Lov na lišku, Úspěšný lov, Etické a humánní principy, Fotografie z myslivosti, Lovu a přírodě zdar!

Fotografie z myslivosti, Lovu a přírodě zdar!

De Veluwe Natuurlijk, Yvonne van der Mey fotografie, Beautiful photography work..Liška, Lov na lišku, Černá zvěř, Pohádka O chytré kmotře lišce, Divočák, Doby lovu zvěře, Lov ve svobodném světě,

Liška v lese

Lov na lišku, Liška, Vábení, Predátoři, Škodná, Kulovnice, lov, #Lovecké stezky, Lovecká vášeň, Lovecké zátiší

Lov na lišku

Zakončení sezóny

Během minulých čtrnácti dní a několika posledních velmi promrzlých čekáních v různých částech honitby, se mi štěstí dost vyhýbalo. Lišku jsem sice párkrát viděl, ale byla daleko a neslyšela na vábení a v jednom případě mě přiběhla okouknout na pár kroků ze zad. Byl jsem proto rozhodnut, že naposledy zkusím štěstí o víkendu a Remington už pověsím definitivně do srnců na hřebík. Včera jsem však při venčení psa znovu zavítal do údolí u zahrádek za barákem, kde se mi zdařilo naposledy s vlečkou. I když je povrch velmi promrzlý bylo patrno, že stop od lišek v dolní části notně přibylo. Slunce vykonalo své a přivrácený svah byl už téměř beze sněhu, protější stráň a spodek údolí kolem cesty však poskytovali výbornou viditelnost. 

V sedm hodin tedy zasedám k chatě na vrchu sadu, krytý stínem tří smrků, rozkládám stoličku a trojnožku a poučen z víkendu zalézám do sedacího vaku. Měsíc svítí naplno a protáhlé stíny pomalu proměňují okolí. Po půl hodině na vrchu zahrádek vrzne branka a postupně sílící křupavé kroky mi po chvíli přivádí do zorného úhlu zapomenutého zahrádkáře. Na cestě pode mnou zastavuje, ale díky mrazu nevenčí, jen zapaluje cigaretu a mizí dole ve městě. Do půl desáté je klid a jen občas zavrní nedaleká rolba. Začíná mi trochu zalézat za nehty a tak s dobrým rozhledem i větrem vytahuji vřeštidlo a do nočního ticha vypouštím do všech stran srdceryvný nářek. 

Reakce je okamžitá a z přilehlé zahrádky pode mnou slyším šustění tlapek a cinknutí pletiva. Stahuji puškohled a bodem sleduji rychle se přibližující siluetu na tmavém pozadí sadu. Vydechnu až když se zastaví pod jabloní a začne panáčkovat. Záchranář si postupně prohopká celou louku, než mi definitivně zmizí dole na cestě a štípavá zima mi roztřepotá celé tělo. Po deseti minutách zaslechnu v místech kde zmizel zajíc nové a rychlejší, blížící se ťapání. Na bílé louce se objevuje podlouhlý stín. Při natáčení trojnožky si však škrtnu o zmrzlou hroudu a v puškohledu vidím jak liška prudce brzdí a upřeně sleduje mou pozici. V měsíčním stínu a s krytými zády mě nemůže vidět, tak beru do pusy myškovačku a zkouším ji tiše pobídnout. Dvakrát popoběhne s hlavou natočenou ke mně, ale celou cestu nás odděluje pletivo plotu dolní zahrádky. 

Při přiblížení k cestě pak prudce zabere a mizí po louce pryč. Beru tedy hlasitější turbomyškovačku a rychlým trylkem ji v půlce louky zastavuji. Tentokrát si ji pro změnu prohlížím přes větve jabloně nad cestou. Znovu tedy vyloudím pár trylků a liška si k mému překvapení sedá a začíná štěkat. Není to klasické skolení ale jen jednoslabičný hlas, nic méně ho opakuje do zblbnutí, snad třicetkrát. Neustále se ji snažím zvednout rychlými trylky, liška však sedí jak přibitá a v šestnáctinásobném zvětšení krásně vidím jak s každým štěknutím zaklání a trhá hlavou. Nevím co si myslí, ale každopádně když přejdu do strakapoudího drnčení zvedá se a rychle kluše zpět do míst kde vytáhla. Naštěstí ji hlasitý trylek těsně před zatáhnutím zastavuje naširoko a tak vydechuji a těsně nad drátěným plotem za ní přes údolí vysílám 3,6 gramové, poloplášťové Sako. To svoji práci odvádí bezchybně a sráží lišku do sněhu bez dalšího odkazování. 

Teprve teď se celý roztřesu zimou a loveckou horečkou a s velkými obtížemi se mi nakonec daří zabalit všechny svršky. Po sto metrech pak přicházím k mladé ale dost těžké lišce, poklekám a vzdávám jí pocty a děkuji Dianě za dnešní vydařený lov, který mi byl dopřán na dohled našeho domu. Šťastnou chvíli přerušují blížící se kroky a tak zhasínám baterku a pohledem vyprovázím dalšího zahrádkáře mířícího po cestě vzhůru a zároveň přemýšlím o celé vydařené zimní sezóně, která mi nabídla spoustu poučení a mnoho krásných loveckých i pozorovacích zážitků.

 Tak přátelé v zeleném, Lovu a Myslivosti zdar Petr H.

Sociální sítě, Myslivci sobě

VLEČKA na lišku. Dobré počtení a úspěšný lov. Bezchybný text i fotografie. Zase ta pochvala...! Tady ovšem se šetřit nedá...hodně štěstí Petře!

Petrovo zátiší s úlovkem na vlečku s pernatou 

Vlečka s pernatou

Nedávno si někdo v diskuzi stěžoval, že se mu nedaří sejít se liškou v jeden čas a já mu radil, ať vyzkouší natáhnout dlouhou vlečku se šproty v síťce až před posed. Ten večer jsem o tom přemýšlel a i když takto ani na újedi nelovím, přišla mi to jako dobrá a zajímavá možnost. Jelikož jsem se té myšlenky nemohl zbavil, navštívil jsem včera s jistotou Lidl. Zjistil jsem však že nejenže nemají šproty ve slevě, ale nemají je vůbec a s uzenou makrelou za osmdesát taženou po poli bych si připadal jak blbec.

Když jsem včera odpoledne balil vodítko na venčení psa, osvítila mě myšlenka a vzpomenul jsem si na uleželou bažantí slípku zapomenutou nad boudou, s kterou jsme cvičili aporty. Balím ji tedy do igelitu a prolévám lososovým olejem, který dáváme psům na granule a do baťohu přihazuji klubko špagátu. Všude leží čerstvý centimetr nového sněhu a tak stoupám údolím za zahrádkami a při pozorné prohlídce se v prašanu ukazují dvoje liščí stopy a pod lesem se k nim přidává další. 

Po hodině, kdy jsem prolítali i ostatní louky v dosahu, se vracím nahoru k lesu a přivázanou slípku na dvaceti metrovém provazu táhnu podél něj. Na louce pak děláme několik zalomení, jak se na správnou vlečku sluší a zakončuji ji dole u cesty. Ta probíhá dolíkem a ve svahu nad ní v sadu u plotu si upravuji večerní palpost. Nedá mi abych neupozornit všechny, kdo si takovou vlečku chtějí zkusit, neberte si sebou psa! Ten náš se mohl zbláznit, když ho na špagátu po zmrzlém sněhu z kopce pronásledovala podivná smradlavá hromádka peří, s kterou si to nesměl vyřídit a tak polovinu cesty procouval a druhou jsem ho táhl s hlavou otočenou dozadu. Korunu tomu dole nasadili lidi venčící háravou fenu, což by z hlediska očekávaného lišáka nebylo vůbec na škodu, nicméně Cid byl jiného názoru. Začíná silně chumelit a za čtvrt hodiny než dorazíme domů jsme bílí jak sněhuláci a už leží nový centimetr prašanu. Sype další dvě hodiny a moc se mi v tom zpátky nechce, navíc napadli asi tři cenťáky a nevím zda pod tím tu stopu lišky vůbec ucítí.

Nakonec v sedm přestává a já vyrážím a po cestě k zahrádkám, kde je už vytištěná veliká čerstvá stopa lišáka. Nadávám na lenost i když tento by si určitě přišel pro vítr, ale třeba ho chytnu až půjde zpátky. Původně jsem chtěl sedět v zelených 3D lístečkách ale napadlo tolik, že i plot a keře za mnou jsou bílé, tak se do bílého balím i já. Chvílemi ještě sněží ale nakonec se vybírá a noční klid už ruší jen nedaleká rolba, leštící městskou sjezdovku za kopcem. Dlouho se nic neděje až ve tři čtvrtě na deset v dalekohledu objevuji lišku vytahující na pole pod lesem. Chvíli se vlečky drží, pak však zachází do boční houštiny a ztrácí se mi. Není velká a tak váhám, přesto však nakonec vytahuji vřeštidlo a zkouším ji. Jediným efektem jsou však rozštěkající se psi v nedalekých domcích. Teprve po čtvrt hodině si všimnu na hraně pomalu postupující lišky. Jde velmi opatrně a ne přímo, i když určitě moc dobře ví odkud zvuk přišel. Nakonec slézá na cestu, na kterou já přes bubínek sadu nevidím. Pro mě nekonečnou chvíli se tam zasekne, nakonec však přeci jen pokračuje do sadu. Je stále v pohybu a tak na pětadvaceti metrech ji musím zastavuji tichým cucnutím. 

