 |
| Lovu zdar! |
S přibývajícím měsícem a posledním teplým večerem jsem se v pátek vypravil na strniště za objezdovou železniční tratí. Už obeznání za světla prozradilo že pole je od myší děravé jak cedník a celoplošně poryté od divočáků a to i přes to, že v přilehlém borku je dostatek dubů. Zasedám tedy u patky stožáru uprostřed pole a s rychle ubývajícím světlem kontroluji pasoucí se srnčí.
Třetina srn a téměř všechny srnčata už jsou přebarveny do zimního a v téměř ideální velikosti.
Z pozorování mě vytrhne až ostré „zaštěkání“ sýčka v borku, následované blížícím se lupáním a občasným kviknutím.
Tlupa však pomalu míjí můj palpost krytá okrajem lesa a vytahuje ve stodvaceti metrech na strniště. Překvapivě se však objevuje „pouze“ čtrnáct samotných selat ve dvou velikostech, která nerušeně ryjí a postupují doprostřed pole. Snažím se s nimi přes puškohled srovnat, ale mám v ose právě vycházející nízký měsíc, beroucí kontrast. Navíc jsou všechny v neustálém pohybu a jak elektrické myšky jezdící od díry k díře tvoří velmi nejisté cíle. Odkládám tedy zbraň, kochám se a zároveň snažím určit, které že to sele tuto zvláštní partu vede. Po dobrých pěti minutách zalupe v borku podruhé a na pole vyráží pět větších lončáků. Rychle se přidávají k selatům a pomalu je odvádějí do ohybu tratě, kde ještě hodují pod malou jablůňkou a nakonec mizí přes trať.
V sobotu tedy vyrážím mnohem dřív a cestou se stavuji pro nízký posed, který přenáším po druhém poli a umisťuji za koleje pod jabloň.
Přišla však rapidní změna počasí a krom toho že mi mrznou ruce, se také dost nepředvídatelně točí vítr. Nakonec se však ve stanovenou dobu znovu ozývá sýček následovaný lámáním v houštině po mé pravé ruce. Ven se však tentokráte nikomu moc nechce a tak další půlhodinu jen poslouchám hlasitý pohyb tlupy na jednom místě pod duby, podbarvený vzdáleným koncertem končícího ČeskoTřebovského vinobraní. Z rozjímání mě vytrhává zprava dost hlasitý rachot kamení železničního náspu. Po chvilce kdy se natáčím a připravuji kulobrok se v padesáti metrech z traviny vynořuje veliká stříbrná silueta tak osmdesáti kilového kňoura. V puškohledu detailně rozeznávám každičkou štětinu i „chybějící“ zbraně. Kňour nehybně stojí a pozoruje praskající a kvikající protější laťák. Skoro nedýchám. Nakonec tlupa přeci jen vytahuje na pole a kňour se otáčí a s rachotem mizí přes koleje zpět. To samozřejmě bachyně se zvednutými ryji registrují, řadí tlupu do vláčku a rohem opouští pole. Zase se otáčí vítr a já zaslechnu jak mi na zpáteční cestu k autu Činaski výsměšně a usilovně drtí z města Pohodu, klídek a tabáček. Včera se celý den střídal déšť s ještě větším deštěm doprovázený poměrně silným větrem, prostě ideální podmínky na to zůstat večer s lahvinkou u TV. Nicméně to jdu o půl osmé ještě rychle před barák zkontrolovat a co nevidím.
Protrhanými cáry mraků vykukuje měsíc a silný vítr jde jedním směrem.
Během pěti minut tak už sedím v autě a notně nadávám na mrtvou ručičku palivoměru. Rychlá zastávka u pumpy a o půl deváté už slézám k železničnímu náspu. Namočený travnatý břeh mi však podráží nohy a já dosedám na flintu. Za hlasitého klení profukuji hlavně a vyklepávám trávu z optiky, přelézám koleje a stoupám celá tři špruslata do vrcholu posedu. Jakmile se s dosednutím otočím, vidím padesát metrů vlevo od jabloně dvacet černých kopečků, jak se pomalu přibližují.
Krytka-napínáček-pojistka-zvětšení na čtyřku a už poctivě vybírám nejmenší sele. Periferně však zahlédnu jak vodící bachyně zvedá hlavu, tlupa zrychluje a řadí se do vláčku.
Do rozjetí jim chybí jen poslední sekundy a tak ustaluji tečku na pleci menšího ze dvojice opozdilců který má hlavu stále zabořenou ve strništi a přesto že je dost zešikma odmačkávám spoušť. Vítr polyká zvuk výstřelu jedenácti gramového Vulkánu srážejícího ve třiceti metrech sele do strniště. To po chvíli odkazování na nástřelu zhasíná za utichajícího šustění prchající tlupy. Po vyklizení pole slézám, z jablůňky odlamuji snítky s posledními listy a poklekám u možná až moc malé, osmnácti kilové bachyňky.
Vzdávám ji hold, děkuji mysliveckým patronům za dnešní náklonnost a pronáším Lovu zdar.
Petr H., Myslivci sobě, sociální sítě
