Krkonošské pohádky, hajnej, Anče a další zaměstnanci u Trautenberka

Co asi chce hajnej v Krakonošově revíru?

Máte rádi české pohádky?

Ano? Je v nich kus naší historie a lidového vyprávění....

Myslivci. Hajní a Pytláci v lesích z historie. #Pytláci, šmejdi a deprivanti v myslivosti. Je pytláctví minulost?

Vysoká zvěř (jeleni a laně)

Pytláci, šmejdi a deprivanti v myslivosti

Myslivecké písně

popěvky, zvyky a obřady při honech, zámecké chodby plné nejrůznějších trofejí, i hony barokní, rokokové, pány ve švédských širácích i francouzských kloboucích a romantické hony doby 19. století, kdy vzorem lovecké módy byla Anglie - to všechno pamatuje i brdský les od nejstarších dob, kdy na Dobříši si král Jan Lucemburský postavil lovecký hrádek, kam jeho syn Karel IV. přivezl nejvyšší lovčí úřad České koruny.

Poslední kusy zvířat

  Když stavy volně žijící vysoké zvěře v době chození po lese se střelným prachem začaly povážlivě klesat, byly zakládány obory. Nejstarší v Dobříšských lesích vznikla asi tři km severně od zámku nad myslivnou Obora. V 18. století ji rozdělili na dvě části; tzv. oboru Starou a oboru Novou, nazývanou též Královská stolice, která patřila k největším v Čechách. Lovy v ohražených územích neměly zdaleka vitalitu lovů středověkých, staly se pouhým zabíjením a v době rokoka byly jednou z atraktivních šlechtických zábav.
Svůj konec vzaly až za Josefa II., který podobné štvanice zvláštním patentem zakázal. V brdských lesích se poměrně dlouho udržely šelmy. Z roku 1628 pochází doklad, kterým česká královská komora oznamuje arcibiskupu Harrachovi, aby medvědi, kteří se rozmnožili v rožmitálských lesích, byly na císařovo přání pokud možno šetřeni. Z popisu březnického panství víme o medvědech ještě v roce 1660. Poslední brdský vlk vyhynul v roce 1750 dosti kuriózním způsobem; když se hladový doplížil na statek do Roželova, propíchl ho sedlák vidlemi.

Památníčky střetů

V rožmitálských lesích nastal zlatý věk myslivosti koncem 19. století, kdy se počet jelení zvěře odhadoval až na 300 kusů, což samozřejmě přispělo k nebývalému rozvoji pytláctví. Motiv dokonce přiměl i skladatele Jana Jakuba Rybu k myšlence napsat zpěvohru s názvem

PYTLÁCI

V našich představách je dne pytlák spíše osobou romantickou, avšak tento zúžený pohled se poněkud liší od skutečnosti. Je třeba nahlédnout do sociálních poměrů a vztahů v minulých staletích a vzít v úvahu i bědné postavení tehdejších poddaných. Neboť jak mohl chudý domkář nebo podruh, stojící na nejnižším stupni společenského žebříčku, uživit ze svého skromného majetku, někdy bez pevného příjmu, často i několik dětí? Byl nucen vyhledávat takové možnosti, které by mu pomohly početnou rodinu uživit. Dřevo z lesů a lesní plody byly sběrem dobře dostupné, paběrkování obilnin na poli možné, potíž však byla s masem, které domácí chlívek jen zřídkakdy dával. Na dosah byla však při setmění zvěřina, panská krmě stolů a hodokvasů, která lákala dostupností i užitkem. Procházíme-li brdskými lesy, znenáhla někdy narazíme na skromný, zastrčený a omšelý pomníček nebo kříž, na němž dnes už jen těžko čitelnými literami je psáno, že tu skončil život ten a ten myslivec či hajný, aniž by na něho kdokoli vzpomínal. 

Mezi Velkou Horou a Vacíkovem najdeme kříž, na kterém je připevněna litinová tabulka s nápisem: "Na tomto místě byl hajný Josef Bartoň, 25 roků stár, dne 8. června 1878 o 9. hod. večer, zákeřnickou rukou zastřelen." Pod Faimanovou skálou v chynínském polesí stojí jiný pomníček na místě, kde v roce 1854 zahynul rukama pytláků fořt Ječný, když ještě před smrtí stačil na papír napsat jméno svého vraha.
Ve velmi četných případech však nešlo o spotřebu masa uloveného zvířete v rodině pytláka, ale o výhodný zdroj příjmů z prodeje zvěře. Bývali to především venkovští i městští hostinští, kteří ochotně odkupovali od pytláků zvěřinu, kdykoliv ji přinesli a nabídli. Často je i sami naváděli k lovu a nebyly řídké případy, že na léta s nimi byli ve spojení v nepsané smlouvě "ty mně a já tobě."
Peníze, které pytlák za svůj úlovek od hostinského dostal, často ani nedonesl domů, zůstaly v nálevně jako útrata, a tak hostinský měl z lovecké náruživosti pytláka vlastně dvojí příjem. Jeden ze zvěřiny, druhý z útraty za pálenku nebo pivo.