Stojí naostro trochu zešikma a velmi blízko. Sako ji ranou na spodek plecí zvedá do vzduchu a po dvou skocích zhasíná pod starou jabloní. Konečně vydechuji, přebíjím a v duchu posílám pozdrav Dianě.

 Ze smrku od plotu ulamuji dvě větvičky a vzdávám myslivecké pocty menší mladé lišce se světlejší srstí, kterou opustilo štěstí a místo zajíce ji dnes nasytila 3,6 gramová kulička z 222.Remingtonu.

Lovu zdar do posledních čtrnácti dnů.

Petr H., sociální sítě Myslivost

Únor a nedělní lov na lišku

Liška v únoru

Únor bílý zrzky sílí

Po čtvrtečním úspěchu jsem si v pátek v práci vyškemral dovolenou a celé dopoledne se procházením po polích bavil hledáním míst, kde to ty zrzky mají nejvíce sešlapáno. Vytipoval jsem tři místa s tím, že večer se rozhodnu dle převládajícího větru. Nakonec to vyhrál můj oblíbený Čuhelův kout, nevelké pole, první pod rozsáhlým lesním komplexem lemované z jedné strany silnicí, z druhé bývalou vojenskou střelnicí zarostlou keři a ze dvou smrkovým lesem. V sedm tedy zasedám do keře u silnice na nízký přenosný posídek a pasoucí se srnčí a zajíci mě ani neregistrují. Po hodině začne atmosféru dotvářet temné monotónní houkání výra a k němu se po chvíli, jako by se nechtěl nechat zahanbit, z protější stěny lesa přidává lišák. Svým skolením mě udržuje v napětí, ale ven se mu nechce a pomalu se začíná vzdalovat. Po další hodince se v rohu u střelnice rozbíhá všech pět zajíců a na kraji se objevuje liška. Pomalu si razí cestu mezi panáčkujícími zajíci a uprostřed pole se začíná věnovat lovu myší. Postupně zkouším myškovačku i turbomyškovačku, ale je to daleko a vítr jde ke mně. Než však vylovím vřeštidlo, liška se prudce otáčí a běží zpět ke střelnici. Nechápavě ji pozoruji a až těsně u kraje si všimnu druhé, právě vytahující podlouhlé siluety. Lišky se očichávají a společně se vrací do pole. To už je moc i na zajíce a vyklízejí plac. Větší z lišek se odděluje a míří mezi tlupu srnčího. Krajní kus na to reaguje a dělá na lišku prudký a překvapivý výpad a ta otáčí a tryskem mizí v protějším rohu. V dalekohledu hledám druhou lišku, ale ta už také stihla přeběhnout celé pole a pomalu zatahuje do protější stěny. Jsem celým divadlem tak fascinován, že si na vřeštidlo ani nevzpomenu. V jedenáct to tedy balím a cestou domů přemýšlím jak s tímto zážitkem zítra naložit.

V sobotu přijíždím k poli už v šest a krajem střelnice přecházím ke starému posedu na bříze, který je mnohem blíž včerejšímu divadlu. Z remingtonu sundávám řemen a přivazuji s ním viklající se opěrku. Dnes je ticho, výr nejspíš zaspal a srnčí zatím také ještě nevytáhlo, akorát zajíců dnes s velkým potěšením napočítávám devět. Po osmé hodině se konečně v protější stěně objevuje kmotra a pomalu míří do pole. Cestou se několikráte neúspěšně pokouší ulovit myš a nakonec usedá asi sto padesát metrů ode mě. V plně zvětšeném puškohledu ji vidím dobře, ale není velká a sedí bokem a střílet se mi moc nechce. Zkouším tedy zamyškovat. Liška se zvedá, protahuje a k mému překvapení míří ode mě zpět k lesu. Tlačím tedy víc do myškovačky, ale liška se jen ohlídne a odchází. Zrazená není, neboť po cestě se jí konečně daří vysokým výskokem ulovit myš, než mi úplně zmizí ve stěně. Začínám trochu litovat, že jsem ji pustil. Je však krásný večer s dobrou viditelností a včerejší zkušenost mě nabádá vydržet. O půl desáté se vpravo znovu rozhopkají zajíci a na poli se objevuje další liška. Rychle čáruje rohem pole a zabíhá do střelnice k norám, kde po chvíli třikrát zaskolí. Další půlhoďku s napětím hlídám, zda se vrátí. V deset pak na Zádoleckém hřebenu padá kulová rána a k mému překvapení vybíhá z protějšího rohu do pole tak osmdesáti kilový lončák. Pomalu s občasným rýpnutím se přibližuje ke střelnici.

Když je padesát metrů od ní, vybíhá proti němu do pole liška. Oba se prudce zaráží a v dalekohledu vidím, jak čuník zvedá pírko a ježí hřbet. Patová situace trvá jen chvilku a moudrá liška čáruje podél kraje pryč. Sakra, sakra, sakra drtím mezi zuby a ze zoufalství vytahuji vřeštidlo. Liška už je ve dvě stě metrech skoro u lesa, když ticho prořízne úzkostlivý nářek. Očima vidím, jak vylekaný lončák vytahuje ryj ze země a tryskem peláší přes celé pole. Opatrně zvedám dalekohled a mezi panáčkujícími ušáky vidím rychle se blížící malou siluetu lišky pádící naostro se sklopenými slechy. Rychle stahuji puškohled a během pár sekund na ni v padesáti metrech sykám. Ona je však tak zabraná, že nezpomaluje a tak až hlasitě vykřiklé „hej“ ji v dvaceti metrech se zvednutou hlavou zaráží. Ve stejném okamžiku zastavuji kříž uprostřed bílé náprsenky, vydechuji a lehce tlačím do napínáčku. Štěknutí 222.remingtonu sráží lišku do sněhu, kde naposledy párkrát hrábne zadními běhy, prohýbá oháňku a zhasíná. Uf, přebíjím a chatrná opěrka se spolu se mnou začíná třást.

Ve čtvrt na jedenáct slézám, ze smrku za břízou odlamuji dvě snítky a přicházím k mladému ale vykrmenému, dobře osmi kilovému lišákovi a vzdávám mu myslivecké pocty a děkuji Dianě za trpělivost, kterou se mnou má a její dlouhodobou přízeň.

Tak Lovu zdar přátelé v zeleném a bílém.

Petr H., sociální sítě FB, Myslivci sobě

NA OBNOVĚ

...a údolím ji vyprovází utichající ozvěna výstřelu.

Dvojitá čekaná 

Tak se nám zase po delší době objevila v honitbě bílá peřina a tak jsem si včera na pravidelnou měsíční schůzi spolku přibalil též vábničky a 222. remingtona. Vášnivá debata se naštěstí neprotahuje a tak v sedm už zasedám za vesnicí na kopečku u stožáru, který se tyčí uprostřed polí. Původně jsem měl sice v plánu jiná dvě místa, kde jsem lišky v poslední době viděl, ale vítr byl jiného názoru.
Je pod mrakem a krásně vidět a už po půl hodině se v lese nad pastvinou ozývá skolení. Dobrý začátek říkám si při vytahování vřeštidla a ticho prořízne úzkostlivý nářek. Všech osm zajíců v dohledu nervózně panáčkuje a ti nejbližší přibíhají kamaráda resuscitovat. Ani ne po deseti minutách se na rýze po pravé straně objevuje liška. Je menší a na těch sto padesát metrů, i když zastavuje na široko, si prostě na jistou ránu netroufám.
Zkouším myškovačku a nic. Měním za turbomyškovačku, liška mi věnuje jen znuděný pohled a pomalu pokračuje po rýze kolem potoka směrem k silnici. Zkouším krátce druhé vřeštidlo, které ji sice obrací, ale po chvíli zatahuje do stařiny.

Po pár minutách se znovu objevuje na louce a i na tu dálku vidím, že něco většího drží v mordě a pospíchá s tím směrem k silnici. V lese nad pastvinou znovu zaskolí lišák a tak věnuji pozornost druhé straně. Krom ušáků je však všude klid a tak se otáčím a rozsvěcuji mobil, abych zkontroloval čas, kdy liška prošla. Jakmile zhasne display, zastavuje se mi tep, když ani ne patnáct metrů za sebou uvidím lišku, která se vrátila od silnice a nevěřícně očichává mou stopu. Jediný co mi povolí je opatrně šáhnout na flintu a mizí dlouhými skoky přes pole k vesnici. Vyprovázím ji pár peprnými výrazy, patřícím spíše mně a místo opouštím. Cestou k autu ještě vybírám v keřích u silnice příhodný palpost na zítra, a jelikož je teprve půl desáté rozhoduji se zkusit druhé místo čekané, které jsem objevil při včerejším venčení psa. Mám to de facto za barákem a jde o otevřené údolí za zahrádkami zakončené malým borkem. Auto nechávám u hřbitova a pod přísným dohledem tří zajíců stoupám v bílém přehozu polem k zahrádkám.

Usedám u plotu na hraně k nízkému zachumelenému smrčku a trojnožku natáčím do údolí. Nikdy jsem zde ještě neseděl, ale to množství liščích stopních drah, které jsem tu s Cidem odpoledne objevil, vypadalo dost slibně. Po deseti minutách zkouším opatrně myškovačku pro případnou chatovou kunu. Než však stačí její zvuk doznít, na hraně údolí vybíhá z borku liška. Naštěstí neběží přímo, ale stáčí se napříč. Na chvilku se mi ztrácí za terénní vlnou, ale pak předpisově zapózuje na osmdesáti metrech. 3,6 gramová kulička Saka ji na místě sráží do sněhu, kde naposledy třepe oháňkou a údolím ji vyprovází utichající ozvěna výstřelu. Pro mě osobně jsou lovy lišek na sněhu tím nejlepším dobrodružstvím a tak mi nezbývá než poděkovat Dianě za přízeň a pronést Lovu zdar.

