ODHAD VĚKU ŽIVÉ SRNČÍ ZVĚŘE. ČIPLENKY, SRNČE. NEVODÍCÍ SRNY...

Srnčí ve skupině (prosinec)

Srnče samičího pohlaví (srnečka) se od 1. dubna následujícího roku stává srnkou a poprvé se účastní říje...

Na počátku doby lovu holé srnčí zvěře (1. 9. - 31. 12.) je ve věku přibližně 15 - 16 měsíců. Srnčata zatím nevodí, ale zpravidla je vždy březí s plodem ve stadiu latence. V porovnání se staršími srnami má většinou štíhlejší postavu, což budí dojem, jako by stála na vyšších bězích. Hlava je užší, kratší a klínovitého tvaru, výraz je zvídavý a mladistvý.

Přebarvování probíhá v závislosti na zvyšujícím se věku stejně jako u srnců s možnými individuálními odchylkami. Ty se mohou projevit především u mladších srn, které poprvé kladou srnčata, a jejichž organismus byl fyziologicky zatížen mateřstvím.

U nevodících srn na rozdíl od vodících je přebarvování podstatně časnější. To se vztahuje převážně na čiplenky, jejichž organismus nebyl mateřstvím zatížen, a srny, které z nějakého důvodu nebyly oplodněny, nebo o plod v průběhu prenatálního vývoje přišly. Tyto nevodící srny mohou být přebarveny už v polovině května, zatímco u březích a vodících srn se přebarvování protahuje až na konec června.

V prvním měsíci doby lovu holé srnčí zvěře (září) se dá čiplenka ještě spolehlivě rozeznat od starších srn. Většinou se zdržuje v blízkosti své matky, která vodí malá srnčata. Potkáme-li v této době srnu se srnčaty a další, zpravidla tělesně slabší nevodící srnou, jedná se s největší pravděpodobností o matku a její dceru z předchozího roku.

Srna

Čiplenky jsou na podzim zřetelně větší než odrostlá srnčata, ale slabší než starší srny. V podzimních měsících však mohou nadějná srnčata tělesně slabší čiplenku přerůst.

Spolehlivě rozeznat silné srnče od slabé čiplenky pak lze pouze podle tvaru a velikosti hlavy – srnče ji má užší a kratší, s menšími slechy; čiplenka delší, klínovitou a s výraznými slechy. I tyto věkové indicie mají ovšem svá úskalí a záludnosti. V mnoha případech se tyto znaky opticky vyrovnávají.

Pokud to situace dovolí, je nejspolehlivější metodou při rozlišování odrostlých srnčat a čiplenek sledovat jejich chování k srně – matce. Srnčata se k ní přimykají vždy těsněji než její o rok starší potomci.

Záchrana pro srnče na ruce Petra Slaby...ta krása naší přírody je jedinečná a hřeje na duši!

Srnče a přítel - Myslivec Petr (sociální sítě FB)

Myslivost a přítel s dobrým srdcem to je víc, než zlatá medaile....

Krajino, ty to víš, vrať se otcům našich dědů. Opusť chemii!

Srnčí zvěř na řepce jsou dva mladí srnci

Srnčí zvěř na řepce jsou dva mladí srnci....

Kdo krmí, ten je přítel...Smolíčkův jelen...Za hory, za doly mé zlaté parohy, kde se pasou? Smolíčka pacholíčka jeskyňky pryč nesou!

Povídání s jelenem, možná Smolíčka
....pacholíčka jeskyňky pryč odnesou!

#Jelen, Jelen (Red Deer), aktivity radosti a milování života, Fotografie z myslivosti 
Hirsch-König des Waldes, Chov zvěře, Instinkty a pudy, 

Lovy fotoaparátem, Myslivecké fotografie, Přírodní fantazie

Spárkatá zvěř se naučí minerální slanisko navštěvovat trvale a opakovaně se ke slanisku vrací a navštěvuje ho celoročně.

Šikovné ruce a slanisko je zčásti hotovo

Typy slanisek vhodných k použití v dané honitbě jsou různé a záleží jen na uživateli honitby, jaký druh si vyrobí

 Samozřejmě také s přihlédnutím na zajíce a ostatní druhy spárkaté zvěře, které se v honitbě vyskytují. Důležité je mít slaniska zastřešená, aby deštěm nedocházelo k rychlému vyplavování živin z minerálního krmiva. Typ slanisek musí odpovídat druhu zvěře, pro který je určen.

