LOVY ČERNÉ ZVĚŘE

 Pokud bude ulovena bachyně v době lovu, 

Černá zvěř - lončáci

bez ohledu zda individuálně nebo na společném lovu, tak není jasné, jak bude možné poznat, zda se jednalo o vodící bachyni, která měla ještě „markazíny“, nebo selata přebarvená. 

Podle stavu struků se dá pouze usuzovat o selatech, těžko jednoznačně rozhodnout.Ze své zkušenosti a z toho co vím od jiných, tak se často stane, že na společném lovu v období říjen až prosinec je ulovena bachyňka, pohledově i po ohledání lončák, která má struky svědčící o tom, že má selata a někdy potom v honitbě skutečně opuštěné „markazíny“ najdeme. 

Při respektování znalostí života prasete divokého, kdy na rozdíl od ostatní spárkaté nemá jednoznačnou dobu rozmnožování, si myslím, že by měla být doba lovu určena jen ve vztahu k definovaným pojmům a termínům, byť i jen ze zoologie. Srnu je možno odlovit v době, kdy jsou srnčeti čtyři měsíce, zatímco seleti bachyni je o měsíc více. 

LOVY ČERNÉ ZVĚŘE

Černá zvěř, Divočák, Lončák, Lov a myslivost, Příroda a myslivost, Lov na prase, Les, Rytíři lesů

ČERNÁ ZVĚŘ V LESE

Na loveckých stezkách, Lončák, #Černá zvěř - bachyně, #Lovecké stezky, Černá zvěř - bachyně, Lov na prase, Lovecká vášeň, Lovy černé zvěře

Lovu zdar!

Třídenní rychlovka

S přibývajícím měsícem a posledním teplým večerem jsem se v pátek vypravil na strniště za objezdovou železniční tratí. Už obeznání za světla prozradilo že pole je od myší děravé jak cedník a celoplošně poryté od divočáků a to i přes to, že v přilehlém borku je dostatek dubů. Zasedám tedy u patky stožáru uprostřed pole a s rychle ubývajícím světlem kontroluji pasoucí se srnčí.

Třetina srn a téměř všechny srnčata už jsou přebarveny do zimního a v téměř ideální velikosti.

Z pozorování mě vytrhne až ostré „zaštěkání“ sýčka v borku, následované blížícím se lupáním a občasným kviknutím.
Tlupa však pomalu míjí můj palpost krytá okrajem lesa a vytahuje ve stodvaceti metrech na strniště. Překvapivě se však objevuje „pouze“ čtrnáct samotných selat ve dvou velikostech, která nerušeně ryjí a postupují doprostřed pole. Snažím se s nimi přes puškohled srovnat, ale mám v ose právě vycházející nízký měsíc, beroucí kontrast. Navíc jsou všechny v neustálém pohybu a jak elektrické myšky jezdící od díry k díře tvoří velmi nejisté cíle. Odkládám tedy zbraň, kochám se a zároveň snažím určit, které že to sele tuto zvláštní partu vede. Po dobrých pěti minutách zalupe v borku podruhé a na pole vyráží pět větších lončáků. Rychle se přidávají k selatům a pomalu je odvádějí do ohybu tratě, kde ještě hodují pod malou jablůňkou a nakonec mizí přes trať.

V sobotu tedy vyrážím mnohem dřív a cestou se stavuji pro nízký posed, který přenáším po druhém poli a umisťuji za koleje pod jabloň.
 Přišla však rapidní změna počasí a krom toho že mi mrznou ruce, se také dost nepředvídatelně točí vítr. Nakonec se však ve stanovenou dobu znovu ozývá sýček následovaný lámáním v houštině po mé pravé ruce. Ven se však tentokráte nikomu moc nechce a tak další půlhodinu jen poslouchám hlasitý pohyb tlupy na jednom místě pod duby, podbarvený vzdáleným koncertem končícího ČeskoTřebovského vinobraní. Z rozjímání mě vytrhává zprava dost hlasitý rachot kamení železničního náspu. Po chvilce kdy se natáčím a připravuji kulobrok se v padesáti metrech z traviny vynořuje veliká stříbrná silueta tak osmdesáti kilového kňoura. V puškohledu detailně rozeznávám každičkou štětinu i „chybějící“ zbraně. Kňour nehybně stojí a pozoruje praskající a kvikající protější laťák. Skoro nedýchám. Nakonec tlupa přeci jen vytahuje na pole a kňour se otáčí a s rachotem mizí přes koleje zpět. To samozřejmě bachyně se zvednutými ryji registrují, řadí tlupu do vláčku a rohem opouští pole. Zase se otáčí vítr a já zaslechnu jak mi na zpáteční cestu k autu Činaski výsměšně a usilovně drtí z města Pohodu, klídek a tabáček. Včera se celý den střídal déšť s ještě větším deštěm doprovázený poměrně silným větrem, prostě ideální podmínky na to zůstat večer s lahvinkou u TV. Nicméně to jdu o půl osmé ještě rychle před barák zkontrolovat a co nevidím.