Myslíte, že pytláctví je minulost?

Nenechte se vysmát, pytláci 20. a 21. století také stále provádí svou činnost, vypráví se to mezi myslivci a ví se, kteří deprivanti zvěř střílí pro maso a pro peníze.
Deprivantů (šmejdů) zlých a nebezpečných jedinců se slušní lidé bojí, těžko se s nimi válčí a riskují vysoké ztráty na vlastní psychice. Nejvíce na vesnici. Tam funguje, nehas, co tě nepálí. Zejména když deprivant (šmejd) roky pracoval ve státních službách, třeba u policie. A vyzná se jak udělat "Zlo na každý den".

Flintu nosí rád kdejaký ten šmejd, co si na něm vezmete, když vám zastřelí psa?

Proto raději v honitbě svého psa na vodítku, může opravdu velmi rychle zadávit malého zajíčka, ani to nepostřehnete. Viděl jsem to, zajíčkovi z psí tlamy koukají jen ty nožičky a už ho nezachráníte.

To je pud, příroda, pes je lovec (šelma) a stačí mu dát trochu dietu a loví.

Zdroj: muj.web.cz

#Historie, Lovecké příběhy, Myslivecké pověsti, #Srnčí zvěř, Černá zvěř, Myslivci a konfliktní situace, Myslivecké tradice, 

POHÁDKA: Jak Trautenberk lovil v Krakonošově revíru

Pán Trautenberg a čeleď

POHÁDKA: Jak Trautenberk lovil v Krakonošově revíru:

"KRKONOŠSKÉ POHÁDKY Pro myslivecké adepty.
Nejlepší večerníček co jsem viděl a je z totality! Ještě jednou mi Trautenberku vlezeš do revíru!.....Když se někomu zachce cizí pečínky, může být nakonec rád, že mu doma zbudou suché kůrky.
Hrají: František Peterka, Hana Maciuchová, Ilja Prachař, Zdeněk Řehoř, Jaroslav Satoranský,
Bohuš Záhorský, Martin Růžek"

→→ Krakonoš je tady.

Příběhy magie pro dlouhé zimní večery

 jsou přesvědčeni, že se šamani dokážou měnit v tygry 

Tygří a leopardí muži

Případy, kdy mág či šaman údajně ovlivňuje chování nějakého zvířete, se však neomezují jen na ptáky. V mnoha případech nabývají mnohem nebezpečnějších forem, a to zvláště jde-li o velké šelmy.
V Indii, Malajsku i na Sumatře byli dříve domorodci skálopevně přesvědčeni, že se šamani dokážou měnit v tygry. Jedni tvrdili, že dochází opravdu k fyzické proměně, jiní, že v té době leží lidské tělo tygřího muže v hlubokém bezvědomí v jeho chýši či jiném odlehlém a nepřístupném místě.

Většinou jsou velmi obávaní, neboť si často tímto způsobem vyřizují účty se svými nepřáteli. Ale jsou i výjimky z tohoto pravidla. Tom Schilling holandský koloniální úředník ze Sumatry, který se v odlehlých oblastech tohoto ostrova zabýval etnografickými studiemi a lovem, vypráví o ženě, která se provdala za takového tygrodlaka a měla s ním tři syny. Všichni prý zdědili otcovu schopnost měnit se v tygra.

Schilling popisuje, jak mu tito mladí muži v tygří podobě v džungli vystopovali a nadháněli při lovu jeleny Samary. Nikdy je přímo neviděl měnit se v tygry, ale mnohokrát je spatřil v jejich zvířecí podobě.
Na plantáži Rujan Besar nedaleko hranic malajsijského národního parku Taman Negara jsem před lety prožil téměř neuvěřitelný příběh, v němž se podezření plantážních dělníků, že jeden z jejich předáků je tygřím mužem, zdálo den za dnem čím dál víc potvrzovat. Navíc byl tento tygr nebezpečným lidožroutem, jemuž padlo za oběť několik místních lidí. I konec celé historie byl velmi podivný. Jakmile onen muž i se svou ženou podezíranou ze stejné schopnosti, z plantáže za podivných okolností zmizel, řádění lidožravého tygra ustalo.

Již předtím jsem se v jihozápadní Ugandě Připletl k podobnému případu. Žil zde čaroděj, o němž vesničané tvrdili, že se v noci mění v levharta a zabíjí ty kteří se mu protiví. V té době, prý jeho tělo leží v jeho chýši, v hlubokém bezvědomí a nereaguje na jakýkoliv podnět, když řádění lidožravého levharta přesáhlo únosnou míru a všechny pokusy o jeho ulovení selhaly, obrátili se vesničané s prosbou o pomoc na nedalekou policejní stanici.

