenhle lovecký zážitek bych ji nakonec dal. Přestal bych kouřit, rodina by nějakou dobu žila na bramborové dietě (jedenkrát týdně omaštěné, nejsem ras), prostě za to by mi to stálo a sice horko těžko, ale dal bych ty peníze dohromady. Jenže lov už skončil, jelen odešel.

Ve čtvrtek jsem začal být smířený, že neulovím. Večer foukalo, pršelo, zvěř vůbec nevyšla. O tomhle riziku jsem věděl od začátku, je to cena za lov ve volné přírodě. Zbýval poslední jitřní lov, pátek ráno.
Pořád ještě foukal silný, hodně silný vítr. Obcházíme říjiště, je tma, šouláme potichoučku pod vítr. Viditelnost není nic moc, ale najednou se z louky ozve troubení. A pak údery paroží. Prásk. A supění těžkých zvířat. Souboj je v plném proudu.

Protahujeme se opatrně na okraj smrčinky a zaleháváme na okraji louky. Už vidíme laně i jeleny, ale ještě je nepřečteme. Čekáme na světlo, naštěstí už ne dlouho. Jeleni jsou dva, král a ministrant, ale ani jeden pro mě. Král nakonec odbíjí ministranta a obchází laně, jako by počítal, zda mu přece jenom nějaká nechybí.

Najednou z lesa vyšel další jelen. Toho jsme tu ještě neviděli. Má kuráž, ačkoliv je jasně slabší než král, troubí a vyzývá ho na souboj. Rozběhnou se proti sobě, práskne paroží, chvíle přetlačování, pak se hlava vyzyvatele začne potápět k trávníku. Mohutný švih královy plece odmrští nakonec „beihirše“ stranou, paroží se rozplete, vyzyvatel klouže po orosené trávě, spárky bije drn, hrabe, staví se zpět na běhy, ale ví, že prohrál. Dává se na ústup.

Sleduji fascinovaně to úžasné přírodní divadlo, nevnímám okolí. „To je on, jestli se ti líbí, můžeš, je tvůj!“ Tichounký Josefův šepot mě vrací do reality. Srovnám si pažbu v rameni a v puškohledu sleduji odcházejícího jelena. Už je docela daleko, přes 150 metrů, do pohybu se mi střílet nechce. Už při zaujímání stanoviště jsem si v louce našel orientační bod, takovou maličkou kamennou mohylku. To je moje hranice. Jestli jí mine, vyhrál. Jestli ne, budu střílet.

Zastavil se pár metrů od kamení, ale natočil se naostro, kouká po laních, nechce se mu od nich. Král zvedá hlavu, troubí výstrahu. Ministrant se neochotně obrací, už stojí na široko.
Ticho jitra trhá výstřel, jelen vyráží vpřed, bleskově přebíjím, nadzvedávám se, nevidím, kam běží, mám ve výhledu velký trs trávy. Josefova ruka mě tiskne k zemi. „Dobrá rána, sedí. Lež a koukej.“

Král se vztyčenou hlavou jde k nám. Snad hledá, odkud přišel ten divný zvuk. Občas se zastaví a jistí, zatroubí. Nakonec je snad jen dvacet metrů od nás. Zastaví se, zakloní hlavu a ryčným troubením hlásá svou vládu nad touhle loukou, nad laněmi a přilehlými lesy. Ze svíráku mu jde pára, troubení se odráží od stěny lesa. Tohle je král. Je to strašně silný okamžik. Pak se otáčí, zamrmlá, sežene laně do houfu a odvádí je do mlází.

Zvedáme se, Josef ukazuje k horizontu: „Tam bude, viděl jsem ho se zlomit a už nevstal“.
Byl. Vzdáváme poctu ulovené zvěři, postojíme v tichu chvilku na stráži. Josef jde pro auto, pojede pro vlek, zůstávám u jelena, nacpávám si dýmku, kochám se tím krásným ránem a děkuji loveckým patronům za zážitek a úlovek.

Zbytek příběhu je rutina. Jelena jsme vyvrhli, naložili a odvezli. Jelen naposledy hledí přes zadní čelo do honitby, je to tradice a tradice se mají ctít, zvlášť u této královské zvěře. Trofej obodovali, ocenili. Zaplatil jsem a poděkoval za zážitky Josefovi i Jiřímu, ten jelen byl jejich stejně jako můj.

Preparaci trofeje jsem nechal moudře na profesionálech z honitby, ostatně, nevím kde bych vlastně sháněl hrnec na ovaření tak velké hlavy.

Trofej dnes visí i s kusem hřívy, hubertkou a nábojnicí nad mým psacím stolem. Je to nerovný desaterák a je krásný. Jistě, jsou na světě větší trofeje, výrazně větší a silnější, ale tenhle je můj. Stal jsem se lovcem jelenů.

***  Několik poučení pro ty z vás, kteří se rozhodnou aspoň jednou vyrazit lovit jeleny nebo jinou pro vás exotickou zvěř (kdekoliv):

- Rozmyslete si, co chcete. Chcete ukázkovou trofej? Chcete zážitek? Podle toho si najděte, kde budete lovit. Rezervuje si lov v dostatečném předstihu.

- Nastudujte si něco zvěři, kterou budete lovit. Na lovu sice budete mít průvodce, který se o vás postará, ale je dobré vědět a reagovat včas a správně – zvyšujete si tím šanci na úspěch.

- Nechte si pro lov dostatek času. Zejména pokud lovíte ve volné přírodě. Nebuďte zklamaní, když neulovíte hned první den. A počítejte s tím, že nemusíte ulovit. Užívejte si lov.

- Je dobré si předem neznámou krajinu prostudovat, velkou pomocí jsou mapy na internetu, zejména satelitní snímky. Umožňují i odměřit si vzdálenosti k podstatným bodům v terénu.

