Ochrana přírody, podřezávaní posedů a ničení kazatelen, plašení zvěře v době lovu v okolí myslivců....

Kazatelna u lesa

S profesionálními a vzdělanými pracovníky ochrany přírody,


až na výjimečné případy, lze diskutovat a v podstatě ve většině případů dojdeme ke shodě. Ne tak s amatéry, z nichž někteří postrádají patřičné vzdělání a za kvalifikaci pokládají pouze své nadšení. Nelze vyloučit situace, kdy někteří svoji tzv. ochranářskou činnost povýšili za seberealizaci, která vyústí i ve fanatismus a notorické kverulantství.

Podřezávaní posedů a ničení kazatelen, plašení zvěře v době lovu v okolí myslivců jsou toho důkazem. 

Přes tyto uvedené případy ale nelze stavět myslivost proti ochraně přírody. Ochrana přírody, prováděna na vědeckých základech, je v kulturní krajině nezbytná činnost, které zachraňuje významné a cenné hodnoty a když je takto prováděna, není v rozporu s myslivostí. Myslivost je součást zemědělské a lesní prvovýroby, je formou využívání přírodního bohatství a je důležitým nástrojem optimálního obhospodařování trvale udržitelného zdroje, kterým naše zvěř je. V moderní společnosti se vždy hledají cesty na hledání kompromisů, což platí v případě zbytečných sporů mezi myslivci a ochranáři přírody.

Samozřejmě, že se najdou mezi myslivci jedinci, kteří se nechovají tak, jak by měli. Nešťastné případy zranění člověka střelnou zbraní nacházejí bohužel velkou pozornost u sdělovacích prostředků, není však nikde zmíněno, jaký podíl má zranění lidí neukázněnými či opilými řidiči v porovnání, jaký je takovýto podíl způsobený myslivci. Jedná se o neporovnatelné situace.

  Naše krásná příroda je pod obrovským antropogenním tlakem a potřebuje systematickou ochranu.

 Zákon o ochraně přírody a krajiny ji umožňuje, ale nutno přiznat, že nemalý podíl na ochraně přírody má i zákon o myslivosti, který vytváří základnu péče o velkou část fauny, která se nazývá zvěří. 

Pokusme se najít shodu mezi "ochranáři" a myslivci bez zlomyslností a vulgarit a spíše hledejme způsoby, jak spojit svoji snahu o zachování přírodního prostředí v naší krajině. Když ochranáři vyzdvihují úspěchy v ochraně dravců, zachráněné labuti či záchranu poraněného výra, hovoří o návratu sokola do přírody, pak by měla být ale stejně tak v očích veřejnosti právě těmi ochranáři oceněna práce myslivců již třeba jen proto, že zvěř vůbec existuje v takovém množství, jako je tomu v naší zemi.

ČERVEN měsíc myslivosti. Lovy srnčí zvěře, Pravidla lovu srnčí zvěře, Srnec v červnu, Ekologie, Myslivci a konfliktní situace

Srnec v červnu

Konflikty mezi myslivci a ochranáři přírody, hlavně pak mezi myslivci a mezi amatéry tzv. ekologickými aktivisty. 

Vzniká otázka, do jaké míry jsou tyto konflikty nutné a především, zda mají nějaké reálné odůvodnění, které motivuje tuto početně sice nevelkou skupinu lidí, ale často velmi agresivní a dokonce útočnou, k takovému konání. Ve většině případů, při setkání s těmito osobami v terénu, dochází k hádkám, při kterých se zjistí, že nejsou ochotni diskutovat a vůbec nejsou ochotni ani naslouchat argumentům, které zpochybňují jejich počínání v útocích na myslivce ať slovně či formou likvidace mysliveckých zařízení, zejména posedů a kazatelen.

Také nejsou ochotni odpovědět na otázku objasnění důvodu svého jednání.

Případ mrtvého myslivce v posedu. Myslivec se nejspíš otrávil plynem

Ohaři a Siesta u lesa

PŘITÁPĚLI SI Na posedu našli mrtvého myslivce i se psem. Sebevraždu vyloučili 

na Kutnohorsku u vesnice Hodkov ve čtvrtek v ranních hodinách. Myslivec se zde nejspíš otrávil plynem i se svým čtyřnohým přítelem.
Podle informací AKTU.cz však sebevraždu policie vyloučila. Vše nasvědčuje tomu, že se oba otrávili, když si přitápěli plynem.

