 |
| Lovecké zátiší s liškou a brokovnicí |
Snímat rozličné úlovky trofejové zvěře,
výlože či výřady drobné i spárkaté se v době digitálních
fotoaparátů, kamer, mobilních telefonů a jiné záznamové techniky stalo samozřejmostí.
Snímky či záběry jsou součástí mysliveckých kronik i soukromých alb. Často se ovšem objevují také na veřejnosti, v časopisech, na výstavách, slouží jako výzdoba posledních lečí a plesů. Podle toho by měly také vypadat.
Ať chceme či nechceme, fotografie a videa vypovídají o úrovni české myslivosti, a tím o nás samotných. Ze záběrů lze vyčíst, zda opravdu známe a při lovu pokaždé dodržujeme myslivecké tradice. Jsou svědectvím vztahu k ulovené zvěři; toho, jestli jí na konci života vzdáváme náležitou úctu.
Nejde o maličkosti. Dokumenty byly, jsou a zůstanou částí myslivecké kultury, jejího vzestupu, či pokleslosti. Jak na tom jsme? Až na výjimky nic moc. Stačí se podívat na stránky mysliveckých časopisů nebo zalistovat mysliveckými kronikami.
Mnohdy žalostný vzhled ulovené zvěře na fotografiích z osamělého či ze společného lovu jistě nebývá chtěný.
Totéž platívá o vzhledu a výstroji šťastného lovce, účastníků honu nebo naháňky. Autoři záběrů se poctivě snaží, ale ve spěchu, nervozitě či v nerozhodnosti často přehlédnou, co měli odstranit, nebo co neměli ani připustit. Při fotografování či natáčení slavnostních chvil lovu však stačí dodržovat některé zásady a postupy, abychom s jistotou překonali obvyklá úskalí a dospěli ke kýženému výsledku.
Snad nejčastějším objektem snímků či záběrů myslivců bývá ulovený srnec.
Fotoaparát, popřípadě kamera dnes patří k lovu jako řádně nastřelená puška či dalekohled, proto úlovek fotografujeme vždy v honitbě. Tedy bezprostředně po vybití a zajištění zbraně, ještě před vyvržením, dokud je možné se zhaslým kusem volně manipulovat. Bez aranžování úlovku se totiž neobejdeme.
I když nehodláme skrývat, že srnce jsme ulovili střelnou zbraní, pobarvené běhy, otevřená břišní dutina a propadlá bedra nevyhlížejí esteticky. Záleží na umístění zásahu, většinou však také bývá nezbytné srnce odtáhnout z pobarveného místa, kde zhasnul. Přesuneme jej pokud možno na vyvýšené prostranství.
Z kompozičních i estetických důvodů tělo snímáme zásadně ze strany hřbetu, krk a hlavu stočíme mírně kupředu. Pak samovolně drží, nenaklání se do stran a paroží náležitě vynikne. Samozřejmostí je položit zvěř na pravý bok.
Pokud je to nutné, otřeme pobarvený svírák, zasuneme lízák a upravíme poslední hryz, aby zůstal viditelný. Z okolí hlavy, popřípadě i hřbetu, vytrháme i část převyšujících stébel trávy. Úlovek totiž snímáme vždy z úrovně pohledu ležící zvěře, maximálně z velmi nízkého nadhledu. Jen tak dosáhneme přirozenosti. Jestli chceme na snímku zachytit zbraň, kterou jsme lovili, pozornost věnujeme jejímu vhodnému umístění. Všímáme si i polohy řemenu a srovnáme jej tak, aby nerušil celkový vzhled záběru. Při tom oceníme, když je řemen stahovací.
Po úspěšném lovu už není kam spěchat. Proto se nikdy nespokojíme s jediným záběrem, abychom později měli z čeho vybírat. Vyzkoušíme také polodetaily či detaily celku, kdy zabíráme hlavu s krkem, popřípadě trofej s částí zbraně. Nikdy však úlovek nesnímáme vstoje shora. Takové záběry zkrátka nevypadají dobře.
Většinou v dokumentování pokračujeme další variantou: úlovek se šťastným lovcem. Začneme tím, že zkontrolujeme, zda úlomek spočívá na správné, tedy na pravé straně klobouku. Složitější to bývá s upevněním úlomku, když myslivec nosí čepici se štítkem (čepice se štítkem ale neodpovídá mysliveckým tradicím, myslivec by měl vždy mít na hlavě klobouk a ne čepici!). Vždy však dáme pozor na zrcadlový efekt!