Stavebně slanisko nesmí limitovat především samčí parohatou zvěř, tedy aby se dostala ke krmivu ve slanisku s parožím vytlučeným, ale i rostoucím. V období růstu paroží, kdy srnci potřebují právě dostatek minerálních látek, může nevhodně řešené slanisko limitovat jejich příjem, protože samci nepůjdou ke slanisku, aby si neporanili rostoucí paroží. U zastřešených slanisek stačí jejich doplňování dvakrát ročně - zjara a na podzim, je ale vhodné kontrolovat jejich obsah i v mezidobí mezi doplňováním, aby nedošlo ke spotřebování celého obsahu a slanisko nebylo prázdné. Objem využitelného prostoru slaniska pro uložení minerálního krmiva by měl být takový, aby obsah vystačil na dobu do dalšího doplnění. To vychází ze znalosti spotřeby minerálního krmiva v dané lokalitě. Jako náplň minerálních slanisek doporučujeme sypké minerální krmivo.

 V některých honitbách je praxí, že jsou slaniska součástí přikrmovacích zařízení – krmelců. Toto řešení ale nepovažujeme za vhodné. V každém případě je potřeba rozmístit slaniska i v ostatních částech honitby.
 Rozmístění slanisek v ostatních částech honitby je důležité proto, že počet přikrmovacích zařízení bývá početně menší, nejsou v honitbě všude a nepodchycují tím teritoriální rozmístění srnčí zvěře ve vegetačním období. Další skutečností je fakt, který si každý může v praxi ověřit, že srnčí zvěř se obvykle při příchodu ke slanisku paství, někdy i delší dobu v jeho bezprostředním okolí, nebo slanisko navštěvuje přerušovaně.

Slanisko jako pařez

U přikrmovacích zařízení je také podstatně vyšší pravděpodobnost nákazy srnčí zvěře parazitickými červy. Účinnost prováděné asanace po skončení zimního přikrmování nemusí být dobrá kvůli vysoké odolnosti vajíček parazitických červů. Také zde lze předpokládat přítomnost larev plícnivek, které vylézají na vegetaci, a dokonce i na slaniska až do výšky okolo 80 cm.

Slaniska jsou navštěvována srnčí zvěří celoročně, nejvyšší intenzita je zjara při přechodu na zelenou pastvu. Dále je navštěvují srny v době laktace a v podzimním období při přebarvování (línání) zvěře. Zajímavé je také, že srnčata od doby, kdy již začnou následovat srny, přejímají jejich zvyky a berou minerální krmivo zpočátku asi jen ze zvědavosti a později již plně.

Kdo zde pozoruje srnčí zvěř častěji tak zjistí, že vše u slanisek funguje hierarchicky. Každé slanisko je prakticky centrem teritoria, v tomto místě nejsilnějšího srnce. Při funkční síti slanisek ke konfiguraci krajiny a s ohledem na terén, jenž vyhovuje ve svých detailech starším srncům, je možné si tyto srnce rozmístit s určitým záměrem tak, jak chceme. Srny u slanisek jsou respektovány teritoriálními srnci, ale vždy se zde střídají. Obvykle vyjde ke slanisku v jarním období nejdříve mladší srna a opouští je při příchodu starší srny. Od počátku léta srnčata navštěvují slaniska se svými matkami. Z jara, při začátku vytloukání nejstarších srnců a tvorbě teritorií, jsou u slanisek vždy první ročci a dvouletí srnci. Obvykle pak přijde nějaký středně starý srnec a mladší jedinci odstoupí tak do 100 m od něho, kde pokračují v pastvě. Blízké okolí slaniska je obvykle vyznačeno hraby a výtlučkami teritoriálního srnce, který jeho okolí pravidelně kontroluje a obhajuje. Vybudování sítě slanisek má zásadní význam k cílenému zkvalitňování srnčí zvěře.

Zaječí kolonie. Zajíci používají společné chodníky, honcují se převážně pouze mezi sebou a do své kolonie z jiné kolonie přijmou převážně mladé, ještě pohlavně nedospělé, jedince.

Zajíci na poli

BIOLOGIE ZAJÍCE POLNÍHO

Rostlinná potrava přijatá zajícem nebo králíkem po natrávení relativně rychle projde zažívacím traktem a je vypuzována ve formě měkké stolice.

Tyto měkké bobky zajíc i králík ihned sežerou (cerkofagie) a teprve tato potrava směřuje do obrovského slepého střeva, kde je bakteriální cestou rozložena a potřebné živiny a energie jsou vstřebány do těla. Tento systém příjmu zelené potravy je jakási obdoba náhrady přežvykování a složeného žaludku u přežvýkavých sudokopytníků. 