Zdaleka to však není ojedinělý případ mrtvého myslivce v posedu. K téměř totožnému úmrtí vyjížděli v polovině ledna policisté z Berounska. Tam si nimrod v posedu rovněž přitápěl plynem a zemřel na udušení.

#domácí, Kutnohorsko, Středočeský kraj, krimi, myslivec, pes, úmrtí, otrava

PŘITÁPĚLI SI.  Na posedu našli mrtvého myslivce i se psem. Sebevraždu vyloučili!

LOVECKÝ PES, Fotografie z myslivosti, Myslivecké fotografie, Cviky poslušnosti, Divočák, Myslivci a konfliktní situace, Zákony a předpisy o myslivosti.

Mladí ohaři se fotografují (katerina lisova)

Myslivecká stráž a hospodář

 nemají pouze oprávnění zastřelit toulavého psa či kočku za výše zmíněných podmínek, ale mají také určité povinnosti, když tohoto svého oprávnění využijí a je dobré o těchto povinnostech vědět. Myslivecká stráž, která usmrtila psa nebo kočku, je povinna o tom neprodleně informovat jeho vlastníka, pokud je známý, a sdělit mu místo usmrcení zvířete a popřípadě jej na toto místo doprovodit.
Myslivecká stráž je při své činnosti povinna prokázat se průkazem myslivecké stráže a nosit služební odznak. Myslivecký hospodář je pak povinen na vaši žádost prokázat se průkazem mysliveckého hospodáře.

Bohužel četné příklady z praxe, známé rovněž z médií, nám ukazují, že znalost právních předpisů resp. jejich dodržování, je pro některé lovce či myslivce stále velkým problémem.
Neznalost právních předpisů však panuje i mezi chovateli psů a koček, a tak dochází k četným vyhroceným konfliktům na procházkách po lese.

Bohužel myslivec je vždy v těchto sporech ve výhodě, jelikož je ozbrojen smrtící střelnou zbraní.

Veřejnost se často potýká s výhrůžkami běžných myslivců, že jim zastřelí psa v honitbě, který není na vodítku. Tyto výhrůžky jsou zcela neopodstatněné, nevhodné a mohly by být rovněž nezákonné. Je však pravdou, že právní spory v těchto případech jsou velice nelehké a někdy se práva nemusíte vůbec domoci už jen z toho důvodu, že myslivecká komunita je značně rozsáhlá a za myslivce se dnes považuje, bohužel, kdekdo. V případech neoprávněného zastřelení psa řadovým myslivcem, se myslivci někdy hájí nutnou obranou, že na ně pes útočil. Jeden příklad za všechny však ukázal, že dnešní forenzní analýzy dokáží prokázat pitvou psa, jestli byl pes zasažen z boku, nebo zepředu, a také z jaké vzdálenosti a tudíž zdali pes skutečně útočil, nebo jen proběhl kolem. Tyto analýzy jsou však již spíše součástí nějakého nákladného soudního sporu.

Na druhou stranu laická veřejnost musí respektovat myslivecké právo, jelikož péče o přírodu a o zvěř v ní, je důležitým úkolem myslivosti jako takové. Toulaví psi mohou skutečně způsobovat značné škody na zvěři. Uvědomme si však, že se nemusí jednat pouze o škody finanční, ale že i zvěř má jistě právo na ochranu před zbytečnou bolestí a utrpením způsobenou případným nekontrolovaným lovem toulavých psů či koček.

Nikdy bychom neměli myslivce házet do jednoho pytle, ale posuzovat případ od případu.

Existují totiž také čestní, vzdělaní a rozumní myslivci, kteří znají svá práva i povinnosti, ale také je aplikují podle svého nejlepšího vědomí i svědomí. Takoví myslivci dělají svému řemeslu čest a zajišťují, že naše příroda, lesy i zvěř je zdravá, chráněna před pytláky, či jinými neduhy a i díky nim můžeme společně užívat přírodu k naší rekreaci a zájmům v její stejné kráse. Bohužel o těchto správných myslivcích se v televizi jen tak nedoslechnete. 

Já osobně však jednoho takového lesníka znám a je mým velice dobrým přítelem. Nedávno díky své ostražitosti odhalil vznikající požár a díky jeho výborným orientačním schopnostem dokázal na místo velice rychle přivést přivolané hasiče. Požár mohl vzniknout odhozeným nedopalkem nějakého kolemjdoucího, který byl v lese pouze na procházce se psem. Zamysleme se!