Protrhanými cáry mraků vykukuje měsíc a silný vítr jde jedním směrem.

 Během pěti minut tak už sedím v autě a notně nadávám na mrtvou ručičku palivoměru. Rychlá zastávka u pumpy a o půl deváté už slézám k železničnímu náspu. Namočený travnatý břeh mi však podráží nohy a já dosedám na flintu. Za hlasitého klení profukuji hlavně a vyklepávám trávu z optiky, přelézám koleje a stoupám celá tři špruslata do vrcholu posedu. Jakmile se s dosednutím otočím, vidím padesát metrů vlevo od jabloně dvacet černých kopečků, jak se pomalu přibližují.

Krytka-napínáček-pojistka-zvětšení na čtyřku a už poctivě vybírám nejmenší sele. Periferně však zahlédnu jak vodící bachyně zvedá hlavu, tlupa zrychluje a řadí se do vláčku. 

Do rozjetí jim chybí jen poslední sekundy a tak ustaluji tečku na pleci menšího ze dvojice opozdilců který má hlavu stále zabořenou ve strništi a přesto že je dost zešikma odmačkávám spoušť. Vítr polyká zvuk výstřelu jedenácti gramového Vulkánu srážejícího ve třiceti metrech sele do strniště. To po chvíli odkazování na nástřelu zhasíná za utichajícího šustění prchající tlupy. Po vyklizení pole slézám, z jablůňky odlamuji snítky s posledními listy a poklekám u možná až moc malé, osmnácti kilové bachyňky.

Vzdávám ji hold, děkuji mysliveckým patronům za dnešní náklonnost a pronáším Lovu zdar.


Petr H., Myslivci sobě, sociální sítě

Kotleta z lončáka na medovině. #Kančí steaky, Divočák, Lončák, Medovina,Co budeme vařit dnes?, Zpracování zvěřiny, Zvěřinové recepty

Lončák na medovině

Kotleta z lončáka na medovině 

Ingredience: 
800g kančí vykostěné kotlety,
 2 větší cibule, olej,
1 dcl medoviny, sůl, pepř, sladká paprika, citron, česnek, koření na divočinu, hladká mouka

Příprava: 
Kančí kotletu vykostíme, nakrájíme na plátky, pouze zlehka naklepeme, osolíme, potřeme česnekem, okořeníme kořením na divočinu a necháme odležet v chladu. Dvě větší cibule nakrájíme nadrobno a vzpěníme ve větším kastrolu na oleji dozlatova. Nakonec přihodíme špetku pepře a půl lžičky sladké papriky kvůli barvě. Plátky zvěřiny obalujeme v hladké mouce a zprudka smažíme na pánvi z obou stran. Až mouka na povrchu zezlátne, vložíme zvěřinu na osmaženou cibulku do kastrolu, podlijeme trochou vody a medovinou. Pod pokličkou za občasného míchání dusíme maso do měkka. V případě potřeby přiléváme průběžně vodu v takovém množství, aby byla omáčka v konečném výsledku hustá. Nakonec dochutíme citrónovou šťávou, ev. přisolíme.

Tipy: - během přípravy masa je nutné obsah kastrolu důsledně a často míchat ode dna, protože omáčka se díky mouce snadno přichytává - pro získání zajímavé kombinace chutí můžeme k omáčce a masu na talíř servírovat také lžičku zavařeniny z červených jeřabin, které dodají pokrmu mírně svíravou chuť - pro milovníky hub můžeme doporučit nahrazení medoviny například plátky čerstvých plodnic žampionů nebo sušenými houbami.
V druhém případě je ovšem nutné houby nejdříve namočit a odstátou vodu (bude mít silně tmavé zbarvení) slít ...