Petr, sociální sítě, Myslivci sobě

Petr je nadaný vypravěč a umí lovit poutavě s humorem sobě vlastním....tak pánové myslivci, kdo z vás to ještě umí?

LOV NA LIŠKU. Při „myškování“, kdy se předvádí elegantními skoky do výšky, určitě je to nádherná podívaná

 Lišky se páří v nejtužší zimě, v lednu a v únoru

Liška v zimě

V té době lišáci pronásledují samice. Není výjimkou, že jednu samici honí více samců. Samec, který je samici nejblíže, si dělá hlavní právo na družku a ostatní samce odhání. Proto mezi samci dochází často k potyčkám. K aktu páření pak dochází uvnitř nory. Během léta se liščí pár pomalu rozpadá. Samice odejde s mláďaty od samce do jiné oblasti. Při dalším kaňkování se liška spáruje zase s jiným samcem. Vytvoření páru je utvořeno jen k odchování mláďat pro danou sezonu.

     V dubnu a květnu vrhá samice v noře tři až osm slepých mláďat, o které se svědomitě stará. Nejdříve je jen kojí, a později jim předkládá natrávenou potravu. V této době obstarává potravu i lišák. V období, kdy liška odchovává mláďata, má mnoho starostí se sháněním potravy. V těchto případech se proto vydává na lov i během dne, a tak není výjimkou spatřit ji i v pravé poledne, kdy například na polích či loukách slídí po hraboších. Ti jsou v její potravě zastoupeni ve velké míře. Kdo měl možnost pozorovat lišku při „myškování“, kdy se předvádí elegantními skoky do výšky, určitě mi dá za pravdu, že je to nádherná podívaná. Liška se odrazí všemi čtyřmi najednou, a když zase dopadne na zem, má pod předními běhy uloveného hraboše.

Je-li nasycená, tak si s ulovenou kořistí hraje. Hraboše pustí a potom ho znovu chytá. Ovšem v době, kdy má starosti s mláďaty, tak si uloveného hraboše „uloží“ do mordy a jde na další lov. Stejným způsobem loví jiného hraboše, aby ho potom přidala k prvnímu ulovenému ve své mordě. Takto si počíná ještě nějakou dobu, a kdy má již plnou mordu, tak se vydá k noře za svými mláďaty. Proto můžeme spatřit lišku, která nese v mordě šest i více ulovených hrabošů najednou.

Liška v zimní srsti

 Nikdy je neodkládá, jen další ulovené hraboše stále přidává do mordy. Odrostlejším mláďatům nosí rodiče před noru i živou a poraněnou zvěř, na které se učí lovit a usmrcovat. V srpnu jsou liščata již vyspělá, že se osamostatňují. Na podzim jsou již vzrůstem a zbarvením k nerozeznání od rodičů.

     Liščin jídelníček je jinak velmi pestrý. Sbírá sladké ovoce, z keřů strhává zralé maliny, dovedně si počíná i při sběru borůvek, kdy zuby opatrně otrhává borůvky z větviček. Stejně si počíná i při sběru lesních jahod. Pochoutkou je pro lišky dozrávající oves. To si liška stoupne na zadní, uchopí do mordy hrst klasů a zuby je zdrhne. Mezi zuby ji pak zůstanou jen zrnka, která rozkouše a spolyká.

     Na zemi vyhledává brouky a jejich larvy. S chutí vyhrabává hnízda čmeláků nebo vos, aby se dostala na jejich chutné larvy.
Dále najdeme v jejím jídelníčku různé obratlovce či drobné obojživelníky. V závislosti na množství potravy může liška za jedinou noc urazit až osmnáct kilometrů. Zajímavé je, že liška může ulovit i lasičku či tchoře, ale tuto kořist jen usmrtí a nekonzumuje. Pozoroval jsem souboj lišky s tchořem. Tchoř se snažil utéct, ale pak jen na dotěrnou lišku cenil zuby a bránil se jejím útokům. Liška ho stále vytlačovala z bojiště a po chvíli se jí podařilo ho zakousnout. Usmrceného tchoře nechala bez povšimnutí ležet na zemi a odešla.

     Lišky mají velmi dokonalý sluch, zrak i čich. Tyto vlastnosti z ní v  dělají úspěšné lovce.

Srst lišek se každoročně vyměňuje. Koncem zimy začíná línání. Měkká a lesknoucí se srst ztrácí pružnost., láme se a vypadává. Začátek výměny srsti závisí na ukončení zimy. Je-li  dlouhá zima, línání se opožďuje. Většinou bývá línání ukončeno v květnu, u nemocných zvířat až v červnu. Na místech vylínané srsti dorůstají delší chlupy, tzv. pesíky, zatímco jemná a hustá podsada v letním ošacení zcela chybí. Letní srst začne k podzimu houstnout a prodlužovat se. Koncem října potom vyrůstá na liščím těle – podsada. Na konci listopadu můžeme spatřit lišky, které nají zimní srst.  Nejcennější liščí kožešina je v prosinci. Později již dochází k drobnému otírání a kvalita se snižuje.

     Teritorium lišky zaujímá podle úživnosti až několik kilometrů čtverečních. Hranice svého teritoria si liška značkuje močí nebo trusem, který zanechává na nápadných místech, jako jsou pařezy, kameny, krtiny či větší trsy trávy. Vždy jde o vyvýšené místo v terénu, odkud se pach trusu lépe šíří do okolí. Na trusu ulpívají výměšky řitních žláz. Pro vzájemnou komunikaci používají lišky kromě různých zvuků i pachové značky. Především jde o známou pachovou žlázu, která je uložena u kořene ocasu a nese název – „fialka“.

Jaromír ZUMR st.

LOV NA LIŠKU

LIŠKA V ZIMĚ

Nejlepších výsledků při tlumení liščí populace 

mám při čekání u tzv. matečních nor. U nor je zapotřebí k podzimku vždy řádně upravit okolí k dobrému výhledu - vysekat kopřivy a stvoly. Při lovu brokem se držím zásady střílet lišku v pozici na široko do vzdálenosti 35 m. Musíme se vyvarovat rány na ostro nebo na odcházející lišku při větší vzdálenosti.

Při tomto lovu je zapotřebí co nejméně pohybu, zbraň mít připravenou k výstřelu, dávat pozor na cvakající pojistky při odjištění zbraně, protože liška velice dobře slyší.

Při kaňkování vycházejí lišky z nor poměrně brzy - ještě za světla. Je lepší střílet na první lišku dále od nory. Obvykle jde za ní ještě další liška.

Velice se mi osvědčilo projíždění vysokého sněhu traktorem až k posedům. Navečer zde pak mohu ulovit lišku, která využívá velice ráda vyjetých kolejí.

Vzrušujícím lovem při čerstvě napadaném sněhu je i šoulačka v bílém maskovacím oblečení.

 Při tomto lovu je zapotřebí dobře nastřelená kulovnice a dobrý dalekohled. Při šoulání dělám časté přestávky, vábím v místech, kde není tolik krytu, abych navábenou lišku včas zahlédl. Lovím většinou na velkých zasněžených lánech porostu vojtěšky, kde rády lišky myškují a nejsou zde posedy.

Dalším osvědčeným lovem lišek je čekání na jejich spádech, předem obeznaných. Liška je tvor konzervativní a své spády dodržuje, zvláště podél potoků.

Poslední dobou používám k lovu lišek kulovnici ráže .222 remington s puškohledem se zvětšením 3 - 9x. Je to ideální zbraň pro lov lišek. Není problém pro dobrého střelce si s touto zbraní "sáhnout" pro lišku na 140 - 150 m. Jen pozor na vysoké strniště řepky, vysokou trávu nebo keře. Sebemenší stéblo či stvol střelu odchýlí zcela jistě od cíle.

KAŇKOVÁNÍ LIŠEK

Myškující liška

Velice napínavé jsou lovy lišek stopováním při ranní obnově za slunečných dnů 

Lišky mají totiž velikou slabost vyhřívat se na sluníčku zalehlé v oračce. Celkem třikrát se mi povedlo takto lišku překvapit a vyšlápnout si ji z oračky na brokovou ránu.
Nebudu popisovat podrobně četné lovy na újedi, jen několik poznatků. Lišky nechodí na újeď tak často, když je tzv. myší rok a v době kaňkování. 

Liščí feny začínají intenzivně navštěvovat újediště v březnu a dubnu před vrhem liščat. Je dobré, když si dopoledne natáhneme vlečku k újedi (vývrhy, zbytky ryb). Vše dám do síťky od cibule a natáhnu vlečku přes spády lišek. Takto jsem ulovil mého největšího lišáka.
Dalšího z mých "zlatých lišáků" jsem ulovil při kaňkování napodobením skolení. Doslova se přiřítil rychlostí dostihového koně k mému posedu u potoka, kde zcela jistě čekal soka.
Při kaňkování po ulovení liščí feny zůstávám sedět, je totiž velká pravděpodobnost, že ve stopách lišky vystřídá lišák, což se mi mnohokrát vyplatilo.

Začátek kaňkování lišek (od 13. 1.)