Protože obě skupiny patří mezi býložravce, je přirozené, že v zimních měsících musí energii z nedostatku zelené potravy nahradit z jiných zdrojů. U obou skupin se od konce léta začne ukládat uvnitř břišní dutiny a mezi svalovými provazci tuhý bílý tuk, tzv. běl či bílí. Při dostatku potravy v době tvorby tukových depot jsou u obou skupin tyto zásoby tak vysoké, že jejich postupným vstřebáváním je organismus schopen plně krýt energetické potřeby během celého zimního období.Proto také obě skupiny nepotřebují v zimě přikrmování jadrným krmivem, ale pouze senem, letninou, kaštany, žaludy, krmnou řepou a ohryzem. Toto přikrmování je potřebné zvláště v době, kdy je pro obě skupiny problematické dostat se pro nadbytek sněhu k zelené trávě, osení, stařině, malinčí apod.Významným znakem odlišujícím králíka a zajíce od hlodavců jsou právě hlodavé zuby. U zajíce a králíka jsou v horní čelisti dva páry řezáků, druhý pár zezadu těsně přiléhá k prvému, zuby druhého páru jsou malé a často ani neproráží do ústní dutiny. U hlodavců je pouze jeden pár řezáků a řezáky jsou pokryty silnou vrstvou skloviny jen na přední straně, takže zuby vytvářejí velmi účinné dláto. U zajíce a králíka je menší vrstva skloviny i na jejich zadní straně, řezáky proto nejsou tak ostré a rostoucí měkkou trávu oba druhy hlavně uškubávají a nepřehryzují. Dále přední nohy hlodavců jsou uzpůsobeny k přidržování potravy, což u zajíce i králíka není možné, ale přidržování potravy napomáhá rozštěpený horní pysk. 

Pouze v měsících září až listopadu neprobíhá u zajíců rozmnožování, od druhé poloviny prosince již můžeme často honcování pozorovat. Doba březosti je 42 až 44 dny a mláďata se rodí na vysokém stupni vývoje. Novorození zajíčci jsou již osrstění, mají otevřené oči a odklopené ušní boltce a jsou schopni udržovat tělesnou teplotu (funkční termoregulace). Tato vysoká tělesná vyspělost mláďat zajíce souvisí s prodlouženou dobou gravidity. Obecně podle stupně vývoje zárodků v děloze, vyspělost zárodku zajíce okolo 30. dne gravidity odpovídá stupni vyspělosti novorozených mláďat například u králíka. Znamená to tedy, že přibližně až 14tidenní přenášení zárodků v děloze umožňuje dosáhnout jejich vysokého stupně vývoje. Počet mláďat ve vrhu zajíce se pohybuje v rozmezí od jednoho do čtyř, nejmenší vrhy jsou jarní a podzimní, nejpočetnější pozdně jarní a letní. Prakticky při každé graviditě se z vaječníků uvolňuje více vajíček než se narodí mláďat. Stejně jako u pravých hlodavců i u nepravých se vyvinula schopnost resorpce (vstřebávání) nadbytečných nebo poškozených plodů zahnízděných v děložní sliznici. Počet resorbovaných plodů většinou závisí na výživném stavu matky, ale také na hustotě populace daného druhu a dostatku či nedostatku potravních zdrojů. Resorbované nadbytečné plody pomáhají ramlici dodat potřebnou energii k zajištění optimálního vývoje zbývajících plodů během prodloužené gravidity. 

Opět podobně jako u myšovitých hlodavců, i u ramlic dojde okamžitě po porodu k aktivaci vaječníků, nastoupí říje a samice je schopna oplodnění a současně s kojením novorozených mláďat zajišťovat i vývoj nových plodů. Navíc relativně často dojde k říji a oplodnění ramlice ještě před porodem mláďat, takže děloha mimo zárodků blížících se k porodu, obsahuje i zárodky v počátečním stupni vývoje (superfetace). Tento jev je nejčastější v letních měsících a podle výsledků z umělých chovu se vyskytuje až u 60 % ramlic Je jasné, že tato vlastnost může výrazně zlepšit reprodukční kapacitu zaječí zvěře. V případě, že ramlice není v poporodní říji oplodněna, nastupuje další říje až po ukončení laktace.