Zbraň raději nezůstává položena na těle srnce; lovec, který za úlovkem poklekne, ji držívá v ruce. Vyhneme se tak už od pohledu problematicky nebezpečnému směřování hlavně. Pro jistotu záběr opět snímáme opakovaně a dáváme pozor také na pozadí, aby lovci přímo z hlavy „nerostl“ kmínek či větev stromu.
U předchozích variant záběrů většinou nemusíme dlouze uvažovat o míře přirozeného světla či o zrádnosti rychle nastupující tmy. Současné digitální fotoaparáty i kamery se po nastavení odpovídajících režimů s nedostatkem světla vypořádají. Což většinou neplatí, když hodláme zachytit předávání úlomku. Od průvodce, lovce a úlovku, ležícího mezi nimi na zemi, musíme poodstoupit. Některá důležitá část záběru, většinou úlovek, pak tone v houstnoucí tmě. Pohříchu se taková nevyváženost už nedá napravit ani doma na počítači.
Totéž platí o případných nesprávnostech ve způsobu samotného předání. Bývá vhodné předem si osvěžit, jak má podle mysliveckých tradic vypadat, kde a jak mají při předávání úlomku aktéři stát. Nespoléhejme na rutinu. Jen poznamenám, že při fotografování v denním čase se pokud možno vyhýbáme místům s přímým slunečním svitem a tím i nežádoucím kontrastům.
Výše uvedené postupy a zásady se nám budou hodit také po úspěšném lovu muflonů, daňků a jelenů. Když jsme v honitbě sami, bývá obtížné manipulovat s hmotnějším zhaslým kusem při aranžování, složitější je také fixace hlavy. K podložení hlavy využijeme kameny či kmen stromu, k opoře paroží kus větve. Když nezbývá než fotit jen oddělenou hlavu jelena s parožím, snažíme se, aby vše vyhlíželo přirozeně. Okolí hlavy pokryjeme a zakryjeme větvemi, hlavu se snažíme naaranžovat tak, aby bylo co nejméně znatelné a nápadné, že už je oddělena od těla, větvemi zakryjeme místo oddělení zpravidla potřísněné barvou. Co si myslet o lovci, který na snímku hlavu jelena zapírá jednou nohou do země a s vítězným úsměvem svírá lodyhy paroží? Jak pohlížet na myslivce, který pobarvenou hlavu srnce s životní trofejí snímá na pozadí podezdívky domu či drátěného plotu? Totéž se vztahuje i na snímky vypreparovaných lebek s trofejemi. Jako podklad se osvědčuje neutrální pozadí, tedy dřevo, dlažba, kámen, popřípadě zelená látka.
Zvláštní kapitolu ve fotografování úlovků představuje černá zvěř. Je samozřejmé, že jedinou vhodnou kulisou bývá honitba, a to klidně i v noci. Ne však zahrada se skalkou a plotem v pozadí, či dokonce betonová podlaha garáže, jak je často k vidění v mysliveckých časopisech.
Uloveného divočáka se osvědčuje fotografovat ležícího na břiše, ještě před vyvržením. Při aranžování slabších kusů, které můžeme opřít o terén či o kmen stromu, mnohdy vystačíme sami. Na blízký pařez umístíme fotoaparát a využijeme samospouště. Obtížnější to bývá s trofejovým kňourem. Na něj lovec nestačí s vlastními silami. Vzápětí se – tak jako tak – musí postarat o odvoz úlovku, takže bez pomoci kolegů se stejně neobejde. Kňoury zabíráme, jako lončáky či selata, zepředu od hlavy, avšak z výšky jejich pohledu či mírně nad touto úrovní. Impozantnost páráků obzvlášť vynikne na detailních záběrech. Chceme-li, aby byly na záběru vidět zbraně kňoura, můžeme rozevřít čelisti vložením klacíku.
Jak fotografovat pernatou zvěř?
Kohouta bažanta královského musí střelec držet, jak bývá zvykem za krk, ne za stojáky. I když většinou počítáme s preparací, při troše opatrnosti peří nepoškodíme. Problém vzniká při snímání uloveného divokého krocana či tetřeva (v případě lovu v zahraničí). Řešení nabízí aranžování zákoutí, jak vídáme na plátnech klasiků. Musíme však zvolit vhodné místo, které skýtá možnosti různých variant.
Totéž platí také o fotografování šelem, v české myslivosti nejčastěji lišek, kun či jezevců. Lišku a kunu můžeme pověsit za svázané zadní běhy na nižší větev stromu, o nějž pak opřeme pušku. Zátiší bývá vhodné doplnit dalekohledem, borlicí, holí a loveckou brašnou.
Jezevce je vhodnější snímat zepředu a ležícího, třeba položeného na pařezu nebo o něj opřeného. Vždy se snažíme, abychom dosáhli co největší přirozenosti. A opět nefotografovat z nadhledu.