#Čekaná, Liška, Lov na lišku, Újeď

LIŠKA, Lov na lišku, aktivity radosti a milování života, Čekaná, Fotografie z myslivosti, Lovecké příběhy, Lovecké zátiší

Zátiší s úlovkem lišky

Liška patří mezi druhy, které se umí velmi dobře přizpůsobit

Lišky se páří v nejtužší zimě, v lednu a v únoru. V té době lišáci pronásledují samice. Není výjimkou, že jednu samici honí více samců. Samec, který je samici nejblíže, si dělá hlavní právo na družku a ostatní samce odhání. Proto mezi samci dochází často k potyčkám. K aktu páření pak dochází uvnitř nory. Během léta se liščí pár pomalu rozpadá. Samice odejde s mláďaty od samce do jiné oblasti. Při dalším kaňkování se liška spáruje zase s jiným samcem. Vytvoření páru je utvořeno jen k odchování mláďat pro danou sezonu.
V dubnu a květnu vrhá samice v noře tři až osm slepých mláďat, o které se svědomitě stará. Nejdříve je jen kojí, a později jim předkládá natrávenou potravu. V této době obstarává potravu i lišák. V období, kdy liška odchovává mláďata, má mnoho starostí se sháněním potravy. V těchto případech se proto vydává na lov i během dne, a tak není výjimkou spatřit ji i v pravé poledne, kdy například na polích či loukách slídí po hraboších. Ti jsou v její potravě zastoupeni ve velké míře.

Kdo měl možnost pozorovat lišku při „myškování“, kdy se předvádí elegantními skoky do výšky, určitě mi dá za pravdu, že je to nádherná podívaná. Liška se odrazí všemi čtyřmi najednou, a když zase dopadne na zem, má pod předními běhy uloveného hraboše. Je-li nasycená, tak si s ulovenou kořistí hraje. Hraboše pustí a potom ho znovu chytá. Ovšem v době, kdy má starosti s mláďaty, tak si uloveného hraboše „uloží“ do mordy a jde na další lov. Stejným způsobem loví jiného hraboše, aby ho potom přidala k prvnímu ulovenému ve své mordě. Takto si počíná ještě nějakou dobu, a kdy má již plnou mordu, tak se vydá k noře za svými mláďaty. Proto můžeme spatřit lišku, která nese v mordě šest i více ulovených hrabošů najednou. Nikdy je neodkládá, jen další ulovené hraboše stále přidává do mordy. Odrostlejším mláďatům nosí rodiče před noru i živou a poraněnou zvěř, na které se učí lovit a usmrcovat. V srpnu jsou liščata již vyspělá, že se osamostatňují. Na podzim jsou již vzrůstem a zbarvením k nerozeznání od rodičů.

Liščin jídelníček je jinak velmi pestrý. Sbírá sladké ovoce, z keřů strhává zralé maliny, dovedně si počíná i při sběru borůvek, kdy zuby opatrně otrhává borůvky z větviček. Stejně si počíná i při sběru lesních jahod. Pochoutkou je pro lišky dozrávající oves. To si liška stoupne na zadní, uchopí do mordy hrst klasů a zuby je zdrhne. Mezi zuby ji pak zůstanou jen zrnka, která rozkouše a spolyká.
Na zemi vyhledává brouky a jejich larvy. S chutí vyhrabává hnízda čmeláků nebo vos, aby se dostala na jejich chutné larvy. Dále najdeme v jejím jídelníčku různé obratlovce či drobné obojživelníky. V závislosti na množství potravy může liška za jedinou noc urazit až osmnáct kilometrů. Zajímavé je, že liška může ulovit i lasičku či tchoře, ale tuto kořist jen usmrtí a nekonzumuje. Pozoroval jsem souboj lišky s tchořem. Tchoř se snažil utéct, ale pak jen na dotěrnou lišku cenil zuby a bránil se jejím útokům. Liška ho stále vytlačovala z bojiště a po chvíli se jí podařilo ho zakousnout. Usmrceného tchoře nechala bez povšimnutí ležet na zemi a odešla.

Lišky mají velmi dokonalý sluch, zrak i čich. Tyto vlastnosti z ní v dělají úspěšné lovce.

Srst lišek se každoročně vyměňuje. Koncem zimy začíná línání. Měkká a lesknoucí se srst ztrácí pružnost., láme se a vypadává. Začátek výměny srsti závisí na ukončení zimy. Je-li dlouhá zima, línání se opožďuje. Většinou bývá línání ukončeno v květnu, u nemocných zvířat až v červnu. Na místech vylínané srsti dorůstají delší chlupy, tzv. pesíky, zatímco jemná a hustá podsada v letním ošacení zcela chybí. Letní srst začne k podzimu houstnout a prodlužovat se. Koncem října potom vyrůstá na liščím těle – podsada. Na konci listopadu můžeme spatřit lišky, které nají zimní srst. Nejcennější liščí kožešina je v prosinci. Později již dochází k drobnému otírání a kvalita se snižuje.

Teritorium lišky zaujímá podle úživnosti až několik kilometrů čtverečních. Hranice svého teritoria si liška značkuje močí nebo trusem, který zanechává na nápadných místech, jako jsou pařezy, kameny, krtiny či větší trsy trávy. Vždy jde o vyvýšené místo v terénu, odkud se pach trusu lépe šíří do okolí. Na trusu ulpívají výměšky řitních žláz. Pro vzájemnou komunikaci používají lišky kromě různých zvuků i pachové značky. Především jde o známou pachovou žlázu, která je uložena u kořene ocasu a nese název – „fialka“.

LIŠÁK V PŘÍRODĚ. Příběhy z loveckého batohu!

Lišák v přírodě

Pozvedl jsem dalekohled a kousíček po kousíčku monitoroval okolní les. 

Najednou mne upoutal velký, světlý pařez..., ale on to pařez nebyl! Byla to velká liška! Nápadně světle vybarvená, ale nezvykle velká. Seděla 

a pozorovala okraj louky, možná stejně, jako já. Jen jsme o sobě vlastně nevěděli. V zlověstném tichu jsem pomalu zvedal do ramene kulovnici. Cvaknutí... a nic! Zapomněl jsem do komory zasunout náboj!

Pokusil jsem se to napravit, ale úkon byl příliš hlučný. Nenávratně mi zmizela za hřebenem. Setkání s mohutným liščím chlapákem mi nedalo spát. Chodil jsem do úseku ráno, večer, v noci, pořád ale nic. Na mohutné stopy jsem však přicházel téměř při každém šoulání. Přišla zima s mohutnou sněhovou pokrývkou, když jsem se s liškou konečně setkal znovu. Tentokrát jsem neváhal ani vteřinu a rychle střílel. Bác! Půl metru před zvířetem vylétl gejzír sněhu a ono mi jen na pozdrav zamávalo bílým květem na oháňce.

#Liška, Lov na lišku, Na loveckých stezkách, Příhody z loveckého batohu, Lovecké příběhy

LOV NA LIŠKU II. Jaké vřeštidlo používat?

Nezávisle na ročním období

Liška v zimě

 se vždy přizpůsobuji terénu. Při vábení v lese nebo tam, kde je spousta buřeně, zkrátka spousta bariér zvuku, používám vždy vřeštidlo se silným hlasem, který je slyšet i na 500m. Liška má tak možnost a čas i na větší vzdálenost zaměřit směr a místo domnělého souboje. Naopak na loukách a polích, kde se nese hlas vábničky několik stovek metrů, použiji vřeštidlo s jemnějším hlasem. Hlas můžeme též zastírat rukou, pokud vlastníme vábničku, která je příliš silná. Už se mi stalo, že jsem použil na viděnou na vzdálenost asi 200 m na poli silný hlas a liška ihned odskočila. Důvody mohou být samozřejmě dva. Buď již zmíněný o síle hlasu, a nebo na ni již někdo střílel za pomocí vřeštění. V obou případech ale nebudeme přestávat vřeštět a až na bližší vzdálenost použijeme buď myškování nebo ptačí švitoření.

Naříkající srnče

Opět jedno stále opakované klišé. Traduje se totiž, že naříkající srnče se dá použít pouze v období kladení srnčat. Ze své zkušenosti vím, že tento způsob funguje stejně spolehlivě i v zimě na sněhu. Mám zdokumentováno na videu, které budete moci shlédnout na jednom z dílů S vábničkou na cestách, jak přichází na vábení naříkajícího srnčete za bílého dne v jednom záběru bez střihu jak liška, tak lončák prasete divokého. Černá zvěř je čas od času sladkou odměnou při vábení na lišky, ať na zaječí vřeštění, srnčí naříkání nebo myškování. Doba a intenzita vábení je stejná jako u vřeštidla. Důležité je napodobit opravdu věrohodně nářek a bolest. Domnívám se, ze získaných praktických zkušeností, že v oblastech, kde není zajíc tak hojný, zabírá hlas naříkajícího srnčete lépe než vřeštidlo.

Drozd nebo jednoduše ptačí švitoření

Lišky mají v oblibě na svém jídelníčku ptačí mláďata všech druhů. Rády sbírají mláďata, která neumí ještě létat, vypadlá kolem hnízd. Opět můžeme tento hlas použít v jakékoli roční době. Pokud vábíme večer nebo za tmy při úplňku, stává se mi velmi často, že mě doslova atakují všechny druhy sov, kalousem počínaje a výrem konče. Stejně reagují sovy i na myškování. Ptačí švitoření se dá napodobit na mnoho druhů vábniček pocházejících především z Itálie nebo Francie, kde má lov pěvců stejnou tradici jako u nás lov srnců. Švitoření používáme buď jako samostatný způsob a nebo v kombinaci se zaječím vřeštěním. Zejména na jaře je to velmi úspěšný způsob, jak se dostat lišce na dostřel. Na ptačí švitoření reagují velmi dobře také krkavcovití.