Doporučená příloha: Podáváme s houskovým knedlíkem, případně s rýží.


##Kančí steaky, Divočák, Lončák, Medovina,Co budeme vařit dnes?, Zpracování zvěřiny, Zvěřinové recepty

Po 21 hod usedám na chatku, je krásně bílo, na louce je několik kusů dančího, srnčího a nějaký ten zajíček.

Lovec

Lončák váha: 75 kg věk: 2 let 

Asi před 4 týdny jsem na chatce bývalého tábora minul sele

 - chatka je nad loukou, přes kterou rádi divočáci přetahují na strniště kukuřice. Během čekané jsem viděl ještě lončáka, který šel v potoku pod loukou.

V sobotu 20. 1. jsem pohodil kukuřici s pozadkem k samostatnému keři – je vzdálen cca 90 m od chatky a divočáci – hlavně bachyně se selaty tudy rádi přetahují. V neděli večer jsem se chystal na čekanou, když mně volal kamarád o pomoc s transportem divočáka, kterého právě na chatce ulovil. Tak konečně se i jemu zadařilo – měl za sebou desítky čekaných na divočáky. S transportem jsem mu samozřejmě pomohl, radost byla velká.

V pondělí večer přemýšlím, kam jít, rozhoduji se opět pro chatku. Chodí tam více „partií“, tak uvidíme. Po 21 hod usedám na chatku, je krásně bílo, na louce je několik kusů dančího, srnčího a nějaký ten zajíček. Občas zahlédnu nějaký stín, jak vytahuje na louku, ale jedná se o dančí nebo srnčí. Před 23 hod uvidím po pravé straně opět stín, jak se blíží k potoku – tentokrát je to divočák. Kontroluji prostor za ním, jestli nejdou další kusy, ale je sám. V tichosti zatahuje do potoka a jde směrem k lesu. V klidu jej pozoruji přes dalekohled. Jak je v místech pode mnou, odbíhají 3 ks srnčího směrem ke mně. Za 5 min vidím, jak divočák vytahuje z potoka a jde na louku. Je to ale ještě hodně daleko, tak jej jen pozoruji přes dalekohled. Jde opatrně, jistí, ale pořád se přibližuje ke keři, kde jsem v sobotu zakrmil.

Černá zvěř v zimě

 Říkám si v duchu: "Tak jdeš to zkontrolovat, jestli tam něco nezůstalo". Prochází kolem něj, to už si připravuji zbraň, odjistím, napínáček, bod, a pozoruji jej přes puškohled – je na „ostro“, ale za chvílí se natáčí, usazuji kříž na komoru a padá rána.
 Po ráně nevidím nic, nevím, kde odskočil, ani jsem nic neslyšel. Za 10 min po ráně slyším, jak na levo ode mne „beká“ srnčí – to něco značí – no uvidím. Po příchodu na nástřel jen odskoky směrem do potoka, barva nikde. Po 20 krocích nacházím kapku barvy, nic neriskuji, volám tátovi, ať přijde i s Dagem.

Dag po příchodu na nástřel jde v klidu, přecházíme potok, kde je další barva, z potoku přecházíme malou loučku, kde jsou již stříkance barvy a asi po dalších 50 m již nacházíme zhaslého divočáka. Opět těžký transport, ale to už se zvládá. Divočák vážil 75 kg vyvrhnutý, proto šel i s komorovou ranou od nástřelu 150 m.

Byl jsem rád i za Daga, konečně úspěšný dosled. Samozřejmě proběhly veškeré pocty, zbraň ZH 7x57 R, střelivo GECO 10,7 g, stříleno na cca 90 m.

 Lovu a přírodě zdar! 

NA DVAKRÁT! A SE ŠTĚSTÍM...