MVDr. Jiří Žák sociální sítě Myslivost

Ústav veřejného veterinářství, ochrany zvířat a welfare
Veterinární a farmaceutická univerzita Brno

MYSLIVCI! NEMŮŽETE SI UDĚLAT POŘÁDEK? TAKOVÝ ŠMEJDI VÁM KAZÍ POVĚST? Čekaná, Myslivci a konfliktní situace, Názory myslivců.

NA ČEKANÉ 

CO NA TO MYSLIVCI V DEBATĚ POD VIDEEM? (video už není dostupné)

Jaroslav:

Ahoj Marku, jako myslivec něco dodám

1. rád bych podotkl že jsi toto video asi točil dost v afektu, moc jsi si neuvědomil jak moc jím ublížíš těm opravdovým myslivcům kterých je stále dost, zatím co hlupákům a hladovcům to bude jedno tak jak bylo do teď, zatím co já si někde rozbiju hubu až slítnu z posedu a nebo boudy kde mi někdo nařeže šprušle na žebříku a to vlastně nepřímo na tvůj popud, což mě dost mrzí vím že jsi tam použil slovo někteří ale oba víme že i přes to je to v očích lidí okamžitě zobecněno... jen pro pořádek každý svůj výstřel si dokážu odůvodnit bez nejmenšího problému

2. pravda je že nemám rád když se po venku motá moc lidí ale jestliže tam nejezdíš na motorkách, neodhazuješ plechovky a není tě slyšet na celý okolí jinými slovy chováš se jako zvěř, tak nevidím problém... a v našem spolku a spoustě jiných ti nikdo nic neřekne...

3. na posedu není vůbec nic špatného sice nějaký topení na něm je tak troch přežitek z období socialismu ale ok, posed poskytuje střelci kryt současně s rozhledem a oporou pro pušku jeho pach je mnohem těžší zachytit střílí pod úhlem většinou kolem 30 stupňů do země což činí lov bezpečnější

4."lov z posedů je zábava" no to bylo tak nešikovně řečeno že ani nevím co na to říct

To není řešení

5.to "lákadlo"- vnadiště, tímto způsobem se může lovit pouze divočák kdy je to jediný prakticky proveditelný individuální způsob lovu, výstřel z posedu "poprava" podle mě teda většinou naprosto rychlá a bezbolestná smrt, mnohem citlivější než třeba usmrcováni někde na jatkách... to máme jako pořádat parfosní hony-(štvát zvěř na koních) jako ve středověku ... to spíš to bych označil za brutální

6. ty stromy nejsou rozstřílený ale jsou dost možná záměrně ořezaný aby z nich tekla míza protože divočáci se o to budou drbat což je další věc která je sem přiláká, aby se sem vraceli, pravděpodobně to je taky vyřezaný aby bylo vidět do toho lesa aby se tam někdo nepřipletl, to že ho zastřelí když bude vycházet z toho lesa (čelem k němu) je celkem hloupost protože to se prostě nedělá a hlavně tím že to zvíře prostřelíš zepředu si dost pravděpodobně zbytečně poškodíš zvěřinu a nebo minimálně dost zdevastuješ vnitřnosti což taky není žádoucí nehledě na to že je větší šance že ti uteče
 (v důsledku chyby netrefíš hlavu) než když ho prostě střelíš z boku na lopatku kdy se ta střela opře do toho těla a předá maximum energie...

7. k těm kostrám nemám moc co říct samozřejmě se má všechno zakopávat, nicméně přítomnost těch koster se dá velice jednoduše vysvětlit (čistě z mých zkušeností) že zakopanou potravu vyhrabe třeba liška nebo v tomto případě spíš divočák a roznosí ji po okolí ....

8. ohledně toho pletiva nemám co vytknout tvýmu rozčilení nicméně ti aspoň můžu říct že to tam není odhozený ale má to taky sloužit jako návnada kdy se do toho ten divočák popřípadě liška budou snažit dostat což dá střelci čas na výstřel (to pletivo nejspíš proto aby to nedopadlo tak jako ty ostatní roztahaný kosti v tom les) k tomu kolíku v zemi to bylo pravděpodobně přivázaný z toho samýho důvodu

9. že by to byla chlastačka dost pochybuju...