Doba hájení lišek

Liška na lovu

Velmi diskutabilní a ožehavé téma. Lovit lišku v době kladení mláďat či nikoli? Z pohledu hospodáře říkám ano, neboť právě v této době spotřebuje liška nejvíce námi často velmi těžce obhospodařovaných a naší péčí vychovaných bažantů a zajíců. Z pohledu milovníka přírody říkám ne, neboť je nehumánní nechat mláďata zahynout v noře hlady. Myslím, že to není správné a etické. V této době navrhuji pouze norování, neboť je velká pravděpodobnost, že budou dobrými psy zlikvidována i štěňata. Tímto bychom ukázali dobrou vůli ochráncům přírody, kteří chtějí spolupracovat, a přesto bychom se mohli legálně věnovat tlumení stále více se rozšiřující zvěře škodlivé myslivosti. A v této souvislosti záměrně nechávám zcela mimo otázku norování, myslím ale, že bychom se měli vzepřít nesmyslnému zákonu o bezkontaktním norování. Ale opět ta samá otázka - máme jako myslivci vůbec na to, abychom zákon prosadili?!

Kde vábit

Výběr místa je důležitý a mnohdy na něm záleží celý úspěch lovu. Nejdůležitější je dobrý vítr. Dále je dobré volit vyvýšená místa, buď posed nebo místo na zemi, odkud máme dobrý rozhled a máme možnost spatřit lišku dříve, než liška nás. Dobrá jsou místa poblíž melioračních příkopů, kudy lišky rády chodí i v noci, zvláště pokud je sníh a úplněk zároveň. Lišky většinou volí kryt před otevřenou plochou a vynoří se často několik metrů před námi, aniž bychom ji postřehli. Na sněhu je také dobré mít obeznané spády lišek, podle kterých se můžeme pak řídit i v průběhu roku. Pomoci si můžeme také vývrhy, rybami nebo padlinami. Dobrá je i vlečka se síťkou od brambor plnou namočeného chleba napuštěného barvou. Drobky se ze síťky uvolní a zanechávají tak jasnou a lákavou stopu. Ve spojení s vábením je to téměř stoprocentní způsob jak ulovit lišku.

Jak se obléci

V zimě samozřejmě teple, neboť jak říká můj kamarád Standa, frajeřina zebe. Pokud budeme vábit z kazatelny nebo posedu, můžeme být oblečeni tradičně, ale pokud chceme lovit ze země, budeme používat maskovacího oblečení, neboť smysly této nádherné psovité šelmy jsou opravdu bystré. Často se mi stává při vábení ze země, že liška v dobrém větru přichází opravdu na několik kroků, což umocňuje zážitky z lovu více, než když sedíme na kazatelně. Pokud je sníh, použijeme bílý oblek, a pokud sníh není, použijeme maskování, které se hodí pro příslušné prostředí. Nejdůležitější je na tmavém povrchu schovat doslova "zářící" ruce a obličej. Pokud jsme na zemi, použijeme baťůžek se židličkou a nebo si lehneme na zem na karimatku. Co by ale všechny druhy oblečení měly mít společného? Měly by být především vyrobeny z nešustivých materiálů. Sluch lišky je obdivuhodný a liška nás může díky špatnému oděvu zaregistrovat, aniž bychom měli tušení, že nás pozoruje.

Petr JOO

LOV NA LIŠKU. Skolení a říjná fena. Vřeštění, naříkající srnče a naříkající drozd. Jak a kdy skolení a hlas říjné feny použít.

VÁBENÍ  Lovu zdar myslivci!

Doba kaňkování - prosinec, leden, únor

V této roční době máme možnost vyzkoušet a prakticky uplatnit tu nejširší škálu druhů vábení na lišku.

Skolení a říjná fena.

V době kaňkování se hlasově projevuje jak pes, tak fena. Pes se projevuje hlasitým a daleko slyšitelným skolením, které je v mrazivé noci slyšet stovky metrů a připomíná nám daleký Klondajk, kde se samozřejmě hlučněji a silněji ozývají jeho příbuzní vlci. Je určitě více možností významu skolení. Jedna z nich je hlasové označování teritoria před vetřelci a nebo naopak dávání najevo říjné feně ,,já jsem tu a jsem připraven k páření". Tento hlas můžeme definovat jako krátké hrdelní vyštěknutí psa, kterému jste omylem šlápli na proutek. Pokud k tomu máme hlasové dispozice, můžeme tento zvuk napodobit sami a nebo můžeme velmi účinně použít vábničku (Hélen Baud - liščí speciál), která velmi věrně tento zvuk napodobuje.

Jak a kdy skolení a hlas říjné feny použít.

Záleží na oblasti kde lovíte. V horských oblastech nebo v oblastech, kde nejsou lišky pod takovým tlakem lidské civilizace, jsou lišky v tomto období k zastižení po celý den. Nejlépe pokud ještě svítí slunce. Nejlepší čas je mezi 7 až 10 hodinou, pak mezi 13 až 15 hodinou a večer, pokud máme sníh, mezi 18 až 21 hodinou.
V honitbách na periferii velkých měst a oblastech s vysokým tlakem civilizace bude velmi těžké zastihnout lišku přes den. V takových oblastech je v přírodě plno pejskařů, lyžařů, turistů, bohužel i v těchto zimních měsících motorkáři a neukáznění čtyřkolkáři. Proto je vhodné vábit, pokud máme sníh nebo úplněk, až navečer mezi 18 až 21 hodinou, pak mezi 23 až první hodinou ráno a nebo si přivstaneme ráno mezi 6 až 8 hodinou.
Na rozdíl od vřeštění hlas liščího skolení používejme vždy střídmě. Možností, jak vábit, je více. Můžeme kombinovat vřeštění nebo naříkající srnče se skolením a říjnou fenou. Nebo použijeme hlas skolení a hlas říjné feny samostatně. 

Teď se zaměřím pouze na skolení a hlas feny. Používám s úspěchem vždy dvě až tři skolení krátce za sebou. Po dvou minutách čekání použiji vábničku, která velmi věrně napodobuje jemné kňučení feny (fena v době kaňkování) v délce asi 10 sekund pro případ, že je někde nablízku liška, kterou ještě nevidíme. Po dalších dvou až třech minutách opakuji pouze jedno skolení, neboť je již velká pravděpodobnost, že liška dobře zareagovala a je již nablízku.
Na rozdíl od vřeštění nebo naříkajícího srnčete, kde nemusí být tón vždy dokonalý, musí být skolení perfektní, neboť na bližší vzdálenost liška velmi dobře rozezná, zda hlas napodobujeme věrně či nikoliv. Pokud máme již lišku ve vzdálenosti na viděnou, použijeme buď hlas feny nebo myškování, a to ať už napodobením zvuku přímo rty a nebo myškovačku. Nejlépe je, když se liška otočí nebo je za terénní vlnou nebo stromem. Nebude tak moci přesně zaregistrovat naši polohu. Pokud není liška ještě na dostřel a sedne si a upřeně na nás hledí, nebudeme se hýbat ani vábit, neboť je velká pravděpodobnost, že o nás ví. V tu chvíli můžeme vše neopatrným pohybem či zvukem pokazit, sedíme strnule bez hnutí a počkáme trpělivě až začne liška opět hledat. 

Takto kombinuji hlas skolení a hlas říjné feny pouze půl hodiny na jednom stanovišti a pak se přesouvám asi 500 m jinam a opakuji to samé. Proč zrovna asi pětset metrů? Je totiž velká pravděpodobnost, že ve chvíli, kdy odcházíme ze stanoviště, je někde nablízku liška, která reagovala na naše vábení, ale neukázala se nám a my ji neobeznali. Změnou místa můžeme opětovně vzbudit její zvědavost, zmíněných a doporučovaných 500 m je podle mých zkušeností dostatečná vzdálenost na zabrání do jiného teritoria, ale přesto máme stále velkou šanci i lišku, nalákanou, ale neobeznanou na předchozím stanovišti, přilákat znovu až k sobě.

Vřeštění, naříkající srnče a naříkající drozd

Použití vřeštění je asi nejznámější způsob lovu lišek. Není však často správně prováděno. Dlouho zavedené klišé, že zavřeštit by se mělo pouze jednou, protože každá liška přece velmi dobře ví, že zajíc zhasíná pouze jednou, je mylné. Liška napadá zajíce opakovaně a při útoku na zkušeného zajíce může také uspět třeba pouze ve dvou z deseti pokusů. Také samotný souboj může trvat několik minut, s mým kamarádem Rudou jsme viděli, jak zajíc lišku doslova nakopal tak, že ho nechala na pokoji.
Také argument, že liška určí na sto metrů přesnou polohu vřeštění není zdaleka vždy pravdou. Tón se láme o stromy, je zastíněn mlazinami a keři. Až budete v lese na houbách se svou rodinou, zkuste se vzdálit na sto metrů za nějakou terénní nerovnost nebo mlazinu a z celého hrdla zakřičte. Vsadím se s vámi, že se může stát, že vás vůbec neuslyší a nebo pouze slabě. Stejně tak liška potřebuje neustále ukazovat cestu. Vy ji můžete vytáhnout z mlaziny třeba 200 metrů od vás, ale na druhou stranu a přestanete vřeštět . S největší pravděpodobností lišku ani nezahlédnete.

Když přijdeme na vybrané místo, začneme vábit 15 až 20 sekund dlouhým vřeštěním, kdy se musíte opravdu vžít do kůže naříkající zvěře.