Pokud neznáte lovenou zvěř, budete v rukou průvodce. Respektujete jeho názor, zná honitbu i zvěř, zná místní specifika a odlišnosti. Dohodněte se v klidu na svých limitech, vysvětlete jim svoje očekávání a představy, kolik peněz do zážitku chcete vložit a kam až chcete jít v mimořádných případech. Je dobré, pokud vám průvodce může ukázat příklad trofejí nebo lépe i fotografie. Neřešte bodové hodnoty trofeje, vaše kategorie jsou Líbí / Nelíbí. Nevyplácejte svoji povolenku na něco, co se vám nakonec nebude líbit.

Pamatujte, průvodce z vás snímá břemeno rozhodování spojené posouzením zvěře (a je to velká pomoc), ale konečná odpovědnost je na vás. Nejste-li si jisti, nestřílejte, nemrzačte zvěř. Když neulovíte napoprvé, můžete se vrátit za rok.

Ing. Martin Helebrandt

DANĚK U Dubu. Uprostřed dančí říje se ozvalo slabé křupnutí, pak zašustění listí. Zvěř táhne okrajem lesa a už je docela blízko. Daněk, Dančí zvěř, Říje, Čas lásek jelenů, Lovecké příběhy.

Daněk "U Dubu".

Po odjezdu přátel mne pozvolna naplnil pocit marnosti a zklamání.

 Tolik příprav, zařizování, ranních i večerních obeznávání a nakonec nic, daňka jsme ani neviděli.

Říje byla letos taková neobvyklá, přerušovaná, mdlá – prostě jako vždy, když jsem byl u nich na Slovensku na jelenech. Nezbylo než vzpomínat na lepší časy v minulosti.

V lovu jsem mohl pokračovat až v pondělí odpoledne. Bylo teplo, až dusno, mrazík z předchozího týdne byl zapomenut. Modrou oblohu brázdily letky hladových severských káňat a jejich hlasy ,,kijé" při vzájemných vzdušných střetech se ozývaly ze všech stran. Zaparkoval jsem auto poněkud dříve, zpravidla není mým zvykem zajíždět až pod posed, a vydal se známou cestou k říjišti. Hned na pokraji lesa bylo slyšet rochání z míst, kde jsme obvykle postávali a čekali.

 Vítr byl dobrý a tak jsem se zvolna přibližoval a snažil se zrakem proniknout houštinu. Teď, támhle to asi je. V převislých větvích se něco hýbe. Jak mi chybí dalekohled, který zůstal viset na věšáku. Opírám kulovnici o strom a puškohledem pátrám v místě pohybu. Náhle se v mezeře objevuje mohutná lopata, pak druhá, a nakonec hlava s krkem. Velmi dobrý daněk s plným parožím, hezky jemně krajkovaným. Tak to by teda nebylo nic pro nás, ten tu musí ještě několik let zůstat. Po chvíli pozorování se opatrně vzdaluji, abych zbytečně zvěř nerušil, a pokračuji v šoulačce. 

Scházím hřebínek svážnicí a potom mezi skalami úzkou průrvou až na dno údolí na silničku, po které jsme před několika dny projížděli. Cestou míjím místa poznamenaná daňčí říjí. Jsou to parožím otlučené větve, pod kterými jsou zřetelné hraby, z nichž vznikají na starých říjištích až hluboké jámy.
Po silničce odbočuji vpravo, abych se okruhem mohl vrátit k autu. Po chvíli chůze zaslechnu za sebou v mlazině prasknutí a potom i rochání. Vracím se kousek zpět do krytu a čekám. Kdyby tak vytáhl alespoň na okraj paseky. Sporadické rochání se však zvolna vzdaluje, jak daněk táhne smrčím vzhůru na říjiště. Pokračuji tedy v pochůzce, pak odbočuji na svážnici, která mne obloukem dovede zpět. Cesta stoupá a já si uvědomuji, jaké je teplo.

Pot mi stéká po čele i po zádech, i když mám rozepnuté všechno, co jde. Po levé i pravé straně jsou převážně málo prostupné mlaziny, z nichž se na dvou místech ozývá rochání. Protože terén neskýtá možnost opatrného přiblížení se, dělám si pouze v duchu další dvě čárky a funím dál do kopce. Konečně se cesta narovnává a já se přibližuji zespoda znovu k hlavnímu říjišti. Asi tři sta metrů pod ním se zastavuji u stromu, kde chci vyčkat do setmění. Poslouchám hlasy kulíšků a vzdálené houkání výra. Jelení a daňčí říje je pro mne spojena s kulíšky, ale je to nejspíš proto, že jsem v tuto dobu vždy uvnitř v lese a ne někde na okraji na posedu. Zatímco takhle přemítám, zvolna se šeří. Pojednou se ozvalo slabé křupnutí, pak zašustění listí. Zvěř táhne okrajem lesa a už je docela blízko. 

V nastávající tmě přechází okolo mne další daněk, ale bez dalekohledu ho nemohu již pořádně přečíst. Pět kusů, to vypadá docela dobře, říkám si, když nasedám do auta. Vlastně se k nim dá ještě připočítat šestý, který se zřetelně ozývá u sousedů za silničkou. Tím skončil první den mého velkého lovu. 