Byli vysláni tři lovci, kteří se samozřejmě tvrzením domorodců o čarodějových schopnostech vysmáli. Jejich téměř třínedělní snaha ulovit problémového levharta však vyzněla naprázdno. Levhart, jako by se do země propadl. Nebylo po něm ani vidu ani slechu. Lovci usoudili, že tuto oblast opustil a že se sem již nevrátí. Chystali se k odchodu. Vesničan, který je k ulovení nebezpečné šelmy pozval, je však tajně uprosil, aby odchod jen předstírali a večer se tajně na čekanou vrátili. Byl přesvědčen, že se čaroděj opět promění v levharta a že by se stal jeho nejbližší obětí. Lovci se napřed vysmáli, ale nakonec se nechali uprosit. Stalo se to, co vystrašený domorodec předpovídal.

Levhart byl zasažen první ranou přímo do srdce. Když pak vešli vesničané spolu s bílými lovci do čarodějovy chýše, ležel tam v tratolišti krve se stejnou ranou, již byla před chvílí zasažena lidožravá šelma. Dostal jsem se do těchto míst několik dní po oné události a hovořil jsem o ní na policejní stanici i s oněmi třemi lovci. Nevěřím, že by se s vesničany domluvili a bavili mě loveckou latinou. Hrůza mezi černochy byla skutečná a ještě velmi živá.

Zdroj: Svět magie 2/1999; autor: Jaroslav Mareš; článek: Komunikace se zvířaty

HEJKALOVÉ, Lovecké stezky, Myslivecké pověsti, Strašidla, Upíři, Hejkalové, energetický upíři ani jiná strašidla nejsou...

 Divočák v zimě se drbe o strom
...já už ho vidím!!

Různá ty strašidla, upíři a hejkalové nejsou v přírodě

Pokud tedy jsou nějak vnímána jako objekty, pak pouze ve vaší alterované mysli (mozku). Když mozek člověka rychle od dětství dozrává, nesmí být poškozován domácím násilím v rodině (šikanou ve škole).
 Pak je připraven poškozený terén pro životní problémy, strachy, úzkosti a jiné patologie.

Sviťte si více světly pokud je zataženo a nešetřete energií když přijde spleen (melancholie) nebo DEPKA.

O tom, jak jsem lovil příšery na loveckých stezkách

Nemají myslivci mnoho trofejí upírů, hejkalů a jiných příšer tmy. Samozřejmě, že to jsou obtížně ulovitelná trofej.
... Jednou, to vám povím, jsem šel potmě lesem po lovecké stezce (ne všechno uvidíte z posedu) a jak si tak pomalu šoulám mezi hrůzostrašnými stíny stromů,  poslouchám pípání usínajících ptáčků na větvích (svítím si jen očima)...najednou ...zapraskalo v lese a něco velkého přechází co v optice dalekohledu nerozpoznávám...slyším hlasité Hůůúúúuu, posvítím očima a on to statný jelen s parohy  je právě tak vystrašen jako já a zjišťuje co to před ním stojí za nehybnou věc (jsem ztuhlý a nedýchám)

 Oba se bojíme a oba přežijeme.

Jelen v klidu odchází a já pomalu šoulám dál tmou a přemýšlím o tom jak se žije v přírodě potmě, náhle se oči tak přizpůsobily tak, že jsem v lese jako doma, vidím a slyším veškeré děje....

 - upíři, hejkalové nikde...jen pojďte příšery...potřebuji vaši trofej a polopláštové střelivo, které je velmi účinné i na velkou zvěř nebo medvěda...
vytahuji zpětným pohybem závěru Mauser z hlavně (nábojové komory) kulovnice a dávám do kapsy hubertusu...

TO SE událo se na mysliveckých stezkách autora webu...pokračování příště!

Bezhlavý myslivec. Senilní myslivec. Lovec hospodský. Hádavý myslivec

Černá zvěř na sněhu

Myslivec bez psa je jen půl myslivce

rovněž může být bezhlavý a jak to už tak bývá, je to spíše lovec a pronásledovatel zvěře na maso (masojídek). Přítele psa nepotřebuje, dokonce tyto věrné společníky myslivosti rád nemá.

Páchne pivem, tabákem a hospodou, nebo olejem z traktoru a stále něco shání, aby měl dost, většinou prase, pivo a dřevo na topení.

