Hlukem obecně rozumíme každý zvuk nebo zvuky, které škodí lidskému organismu, a které vyvolají nepříjemný nebo rušivý vjem či pocit, přičemž mohou mít i další škodlivé účinky.

O tom, že je hlučné prostředí nebezpečné,

Jelen a laně v zimě

 asi nikdo nepochybuje, ale většina našich myslivců riziko poškození sluchu při střelbě na zvěř neřeší. Při osamělém lovu je člověk vystaven většinou jen jedné ráně, která navíc směřuje od něj a jen málokdo se dnes účastní lovů na drobnou, kde padne několik stovek výstřelů, často i v bezprostřední blízkosti. Přesto i takto nepravidelné a nepříliš četné působení hluku výstřelu může mít velmi nepříznivý dopad na kvalitu sluchu, o kterém je možné najít dost důkazů.

Hluk a jeho dopady na člověka

Na začátek je vhodné popsat, co to zvuk je a jak působí na lidský organismus a především jak vzniká hluk při výstřelu. Zvuk je mechanické vlnění, které prochází zvukovodem a naráží do bubínku, jež se rozechvěje a vibrace přenáší přes kladívko, kovadlinku a třmínek do hlemýždě. Tam na vibrace reagují smyslové buňky, které informace o zachyceném zvuku vedou pomocí sluchového nervu k dalšímu zpracování do mozku.
Kromě této cesty se zvuk ke smyslovým buňkám dostává i přes kosti lebky.

Hlukem obecně rozumíme každý zvuk nebo zvuky, které škodí lidskému organismu, a které vyvolají nepříjemný nebo rušivý vjem či pocit, přičemž mohou mít i další škodlivé účinky.

Intenzita hluku se udává v decibelech (dB). Rozsah hluku začíná na 0 dB, což jsou nejslabší tóny, které lidské ucho rozlišuje, až po nejsilnějších 180 dB, které vznikají například při startu rakety. Decibely se měří logaritmicky. To znamená, že pokud zvuk zesilujeme po deseti decibelech, každý stupeň je desetkrát silnější než předešlý. Čili 20 dB je desetkrát silnější zvuk než 10 dB. Ale 30 dB je už stokrát silnější zvuk než 10 dB. Experti se shodují na tom, že dlouhodobá expozice hluku nad 85 dB působí poruchu sluchu. Hluk 130 dB člověk spíše vnímá jako bolest a již po krátkém působení dochází k trvalému poškození sluchových orgánů. Čím je doba pobytu v hluku delší a čím blíž je člověk ke zdroji hluku, tím je hluk nebezpečnější.
Střelba z ručních palných zbraní je jednou z lidských činností, která produkuje takové množství hluku, že může docházet k poškození zdraví člověka, případně zvířat. Důsledky střelby mohou člověka postihovat bezprostředně po vystavení hluku nebo nastupují po delší době. 

V současnosti se většina ušních lékařů shoduje v názoru, že u třesků způsobených ručními zbraněmi převažují vyšší frekvence, které více poškozují vnitřní ucho. Tyto v podstatě úrazy nazýváme akutraumaty.
Kromě samotné hodnoty hluku a frekvenčního spektra třesku, se u zbraní s velkou počáteční rychlostí výrazně negativně projevuje i strmost tlakové vlny, což je čas, za který je dosaženo maxima zvuku. U výstřelu je to doba kratší než 0,2 s, což znemožňuje ochranný účinek středoušních svalů. K poškození sluchu jsou náchylnější osoby, které prodělaly středoušní záněty, úrazy hlavy a degenerativní poruchy vnitřního ucha. Nejškodlivější je přerušovaný hluk či třesk s takovými přestávkami, během nichž ještě nemohlo dojít k adaptaci na nárazy hluku, takže jsou zachycovány nepřipraveným sluchovým orgánem. Totéž platí při nečekaném výstřelu.
Klinické projevy akutraumatu jsou subjektivně vnímány jako zahlušení, které je charakterizováno i delší nedoslýchavostí a provázeno pískoty různého druhu. Dále je to pocit zalehlosti, tlaku a plnosti v uších, nápadná hlasitost vlastní řeči, přecitlivělost na silné hlukové podněty, bolest hlavy, podrážděnost a jiné známky duševní vyčerpanosti. Tento stav může nastat již po jediném výstřelu v blízkosti ucha. Během krátké doby se tato porucha většinou dobře upravuje, později však úprava trvá déle nebo stav zůstává nezměněn - tedy zhoršen.
V případech, kdy u někoho již došlo ke zhoršení sluchu z důvodu častému působení třesku, není prognóza na zlepšení příznivá. Po opakovaném působení negativních vlivů již totiž nedochází k návratům původně dobrého sluchu, ale k postupnému zhoršování. Toto zhoršování se navíc často objevuje až v pozdějším věku, kdy již postižený třeba ani nestřílí a není vystaven nadměrnému hluku.