Dančí zvěř

V úterý pozdě odpoledne jsme byli opět v místě zvaném U Dubu. Tak se totiž nazývá naše nejstarší říjiště. Sedíme se synem u stromu a nasloucháme. V duchu vzpomínám na své první výpravy do těchto míst, které měly charakter dobrodružných cest do neznámých končin Aljašky či Sibiře. Vše bylo jiné, v údolí nevedla asfaltka a svah nad ní nebyl protnut jizvou svážnice. Také nikoho nenapadlo vyvézt nepotřebné haraburdí, jako třeba motor ze škodovky do lesa. Na druhé straně zde nebyli mufloni, daňci a dobře se pamatuji na pocit strachu z toho, co mě potká, když jsem poprvé našel smrk se zaschlým blátem a několika osinami z divočáka. Přiběhl jsem, oči navrch hlavy, zpátky domů k dědečkovi a on se mému hrdinství vysmál. V tu dobu ještě stál mohutný vykotlaný dub, po kterém se to zde jmenuje. V krátké době se však změnil v doutnající rozlomený pahýl po jedné neopatrné lovecké akci. Zůstal z něj velký pařez a jméno. Po čtyřiceti letech jsem se přece jen dozvěděl, kdo to udělal.
Pískání kulíška přerušuje mé snění. Je stejně jako včera teplo, dobře se sedí, ale daňci se u nás neozývají, pouze z protější stráně je slyšet rochání. "Půjdeme kousek dolů, co kdyby tam něco přecházelo", ruším z klímání Davida. Potichu se přesouváme po včerejší trase, vyčkáváme až do setmění, ale jediným výsledkem je klobouk plný hřibů a kozáků. Možná byla zvěř někým vyrušena, nebo se prostě změnily poměry na říjišti.

Ráno následujícího dne mě zastihlo opět v lese. A jako každý den zvolna šoulám po stejné trase. Po levé straně je nepříliš zřetelně slyšet daňčí hlas, zdá se, že zvěř se z dubiny stáhla dolů do stráně. Tam ovšem za ní nemohu, všude je plno suchého listí a navíc se otočil vítr a dýchá mi přímo do zad. Nejlépe bude ji opatrně minout a pod větrem vyčkat dalšího pohybu tlupy. Po pěšince se dostávám až ke stromu, kde jsme si včera s Davidem upravili v listí sezení a vyčkávám zde až do plného světla. Po tolika dnech vstávání a běhání se už cítím poněkud zmožený, a tak moje pozornost zvolna ochabuje, až přechází na hranici klímání. Choulím se v hubertusu a hlídám si to svoje živočišné teplo. Za tohoto doutnání mě napadá zajímavá myšlenka - vždyť to, co se ozývá od shora z dubiny, je rochání. Vrátili se! Rychle vstávám a tentokrát proti větru kráčím zpět. Před sebou mám volný prostor paseky, za ním asi padesát metrů listnatého mlází a poté ta smrková tyčovina. Zůstávám stát na okraji paseky přitisknut ke kmeni dubu a dalekohledem sleduji blížícího se daňka špičáka, který zvolna táhne mlázím. Je to typicky odstřelový kus, má dva až tři centimetry vysoké bulky. A za ním druhý, podobný.

Další daněk vychází asi po minutě. Je to špičák do patnácti centimetrů. Je vidět, že v době říje se k tlupě stahuje všechna zvěř, a to se dá využít pro průběrný odstřel. Jenže kdo si bude chtít kazit příležitost na druhou či třetí věkovou třídu. Příští rok s tím něco budu muset udělat. Snažím se sluchem udělat představu o situaci na říjišti, ale nemohu se zorientovat. Náhle mi dochází, že tam jsou daňci dva. Přecházím okrajem paseky vzhůru k mlází a dalekohledem pronikám tyčovinou. Zachycuji pohyb a již vidím první, druhou. celkem osm daněl a teď i sám "Veliký". Zdá se silný, ale lopaty nejsou příliš široké ani dlouhé, spíš takové hrubé, míhá se mezi spletí až dolů zavětvenými smrky. No, na střelbu to není, a ani moje pozice není nejlepší, a už mě také bystrý zrak jedné nevěsty objevil. Co se dá dělat, celá tlupa odbíhá dolů do rokle.

Teď se ujišťuji, že zde byly opravdu dvě skupiny zvěře, protože z dubiny asi padesát metrů vzdálené, se stále ozývá rochání. Opatrně měním svoji pozici a přibližuji se. Nemám ale příliš štěstí, daněly mě z dubiny nedůvěřivě pozorují, když procházím tyčovinou. Poznávám dobrého lopatáče, se kterým se známe z pondělka, ale to již celá skupina mizí dolů do rokle. No, tak to bude asi pro dnešní ráno vše, přemítám. Viděl jsem dost. Ten první bude spíše starší daněk a nejsem si jistý jeho lovností, zdál se takový silný a o tom druhém nemůže být ani řeč. Co teď, říje bude stejně brzy končit. Ještě bych se mohl podívat na Kroužek, minulý rok tam chodil silný jelenovitý daněk, určitě tam bude letos zas. S tou myšlenkou se vracím domů.

Daněk evropský

Po několika hodinách odpočinku jsem opět v autě a tentokrát mířím na Kroužek. Je to můj úsek, kde mám krmelec a kazatelny a jmenuje se podle mlýnu Kroužek, který je dole na potoku Pšovka. Když ale přijíždím na obvyklé parkoviště, vidím, že místo je již obsazené. Nakonec mi tedy nezbývá, než znovu vyrazit do známých končin. Není to tak docela beznadějné, neboť na tradičních říjištích je vždycky silný pohyb zvěře. Nicméně pochůzka je zcela neúspěšná, jenom daněk z protější honitby se ozýval, tak jako každý den, nepřetržitě. Z chmurného přemýšlení mě vytrhnul mobil. Přišla zpráva od kamaráda Fandy - s hostem ulovil daňka. Odpovídám mu gratulací a po setmění se u něj zastavuji a obdivuji velmi líbivou trofej asi šestiletého daňka, který vážil bez hlavy šedesát jedna kilogramů. Řeč se samozřejmě točí okolo lovu a říje. Notujeme si, jak je to letos špatné, nicméně nemohu souhlasit s jeho názorem, že hlavní příčinou je teplé počasí. Vždyť minulý týden bylo docela chladno a přesto bylo v lese ticho. A naopak v pondělí bylo teplo a aktivita zvěře vysoká. Fanda mne, snad pod vlivem úspěchu, přesvědčuje, ať toho horšího U Dubu střelím. Jsem tak trochu na vážkách. No, zítra třeba uvidím.