Trofeje taky loví, ty ale končí většinou v pytli na půdě. Nezdobí jimi lovecký pokoj, něco je na verandě zaprášené, občas se to otřepe kloboukem. Když vypráví po 10 ti pivech o zážitcích z myslivosti - je to bác a leží to jsem mu ji dal za ucho. Ale jsou i výjimky. Méně tupé (už prochlastané) bez piva, ale stejně utopené věčnou závistí těm úspěšným a věčným naříkáním k těm, co se mají podle něho lepší. Mají ty peníze, čas a oni jen staré auto, sbírku flint a starý lesní traktor. Na novém nejezdí, jim to stačí. Tak aspoň šikanují na schůzích ty podezřele se usmívající slušné myslivce se životním štěstím a dobrou rodinou.

Ještě, že neví co to ta frustrace je a mrazák má plný. Jinak s ním nikdo nevydrží. Občas se popere ve špinavé hospodě a žije svým životem. Tahle fosilie socializmu přetrvává do nové doby a proto vyprávějme raději pověsti starých časů...

Co na to zajíc? Zajíc leží na poli v brázdě na zádech a hoví si. Jelikož ale právě probíhá v okolí hon, křičí na něj ostatní zajíci, aby se radši schoval.
"Proč bych to dělal, vždyť mě stejně netrefí," argumentuje zajíc.
"No to možná ne, ale určitě tě zase poblijou jako vloni!"

Čtěte dál z doby dávno minulé příběh, který se vypráví a který se stal.
.........................................................................................................................................................................

Pověsti a zkazky

Bezhlavý myslivec

V dávných dobách byl v lesích kolem Nemilky pravý lovecký ráj. V té době bývala Nemilka plná pstruhů. Člen markraběcí skupiny pan Protiven ze Zábřeha rád jezdíval na lov. Jeho vyjížďka vždy končívala na palouku v lese Zborovci. To místo se Protivenovi tak líbilo, že zde nechal postavit myslivnu.
Mladý myslivec se svou manželkou tu hlídal zvěř a podle potřeby ji dodával na zábřežský zámek. Jeho mladá žena se starala o domácnost. Když se myslivec k večeru vracíval, vítala ho žena s úsměvem a chystala mu večeři.
Jednoho letního večera, když se vracel z lesa, žena mu naproti nepřišla. Kolem domu bylo zlověstné ticho. Dveře byly dokořán. Myslivec volal, ale žena se mu neozvala. Když vešel dovnitř a zapálil louč, uviděl kaluž krve a v ní svůj lovecký nůž. Žena však nikde nebyla. Zděšen tou podívanou běžel rychle do Zábřeha na zámek povědět, co se stalo.Protože se ani po dlouhém hledání tělo nenašlo jen zkrvavený myslivcův nůž, začali jej podezřívat, že sám ženu zabil a tělo ukryl.

Myslivec se bránil i přes mučení, kterému byl podroben. Neuvěřili mu a kat mu srazil hlavu.
Když chtěli tělo pohřbít, nevešlo se do krátké rakve, kterou katovi pacholci připravili. Dali tedy uťatou hlavu myslivci pod paži. Od těch dob prý myslivec bloudil lesem s hlavou pod paží a v místě kousek za myslivnou zůstával od půlnoci do jedné hodiny nehybně stát. Zpráva o tom, že myslivec ve Zborovci straší, roznesli pytláci a také lidé, kteří ho tam v noci potkali. Jednou ze Zábřeha z trhu vedl sedlák koně. Ve Zborovci poblíž myslivny se ale koně zastavili, nechtěli jít dál a plašili se. Báli se postavy s hlavou pod paží, která šla proti nim.

Sedlák zvolal : ,,Nemůžeš se vyhnout, když vidíš, že se tě koně bojí?“
Myslivec se skutečně vyhnul a ztratil se v lese.
Když se o tom dozvěděli v Zábřeze, šli na toto místo kopat a našli tam tělo myslivcovy ženy.
Brzy na to zatkli zloděje, který nosil na malíčku prsten, který dal pan Protiven myslivcově nevěstě v den svatby. Zloděj se na mučidlech přiznal.

To však nevinnému myslivci již život nevrátilo. Pochovali ho i s manželkou na hřbitově do společného hrobu.
************************************************************************************
Návod jak (být) nebýt bezhlavý myslivec:

Mladý tygr honí cestovatele džunglí sem a tam.
Tygřice se na něj moc zlobí: "Synku, kolikrát už jsem ti říkala, že se s jídlem nesmíš hrát."

Doslov autora: Jo jo, někdy jsme spokojeni s průměrem a je nám líto ten průměr vylepšit. Přitom po tom tolik toužíme.
Opravdu je to tak těžké? A proč to těžké považuje 95% lidí? Proč těch pět procent to nehodnotí a překonává dobré lepším? A proč se asi mají pořád líp? Že by to bylo tím, že nehodnotí, neanalyzují a prostě to mění k lepšímu?

A ty patříš do těch 95%, nebo do těch 5%?