Na dvakrát...se štěstím

Nadvakrát.... a se štěstím

Tak nevím, zda se moderní zemědělství místo počasí neřídí výsledky voleb, nic méně oproti slibovanému ponechání kukuřic na zrno z minulého týdne, se v pátek přiřítili kombajny a řádně si zakously. Nechali stát jen dvě pole, která prý “určitě“ vydrží ještě minimálně měsíc. V pátek kolem sedmé tedy přijíždím k nejvzdálenějšímu strništi a cestou potkávám odjíždějícího kolegu, který „hlídal“ dosekávání, ale teď už to vzdal. Jeho rozhodnutí pochopím hned, jak vylezu z auta. Na strništi svítícím bělobou je přes povalující se mlhu vidět sotva na 10 metrů. Po chvíli přešlapování u auta mě nakonec občasný závan větru, vždy na chvíli rozeženoucí mlhu, nakonec nasměruje podél pole na stařičký zarostlý posed ve stěně olší. Na další hodinu se však rozlévá husté mléko.

Když už to pomalu vzdávám a začínám si balit, od kolejí začíná vanout čerstvý točící se vítr. Steinerem pomalu projíždím odvanutá místa pole, když tu se mi v rohu na chvíli zjeví kulatá černá silueta, která se však s vynechávajícím větrem zase ztrácí v nové porci mléka. Připravuji si kulobrok a k mému překvapení se po dalším závanu větru prase objevuje v 60 metrech přímo před posedem.
 Je však stále v poklusu k místu, odkud jsem přišel. Krytky, bod, napínáček, pojistka a hlasité dvojité syknutí zastavují lončáka na široko. Následný třesk sedmičky je doplněn zvláštním praskavým zvukem. Nepřebíjím, jen v dalekohledu pozoruji, jak prase mizí rovně přes pole ke kolejím. Neklopýtá, nezpomaluje ani nepadá, dokud ho nepohltí mlha, vkrádající se pomalu i do mých myšlenek.

Následná hodina a půl snahy o marné najití alespoň kapky barvy, doplněná sobotní dvou hodinovkou se psem, mi nedává žádné odpovědi.
Znovu na místo jsem se dostal až v neděli po té, co jsem si kontrolním nástřelem ověřil, že je to asi rukama. Je vybráno a výborná viditelnost mi po dosednutí na posed ukazuje, jak ve směru střelby ční vršky mladých předsazených javorů bez listí, pravděpodobní viníci pátečního neúspěchu. Takto uklidněn rozjímám až do doby, kdy se dá do pohybu srnčí v půlce pole. Za nimi od kolejí vytahuje na strniště známá černá silueta. Chvíli postává na kraji, jako by se nemohl rozhodnout. Jsem přesvědčen, že dvakrát do stejné vody nevstoupí a tak mě ani nepřekvapuje, když si to namíří mezi mnou a autem k lesu. 

Kluše pomalu a já ho jenom ve 120.metrech kontroluji puškohledem, v pozadí s nasvíceným horizontem. Při přesazování mých stop nezpomaluje ani nezrychlí a mizí v houštině. Občasné křupnutí se však pomalu přibližuje krajem ke mě. Po pár napjatých minutách se objevuje na kraji houštiny krytý větvemi, dlouze jistí a poté prudce vyráží přes mé stopy na strniště, kde přechází do mírnějšího klusu. Koutkem oka naposledy kontroluji clonící větve a s rozsvícenou tečkou na plecích ho na 60.metrech písknutím zastavuji. 

Okamžik výstřelu je tentokráte doplněn tím správným zvukem „žuchnutí“ kule a lončák se obrací a prudce mizí zpět do lesa. Hned na kraji je však slyšet náraz do kmene a posléze několikráte silné odkazování na místě s údery spárků. Po následujících deseti minutách hrobového ticha tedy slézám a na nástřelu objevuji silně oboustranně pobarvenou stopní dráhu.
 Jelikož jsem si dost jistý, již po cestě lámu úlomky a po deseti metrech nacházím v podrostu kopřiv zhaslého cca 50 kg „černého“ rytíře, s nepopsatelným aroma a kyrysem škáry obalené blátem. Trochu v nejistotě mě však nechává při bližší prohlídce na vnitřní straně kýty, 15-ti cm. otevřená tržná rána. Přijde mi, že pokud by šlo o následek pátečního postřelení, nebyla by zapouzdřená a plná hnisu. 

Děkuji tedy Dianě, že mi tento večer byla nakloněna a dopomohla k tomuto úlovku a také v neposlední řadě své Soně, za následnou pomoc při transportu .... 