Čím je vábení naříkavější, tím lépe. Není také pravdou, že konec musí být za každou cenu jakoby pohasínající život do ticha. Ten liška stejně neslyší, takže ho nepoužívám. Po každých pěti až deseti minutách opakuji vřeštění v délce asi 10 sekund. Při vřeštění se otáčejte na všechny strany, aby byl souboj zajíce s liškou imitován co nejvěrněji. Takto vřeštím na jednom místě s uvedenými přestávkami asi půl hodiny, poté přesouvám se na jiné místo. Je opravdu důležité nepřestávat vřeštit a ukazovat cestu lišce, kuně či praseti. Stejnou taktiku používám i u jiných druhů zvěře a funguje bezvadně. Opět velmi častým zájemcem o vřeštění je krkavec velký.

NAPÍNAVÝ PŘÍBĚH Z LOVU NA LIŠKU

Pokřtěný

 Tentokráte ne puškohled ale přenosný nůžkový posed. Po nedělním obeznání jsem věděl, že na tuto lišku je třeba vyrazit hned po setmění a jelikož kopírovala kraj pole vedle stromořadí silnice, přenesl jsem posídek do keře dvacet metrů za mostek vjezdu.
Sezení ve výšce 1,5 metru tentokráte posloužilo dobře, neboť jsem obrysem nad keř nevyčníval a po oblečení do zimního 3D dokonale splynul s okolím. Trochu jsem dnes tušil rychlovku, ale i tak mě zaskočilo, když se mi hn...ed při vylézání z auta odstaveného kousek dál na druhé straně silnice, do uší zařízlo vav-vav-vauu. 

LIŠKA  foto i text Petr Hruška

Sahám po flintě a dalekohledu a rychle propátrávám pole a i když se lišák ozývá ještě dvakrát na kraji laťáku, ven se mu zatím nechce. Rychle tedy oblékám bílé a vracím se po silnici zpět, kde mezi břízami mám již prošlapanou cestičku ke keři. 
Následující čtvrt hodinu s flintou v rameni hlídám kraj pole, který je mírně do oblouku a vidím ho tedy jen část. Náhle se za mostkem objevuje tmavá silueta a míří si to rovnou ke mně. Ták je dobře, chválím ho v duchu, když se s natahováním napínáčku a odjišťováním pomalu krčím k puškohledu. 

Liška však v rychlém poklusu mění směr do pole přede mne. Velmi opatrně se jí snažím dohnat flintou, ale ona si mého pohybu všímá a prudce se zaráží v pohybu dvacet metrů přede mnou. 

Zastavuji tep i dech, dojíždím lišce za plece a přitahuji napínáček. Současně s tím však vidím jak se otočenou hlavou nahrbuje k odskoku. 
Se zvukem výstřelu ji však 3,6 gramová kulička sráží v pohybu a v otočce ji přetáčí do sněhu. Uf tak to bylo o fous říkám současně se zasunutím nového Saka do komory, a když mi znovu rozběhne srdce, už jen s úlevou kontroluji nehybnou ležící lišku. Po deseti minutách se na lišku přibíhá juknout zajíc, obrázek, který poslední dobou pozoruji často. Po dalších třech hodinách se v protějším koutě pole mezi srnčím objevuje další liška. Přijde mi o poznání menší a se zvláštní pohybem těsně kopírujícím terén. Vypadá jako by ji chyběli běhy a někdo po poli tahal liščí kožešinu. Chvíli se motá u lesa a pak přesazuje celé pole. 
Než si vzpomenu na vábničky, prudce se otáčí a mizí zpět do lesa. Začíná znovu sněžit a tak si balím věci, z nejbližšího smrku lámu úlomky na připomínku dnešního lovu a nad mladým vykrmeným lišákem děkuji Dianě za dnešní přízeň. 

Lovu zdar.

LOV NA LIŠKU. Zimnímu lovu lišek na sněhu se nic nevyrovná a Petr to skvěle umí popsat i pro ostatní myslivce. Děkujeme!

Lov na lišku

Pokřtěný 

Po nedělní čekané jsem se už včera nemohl dočkat večera.

Obeznal jsem na svém oblíbeném liščím poli dva lišáky, kteří nereagovali na vábení a jednu menší stopu už po šesté hodině vytištěnou kolem posídku, který jsem si tam převezl. Navíc mi přišla asi na půl hodiny zapózovat pěti členná tlupa černé. Trochu rozmlsán si tedy balím krom 222.Remingtona do auta i kulobrok. Sněhu připadlo, ale bohužel než dojedu k poslední vesnici viditelnost se rapidně zkracuje a při příjezdu k poli vidím jen na pár metrů. Čtvrt hodiny čekám zda li se to nerozfouká, ale nakonec to přeci jen s brbláním otáčím a jedu dom. Objíždím to oklikou, tak nějak se nechci vzdát bez boje, a po dvou kilometrech za městem objevuji údolí bez mlhy.

 Odstavuji tedy auto, navlékám se do bílého a pomalu postupuji kolem ohradníku k posedu na vybíhající rýze s výhledem jak do údolí, tak i na přilehlé louky a pastviny. Salutují mi tři ušáci a než usednu obeznávám na protější louce pod lesem deseti člennou tlupu černé. Dobrý začátek a tak po půl hodině zkouším postupně myškovačku, turbo myškovačku i vřeštidlo. Dva zajíci přibíhají přímo pod posed a nedobrovolně mi tak dělají dokonalé „mojo“. Dvě hodiny se však nic neděje, jen divočáci střídavě přerývají louky a mizí v lese. Když po třetí zatáhnou ve stejné lesní stěně měním taktiku, slézám a přesouvám se blíže k louce u lesa a moje hamižnost se mi připomíná na každém rameni jinou flintou. Cesta je lemována překvapivým množstvím liščích stopních drah a tak se nakonec zavrtávám k patce stožáru pod lesem s Remingtonem v rameni a kulobrokem opřeným o stožár.

Postupně na louku z lesa vytahuje osm zajíců a dobrá polovina si hraje na Rokyho Balbou a stará se mi další hodinu o rozptýlení. Jsem natočen proti větru a směřuje ke mě vyjetá cesta nad mezí lemovanou jívami. Zkouším myškovačku, neboť kvůli blízkosti krytu a nemožnosti rychlého pohybu si vřeštit netroufám. Po pěti minutách se na konci cesty asi ve dvě stě metrech objevuje podlouhlá silueta. Nový Steiner mi při 16-ti násobném zvětšení a zkorigování paralaxy detailně ukazuje lišku která se v klusu zaráží a začíná myškovat. Pravděpodobně našla celé hnízdo neboť ji to zaměstnává pro mně na nekonečnou dobu. Vím že je teď zbytečné vábit a tak když se konečně po téměř deseti minutách dá do pohybu, lehkým připísknutím ji dvakrát vracím z louky do kolejí cesty. Na poslední myší písknutí se na 60-ti metrech na ostro zastavuje a zvedá hlavu.

Bod posazuji uprostřed bílé hrudi a nočním tichem štěkne remington. Náraz 3,6 gramového Saka smýkne liškou do sněhu a ta naposledy na rozloučenou zatřepe oháňkou, což zvědavě přibíhá zkontrolovat přihlížející zaječí osazenstvo. Přebíjím a čekám další půl hodinu, neboť cestou minimálně dvakrát při značení přičapla a tak jsem přesvědčen že jde o lišku. Postupně však zase přibývá mlhy a tak nakonec k svému překvapení poklekám a vzdávám pocty mladému ale vykrmenému lišákovi.

Vychutnávám a zapisuji na ten svůj holý disk pod kloboukem dnešní zážitek a vzpomínku na tento lov. Pro mě osobně se zimnímu lovu lišek na sněhu nic nevyrovná. Tak kdo to máte podobně, ať se vám též daří.

Lovu zdar!

Zdroj: Petr, Sociální sítě, Myslivci sobě

Poznámka: Gratulujeme a úspěšný, dobře popsaný lov rádi sdílíme na webu...
pokud neradi čtete, Petr úlovek fotografoval a také dobře.

Lovecké zátiší s liškou a kulovnicí. Lovecké příběhy, Lovecké zátiší, Liška, Lov na lišku

Lovecké zátiší s liškou a kulovnicí

Lišky mají velmi dokonalý sluch, zrak i čich 

Tyto vlastnosti z ní v dělají úspěšné lovce.
Srst lišek se každoročně vyměňuje. Koncem zimy začíná línání. Měkká a lesknoucí se srst ztrácí pružnost., láme se a vypadává. Začátek výměny srsti závisí na ukončení zimy. Je-li dlouhá zima, línání se opožďuje. Většinou bývá línání ukončeno v květnu, u nemocných zvířat až v červnu. Na místech vylínané srsti dorůstají delší chlupy, tzv. pesíky, zatímco jemná a hustá podsada v letním ošacení zcela chybí. Letní srst začne k podzimu houstnout a prodlužovat se. Koncem října potom vyrůstá na liščím těle – podsada. Na konci listopadu můžeme spatřit lišky, které nají zimní srst. Nejcennější liščí kožešina je v prosinci. Později již dochází k drobnému otírání a kvalita se snižuje.
Teritorium lišky zaujímá podle úživnosti až několik kilometrů čtverečních. Hranice svého teritoria si liška značkuje močí nebo trusem, který zanechává na nápadných místech, jako jsou pařezy, kameny, krtiny či větší trsy trávy. Vždy jde o vyvýšené místo v terénu, odkud se pach trusu lépe šíří do okolí. Na trusu ulpívají výměšky řitních žláz. Pro vzájemnou komunikaci používají lišky kromě různých zvuků i pachové značky. Především jde o známou pachovou žlázu, která je uložena u kořene ocasu a nese název – „fialka“.