Novorozená mláďata jsou plně připravena k samostatnému způsobu života, matka je kojí pouze jedenkrát za 24 hodin mlékem, které má jednu z nejvyšších energetických hodnot v živočišné říši, Mláďata se nerozptylují příliš daleko od místa kde byla porozena, jejich areál představuje pouze několik čtverečních metrů. Ramlice do tohoto místa ke kojení přichází velmi obezřetně, většinou okolo tohoto místa oběhne kruh a potom delšími skoky se přiblíží k mláďatům. Snaží se tak snížit možnost sledování své pachové cesty predátory a ochránit tak mláďata. Ta v prvých dnech po narození ještě nemají své pachové žlázy aktivní. Pachové žlázy u zajíce jsou pouze tři. Párové žlázy jsou na obou lících, jejich sekret zajíci otírají na přední běhy při čistění a značkují tak svou stopu, nepárová žláza je na čenichu, její sekret značí hlavně místo příjmu potravy, a další žláza je nad řitním otvorem, její sekret se otírá o bobky. Zajímavá vlastnost při kojení mláďat je skutečnost, že jestliže v areálu kde ramlice porodila svá mláďata a přichází je kojit, se nacházejí i mláďata jiné samice, neodmítne je nakrmit také. Délka laktace, kojení, je relativně velmi krátká a trvá asi tři týdny. Mláďata již od třetího dne po narození začínají přijímat i zelenou potravu, jejíž podíl se neustále zvyšuje. Vzhledem k poměrně častým vrhům, nedojde u ramlice po dobu rozmnožování nikdy k úplnému útlumu činnosti mléčné žlázy, jen v době kojení se její aktivita výrazně zvýší.

Plocha teritoria dospělého zajíce je 300 ha a na rozdíl prakticky od všech ostatních zvířat, zajíc je svému teritoriu věrný po celý svůj život a nikdy jej neopouští. Je-li z něj vyhnán (např. predátorem, mechanizací apod.), po uklidnění situace se na své místo opět vrací. To můžeme všichni zaznamenat při honech, kdy zajíce, kterým se podařilo včas uniknout z leče, vidíme během krátké doby vracet se zpět do místa ze kterého byli vyhnáni. Jsou popsány případy, kdy značkovaní dospělí zajíci po vypuštění se vrátili do svého teritoria z mnohakilometrových vzdáleností. Dlouhou dobu se držela tradice, že zajíc je samotářské zvíře nezávislé na ostatních příslušnících svého druhu. Zjistilo se ale, že podobně jako králík, i zajíc vytváří určitý typ kolonie a její příslušníci si navzájem pomáhají, používají společné chodníky, honcují se převážně pouze mezi sebou a do své kolonie z jiné kolonie přijmou převážně mladé, ještě pohlavně nedospělé, jedince. Areál jedné kolonie se většinou pohybuje okolo 500 ha.

Na základě předložených biologických a etologických údajů je možno se vyjádřit i k podmínkám, které jsou pro zaječí zvěř optimální a naopak ukázat na některé životní podmínky, které negativně ovlivňují jejich stavy. V prvé řadě je to současná zemědělská mechanizace a ekonomika zemědělské činnosti. Moderní zemědělské stroje na úpravu polností (setí, chemická ochrana apod.) mají velmi široký záběr a vysoké pojezdové rychlosti a uvědomíme-li si, že mladí zajíčci mají svůj životní areál pouze několik čtverečných metrů, je jasné, že tato mláďata nemají naději uniknout, zvláště když jejich základní reakcí před nebezpečím není útěk, ale přitisknutí se k zemi.

V dobách, kdy stavy zajíců byly na vysoké úrovni, byla zemědělská půda rozčleněna na velké množství relativně malých políček, na kterých byla pestrá skladba plodin. V současné době, vzhledem k využití velmi výkonné mechanizace, dochází ke slučování pozemků do velkých celků a navíc vzhledem k ekonomice se stejné plodiny sejí na blízké polnosti. Vznikají tak obrovské celky monokultur. Uvážíme-li, že zajíc je věrný svému teritoriu, v menších polních celcích a navíc s pestrou skladbou plodin, po sklizní vždy našel prostory, kde byl dostatek klidu a potravních zdrojů. Ve velkých celcích monokultur dochází u něj po sklizni k výraznému nedostatku potravy, u ramlic se zvýší počet resorpci plodů a tím sníží počet mláďat ve vrhu. Současně se zvýší ztráta mláďat pro nedostatek krytu a potravy a u dospělé zvěře se sníží imunita a infekce hlavně kokcidiemi vede k výraznému oslabení organismu až k úhynům.

K využití poporodní říje ramlic je potřeba, aby v jejím areálu (nevzdaluje se příliš od vržených mláďat) byl k dispozici dostatek samců k oplodnění, protože délka říje je relativně velmi krátká. Vystupuje proto do popředí význam zachování dostatečných stavů zaječí zvěře (tj. minimálně normovaných stavů).V rámci každé honitby by bylo asi potřeba, aby odpovědní lidé vyhodnotili konkrétně pro podmínky dané v honitbě předložené poznatky z biologie a etologie zajíce polního. Bylo by vhodné tyto znalosti aplikovat na podmínky dané honitby a zabývat se možností zachování, nebo spíše zvýšení stavů zaječí zvěře. Významně k tomu může přispět projednání možnosti spolupráce se zemědělským podnikem či zemědělci hospodařícími na pozemcích honitby. Je nutno stále vycházet z toho, že zajíc patří mezi býložravce. 