Lovu zdar!

Sociální sítě Myslivost, Petr H.

Popsat poutavě lovecké úspěchy každý neumí... I fotografie je kvalitní zřejmě iPhonem Apple. A to bylo třináctého v pátek!

Lončák -bachyňka

Pátek třináctého

Volba dnešního večera je jasná. Na včerejší schůzi jsme se dozvěděli, že kukuřičná pole u nás letos neskončí dle původního předpokladu v bioplynce, ale zůstanou na zrno. Bohužel jsme široko daleko jediní s takto prostřeným stolem a tak se čuníci pilně připravují na nadcházející zimu.
Kukuřice jsme dnes vyvoněli novým kokošanelem a tak si vybírám pole s jílkem za kolejemi, které stojí mezi ní a lesem. Rodinné povinnosti mě uvolňují až po sedmé hodině a špatný vítr přinutí jít ¾ kilometru z druhé strany a zasednout na stožár v nejvzdálenějším koutě pole.
Navíc světla je opravdu velmi, velmi málo, tedy v porovnání s posledními dvěma čekanými, kdy jsem hlídal pole hned za městem a tak už po hodině mám roupy a lituji dnešního výběru a nakonec jen ujitá vzdálenost mě udržuje na místě. Ve ¾ na devět se však situace rychle mění.

Po krátkém varování sýčka je již slyšet praskání a šustot a občasné kviknutí v lese přede mnou. Připravuji se a beru do ruky kulobrok. Lámání je už skoro u kraje borku 50 m od stožáru. Steiner však zatím nic neodhalil a lomoz rázem utichá. Ticho před bouří trvá nekonečně dlouho, až nakonec se tlupa dá do pohybu krytá hustými větvemi na okraji.

 Velká bachyně ji zkušeně vyvádí do pole pod větrem a stále jistí. V jílku po kolena vidím bachyni a čtyři lončáky jakž takž, ze selat míhajících se pod nimi jen hřbety. I když to nemám rád, nakonec kvůli jistotě přeci jen lovím z kapsy baterku. Rozsvěcuji ji nad sebe a pomalu s ní sjíždím dolů na pole. První jdoucí bachyně je už skoro na větru a tak vím, že mi moc času nezbývá. Se světlem zrychlili i lončáci a strhávají sebou zbytek tlupy. Pomalu mi mizí ze zorného úhlu, když se z lesa vyhupují další dva lončáci a klusají za ostatními. Vybírám si ve světle prvního - tmavšího a posílám za nim své „hej,hej“. Prudce se zasekne, ale bohužel také stočí na ostro. Rychle tedy přejíždím na toho druhého, který stojí předpisově na široko. Ve světle baterky si už jen stačím všimnout zježených tmavých štětin na hřbetě, a jakmile se kříž dotkne lopatky, ztichlou nocí třeskne rána, která se v ozvěně vrací od stěny lesa.

Všechny kusy v nastalém zmatku běží zpět do lesa, jen poslední vodící bachyně se těsně před ním zastavuje a temně odfukuje. Nakonec i ona zabíhá a já kuželem světla a dalekohledem marně propátrávám pole. Nikde nic, pomalu si přehrávám předešlé okamžiky a ujišťuji se, že jako první do lesa zaběhl samotný lončák a až po chvíli zbytek tlupy, tak snad musí ležet? Obvyklou čtvrt hodinu nedočkavě zkracuji na pět minut a už se soukám dolů. Oddechnu si teprve, až když po 100 m nacházím skrytou v řádku ležet cca 50 kg lončačku.

Po chvíli už u ní poklekám s dubovým úlomkem, vzdávám Lovu zdar a v duchu děkuji mysliveckým patronům, že nade mnou dnes drželi ochrannou ruku a tak jako já nelpí na pověrách. Po vyprchání těchto pomíjivých okamžiků štěstí, si také pomalu začínám uvědomovat délku trasy, kterou ještě dnes s popruhem na zádech absolvuji. Tak přeji Lovu zdar, všem co dnes vyrazili tak jako já.