Ve čtvrtek ráno, pokolikáté již, kráčím přes strniště ke stěně lesa. Vítr mě opět popohání kupředu a to není nic dobrého. Nesmím riskovat, zvěř může být víc rozptýlena a navětří mě. Ještě na strništi odbočuji vpravo a širokým obloukem se snažím podejít celé říjiště. Je stále tma, v lese není nic vidět, a já se co chvíli musím vymotávat z ostružin. Snad je to daňčí hluché, napadá mne spásná myšlenka, když se za hlasitého praskotu dostávám přes hromadu suchých větví. Nakonec se vše zdařilo a já stojím opět na okraji paseky a vítr mi vane do obličeje.

Opatrně, krok za krokem se blížím k dubině. Posledních několik kroků téměř po čtyřech. Jsem schován za břehem, pod kterým jsme si čistili minulý týden chodníček. Lehám si na zem, připadám si jako v zákopu, a snažím se propátrat les před sebou. Mám výbornou pozici a zvěř o mně neví. Kromě osmi až deseti kusů holé je tam i ten první daněk. Pokyvuje rytmicky hlavou, přechází sem a tam a rochá, občas se pokouší přiblížit k některé z daněl. Holá je celkem apatická, jen ta pronásledovaná uhýbá. Dívám se a přemýšlím, pořád se mi zdá silný. Po dlouhých deseti minutách odkládám dalekohled a zvažuji pro i proti.

Nakonec se rozhoduji - je silný, je asi starší, ale není to skutečně chovný kus. Potom již sleduji optikou kulovnice komoru a ve chvíli, kdy je za daňkem skupina silných dubů, mačkám spoušť. Po výstřelu se zvěř v úleku rozprchla a zasažený kus zmizel mezi pohybujícími se hřbety a hlavami. Posadil jsem se, vydýchl a čekal. Asi to bude dobré, přemýšlím. Byl jsem klidný. Za chvíli vstanu a jdu na nástřel. V půli cesty vidím na zemi ležícího daňka, vlastně nejdřív pravou lodyhu paroží. V tom okamžiku mě zaplavuje pocit úlevy a spokojenosti. Lopata zdaleka není tak veliká, jak se zdála ještě nedávno přes optiku, o chovnosti žádné pochybnosti. Lovu zdar!

Potom nastala prozaická práce s vyvrhováním a přípravou kusu k odvozu. Jsem domluven s Davidem, že mi přijede pomoci, ale v rozčilení nemohu nalézt telefon. Vracím se tedy domů, kde zjišťuji, že telefon mám v kapse. Chvíli na syna čekám a pak se i s manželkou vydáváme zpět. S odvozem nám pomáhal i kamarád Fanda.

Největším oříškem se potom doma odpoledne ukázala jednomužná manipulace s úlovkem - přeprava na kolečku k lešení a vytažení, další postup při stahování, čištění a rušení již nebyl tak obtížný.

Při té práci jsem užasle sledoval, jak byl daněk dobitý. Postupně se objevovaly rozsáhlé krevní podlitiny, na několika místech byly pod celkem neporušenou kůží protržené svaly, na mnoha místech krku byly škrábance a pruhy sedřené srsti. Dokonce na hlavě na čele měl v kůži proraženou díru. Byl to starý rváč, který pravděpodobně v noci musel vybojovat vítězný zápas o ovládnutí říjiště. Možná při tom se mu odlomil malý kousek opěráku, který teď chybí. Je zajímavé, že předešlého dne probíhala říje obou skupin zvěře tak padesát metrů od sebe bez konfliktů a i to důkaz zcela odlišného chování jelení a daňčí zvěře během říje.

Za dva dny jsem se dozvěděl, že ten druhý, lepší, daněk znovu opanoval říjiště. Tak skončil můj velký lov, káňata odplachtila na jih a přišel smutný podzim.

##Lovecké stezky, Čas lásek jelenů, Dančí zvěř, Daněk, Jelení říje, Lovecké příběhy

MŮJ PRVNÍ JELEN. #Jelen, Jelení říje, Čas lásek jelenů, Jelen (Red Deer), Lovecké příběhy

...na mýtinu vyběhl jelen a s ním laně

Příroda zbarvila hory do mnoha odstínů, 

počasí přálo, bylo slunečno a zároveň chladno. Říje začala v první polovině září a já se s tchánem nastěhoval do horské rodinné chaty.

Od této chvíle pro nás nic jiného neexistovalo, jen říje a lov. Brzy ráno čekaná, přes den šoulání, do tmy pak další čekaná. Oblíbil jsem si krytý posed v místě zvaném Špačkova louka. Byla to plocha porostlá asi pětiletou výsadbou smrku. Přes veškerou naši snahu a úsilí, nedařilo se nám jelení zvěř spatřit, slyšeli jsme jen vzdálené troubení. To trvalo celé čtyři dny. Tchán, který byl již v letech a měl uloveno několik jelenů, to vzdal. Pátý den jsem tedy již lovil sám. Šel jsem na stejný posed a zde jsem konečně, při ranní čekané, uslyšel v blízkosti lámání a silné troubení.

 Zvěř jsem ale opět nespatřil. Až při odchodu z posedu jsem zahlédl tlupu jelení zvěře, jak odbíhá řídkým porostem. Zradil jsem si ji sám, neměl jsem s lovem jelení zvěře žádné zkušenosti. Neodradilo mě to a odpoledne, krátce po šestnácté hodině, jsem již znovu seděl a netrpělivě očekával, zda se tlupa objeví. A Diana mi tentokrát přála. 