Jeho základní přirozenou potravou byly hlavně luční rostliny, které svým složením tvořily velmi pestrou potravní paletu. Tyto louky s pestrou rostlinnou skladbou byly postupně likvidovány na úkor polí s obilím, řepou, vojtěškou apod. V poslední době i tato skladba doznala velkých změn, prakticky zmizely pole s vojtěškou a směskami na úkor velkých lánů kukuřic, řepky a slunečnice. Tak došlo k tomu, že zajíc má již relativně velmi málo možností k získání dostatku původní přirozené potravy, zvláště po sklizni jsou potravní podmínky pro něj katastrofální. Známe-li rozlohu areálu ve kterém se pohybuje zaječí kolonie, je jasné, že se v tomto období většina zajíců kolonie soustředí do míst, kde ještě mají možnost nalézt zelenou potravu a současně i kryt. Je proto nutno obezřetně provádět jejich lov na těchto zelených plochách, protože neuváženým odlovem můžeme zasáhnout do kmenového stavu příslušné zaječí kolonie. 

#Zajíc, Chov zvěře, Myslivecké fotografie, Namlouvání, Příroda a myslivost, 

Co je to synantropizace druhů zvířat? V blízkosti lidských sídel je jim lépe. A myslivec na ně nemůže a potravy poblíž lidí je dost. Lidi je už nakrmí sami a chrání je zákony....

Jen je krmte, přijdou zas a víc bachyní a hladových selat

To, že s životem člověka spojily své životy různé druhy hlodavců (myš domácí, hraboš polní, krysa, potkan), hmyzožravců (rejsci, ježci, krtek), ptáků (vrabec domácí, špaček, kos, vlaštovka, jiřička, rorýs, hrdlička zahradní, pěnkava, lejsek šedý, sova pálená, sýc obecný, rehek domácí, konipas bílý atd.) je prostě fakt, 

vnímáme již takřka automaticky jejich přítomnost ve svém blízkém okolí a většinou se nepozastavujeme nad kolísáním jejich stavů. V několika posledních letech však můžeme pozorovat „synantropizaci“ různých druhů, které dříve laici považovali za tzv. „divoké“.

Srnec obecný, muflon, prase divoké, zajíc obecný, liška obecná, jezevec lesní, kuna skalní, bažant obecný, holub hřivnáč, hrdlička divoká, straka obecná, sojka obecná, kavka obecná, drozd kvíčala, drozd zpěvný, kachna divoká, poštolka obecná, sokol stěhovavý, kalous ušatý atd.. 

Většina z těchto druhů je zařazena do zvěře, tedy druhů obhospodařovaných myslivecky. Trend „synantropizace“ tak vyvolává u mnoha myslivců vrásky. Proč?

Důvody mohou být minimálně dva. Tím, že se zvěř „přesunuje“ do tzv. nehonebních lokalit tak ztrácejí možnost její regulace či chovu. Ztráta této možnosti se týká především zvěře srnčí, mufloní, černé, lišky, kuny skalní, straky. Druhý důvod, patrně závažnější, je zjištění, že přirozené prostředí již zmíněných živočišných druhů je natolik sterilní, rušené, nebezpečné, neúživné, že v blízkosti lidských sídel je jim lépe. Pro mnoho druhů tato synantropizace znamenala určité posílení stavů, hraničící až s jejich „záchranou“. 

Takto lze hovořit o bažantu obecném, hrdličce divoké, kavce obecné, kachně divoké, poštolce obecné, sokolu stěhovavém. Naopak, u jiných druhů, jakými jsou např. prase divoké, liška obecná, kuna skalní, straka obecná je synantropizace jakýmsi startovním výstřelem k naprosto nekontrolovatelnému a neregulovatelnému nárůstu stavů a nárůstu různých konfliktů s lidskou činností. Dalším významným momentem je „synantropizace“ tzv. invazních druhů, jakými jsou norek americký, mýval severní, nutrie říční. Tyto druhy by jaksi měly být „hubeny na potkání“, jelikož do naší přírody opravdu nepatří a mohou být i příčinou naprostého vyhubení některých vzácných a především místních živočichů. Zde jsou ale zajímavé dvě skutečnosti. Nikdo zcela pregnantně neřekne, jak se tyto zvířecí druhy do naší přírody dostaly. Ono obligátní rčení že „se jedná o uprchlíky z farem“ jaksi, při explozívním nárůstu jejich stavů, může akceptovat opravdu osoba neznalá a opravdu „nezávislý“ novinář. 

Chudinky malé kdo asi střelil mámu?