10. o tom jak to bohužel funguje v české přírodě to by bylo asi trochu na dýl....

11. to že by si to někdo pekl v lese dost pochybuji, z mnoha různejch více či měné závažnejch důvodů.. jen čistě vypíchnu což by tě mohlo taky napadnout když si tam udělám "grilovačku", tak tam pak 14 dní nemusím vůbec chodit

12. o tom jak moc je česká legislativa nakloněná myslivosti by se dalo taky dost diskutovat....například uvedu naprosto tupou a zkostnatělou ochranu "vyvolených a úžasných" druhů které pak devastují jiné a podobně

13. abych si tak troch rýpnul, tak pokud vím tak ty jsi na ten posed neměl co sahat a tak ji si nemusel dojet autem až na místo, doufám že v komentáři nezním moc arogantně, strávil jsem jím skoro 4 hodiny

s pozdravem slušný a myslivec

ŠESTÝ SMYSL. Je to asi dvouletý možná již tříletý srnec s jedním kratším parůžkem a druhý má sotva pět centimetrů dlouhý a vytočený dozadu podle slecha.

Podívá směrem k nám a pak mi zmizí...

ŠESTÝ SMYSL

Já věřím, že ho zvěř má….je konec září a zbývá nám odlovit ještě několik srnců, takže i já hledám nějakého vhodného k odlovu, jak už to tak bývá vidím jen samé dobré šesteráky či mladé nadějné ročky. Na Blatcích je zasetá řepka z čehož moc radost nemám, protože se tam stahuje spárkatá zvěř a obzvláště pro srnčí může mít její spásání fatální následky, zvláště pak v zimních a jarních měsících, ale to my všichni kdo se motáme kolem myslivosti víme. Děkujeme Andreji a EU za podporu pěstování a dotace na tenhle žlutej jed. Srnčí zvěř se dává už pomalu do tlup, které vždy na zimu vytváří.Sedím na kazatelně uprostřed pole a sleduji našeho nejsilnějšího srnce který vytáhl společně se srnou z lesa a začal se na ní pastvit, po chvíli k nim přibyde ještě jeden kus.

 Je to asi dvouletý možná již tříletý srnec s jedním kratším parůžkem a druhý má sotva pět centimetrů dlouhý a vytočený dozadu podle slecha.

 Už jsem ho také párkrát zahlédl ale lovit jsem také nemohl.Zřejmě má špatně rostlou pučnici. Do chovu tedy nežádoucí, ale jsou dost daleko a tak zatím nechci lovit a spíš čekám, co se bude dít dále. Z levé strany mi přichází větší tlupa srnčího čítající deseti kusů této nejkrásnější naší zvěře. V tlupě srn a letošních srnčat obeznávám dva srnce, jeden starší silnější šesterák a jeden roček s delšími parůžky špičáka. Ani jeden se na lov nehodí. Přidávají se k třem kusům na poli a společně se paství. 

Celá tlupa se posunuje směrem k mé kazatelně a tak se rozhoduji, že srnce s kratším parůžkem ulovím, až popojdou ještě tak o dvacet metrů blíže. Vlevo v dálce na pastvině protahuje mezi černými Angusy liška, chvíli jí sleduji jak loví myšáky. Pak jí něco poplaší a utíká k lesu. Vracím se tedy k srnčímu a hledám v tlupě, kterou mám již na dobrou vzdálenost k lovu, odstřelového srnce.

 Hledám ale marně, nikde ho nevidím….zjištuju ho úplně samotného vlevo od nich, v dostatečně daleké vzdálenosti ode mě. Stojí a kouká na zbytek tlupy, nepase se jen stále hledí směrem k mojí kazatelně a na tlupu, která se k ní přiblížila. Takhle to trvá asi půlhodiny, pak otočí hlavu a rozejde se, jenže opačným směrem přes silnici na druhé pole, kde je v dálce vidět asi pět kusů srnčího, Ještě se u silnice otočí a podívá směrem k nám a pak mi zmizí za terénní vlnou pole….