Krátce po osmnácté hodině se ozvalo silné zatroubení a na mýtinu vyběhl jelen a s ním šest laní. V prvním okamžiku jsem tomu nechtěl ani věřit. Po chvíli, když jsem se uklidnil, obeznal jsem, že jde o osmeráka, z nastudované literatury jsem usoudil, že jde o odstřelový kus a rozhodl jsem se střílet. Zvěř se pomalu blížila, laně se popásaly, jelen však byl neustále v pohybu. Odjistil jsem, pušku založil do ramene a vyčkával jsem, až se jelen postaví na široko, abych mohl s jistotou vystřelit. Mezitím, co mi zvěř vyšla, uplynulo asi dvacet minut. Jelen byl vzdálen od posedu přibližně šedesát metrů. 

Najednou jsem si vzpomněl, že je třeba jelena něčím upoutat a tak jsem zaklepal na prkna posedu. V tom okamžiku se jelen zastavil, pěkně na široko, hlavu otočil zvědavě k posedu. Trvalo to jen zlomek sekundy, když jsem záměrný kříž posadil za lopatku a stiskl spoušť. Jelen značil dobrou ránu, vzepjal se na zadní běhy a odskočil do nedaleké houštiny. V okamžiku bylo ticho, holá rovněž zmizela a teprve teď se mě zmocnila lovecká třesavka. Čekal jsem půl hodiny. Mezitím se hodně zešeřilo. Šel jsem s očekáváním na místo nástřelu. V šeru jsem nenašel žádnou známku toho, že jsem byl úspěšný. 

Zapamatoval jsem si směr, kterým jelen po výstřelu odbíhal, označil nástřel a za úplné tmy jsem se vrátil na chatu, kde na mě netrpělivě čekal tchán, který zaznamenal výstřel. Vypověděl jsem mu dopodrobna celý děj lovu. Uklidnil mě s tím, že hned při rozednění půjdeme jelena dohledat, noc že je chladná, že se tedy ani zvěřině nic nestane, nemám prý mít obavy. Zkrátka byl přesvědčen, že jsem byl úspěšný.
Téměř celou noc jsme si vyprávěli o myslivosti a nemohli se dočkat rána. Před rozedněním jsme již byli na posedu a když to světelné podmínky dovolily, stáli jsme na místě nástřelu.

Po ujití čtyřiceti kroků, ve směru odskočení jelena, jsme ho spatřili. Ležel v terénní prohlubni s čistým průstřelem komory.

SOUBOJE spárkaté zvěře, podřízenost a zastrašování. Mufloni a kňouři. Doby lovu zvěře, #Lovecké stezky, Čas lásek jelenů, Deer rut, Instinkty a pudy

Srnec v létě JE V KRYTU

Souboje

Spárkatá zvěř při boji používá spárků nebo páráků (divočák), parohů a rohů. Hlodavci, zajíci a šelmy se brání drápy a zuby.

Stejných zbraní jako při obraně používá zvěř také při vlastním útoku. Ten směřuje buď proti kořisti s cílem jí usmrtit, nebo proti jedinci stejného druhu - sokovi, se snahou jej zastrašit a zahnat. Při soubojích se sokem u šelem bývají častěji využívány zbraně, které nemají přímý smrtící nebo těžce zraňující účinek (např. drápy spíše než zuby).

Většina takových soubojů je značně ritualizována, tzn. že spočívá spíše v zastrašovacích postojích a grimasách, než v bezprostředním napadení.

 Ze dvojice soupeřících může kdykoliv prohrávající účastník souboj přerušit a zaujmout podřízené postavení, což okamžitě sníží agresivitu vítězícího a ten jej přestane napadat.
Odlišná situace nastává u spárkaté zvěře, kdy poraženému nepomůže pouze vyjádřit projev podřízenosti, ale musí z místa souboje co nejrychleji uprchnout, jinak je vítězem dále pronásledován a napadán. Pokud se mu útěk nepodaří a je sražen k zemi, může být protivníkem i ubodán nebo udupán.
U spárkaté zvěře proto dochází při soubojích častěji ke zraněním a zabití než u šelem.
K ritualizovaným projevům při souboji patří např. tzv. paralelní pochod samců spárkaté zvěře, kdy oba soupeři kráčí po nějakou dobu s odstupem vedle sebe ve stejném směru a přitom uplatňují tzv. odpichovaný krok, vyznačující se vysoko zdvihanými toporně napjatými běhy, který je výrazem hrozby. Přežvýkavci také hrozí prudkým dupnutím předním během. 

Před soubojem oba soupeři někdy rovněž hrabou předním během do země, což stimuluje jejich agresivitu. Zvěř před soubojem rovněž může očichávat zem, potom kálet a trus následovně rozhrabávat. Jeleni při zastrašování soka vyhrožují i ceněním zubů a nadzdvihováním horního pysku. Původním účelem této grimasy bylo obnažení špičáků, které jim však během vývoje druhu zakrněly v téměř nezřetelné a k boji nepoužitelné kelce. Také zívání může souviset s hrozbou, nebo je naopak projevem strachu. Vždy jsou však při něm ukazovány zuby, jako nástroj útoku nebo obrany. Šelmy zívají častěji než ostatní srstnatá zvěř a také při zívání více rozevírají čelisti.

U šelem (ale i hlodavců a zajíců) se při souboji často uplatňuje tzv. zápasnický postoj, při kterém jsou oba soupeři, stojící na zadních, zapřeni do sebe předníma nohama, přitom se přetlačují a cení na sebe zuby. V případě lišáků, kteří v této pozici přešlapují a poskakují na opěrných zadních bězích se tento způsob souboje nazývá také "foxtrot".

Jelenovití v době shození paroží bojují spárky na předních bězích a přitom se staví na zadní běhy. Již samotný vzpřímený postoj znamená u jelena přípravu k útoku.

JELENÍ MĚŘENÍ SIL

V průběhu říje bojují samci jelenovitých prostřednictvím paroží, a to většinou čelním střetem s následným přetlačováním. Přitom se snaží soupeře pootočit a odhalit mu bok, aby jej mohli do něj bodnout.