Nikdo zcela pregnantně nesdělí široké veřejnosti, která tyto „novoosídlence“ radostně a bezelstně přikrmuje, chrání (neboť ve většině případů tito sídlí v bezprostřední blízkosti lidí a lidských sídel), že se jedná vlastně o nebezpečí pro naši původní přírodu. Přeorají-li divočáci stadion, golfové hřiště, sjezdovku či zahrádku, jsou „určitě nebezpečně přemnožení vinou myslivců“, ale běda, kdyby mělo dojít k regulaci odlovem! Mimochodem, takovéto naprosté odloučení od reality jsem měl možnost shlédnout v jednom francouzském dokumentu. Nutrie páchají v okolí řeky Loiry dosti závažné škody, ale regulaci stavů mají povolenou pouze „ochránci přírody“ a provádějí ji – lukem. Hrozně si totiž pochvalují, že zvířata nejsou „stresována hlukem výstřelu“, výsledkem jejich půldenního snažení ale byla jedna postřelená nutrie, která se, spolu se zalomeným šípem, ukryla v noře. 

Problémem pro místní obyvatele a potažmo pro turisty je synantropizace medvěda hnědého. Nakonec zde je příčina a důvod synantropizace více než jasná. Proč by se obtěžovali sběrem lesních plodů či lovem nějaké neduživé a mladé zvěře, když obživu jim vcelku bez problémů zajistí popelnice a kontejnery u horských chat a hotelů.

Podle posledních zpráv bylo zažádáno o mimořádný odlov 20 medvědů, povolen byl odlov 2(!) kusů… Obdobně se totiž vyvíjí i situace s příchodem tzv. „velkých šelem“ na naše území. Přítomnosti velkých šelem (medvěda, vlka, rysa) v naší přírodě opravdu fandím – ale patrně nemohou žít všude (což je patrně zbožným přáním samozvaných „ochránců přírody“). Jejich „regulační“ tlak na vysoké stavy zvěře spárkaté se patrně bude míjet účinkem s tím, pokud budou k dispozici poněkud snadnější úlovky v podobě pasoucích se ovcí, skotu, koní či domácí brav na různých obydlených samotách. Značnou rozporuplnost bych také viděl v rozšiřování rysa ostrovida na Šumavě, která je také posledním útočištěm mizející populace tetřeva hlušce. Velmi zodpovědný přístup bych také vyžadoval v managementu stavů bobra evropského, vydry říční a kormorána velkého. 

V krajině, kde existují podnikatelské subjekty v chovu ryb a pěstování dřevin vidím takový zodpovědný a racionální přístup jako více než nutný… Synantropizace…Budeme se s ní setkávat patrně i nadále, pokud se nám ovšem nepodaří zrevitalizovat naši přírodu tak, aby opět byla domovem pro všechny živočichy, kteří prostě do té přírody patří. 

Zdeněk H.

Skupinově žijící druhy zvěře. Společná obrana teritoria (divočák, vlk). Skupinový život, Chov zvěře, Obory a zvěř, Lovecké stezky, Teritorium

Obecně se jedinci ve stádě navzájem rozlišují podle individuálního pachu, vzhledu i hlasu. Stádo, pokud je rozehnáno, jeho členové nepokračují v žádné jiné činnosti, pokud nejsou znovu pohromadě. 

Stádo zubrů

Jejich snahou je nejdříve se najít a pak se teprve zabývat čímkoliv jiným. Zraněný jedinec se obvykle dříve nebo později oddělí od tlupy. Zraněná mláďata však následují matku až do úplného konce.
Skupinově žijící druhy zvěře mají podstatně bohatší škálu a intenzivnější projevy zvukové i vizuální komunikace než druhy žijící individuálně. Další předností skupinového života je využívání schopností a znalostí nejzkušenějších jedinců ostatními příslušníky skupiny, kteří se řídí jejich chováním a reakcemi. 

Jinou předností je společný odchov mláďat u některých druhů spárkaté zvěře (např. turovití), který se může projevit dokonce i adopcí osiřelých mláďat (kamzík, divočák). Mláďata skupinově žijících druhů zvěře mohou získávat potřebné informace nejen od svých rodičů, ale i od jiných dospělých jedinců a mláďat jiných matek. 