Petr Hruška, sociální sítě Myslivost a Myslivci Sobě

ZÁKON O MYSLIVOSTI - Výklad, Setkání v lese, černá zvěř bachyně a selata, bojíte se? #Černá zvěř - bachyně, Sele prasete divokého, Myslivecké fotografie, Příroda a myslivost, Myslivcův sen

Bachyně a její selata "markaziny"

Bachyně vodí selata prakticky od metání do metání (narození) nové generace selat

Takže by vlastně nový text vylučoval lov bachyně vodící selata celoročně. Tím rozhodně není položen základ ke snižování stavů prasete divokého. Černá zvěř na rozdíl od ostatní se v přírodě chová obdobně jako domácí prase. Stále častěji dochází k chrutí a následně k metání selat v průběhu celého roku. O tom, co to způsobuje, bylo popsáno mnoho papíru, ale taková je skutečnost a tu musíme respektovat.

Na dotaz, jak je to s pojmem bachyně vodící selata, mi bylo z Ministerstva zemědělství sděleno, cituji: se rozumí samičí zvěř prasete divokého, která vodí selata ještě nepřebarvená, tedy „markaziny“. Ostatní bachyně, které jsou v tlupě již přebarvených selat, lze lovit v období 

od 1. srpna do 31. ledna následujícího roku.

V čem tedy vidím problém? Pokud ve Sbírce zákonů vyjde zákonná norma, tak by měla být jednoznačná. Rozhodně by nemělo dojít k tomu, že bude třeba dodatečně vysvětlovat pojmy. Pokud to upřesňuje předkladatel vyhlášky, tak podotýkám, že z hlediska výkladu zákonů je k tomu oprávněn pouze soud, ostatní výklady se nezavrhují, ale soud není povinen se nimi ztotožnit.

Okolo černé zvěře je více pojmových nedostatků. Ve stanovisku Ministerstva zemědělství se konstatuje, že, cituji: pojem „vodící bachyně“, ani sele není legislativně definován. Tato pojmenování se běžně používají, vychází z mysliveckých znalostí a tradic. Držitelé loveckého lístku, kteří řádně složili zkoušku z myslivosti, vědí a znají význam těchto pojmů.

Pojmové zmatení už je mnoho let v termínu „lončák“. Zákon o myslivosti jej používá například v ustanoveních o zakázaných způsobech lovu § 45 odst. 1 písm. u), kde vedle výčtu zvěře, kterou lovit na společném lovu nelze, je dovolen lov selete a lončáka.
Nechci rozvádět velmi omezenou možnost odlišit lončáka od dospělého kusu, tak pokud použiji předchozí výklad Ministerstva zemědělství pojmu sele ad absurdum, tak na společném lovu je možno lovit jen „markazíny“. To je poněkud zvrácené, ale bohužel reálné. Mohlo by to vést ke vzniku dalšího, dnes málo rozšířeného pojmu „letošák“, ale to už je opravdu nepřijatelné.

V chovech prasete domácího se termín lončák, ani letošák nepoužívá.

Pokud bude ulovena bachyně v době lovu, bez ohledu zda individuálně nebo na společném lovu, tak mi není jasné, jak bude možné poznat, zda se jednalo o vodící bachyni, která měla ještě „markazíny“, nebo selata přebarvená. Podle stavu struků se dá pouze usuzovat o selatech, těžko jednoznačně rozhodnout.
Ze své zkušenosti a z toho co vím od jiných, tak se často stane, že na společném lovu v období říjen až prosinec je ulovena bachyňka, pohledově i po ohledání loňčák, která má struky svědčící o tom, že má selata a někdy potom v honitbě skutečně opuštěné „markazíny“ najdeme.

Při respektování znalostí života prasete divokého, kdy na rozdíl od ostatní spárkaté nemá jednoznačnou dobu rozmnožování, si myslím, že by měla být doba lovu určena jen ve vztahu k definovaným pojmům a termínům, byť i jen ze zoologie. Srnu je možno odlovit v době, kdy jsou srnčeti čtyři měsíce, zatímco seleti bachyni je o měsíc více.

Proč tak široce nově stanovenou dobu lovu černé rozebírám?

Chci tím naznačit, že vzniká prostor pro střetávání ochránců bachyní a následně o nepříjemnostech, které si mezi sebou už dnes myslivci mohou dělat, tedy spíše dělají.