Turovití nemají jednotné schéma boje. 

Mufloni bojují horizontálním čelním střetem, spojeným s prudkým nárazem (nikoliv s přetlačováním). Obranným mechanizmem proti tvrdým úderům je jejich zesílená čelní kost a pružná, pevná páteř (zejména krční). Ztratí-li soupeř rovnováhu, je okamžitě znovu napaden ze strany na krční obratle.

Kozorožci a kozy bojují vertikálním čelním střetem, kdy se navzájem tlučou rohy směrem shora dolů, přičemž stojí jen na zadních nohách. Kozí krk není přizpůsoben k úderu zepředu a pokud by k němu došlo, mohl by mít za následek zlomení obratlů a přeražení páteře. Kamzík se snaží svými hákovitě zahnutými růžky zaútočit na soupeře z boku a vytrhnout mu z těla kus srsti a kůže, nebo i svaloviny. 

Kňouři na sebe útočí mohutnými páráky rovněž z boku, přičemž současně nastavují soupeři ztlustlou plochu kůže na hrudi (kyrys), která jim slouží jako ochranný štít.
Obecně zvěř nesnáší přímý pohled z očí do očí. Proto pociťují dva jedinci navzájem přímo upřený pohled za vysloveně nepřátelský a hrozivý. Zejména jedince, který není v duševní rovnováze (což je v případě ohrožení pravidlem), upřený pohled značně znepokojuje. Útočnou hrozbu použije k boji se chystající jedinec pouze tehdy, když je jeho tendence k útoku brzděna alespoň malou dávkou strachu. Nepociťuje-li vůbec žádný strach, zaútočí bez jakékoliv výstrahy se zcela klidným výrazem v obličeji.

První lov jelena v říji. #Jelen, Jelení říje, Čas lásek jelenů, lov, Čekaná, Jak na to? Hirsch-König des Waldes,

Jelení říje a myslivci

Letos jsem se konečně těšil, že pojedu poprvé lovit jelena v říji

 Už od jara jsem přemýšlel kam kdy atd. 

Bohužel, práce mi nedovolila hlouběji o tom přemýšlet a najednou bylo září. Jak to tak bývá v práci samý problém, kolega nemocný, volno si vzít nemůžu. Tím se mi výběr možnosti lovu jelena dost snížila pouze na víkend nebo v týdnu ale každodenní ježdění sem tam. Z Pardubic to mám nejblíže do Orlických hor - Orlické Záhoří, kde má kamarád chalupu a bratr tam u LČR loni jelena lovil. Zkoušel jsem přes místní zjistit informace jak je to s jeleny u Kolowratů. Ani nebylo s podivem, že bylo plně obsazeno, nicméně si na mě vzali číslo, kdyby prý náhodou někdo vypadl. Sám jsem tomu nevěřil, že by to mohlo dopadnout. Minulý čtvrtek zvoní telefon – jestli chcete lovit jelena máte možnost , ale musíte přijet zítra což byl pátek . Samozřejmě jsem potvrdil a těšil se co bude. Paní co se mnou bydlí sice trochu protestovala, že zase táhnu někam, místo toho abych dělal dřevo atd.

V pátek jsem se nemohl dočkat – z práce jsem utekl co nejdřív, abych byl včas na Orlickém záhoří. Sraz byl v 17:00 – po představení, vyřízení formalit přesednutí do auta jsme přejeli do lesa což byl kousek. Z prvu jsem se divil, co tam budeme tak brzo dělat. To snad jeleni ještě netroubí- bylo teplo jako blázen. Po zaparkování auta na lesní cestě jsem si připadal jak v pohádce. Kolem nás troubilo již cca 5 jelenů. Původně jsem měl podezření, že je to nějaké divadlo. Doprovod se krátce zaposlouchal a vyrazili jsme svižným krokem za prvním jelenem po 100m mě zadaunoval u vysokého smrku do jehličí. Před námi stál cca 80m jelen. První jelen, kterého jsem viděl naživo troubit. Pro mě neskutečný zážitek. Doprovodu se ho podařilo napodobováním zvuku holé dostat až na 20m kde před námi troubil dokud jsem si ho nezradili. Byl to korunový 10-terák chovný. Tak jsem vyrazili za dalším hlasem. Po ujití cca dalších 100m se před námi ozval jelen. 

Zase jsme zasedli ke stromu a doprovod napodobil zase holou. Před námi vstal z vysoké trávy jelen z kaliště a zatroubil. Doprovod ho četl a já se kochal. Zničehonic mě přerušilo syknutí doprovodu. Kouknu na něj a on mi šepotem říká ať střílím.

Jelen

 Jednostranně korunový desaterák tmavé paroží dobrý lovný jelen. Podívám se na něj a říkám mě se nechce ještě si to chci užít i kdybych neměl již nic střelit. Jelena jsme tedy nechali odejít. Toho večera jsme potkali ještě 2 jelínky v 1.VT a bachyni s 6 selaty. Po příjezdu na chalupu jsem vyprávěl zážitky a samozřejmě dostal svůj díl za to že jsem nelovil, teď už určitě nic neuvidím atd. Celkem mě to nechávalo klidným. Co mě nenechávalo klidným, byl déšť, který se spustil během večera. Ráno jsme měli sraz 5:15 před chatou. Vzhledem k tomu, že jsem v noci poslouchal jeleny z Polska tak jsem zaspal. Z postele jsem se vyletěl v 5:30 – v životě jsem nebyl tak rychle oblečen. Doprovodu jsem se omlouval celou cestu, ten mě uklidňoval protože je stejně mlha a musíme počkat až se trochu rozfouká. Po příjezdu do lesa mě děsila mlha a ticho, které v lese bylo – říkám si: A už nic neuvidím. Prvních dvacet minut než se ozval první jelen bylo nekonečných. Pak už zase začal koncert. Postupně jsem došli ke třem jelenům, mladík 6 terák, jeden slabý osmerák a jednoho jelena jsme nedokázali vylákat z mlaziny, kde hluboce troubil. 