Zvěř žijící v otevřeném (stepním) terénu s menšími krytovými možnostmi má větší sklon vytvářet společenstva než ty druhy, které se zdržují převážně v lesním prostředí (a to i v rámci téhož druhu, například u polní srnčí zvěře). Ke srocování do skupin táhne přechodně osamocené jedince snaha po ukojení sociálního pudu. Například spatření většího počtu jedinců vlastního druhu za plotem obory vyvolá u volně žijícího jedince jdoucího kolem snahu, aby se k nim dobrovolně připojil, a to i přes strach před člověkem. Na tom je založen princip záběhů a záskoků v oborním plotu, kde není využíváno jako lákadlo nabídka potravy, ale kontakt se skupinou stádně žijících jedinců téhož druhu. U zvěře žijící ve skupinách navozuje výraznou stresovou situaci a tím i zvýšenou ostražitost poranění některého jedince z tlupy (nikoliv však v případě přežvýkavců jeho zabití na místě).
U některých druhů zvěře dochází také ke společné obraně teritoria (divočák, vlk). U kolektivně žijících šelem (vlk) probíhá dělba práce nejen v péči o mláďata, ale i při lovu, kdy koordinovaně spolupracující smečka má podstatně větší naději ulovit silnou kořist, než jednotlivec. Jeden vlk prakticky není schopen ulovit větší spárkatou zvěř, zatímco pro smečku je to běžná kořist. Skupina rovněž snáze vyhledá skryté zdroje potravy než jednotlivec.
Také při přezimování pomáhá skupinový život k překonávání zhoršených podmínek. Svišti nebo ondatry zimující společně se navzájem zahřívají, při těsném semknutí a společném dýchání více jedinců v kapacitně omezené prostoře, se snáze udrží vyšší teplota prostředí. 

Skupinový život umožňuje i vzájemné ošetřování srsti (jezevec), společné vytváření zásob (ondatra) nebo zlepšování životního prostředí (stabilizace vodní hladiny hrázemi u bobra) a budování složitých staveb sloužících jako úkryt nebo k přezimování.

 
Při rozmnožování se jednotliví členové skupiny navzájem stimulují a synchronizují. Druhy zvěře žijících společensky, podstatně intenzivněji reagují na objevení se jedince stejného druhu. Mají totiž výrazněji zafixovanou schopnost rozlišovat jedince vlastního druhu než individuálně žijící zvěř. Je-li oddělen jeden člen tlupy, snaží se co nejrychleji tlupu nalézt a pokud se mu to nedaří, podléhá panice. Je-li odděleno několik jedinců (nejméně dva) téže tlupy společně, nechovají se zmateně, snaží se v klidu a beze spěchu systematicky komunikovat se zbytkem tlupy. V případě, že se jim to nepodaří, jsou schopni vytvořit samostatnou skupinu. Když se shledává rozptýlená tlupa, obzvláště často její jednotliví členové hledají pachové stopy po výměšcích žláz, moči a trusu ostatních členů skupiny. Vlci při svolávání rozptýlené smečky komunikují také na dálku zvukově prostřednictvím vytí.

Myslivost - vybrané kapitoly ze zoologie zvěře

Bažant obecný je hrabavý pták - kohout dosahuje hmotnosti jednoho kilogramu, slepice méně. Kohouti jsou velmi pestře zbarveni bažanty okrasnými, kam patří např. bažanti královští, zlatí, stříbrní, modří a lesklí

Bažant obecný český

Chovu bažantů se velmi dařilo a došlo k jeho rozšíření na celé území.

V 19. stol. k nám byly dovezeny další poddruhy bažanta obecného např. bažant obecný obojkový nebo bažant obecný sedmiříčský a další, kteří se pokřížili s tzv. "bažantem českým". Zbarvení kohoutů je proto v dnešních populacích značně variabilní. Z mysliveckého hlediska jsou tito ptáci označováni jako bažanti lovní. V některých zájmových chovech se lze setkat i s tzv. bažanty okrasnými, kam patří např. bažanti královští, zlatí, stříbrní, modří a lesklí. V současnosti, na našem území máme křížence několika geografických ras.

Početní stavy bažantů ve volné přírodě byly v 70. letech minulého století na velmi vysoké úrovni, ale změnami ve využívání, převážně agrárních ekosystémů, došlo k razantnímu úbytku této velice atraktivní zvěře.

Bažant obecný je hrabavý pták, - kohout dosahuje hmotnosti jednoho kilogramu, slepice asi o 10 % méně. Kohouti jsou velmi pestře zbarveni.

Slepice mají naopak hnědé ochranné zbarvení. Jedná se o polygamní druh, který ve volné přírodě žije v poměru 1:4-5 ve prospěch slepic. Reprodukční proces začíná brzy na jaře pářením (ostruhováním). Slepice snáší do důlku na zem až 8 - 12 vajec (výjimečně i více), na kterých sedí 24 - 25 dní. Při poničení násady často mívají slepice druhou snášku, která má o třetinu nižší počet vajec.
Chov bažantů ve volnosti byl u nás značně rozšířen zejména po roce 1945 jak v nížinách, tak i v podhorských oblastech. Vypouštění voliérově odchovaných bažantů do volných honiteb nepřináší výrazné zlepšení. Takto odchovaná zvěř se po vypuštění do honiteb těžce přizpůsobuje novému prostředí a je nedostatečně ostražitá vůči predátorům, pro které se stává snadno dostupnou kořistí.
Bažant obecný se živí jak rostlinou, tak i živočišnou potravou.

