 |
| Stádo zubrů |
Jejich snahou je nejdříve se najít a pak se teprve zabývat čímkoliv jiným. Zraněný jedinec se obvykle dříve nebo později oddělí od tlupy. Zraněná mláďata však následují matku až do úplného konce.
Skupinově žijící druhy zvěře mají podstatně bohatší škálu a intenzivnější projevy zvukové i vizuální komunikace než druhy žijící individuálně. Další předností skupinového života je využívání schopností a znalostí nejzkušenějších jedinců ostatními příslušníky skupiny, kteří se řídí jejich chováním a reakcemi.
Skupinově žijící druhy zvěře mají podstatně bohatší škálu a intenzivnější projevy zvukové i vizuální komunikace než druhy žijící individuálně. Další předností skupinového života je využívání schopností a znalostí nejzkušenějších jedinců ostatními příslušníky skupiny, kteří se řídí jejich chováním a reakcemi.
Jinou předností je společný odchov mláďat u některých druhů spárkaté zvěře (např. turovití), který se může projevit dokonce i adopcí osiřelých mláďat (kamzík, divočák). Mláďata skupinově žijících druhů zvěře mohou získávat potřebné informace nejen od svých rodičů, ale i od jiných dospělých jedinců a mláďat jiných matek.
Zvěř žijící v otevřeném (stepním) terénu s menšími krytovými možnostmi má větší sklon vytvářet společenstva než ty druhy, které se zdržují převážně v lesním prostředí (a to i v rámci téhož druhu, například u polní srnčí zvěře). Ke srocování do skupin táhne přechodně osamocené jedince snaha po ukojení sociálního pudu. Například spatření většího počtu jedinců vlastního druhu za plotem obory vyvolá u volně žijícího jedince jdoucího kolem snahu, aby se k nim dobrovolně připojil, a to i přes strach před člověkem. Na tom je založen princip záběhů a záskoků v oborním plotu, kde není využíváno jako lákadlo nabídka potravy, ale kontakt se skupinou stádně žijících jedinců téhož druhu. U zvěře žijící ve skupinách navozuje výraznou stresovou situaci a tím i zvýšenou ostražitost poranění některého jedince z tlupy (nikoliv však v případě přežvýkavců jeho zabití na místě).
U některých druhů zvěře dochází také ke společné obraně teritoria (divočák, vlk). U kolektivně žijících šelem (vlk) probíhá dělba práce nejen v péči o mláďata, ale i při lovu, kdy koordinovaně spolupracující smečka má podstatně větší naději ulovit silnou kořist, než jednotlivec. Jeden vlk prakticky není schopen ulovit větší spárkatou zvěř, zatímco pro smečku je to běžná kořist. Skupina rovněž snáze vyhledá skryté zdroje potravy než jednotlivec.
Také při přezimování pomáhá skupinový život k překonávání zhoršených podmínek. Svišti nebo ondatry zimující společně se navzájem zahřívají, při těsném semknutí a společném dýchání více jedinců v kapacitně omezené prostoře, se snáze udrží vyšší teplota prostředí.
Skupinový život umožňuje i vzájemné ošetřování srsti (jezevec), společné vytváření zásob (ondatra) nebo zlepšování životního prostředí (stabilizace vodní hladiny hrázemi u bobra) a budování složitých staveb sloužících jako úkryt nebo k přezimování.
Při rozmnožování se jednotliví členové skupiny navzájem stimulují a synchronizují. Druhy zvěře žijících společensky, podstatně intenzivněji reagují na objevení se jedince stejného druhu. Mají totiž výrazněji zafixovanou schopnost rozlišovat jedince vlastního druhu než individuálně žijící zvěř. Je-li oddělen jeden člen tlupy, snaží se co nejrychleji tlupu nalézt a pokud se mu to nedaří, podléhá panice. Je-li odděleno několik jedinců (nejméně dva) téže tlupy společně, nechovají se zmateně, snaží se v klidu a beze spěchu systematicky komunikovat se zbytkem tlupy. V případě, že se jim to nepodaří, jsou schopni vytvořit samostatnou skupinu. Když se shledává rozptýlená tlupa, obzvláště často její jednotliví členové hledají pachové stopy po výměšcích žláz, moči a trusu ostatních členů skupiny. Vlci při svolávání rozptýlené smečky komunikují také na dálku zvukově prostřednictvím vytí.
Myslivost - vybrané kapitoly ze zoologie zvěře