Velmi zajímavé a pěkné zátiší z lovu...

Zdroj: Myslivost

První letošní liška. S manželkou na srnčí říji...Liška, Lov na lišku, Srnčí říje, Ženy a myslivost

První letošní liška

Dnes ráno ve tři hodiny

jsme s manželkou jeli do honitby, podívat se,  jak probíhá srnčí říje.

Až na jednoho mladého ročka, kterého jsme si dvakrát  přivábili, jsme toho ovšem moc neviděli. O půl šesté jsem se rozhodl, že slezeme z posedu a půjdeme se projít. Vybil jsem a když jsem byl téměř dole, volá na mně manželka, že z řepky vylezla liška.

Opět jsem tedy vyšplhal nahoru, nabil a připravil se k ráně. Liška šla směrem od nás a když se trochu natočila padla rána. Liška zůstala v ohni.
Vzdálenost 100 metrů.

ZIMNÍ ČEKANÁ NA LIŠKU. Posed, nebo kazatelna musí být samozřejmě umístěna nad norami a vzadu. Ideální počasí je jasno a úplněk.

Liška (Wildlife)

S celoročním odlovem lišek mám mnohaleté zkušenosti 

Nejvíce jsem jich za ta léta ulovil u nor, více než 40. Ty, co jsem ulovil například při čekané na srnce, nebo při pochůzce revírem se psem, byly zcela náhodné a bylo jich pouze několik. A ty, které jsem ulovil na společných honech vůbec nepočítám, neboť to nebyla jen moje zásluha. U nor se mi daří nejlépe na jaře v období dospívání mladých.
 Naproti tomu lov v zimě na sněhu, ať již na újedi, či při kaňkování je i přes svou nespornou romantiku značně náročný a bohužel relativně méně úspěšný. Svou náročností mnohé odrazuje a pochopitelně z tohoto důvodu si jej, vzhledem ke svému zdraví, mohou dovolit jen opravdu někteří.

 Avšak odlovení celého vrhu, včetně staré, se mi podaří málokdy. Naposled jsem měl to štěstí vloni dne 15. května. Takže z mých dosavadních zkušeností a výsledků vyplývá, že nejúspěšnější lov lišek bývá na jaře, v období dospívání liščat.
 Technika lovu u nor je v podstatě stejná, jak v létě, tak v zimě. V jarním období občas kontroluji nory z protější stráně dalekohledem a pokud shledám oježděný vsuk, zasednu příští večer na posed. Ideální počasí je jasno a úplněk. Když nespěcháme, je výhodnější si na toto počkat. Tak stačí čtyřmetrový posed. Pochopitelně by byla rozhodně lepší kazatelna, obzvláště pro zimní čekanou. Bohužel vybudování kazatelny dá mnohem více práce a vhodného materiálu a vyžaduje nezbytnou spolupráci několika myslivců, což je někdy problém. Obvyklý a přátelsky úsměvný argument bývá - ty tam chodíš, tak si to postav. Posed, nebo kazatelna musí být samozřejmě umístěna nad norami a za "zády". Mladé lišky vycházejí z nor až za šera, což bývá kolem půl deváté - desáté, podle ročního období. Pobíhají před vsukem. 

Některé komplexy nor obývají společně s liškami i jezevci a ti vycházejí z nor ve stejnou dobu jako lišky. Takže je třeba se přes puškohled přesvědčit, co tam z nor opravdu vyšlo. Puškohled na brokovnici je zcela nezbytný k zaměření v šeru. Stačí jednoduchý se zvětšením 4x. Po výstřelu setrvám v naprostém klidu a pouze si opatrně doplním do zásobníku další náboj. Během několika minut se před vsukem obvykle objeví další lišče a tak se mi při troše štěstí podaří odlovit celý vrh. Když se již delší dobu nic nehýbe, odcházím v tichosti domů. Následující den ráno jsem již hodinu před rozedněním opět na posedu. To již čekám pouze na starou lišku. Musím zdůraznit, že se objeví skoro vždy, ale je jako blesk v noře, nebo z ní vylítne a je pryč. Většinou nestačím ani reagovat, natož vystřelit, i když jsem připraven. Takže se mi ji v tomto ranním šeru, či spíše ještě tmě, podaří ulovit málokdy. Teprve po úplném rozednění sestoupím z posedu, posbírám úlovky do silonového pytle a odcházím. Zde bych chtěl uvést jednu zajímavou zkušenost ze zimní čekané, která opravdu stojí za to. Před léty jsem pobýval mnohokráte, coby host, u dobrých zelených kamarádů v Jeseníkách na Malé Morávce. Tam měli pro tyto zimní noční čekané vybudovány kryté a uzavřené kazatelny, z nichž některé byly dokonce vybaveny i malými kamínky.

Liška na sněhu

 Takže celonoční čekaná se změnila ze strastiplné zimy na zcela kouzelnou, až neuvěřitelně nezapomenutelnou loveckou příhodu. Byl jsem ale docela skeptický k tomu, že by se v kamínkách mělo topit, neboť jsem byl přesvědčen, že kouř z komínku odradí veškerou zvěř. Místní mne přesvědčovali, že kouř zvěř neodrazuje a sám jsem se o tom později přesvědčil. Kolem půlnoci nám přišla na zaječí vřeštidlo na sněhu liška a tuto jsem z kulovnice ulovil. Při dalších čekaných jsem dokonce ulovil divočáka, který zřejmě také přišel na zaječí vřeštidlo. Avšak nekompromisní podmínkou takového čekání byl požadavek mysliveckého hospodáře a sice to, že na tuto noční zimní čekanou musí jít nejméně lovci dva. Ten důvod byl zcela oprávněný. Stačilo by například na zledovatělém žebříku uklouznout s dopadem na umrzlou zem a v mrazivé noci v hlubokém lesu by se dotyčný pomoci rozhodně nedovolal. Dnes je to již poněkud lepší, neboť si na takovou čekanou můžete vzít s sebou mobil. Častokrát jsem uvažoval o vybudování takové pohodlné kazatelny i v našem HS v místě trvalých liščích a jezevčích nor. To by zpřístupnilo tento zimní lov i těm dříve narozeným a vlastně všem členům. Dokonce jsme již vytyčili místo, kde by měla být postavena, ale k dalšímu již nedošlo, což je velká škoda. Nicméně je to námět i pro všechny příznivce zimního lovu. Z výše uvedeného vyplývá, že jsou různé možnosti a techniky lovu a sami si musíme zvážit na co máme a jaké k tomu máme prostředky, tak abychom splnili to hlavní, což je přispět k tlumení liščí populace.

Ing. Jaromír Hoza

LIŠKA A SRNEC. Příroda, Přírodní fantazie, Wildlife, Beatiful Nature

Příroda, Přírodní fantazie, Wildlife, Beatiful Nature

„Trvalo docela dlouho než funkcionáři jézetdé pochopili, že jejich předkové věděli co dělají

 když zarostlé meze zakládali nejen jako hranice svých pozemků.“   

 A tak jednoho dne přijela těžká technika. Bagry a buldozery začaly všechno shrnovat na velké hromady. Stromy, keře, kameny, trávu, hlínu. Tím vznikl nespočet nových útočišť pro lišky a jezevce. V haldách si vyhrabaly hluboké nedostupné nory, přímo labyrinty chodeb.   

 „Lišky tím získaly naprosto ideální místo pro vrhání liščat. Do těch prostor mezi propletenci kmenů, kořenů a kamení se prakticky nedalo dostat, takže jsme i s norníky byli úplně bezmocní. Proto nezbývalo než čekat venku a střílet je, když vycházely. Jednu takovouhle obydlenou haldu jsem obeznal. Podle toho, jak byly vsuky uťapané, jsem usoudil, že už si chodí liščata hrát ven z nory a běhají po okolí. Hlavně ve dne za sluníčka.“
   
Dostal postupně čtyři liščata, načež se dva dny nic nedělo. Vypadalo to, že už je nora prázdná. Přesto mu to nedalo a šel se tam o příštím víkendu znovu podívat. Jelikož byl obrácený vítr, než zrovna potřeboval, sedl si na opačnou stranu. Z domova si přinesl rybářskou židličku a schoval se do vysokých kopřiv, které rostly na místě shrnutého remízku. Odtud měl pohodlný výhled a výstřel.   
 „Najednou vyšel z protilehlého lesíka krásný srnec šesterák a nedaleko ode mě začal brát paši. Toho jsem však ulovit nechtěl, protože byl v plné síle a je prostě škoda takový krásný kus střelit. Prohlížel jsem si ho dalekohledem. Nerušeně se tam pásl asi půl hodiny.“   
Zničehonic však z nory vyběhlo lišče a zamířilo si to přímo na toho srnce! Ne že by na něj zaútočilo, jenom si s ním chtělo hrát. Drze doráželo a běhalo okolo. Šesteráka to trochu rozčilovalo, vždycky se rozeběhl a odehnal ho. Lišče hbitě odskočilo a zase zpátky na něj.   

„Byla to krásná podívaná, která trvala několik minut. A jak tam dováděli, tak se zároveň posouvali ke mně na dostřel. Ve chvíli, kdy bylo lišče dobře postavené, abych výstřelem neublížil srnci, střelil jsem ho broky. Na místě zůstalo v ohni. Co jsem však nečekal, že šesterák kupodivu po té ráně neutekl. Prakticky nereagoval a jenom na chvilku zvedl hlavu. Podíval se na střelené lišče a pásl se klidně dál!“   

Jenomže vzápětí přišla stará liška a srnec pochopil, že je situace vážnější. Sice by si s ní poradil, ale přece jen měl respekt. Bojovně se postavil a upřeně ji pozoroval. Liška zamířila ke zhaslému mláděti, načež šesterák odskočil a rázem byl pryč. Ona se v tu chvíli také lekla a rychle zmizela z hledáčku brokovnice. 