Po každé se přišel podívat pouze na kraj mlaziny, kde mu byla vidět část parohu a zase se vrátil. Poté co přestal troubit jsem se chtěli oklikou vrátit k autu. Po ujití cca 400 m se před námi ozval jelen. Opět jsme usedli k patě stromu a poslouchali. Roman napodobil zvuk holé a zlomil 3 větvičky. Sotva se usadil, proti nám vycházel jelen a troubil. Roman četl já se kochal. Roman na mě sykl – střílej – takovýhle jelen se nepouští. Pomalu jsem posouval flintu do ramene. Jelen se stále přibližoval a začínal něco tušit. Pořád stál mírně ze šikma. Já navíc jsem chtěl ještě sundat krytky z puškohledu, ale jakýkoliv další pohyb by už jelena zradil rozhodl jsem se střílet přes krytky které byly zamlžené a mokré – nicméně osnovu u puškohledu jsem trochu viděl. 
V tom tichu jsem slyšel pouze pokyn doprovodu ať už střílím, že takhle dlouho nevydrží. Jelen stále stál trochu zešikma. Umístil jsem bod co nejvíce k pleci a zmáčkl spoušť. Po ráně jelen značil výskokem, vyhozením předního běhu a úprkem. Po cigaretové pauze jsem šli na nástřel kde nic nebylo , pouze zápory, po dvaceti metrech stále nic a já začínal být nervózní. Průvodce mě zastavil, ať nerozšlapeme stopy pro případ, kdyby byl potřeba pejsek, že prověří ještě kousek stopy sám. Po 30 vteřínách se ozvalo písknutí a já věděl, že to dopadlo dobře. Po povinných poctách, focení atd. následoval odvoz jelena k zámečku pomocí 4kolky. Vyvrhnutí - střela šla ze šikma, kdy prostřelila srdce a skončila někde v těle. Poté již slavnostní troubení a následné zapíjení.

Ondřej

#Jelen, Jelení říje, Čas lásek jelenů, lov, Čekaná, Jak na to?, Lovecká optika, Hirsch-König des Waldes, 

Laně sledují krále lesa jak přichází...čas lásek jelenů

Jelen  a laně

Statnější jeleni tvoří malá stáda nebo žijí samotářsky. Můžeme však vidět větší stádo, ve kterém jsou samice s mláďaty a mladí samci.

Vůdcem stáda je nejsilnější samice. Jeleni většinou žijí na jednom místě. Jediná doba, kdy se někteří stěhují je období říje.  Jelen je především býložravec, živí se travou, výhonky, kůrou, houbami nebo lesními plody. Okusem mladých stromků může jelen (pokud je přemnožen) napáchat dost velké škody.

Jelen se ozývá troubením při svítání nebo naopak při soumraku, kdy jsou jeleni nejaktivnější. #Čas lásek jelenů, deer rut, Doby lovu zvěře, Jelen (Red Deer), Jelení říje, Myslivecká videa

Jelen  v říji

Nejstarších kusů v přírodě ubývá, avšak na troubení z lesů to velký vliv nemá. "Říji nedělají staří jeleni, ti moc netroubí. Jsou si sami sebou tak jisti, že si teritorium troubením hájit nemusí. Sok uvidí, jak je jelen velký, urostlý a vyklidí pole," podle pravidel v jelení populaci. Naplno a s největší vášní se říji oddávají pěti až osmiletí jeleni. Ti se předvádějí nejvíce. Jelen se ozývá troubením a čeká na odpověď soka!

Samci jelena evropského jsou během říje charakterističtí svým hlasitým troubením, při kterém se snaží upoutat pozornost samic a udržet tak své stádo pohromadě.

Tento jev můžeme nejčastěji zaslechnout při svítání nebo naopak při soumraku, kdy jsou jeleni nejaktivnější.
Samotné troubení však používají i při soubojích mezi sebou, kdy se snaží pomocí svých parohů vyhnat svého konkurenta od blízkosti samic. Samice pohlavně dospívají druhým rokem života a březost u nich trvá 240 – 262 dnů. Rodí 1, vzácně až 2 mláďata vážící přibližně 15 kg, která jsou několik prvních dnů po narození skrytá v travnatém porostu. Po dvou týdnech jsou kolouši schopni se připojit ke stádu, ale na matce jsou závislí po dobu 3 měsíců. Jejich charakteristické bílé skvrnění obvykle mizí koncem léta, ale poměrně často se stává, že několik bílých skvrn je na srsti mladých jelenů patrných ještě následující rok. Ve volné přírodě se jelen evropský dožívá průměrně 10 – 13 let, v zajetí se může dožít i více než 20 let.

Zdroj: cs.wikipedia.org

#Čas lásek jelenů, deer rut, Doby lovu zvěře, Fotografie z myslivosti, Jelen, Jelen (Red Deer), Jelení říje, Myslivecká videa, Myslivecké fotografie, Trofeje, 

Vysoká zvěř. Jeleni v době říje.

Doba říje jelení zvěře v popředí laně

Jelení zvěři se v běžné myslivecké mluvě většinou říká zvěř vysoká, nebo jenom vysoká. 

Někdy se mluví též o zvěři červené a o zvěři královské. Samec jelení zvěře se nazývá jelen. Samičí zvěři a mláďatům se říká zvěř holá. Mláďata obojího pohlaví jsou kolouši, a to do doby, než se dá poznat pohlaví. Pak se používá až do věku jednoho roku pro samčího koloucha název jelínek a pro samičího koloucha název laňka.
Ve věku od jednoho do dvou let se nazývá samec špičák a stejně stará samice čiplenka. Pak se z čiplenky stává mladá laň. Samičí kus jelení zvěře se od dvou let nazývá laň.  Mívá tyto přívlastky: mladá laň, stará laň, plná laň, v době březosti, kojící laň a vodící laň, v době, kdy vodí koloucha. Jelen starší dvou let se někdy označuje podle paroží, které nosí, takže hovoříme o jelenu s prvním, druhým, třetím (atd.) parožím.