Výlože a výřady
Při nich může fotograf přispět, aby se mezi myslivci bezpodmínečně dodržovaly veškeré myslivecké tradice a zvyklosti. Celkem snadno se to dá zařídit u výloží, které se vždy konají v honitbě a jejich organizace je poměrně snadná.
Složitější to bývá s výřadem. Jestli se však fotograf s dostatečným předstihem domluví s vedoucím honu, dokáže slavnostní akt v mnoha ohledech pozitivně ovlivnit.
Začneme volbou vhodného místa. Vhodnější než prostranství před hostincem bývá přírodní kulisa. Neopomeneme náležitou úpravu prostranství a nachystání slavnostních ohňů. Následuje organizace a správné uspořádání výřadu. Všímáme si také úpravy zevnějšku účastníků. Pokud se v loveckém kolektivu najde někdo, jehož oblečení popírá myslivecké tradice (i když takového by správně ani myslivecký hospodář, a nebo vedoucí společného lovu neměl vůbec na akci pustit!), pak se s ním musíme diplomaticky domluvit a postavit tak, aby nebyla na záběrech vidět celá postava.
Fotograf přitom ve spolupráci s mysliveckým hospodářem nesmí opomenout žádný detail. Společně dohlížejí, aby myslivci byli nastoupeni k hlavám zvěře, seřazeni do řad, podle zvyklostí a řádně oblečeni v zapnutých kabátech či bundách. Zbraně mají mít zlomené, popřípadě s otevřenými závěry. Dlaně rukou lovců či jejich klobouky nikdy nesmějí spočívat na ústích hlavní! Ke kontrole toho bývá mnoho a tma v zimních měsících nastává záhy. Sebevětší snažení však přijde vniveč, když dým z mokrého dřeva vše řádně přichystané nadlouho zahalí kouřovou clonou. Proto se vyplácí do rohů výřadu, čtverce vymezeného chvojím, zarazit vyschlá podélně naříznutá polena, která dobře a hlavně dlouho hoří. Při závěru lovu kachen u rybníka se ještě bez chvojí obejdeme. Tam bývá jeho absence omluvitelná. V žádném případě se to však netýká výřadu zajíců a bažantů.
Když jsme zvládli organizaci výřadu, dostáváme se ke kompozici záběrů slavnostního vyvrcholení lovu. Co je platné, když myslivec s fotoaparátem či kamerou snímá výřad z dálky? Na jeho výtvorech je pak vidět spíše okolní krajinu než tváře lidí. Při prohlížení takových snímků se často neobejdeme bez lupy. Nebojme se tedy ani detailů či snímků části výřadu. Po nastudování návodu k užití fotografického přístroje se dají zvládnout také panoramatické záběry! Rozmyslíme si pokaždé předem, co vše z děje slavnostního ukončení honu hodláme zachytit, aby vznikl skutečný dokument. Kromě střelců, psovodů a honců by v seriálu snímků kromě celku neměli chybět trubači či trubač v akci, dále záběry na srovnanou a ve svitu ohňů správně řazenou zvěř, promlouvající hospodář nebo případné předávání úlomků úspěšným lovcům.
Často fotíme výřad naháňky na černou zvěř. Ne každý fotograf si dokáže poradit. Na výřad se dostávají divočáci už vyvržení, lončáci často bývají i odplecení. Jestliže chceme uchovat kvalitu zvěřiny, ulovené kusy musejí řádně větrat. I z tohoto důvodu není vhodné je ukládat na břicho. Uspořádání výřadu, kdy úlovky spočívají na boku, určuje směr záběru: vždy od hřbetů zvěře! Pohled na otevřené útroby není lákavý.
Komplikace nastávají při focení na sněhu. Jediným způsobem, jak se vyhnout nevzhledným skvrnám od barvy, je vystlání plochy čtverce výřadu chvojím. Bývá nezbytné zachytit předávání úlomků úspěšným střelcům, a tak se ceremoniál musí vést v duchu mysliveckých tradic.
Jako všemu, tak i fotografování se v myslivosti musíme učit. Čas od času je vhodné snímky probrat a kriticky zhodnotit. Dívat se na ně očima znalce tradic i lidí, kteří nejsou myslivci, třebaže přírodu a zvěř obdivují. Tak také vzniklo zamyšlení, které zdaleka nevyčerpává složitost celé problematiky. Kdo však listuje stránkami dnes už klasických mysliveckých obrazových publikací, nejspíš dojde k závěru, že máme na co navazovat. Když budeme chtít.
Arnošt Tabášek
Zdroj: Myslivost.cz
