HLUK VÝSTŘELU a přechodová balistika. Náraz spalných plynů na nehybné vzduchové částice po výletu z hlavně a jejich rozpínání je provázen zvukovým efektem.

Jak a jaký hluk při výstřelu vzniká?

Liška do přírody patří...

Hluk výstřelu, který subjektivně vnímáme jako jednu ránu, pochází z několika zdrojů. První zvuk se ozve při dopadu zápalníku na zápalku – ten ovšem slyšíme jen při selhané ráně a nemá význam. Další zvuky vznikají při pohybu střely v hlavni a také nehrají podstatnější roli.

Po výletu střely z hlavně dochází k prudkému proudění prachových plynů ven, což vede k vzniku zvukového efektu, tzv. rány výstřelu.

Posledním zdrojem hluku je třesk, který vzniká při letu nadzvukové střely vzduchem. Zatímco třesk se nedá ovlivnit, hluk vznikající expanzí prachových plynu z hlavně je možné omezovat.
Studiem složitých dějů, probíhajících před ústím hlavně, se zabývá tzv. přechodová balistika. Celý děj proudění plynů z hlavně do okolního prostředí trvá u malorážových zbraní přibližně do 5 milisekund. Větší část plynů, které proudí z hlavně za střelou, se začne rozpínat do stran, přičemž předbíhají střelu. Střední část proudu plynů působí v ose střely na její dno a ještě ji částečně urychluje. Úsťová rychlost střely proto není maximální.
Expanzí spalných plynů při výtoku z hlavně se jejich hustota a rychlost rychle mění.
Během asi dvou milisekund od začátku výtoku dochází při styku s okolní atmosférou k dohoření horkých spalných plynů. Tím se jejich rychlost krátkodobě zvýší, ovšem výtokem do volného prostoru zároveň prudce klesá jejich tlak a teplota. Po několika milisekundách tak střela prolétne oblakem plynů a předstihne je, takže na ni již nijak nepůsobí. Tlak spalných plynů se ve volném prostoru před hlavní postupně snižuje z úsťové hodnoty až na hodnotu tlaku atmosférického. Stejně tak i teplota se zmenší z úsťové hodnoty na teplotu okolní atmosféry a rychlost až na nulovou hodnotu.

Náraz spalných plynů na nehybné vzduchové částice po výletu z hlavně a jejich rozpínání je provázen zvukovým efektem.

Všechny zdroje hluku při výstřelu navazují tak těsně na sebe, že je nedokážeme rozlišit a splývají do jediného hluku. Jeho celková intenzita je obrovská a představuje akutní nebezpečí pro náš sluch. Naštěstí je hluk směrován směrem od střelce, což do jisté míry zmenšuje zátěž jeho uší, ale i tak je třeba počítat se zátěží 140 dB u malorážek a 155 - 170 dB u kulovnic a brokovnic (měřeno na uchu střelce). Pokud ovšem někdo stojí před ústím hlavně ve směru střelby, tak může zažít hluk i 180 a více dB, což už se blíží tryskovému letadlu a jediný takový výstřel představuje značné riziko pro trvalé poškození sluchu.
 Jen pro porovnání: motorová pila je se svými něco málo přes 100 dB proti tomu ukolébavka.

Sbíječka má 140 dB, výbuch ručního granátu ve vzdálenosti 15 metrů 164 dB, start vrtulníku 108 dB, aktivace airbagu v osobním voze 164 dB a výstřel z děla v místě obsluhy 180 dB.
Na směrovém diagramu je názorně vyznačena intenzita hluku měřená kolem střelce ve vzdálenosti 15 m od ústí hlavně. Jedná se tedy o hluk v různých směrech při stejné vzdálenosti. Křivky, jež ohraničují obrazec, znázorňují hluk výstřelu pro tři druhy střeliva: 1. standardní munice ráže 7,62 x 39, bez použití tlumiče hluku výstřelu; 2. stejná ráže a munice ve zbrani s tlumičem hluku výstřelu a 3. subsonické (podzvukové) střelivo a zároveň tlumič.

 Je nebezpečné je stát před úrovní ústím hlavně, byť i několik metrů bokem od dráhy střely, zatímco střelec dostává relativně snesitelnou dávku decibelů. Za povšimnutí stojí i zřetelné snížení hluku za střelcem (na obrázku dole, vlevo od středu), jehož postava odklání zvukové vlny. Naopak osoba vedle něj dostane větší dávku hluku, a to stejné se stane střelci, který bude stát vedle překážky.

Tlumič pak snižuje hluk zejména v půlkruhu za úrovní ústí hlavně. Naopak v přímém směru má v měřené vzdálenosti mnohem menší efekt. S rostoucí vzdáleností od ústí hlavně bude narůstat význam třesku střely a efekt tlumiče se bude blížit nule.