Je nutno si uvědomit, že jelen s prvním parožím je vlastně dvouletý, jelen s druhým parožím tříletý atd. Běžnější je označování jelenů podle tvaru či typu paroží. Pak jde o šesteráka, desateráka, korunového jelena atd.

Jeleni a srnci přebarvují do zimní srsti a končí jelení říje. Zima a hlad v lese. Vysoká zvěř, Fotografie z myslivosti, Názory myslivců, Příroda a myslivost, Zvěř v zimě

Jeleni a srnci přebarvují do zimní srsti, končí jelení říje....

Srnčí zvěř je věrná svému stávaništi

 krátkodobě ho mění jen kvůli lepší potravní nabídce, klidu apod. Srny dále vodí svá srnčata, zaučují je na denních příhodách, chrání je před nepřáteli a jsou zárukou toho, že mladý, nezkušený dorost přečká obtížné zimní období.

V našich podmínkách hlubokého sněhu po několik zimních měsíců totiž žádné srnče bez matky zimu nepřečká. Tehdy přichází vhod nedoceněná pomoc myslivců. Zima může mít u nás dvě nebo i více obtížných kritických fází, které tato zvěř musí prožívat.

Bývá to vždy po napadnutí velké vrstvy čerstvého sněhu anebo po slabém přimrznutí povrchu navlhlé silné vrstvy sněhu, který neunese tenké spárky běhů srnčí zvěře. 

Především mladá zvěř, pokud není včas odvedena starší srnou do nižších poloh nebo nemá přístup ke krmelci, trpí velkými ztrátami. Obtížně se pohybuje, je snadným terčem pro pytláky, toulavé psy a lišky. Těžko překonává terénní překážky, mantinely u silnic a břehy vodních toků.

Tehdy dochází k největším ztrátám. Dalším obdobím, které může mít kritický dopad na srnčí populaci, je přechod ze zimní na jarní zelenou potravu. 

Zvěř po přečkání zimy, kdy přežívá z vlastních tukových zásob a převážně z ohryzu a okusu dřevin, případně je přikrmována u krmelců, se náhle po několika měsících půstu dostane na vzrostlejší trávu či na ozimé obilí, přesytí se jimi a v průjmech uhyne. Podobný stav mohou vyvolat i dietní chyby při přikrmování v krmelcích např. celým zrním ječmene nebo pšenicí, zmrzlou vyhozenou siláží ze statků apod. Všem těmto situacím lze zabránit a předejít tím, že srnčí zvěř je v zimním období navyklá na přikrmování, kromě sušené letniny, kterou již v předjaří málo přijímá, i dužnatým krmivem a hlavně ovsem nebo i obilným šrotem s otrubami a plevami (v poměru cca 1 : 1), kterými zvěř nikdy nepohrdne a toto krmivo vždy zabrání tomu, aby se v období náhlého přechodu stala riziková, nezvyklá, potrava převažující a předejde se dalším ztrátám, hlavně na mladé zvěři. 

  Takto neoslabená zvěř přečká za pomoci myslivců lépe těžké zimní období a zdravá vstupuje do jara, očekávaného období hojnosti potravy, spojeného s tvorbou paroží, přebarvováním, pokračujícím vývojem plodů u srn.

#Čas lásek jelenů, Jelen (Red Deer), Jelení říje, Vysoká zvěř, Zima a hlad v lese, Fotografie z myslivosti, Názory myslivců, Příroda a myslivost, Zvěř v zimě, 

Už troubějí už troubějí na horách jeleni...

Myslivecký trubač

Jelen troubící a laň v pozoru

Red deer rut 2012 Deer stalking jelení říje. Čas lásek jelenů, Jelení říje, Myslivecká videa, Příroda, Příroda a myslivost.

Královská zvěř přechází...

Skvělé video z jelení říje - Wow is that ever some fine time spent in the woods! Beauty footage and awesome Deer, nice going. Great video. So kule you let them all walk too...demonstrates great control and allows for them to get even bigger and spread their genes! Way to go and thumbs up.

Nepravidelný desaterák

Úspěšný myslivec a nepravidelný desaterák

Na obrázku je úspěšný myslivec a nepravidelný desaterák

uloven kamarádem a dědou mé přítelkyně v 8 hod ráno 20. září 2012. Střílen na 50 m na krk, zůstal na místě v ohni. (7x57R)
Věk 5 let, na dodávce 88 kg. Na pravém parohu pod růží je další růže a 2 cm výrůstek.

Říje je tichá, klidná..a zvěř rozlítaná od houbařů...náhoda že tento jelen byl uloven, udělal chybu. Byl orvaný a pod pravým parohem probodnutý.

Den před ulovením dostal naloženo od medailového 14 - teráka, věk 9-10 let, který vůbec netroubí jen občas zamrmlá. Ten jelen je jednou tam a pak o 10 km jinde. Jen 2 krát jsem ho viděl a jednou se na 5 m zvednul z habrobukového náletu. Teprve pak jsem viděl jaký kolos to je. Nahoře pod korunou má paroží silné jako sevřenou pěst. Černé paroží, samá perla, dlouhé výsady, krásné bílé špice, rozloha jak k.... kdo ho tento rok uloví, dostane pokud ho přizná na výstavě 2 červené puntíky!

Myslivost a sociální sítě FB Peter


#Čas lásek jelenů, Jelení říje, Lovecké příběhy, Myslivecké fotografie, Nepravidelný desaterák, Úspěšný lov,