Tak mi to někdo teda vysvětlete, srnce vyšel společně s ostatními, celou dobu se pak s nimi spokojeně pásl až když jsem se rozhodl, že ho ulovím, zcela náhle změnil své chování oddělil se od tlupy a odešel pryč, proč sakra sám, proč s ním nešel žádný z jeho druhů, proč se najednou přestal pást a sledoval jakou dobu mou kazatelnu na které mě nemohl vidět a nemohl mě ani navětřit neboť vítr šel přese mě na druhou stranu pole….Řeknu vám proč a věřte si tomu nebo ne, záleží na každém z vás. Ten srnec to vycítil něčím úplně jiným, něčím o čem nikdo nevíme, on poznal, že mu tam hrozí nebezpečí, že tam u té boudy v poli není všechno v pořádku, že ho divně svrbí tělo, když se tím směrem jen dívá, že ho jeho štíhlé běhy nechtějí pustit za ostatními, že chce ještě ráno koukat na sluníčko a sbírat hrušky u silnice. A že i na druhý straně šedé silnice je úplně stejná babišovo plodina a že tam jsou taky srnčáci s kterými se půjde dát kamarádit. A že se mu tam dnešní večer mnohem lépe dýchá a běhá, tak proč by tam nevyrazil. Když mu to přeci řekl ten, co mu lidé říkají šestý smysl...

Na fotce je ten srnec vpravo za šesterákem medailákem.

Petr Slaba, sociální sítě Myslivost

A kdo zaplatí myslivcům škody? A co dělá myslivec v očích veřejnosti? Podívejte se, jaké škody si zemědělci a lesáci dělají sami! Nemělo by se zapomínat na zvěř - co se dělá pro ni?

Zvěř škodí zjara na zasetých polích,

JELEN  V ČERVNU

v létě na obilovinách a na podzim v kukuřicích. A kdo platí škody? Zase myslivci. Ale když myslivci chtějí problém řešit, domluvit se před setím nebo sázením, tak nemají šanci. Dostane se jim odpovědi: „Přece nebudete radit lesákům a zemědělcům jak mají hospodařit.“

Všichni dobře vědí, že se v lesích 30 let zpátky sázel převážně smrk, až v posledních letech se objevuje buk, dub, javor, jasan nebo jedle. Jenže to je pochoutka pro zvěř. No, a když máte takovou zasázenou paseku, která není oplocená, a která se dvakrát za rok prožíná nebo dokonce postříká postřikem proti plevelům, tak tam zůstanou jenom ty mladé stromky. A co ta naše zvěř má brát! Zase jenom ty stromky, protože tam nic jiného nenajde, i když ona by si dala třeba maliník, ostružiník, trávu nebo různé jiné lesní byliny.

A to samé je na zemědělských plochách. Zjara se zaseje pro zvěř atraktivní plodina, zvěř vyhladovělá po zimě ráda navštěvuje tyto plochy, v létě a na podzim ještě raději, protože začíná doba zrání. Jenže pak přijde sklizeň a po sklizni podmítka nebo orba. V dnešní době není žádný problém pro zemědělce za jeden den sklidit pole, a druhý den je zoráno. Ale co naše zvěř? Byla naučena chodit na pastvu do pole, to je zorané, proto se zdržuje v lese, ale žrát něco musí, tak dělá škody.

Začnou růst houby. V médiích se dokola opakují zážitky houbařů, nastane invaze houbařů, někteří i se svými domácími mazlíčky. Ale už se tam neříká, že zvěř je ve stresu, neustále je vyháněna a přebíhá z místa na místo - z lesa do polí, která jsou sklizená nebo zoraná, a nemá se kam ukrýt, takže - znovu do lesa. A začíná období, kdy zvěř nemá chvíli klidu. Mnoho zvěře padne na silnicích a dálnicích, které nejsou vždy oddělené plotem. Mnoho zvěře, převážně mladé, padne při sečení pícnin. Zkuste vyhnat mladá srnčata nebo zajíce z 50hektarového lánu jetele nebo vojtěšky. Ať děláte cokoli, vždy tam něco padne. Někdo se možná bude divit, ale v některých honitbách je to až třetina normovaného stavu, někde i více. A kdo zaplatí myslivcům škody?

Blíží se zima, zvěř by měla nabírat tukové zásoby, aby přežila zimu, ale ona je neustále rušena houbaři, takže nic nenabere. Nastane zima, houbaři zmizí, vystřídají je běžkaři na lyžích a jde to znovu. Stres, vysílení, zápal a pak úhyn. Všichni dobře víme, jaká byla ta loňská zima, kolik zvěře uhynulo, a už se blíží ta letošní. Jak dlouho to může takhle fungovat!