 „Nedala mi žádnou šanci ji ulovit. Čekal jsem ještě dvě hodiny, jestli se znovu neobjeví, ale pak jsem to vzdal. Každopádně to byl zážitek. Nikdy předtím bych nevěřil, že malé lišče půjde k silnému srnci a bude si chtít hrát. A že on po té ráně neodběhne a zůstane naprosto v klidu. Když jsem to vyprávěl kolegům v hospodě, podezřívali mě, že je to celé myslivecká latina,“ dodal myslivecký bard.

Eduard Svítivý

VZPOMÍNKA NA MYSLIVOST...Ve smrčině někdo zachrčel a na zešedlou pláň vyběhla dvě dlouhá liščí těla.

První zajíc

První zajíc tiše vyhupnul z hnědočerné oranice,

 zabělaly se dlouhé slechy a pírko. Po výstřelu, který jej položil mezi rozsýpavé hroudy, se ozvalo mohutné oddechnutí a cvaknutí závěru pušky.

Napětí povolilo. Zaječí zadní běhy chladly v pravé ruce, nesený úlovek jej uklidnil stejně jako pohled na sluncem zalité sady a vinohrady. Leč pokračovala mírným stoupáním k mezi na obzoru. Po chvíli se nad rozježeným porostem stařiny objevily zaječí slechy. Rychlost jejich pohybu odpovídala zaječímu hopkování, zvěř byla vyrušena, ale ještě zřejmě nezpozorovala blížící se řadu lovců. V domnění, že se zajíc rozběhl dál za obzor polevil v pozornosti a došel k mezičce. Pod převislou bezovou větví se cosi pohnulo, zajíc se ještě víc vnořil do polehlého pýru. Odložil úlovek a opatrně nakročil se zbraní připravenou k rychlému výstřelu. V polovině nákroku zajíc vyskočil za keř, provedl bleskovou otočku a úžasným skokem překonal asi 150 centimetrů vysoký keř, dopadl na úroveň střelecké řady a odbíhal směrem za ní.
 To, že tenkrát nepadl výstřel bylo zcela férové uznání vynikajícího sportovního výkonu. Ten byl vášnivě diskutován na místě srazu. Mlčel, rád naslouchal libozvučnému nářečí. Slovácká krev mnohdy napojená na slovenskou. Chlapi jsou bezprostřední, co na srdci, to na jazyku. Dříči na zemědělské půdě nabízející bohaté úrody ale i skláři, horníci a lesáci z nedalekých Chřibů. Prudká vášeň prostupuje celý jejich život, láska k žití září jiskrou rubínové burgundy rodící se v bělostných sklípcích na humnech..

Vášeň prostupuje i myslivost, tu pradávnou činnost, která zde k chlapovi prostě patří. Zastupoval se starý sad s rákosinou uprostřed. Zelenou krev rozehřívá pleskot bažantích letek, pokřik honců a výstřely. Z rákosí vytáhl mohutný kohout. Temný bažant! Tmavá varieta, do níž byly vkládány naděje po drastických úbytcích divoké bažantí populace. S šestnáctkou u líce čekal na jeho přílet do přijatelné myslivecké vzdálenosti. Páčs. Kohout se sbalil do pernatého klubka a spadl k jeho nohám. S údivem odlícil a zajistil brokovnici z níž nevyšel výstřel. Soused vyhodil vystřelenou nábojnici. "Proč nestříláš mladý, tady lícou velice rychle!" Hm, to jo, a ještě rychleji se tady střílí. .

Výřad zvěře před modernistickou hospodou symbolizující sice bohatství tohoto kraje ale připomínající letadlovou loď zakotvenou na návesním rybníku. Lehký větřík si pohrával s dlouhými klíny bronzových bažantích kohoutů a čechral jemné pesíky zaječí vlny. Takové množství úlovků ještě neviděl.. Ještě chvíli po obřadu se díval na vyprazdňující se obdélník ze smrkových větví. V zapadajícím slunci se do vysokých akátů za hospodou vraceli bažanti k večernímu hřadování. Mohutné plácnutí po ramenou ho nasměrovalo směrem k proskleným dveřím osvěžovny. Tichá domluva s kamarádem na malém díkůvzdání.

Hostinská, opřená o klasický výčepní pult, k nim otočila hlavu. "Paní, co tady chlapi pijí, víte, chtěli bychom jim něco objednat". "I nic jim neobjednávejte, za chvílu donesú svojého, ne, vážně, oni teď kořalku pít nebudú". Na polici je největší lahví čirá litrovka s čirým obsahem pyšnící se vinětou zdobenou jalovcovou větvičkou. Borovička by mohla být to pravé. Přípitek u kouřících talířů, na lovu zdar, na myslivecké přátelství. Příjemně masově kořenitou chuť srnčího guláše s chutí zapil pěnivým mokem. Teprve teď se pořádně rozhlédl po místnosti.

Lišky

Dva hloučky myslivců vzpomínaly na letošní hony, předcházející tomuto "kateřinskému", ostatní se kamsi vytratili, potichu, bez rozloučení, Bylo to divné. Znovu vyšel ven. Na modročerném sametu neklidně ligotala souhvězdí ohlašující ranní přímrazek. Přicházelo několik postav obtěžkaných taškami s cinkajícím obsahem. Vedle jeho pravého ramene zažhnul zapalovač, na několik vteřin ozářil hubený obličej. Hajný Ondra. "Pojď mi pomoct, byl si někdy ve sklípku?" Není sklípek jako sklípek. Tento je "opravdový", doopravdy v něm zraje víno. Nenápadná dvířka pod korunami obrovských ořešáků. Zelenošedá plíseň na stropě s vtlačenými mincemi. Kolik lidí tudy prošlo? Sklepní vzduch, obrovské sudy. "Tož, chlapci, okoštujme to letošní." Kdo by v podhůří Orlických hor věděl tenkrát něco o mladém vínu? Víno může být dobré a špatné. Ale které je to dobré? Koštovali ze všech sudů, sklípek zkrásněl chutí vína a člověčinou. "Natočeno máme, musíme jit."

Hospoda se změnila k nepoznání. Na stolech stály lahve různých tvarů a velikostí. Některé víno ještě nevykřesalo tu správnou jiskru. Malé jednoduché sklenky putují k nosům, odrážejí světlo moderních lustrů, mohutnýma rukama jsou skláněny ke znaleckým jazykům. "Hoši, pojďte okusit, postřílali sme, tož musíme aj popit." Uf, tak tohle bude náročné. Kdesi v koutě vytryskla písnička. Zurčivý pramének dvou hlasů se okamžitě spletl s ostatními proudy nikým neladěného a přesto perfektního trojhlasu. Volné ruce letí ke stropu a umocňují kouzlo prožitku, který se nevrátí. Písnička střídá písničku, těch, kteří neznají nebo by si chtěli povídat je málo. Čas kvapí, bude nutné se rozloučit. Vstali a začali obcházet stoly. "No ale hoši, ještě jste neochutnali můj mladý veltlín." Při každém potřesení ruky košt a - "tož, dojeďte zasej." Návrat nočními vlaky. Takovou nocí, jako je ta dnešní, jenže tenkrát byla s příchutí vína na jazyku a s probouzejícími se permoníky v hlavách. Ani vzpomínka na jih nezahřála.

Vlhká zima se vkrádala pod oblečení a vibrovala tělem v pravidelných vlnách. Dýchl na prokřehlé prsty a sáhl do náprsní kapsy. Olízl rty a noc prořízlo krátké zaječí zavřeštění. Poslední. Rozlétlo se až ke vzdáleným zmolám a divokým houštinám Skal. Napětí sedlo na planinu jako šedavý puštík na smrkovou větev. Zajíc se přesně po své stopě spěšně vracel do krytu lesa. A zase ticho. Mráz útočí čím dál víc. Batoh na záda a opatrný sestup ze žebříku. Mrznoucí sníh zakřupal pod podrážkami zimních bot. "Vau - vauuuvavau" ozvalo se z nedaleké houštiny. Liščí zaskolení znělo až neskutečně mrazivou nocí. Zalehl ke kořenovým náběhům okrajového smrku a zuřivě čistil optiku puškohledu.

Ve smrčině někdo zachrčel a na zešedlou pláň vyběhla dvě dlouhá liščí těla. Šero rozmazalo jejich kontury, které po několika vteřinách splynuly v jedno šedé klubko. Šero dál klamalo, lišky se přiblížily na neuvěřitelně krátkou vzdálenost. Když je vyhledal puškohledem, splynuly úplně. Doslova. Už už se lišákův hrudník nasouval na záď rezavohnědé krasavice - a krátký závan protivětru odloupl ze smrkového kmenu neviditelné smítko které se usadilo pod víčkem lidského oka a okolní krajina se rozplynula... Když odstranil tento nečekaný problém, pastvina byla prázdná. Hlasitě vydechl nad zmařenou poslední šancí a uvolněným tělem nalehl na šedohnědou kůru.

Ani ne za půl minuty štěkla rána z kulobroku. Za minutu doběhl ke složenému lišákovi, který pečlivě sledoval stopní dráhu vášnivého liščího páru...

Zdeněk Hlaváč