Potravu si bažant vybírá hlavně zrakem (vliv čichu zatím nebyl prozkoumán).

 Bažanti jsou ptáci s denní životní aktivitou, která začíná s rozedněním a končí příchodem setmění. Mají svůj jednoduchý denní rytmus - příjem potravy a zažívání. Pastvením na travních porostech přijímá nejen potravu, ale také značnou část rostlinné vody. Pokud mají bažanti dostatek potravních příležitostí, jsou svému stanovišti věrní. Mladí bažanti se do věku 5 týdnů živí převážně živočišnou potravou s postupným přechodem na potravu smíšenou.

Bažant potřebuje denně kolem 70 g potravy, což je kolem 1/15 jeho vlastní hmotnosti. Z polních plodin a plevelů přijímá pýr, rdesno, pohanku, merlík, kukuřici, vikev, pšenici, svlačec, ostřici, kuří nohu, svízel, čirok, laskavec, rozrazil, ptačinec, ječmen, žito, proso, oves, hrachor, lebedu, ohnici, jitrocel, hrách a další místně se vyskytující druhy. Z lesních rostlin bažanti přijímají ostružiny, hloh, šípek, bez, ptačí zob, jeřabiny, bukvice aj. V živočišné potravě bažantů jsou zastoupeny např. slunéčka, střevlíci, stonožky, mravenci, lumci, drabčíci a další druhy, převážně však sbírá škodlivé druhy hmyzu, které způsobují škody na zemědělských plodinách a lesních porostech. Spotřeba vody dospělého bažanta se pohybuje od 0,2 do 0,3 litrů vody na kus a den.

Od jara do žní mají bažanti dostatek potravy, ale s ukončením sklizně obilí se jejich přirozené potravní možnosti stávají značně omezené a závislé převážně na přikrmování.

Pro udržení bažantů po žních je důležité včas vytvořit pastevní políčka kolem remízů s dostatkem zelené potravy, ale i zrnin, popř. luštěnin, doplněné dužnatými plodinami - řepa, mrkev apod. V aridních oblastech je nutné bažantí zvěři zajistit také dostatek pitné vody. V podzimním období je velmi vhodnou potravou krmná kapusta (nahrazuje vodu), hořčice a další druhy, které také snáší mírné mrazy. Existuje více způsobů přikrmování, které jsou ovlivněny přírodními podmínkami a početními stavy zvěře. Jde jednak o volné pohazování krmiv v místech soustředění bažantů, kteří potravu vyhledávají a tím se zdržují a neopouští stanoviště. Nejvíce využívaný způsob přikrmování je pomocí trvalých zásypů různých tvarů a velikostí, často doplněné automatickými krmítky. Každý zásyp musí mít upravené hrabaniště s plevami, kde se bažanti zdržují vybíráním zobu. Popelením se bažanti zbavují nepříjemných parazitů.

Muflon vznikl zpětným zdivočením domácích ovcí, které si na velké středomořské ostrovy Korsiku a Sardinii přivedli první neolitičtí osadníci

Muflon obecný

Muflon 

byl dlouho považován za jednoho z předků ovce domácí, poslední výzkumy však ukázaly opak - vznikl zpětným zdivočením domácích ovcí, které si na velké středomořské ostrovy Korsiku a Sardinii přivedli první neolitičtí osadníci v 6.-7. tisíciletí př. n. 1. Systematika divokých ovcí je nesmírně složitá a dosud nedořešená, což se odráží i na nejednotném latinském pojmenování muflona (též O. ammon musimon, O. aries musimon, O. orientalis musimon aj.).

Zdržuje se hlavně v listnatých a smíšených lesích s kamenitým podkladem, nejčastěji v pahorkatinách a v podhůří, nebo na výslunných svazích hor. Naopak se vyhýbá vlhkým a vysloveně podmáčeným terénům s měkkou půdou, která neumožňuje dostatečné obrušování kopýtek. Rovněž mu nevyhovují oblasti s vysokou sněhovou pokrývkou.

 Od jara do podzimu tvoří oddělené skupiny podle pohlaví do počtu 20-30 jedinců. Tlupu samic s mláďaty vede stará samice, a to i v zimě, kdy se někdy připojují také dospělí samci. Stáda se pohybují po pravidelných ochozech a bývají věrná stanovištím. Rozeklaným horním pyskem spásá vegetaci až těsně u země (jako všechny ovce) a potrava zahrnuje nejrůznější rostliny, listy, letorosty, plody i kůru lesních dřevin.