Ing. Jiří Vronský

#Černá zvěř - bachyně, Sele prasete divokého, Les, Rytíři lesů, Myslivecké fotografie, Příroda a myslivost, Myslivcův sen

Lončák kňourek a ranní sobotní čekaná...velká bachyně zatahuje s lončáky do lesa. Říkám si dnes mi není asi přáno.

Ráže 270. Winchester SaB Váha - 40 kg lončák Kňourek

Po vydatném pátečním dešti

 jsem místo posezení s kamarády v hospodě volil brzký spánek a ranní sobotní čekanou. V 4:00 už jsme na místě a vyrážím do nového sdružení. Dvě pole oddělená cestou, kde se nachází na pravé straně pšenice a na levé zasetá kukuřice. Toto místo je obklopeno lesem a tak zde zkusím svoje štěstí.
Po 100 metrech chůze vidím jak na dálku zatahují dva kusy černé zvěře. Postesknu si a říkám si
" že já vůl nevstal dřív"...
 Nic to,ale nemění na tom,že pokračuji dále po cestě k lesu. Po 500 metrech vidím jak u hrany lesa stojí 4 divočáci.

Vítr mám dobrý a tak pomalu šoulám k nim. Bohužel velká bachyně zatahuje s lončáky do lesa. Říkám si dnes mi není asi přáno.
Je již vcelku světlo, a tak se půjdu podívat skrz les na pole se zasetým hrachem po nějakém srncovi. Tam vidím staršího srnce se srnou a stopy od divočáků. Je kolem půl 6 a vracím se zpět k autu.

Zpáteční cestou už nevěřím svým očím na místě, kde jsme viděl bachyni s lončáky stojí jiná bachyně tentokrát se 6 lončáky. Při mém větru, ale bylo těžké se k nim dostat a zradil jsme je. Celý den mi ranní čekaná vrtala hlavou. Rozhodl jsem se nasypat pšenici s kukuřicí na kraj mlaziny kam zatahovali divočáci. Otec mi říká " nebuď hloupej a sedni si tam v 8 jsou venku".

Tak v 7 hodin už mířím do míst, kde jsme prožil hezkou ranní čekanou. Jde se mnou i můj kamarád, který nese malý pytel pšenice a já větší kukuřice. Dobroty sypem prasatům na kraj mlaziny a usedáme na nedalekou kazatelnu. Je kolem půl 8 a s kamarádem probíráme různé věci. Kolem půl 9 čtu na mobilu smsku a Petr do mě drká a ukazuje do předu.

Tam už stojí dva divočáci - lončáci.

Okamžitě beru kulovnici obeznávám první kus, kňourka a střílím. Úhoz kule dává jasně najevo, že je prase trefené. To dělá oblouk a zabíhá do mlaziny. Celá tato podívaná se odehrála za plného světla. Volám otci a popisuji mu situaci. Ten doma bere naší křepelačku a jdeme dohledávat. Na nástřelu nacházíme světlou barvu směřující do mlaziny. Naše dvouletá čuba dostala od prasete na podzimním honě "na frak" tak nwm jak dosled dopadne. Nicméně postupujeme po barvě, ale v hustých borovicích je nemožné postupovat za psem. Po dohodě s otcem vypouštíme Jesii na volno. Postupuji za ní a po pár minutách slyším hluboké hlášení.

S brokovnicí postupuji pomalu za ní a jsem opatrný. Obavy, ale nejsou na místě a prase je již zhaslé. Po příchodu k praseti se Jess pouští do divočáka a já mám radost, že je pryč její blok, který získala po střetu s prasetem.
 Střela šla přes plec a vyletěla žebry. Po vytažení divočáka z mlaziny nastávají myslivecké pocty zvěři a transport domů. Děkuji patronům za hezké ráno a vydařený lovecký večer. Je to moje první prase v novém sdružení, kde jsem byl přijat na hostování a na výpomoc místním členům.
Přeji Vám všem mnoho loveckých Úspěchů v nadcházející lovecké sezoně a přeji Lovu zdar.

Ráže 270. Winchester SaB Vzdálenost 80 metrů Váha - 40 kg lončák Kňourek

Petr D., sociální sítě Myslivost

#Černá zvěř, Lovecké příběhy, Úspěšný lov, Lončák