A co dělá myslivec v očích veřejnosti? Z médií se dozví, že se někdo postřelil, někdo opil nebo někdo něco upytlačil, ale ne, že se myslivci snaží domluvit se zemědělci, aby rozdělili velké lány biomasy, naseli meziplodiny a políčka pro zvěř, aby neváleli zjara jetele, aby nechali mezi polem a lesem pás zeleně. Jenže myslivec není vlastník, ten do toho nemá co mluvit, ten musí jen platit škody.

Podívejte se, jaké škody si zemědělci a lesáci dělají sami - třeba když navážejí hnůj na pole, které je zaseté nebo při přihnojování a postřikování polí. Vyjeté koleje, otáčení v lánu a přejezdy, ale "nedej bože" kdyby tam vrtali divočáci! A to samé je u lesů. Při těžbě dřeva, při stahování dřeva, skládkování. Mladé stromky poválené, staré odřené, to je všechno normální, ale jakmile zvěř něco okouše, tak myslivče - plať! Já vím, že při kácení a stahování dřeva se udělá škoda, že to jinak nejde, ale ta zvěř tam žije také odpradávna.

Myslím si, že jediné řešení je v tom, že naši vrchní funkcionáři z ČMMJ by se měli spojit s ochránci přírody a s ostatními orgány, kterým není lhostejný osud naší přírody a problém řešit se státní správou, s Ministerstvem zemědělství a Ministerstvem životního prostředí. Protože jen ti dokáží něco nařídit a potom také provádět kontrolu. Podívejte se, kolik se dělá v lesích cyklostezek a turistických tras, LČR postavily mnoho laviček, altánků, opravují studánky a dělají reklamu v televizi pro turisty. Je to všechno krásné, ale nemělo by se zapomínat na zvěř - co se dělá pro ni? Když z jedné strany lákáme turisty do lesa, tak je potřeba jim také ukázat: tam a tam můžete, ale támhle se nesmí. Tam je klidová zóna pro zvěř.

Na zemědělce by se mělo tlačit, aby rozdělili velké lány biomasy, obnovili meze proti erozi půdy, po sklizni naseli meziplodiny. Bohatě by stačilo 1 % ze 100 ha orné půdy. Zachovávat přírodní napajedla. Když chtějí meliorovat, tak ano, ale ať zachovají určitou část pro napajedla. Všimněte si kolik mokřin se zorá, zaseje, ale stejně se na nich nic nesklidí. Ptal jsem se zemědělců, proč se to tedy orá a seje. Prý by tam rostla lebeda a nebylo by to pěkné. Navrhoval jsem jim také, aby zaseli biopásy, že dostanou dotace. Kdo prý by to objížděl, že už takhle mají dost nerovných pozemků a ještě tohle, že mají pozemky, na které berou dotace a že by o ně přišli. Prostě když není chuť to udělat, tak to nejde.

A co zmůže myslivec bez pozemků? Stát by měl určovat, kterým směrem se budeme ubírat, zda chceme lesy bez zvěře, jen pro turisty a cyklisty, pole jen 50 - 100hektarové lány, obdělané až k lesům a cestám, bez mezí, keřů, trávy a stromů, ale i bez zvěře, drobného ptactva a drobných živočichů? Stát musí nastavit taková pravidla, aby vyhovovala všem, ale především přírodě. Dosud mají navrch lesníci a zemědělci a ti ostatní musí jen čekat, jak to dopadne. Věřím, že můj článek přispěje k zamyšlení těch, kteří mají chuť a hlavně možnost tyto problémy řešit. Určitě by to prospělo nejenom zvěři, ale i ostatním druhům žijícím ve volné přírodě, vzhledu krajiny, a hlavně přírodě!

Radek Sláma

Zasažení a rychlé zhasnutí zvěře se používá výraz "zásah na komoru ". Je to svislá rovina probíhající po zadním okraji předního běhu. U na široko stojícího zvířete: zaměřovacím dalekohledem se táhne po předním běhu svisle nahoru a poněkud pod středem těla je třeba zastavit pohyb a vystřelit.

Puškohled a zaměřovací kříž jsou jen firemní obrázek...
ne záměrná na komoru!

Umístění zásahu - zásah na komoru

V myslivecké mluvě se za ideální cíl pro zasažení a rychlé zhasnutí zvěře používá výraz "zásah na komoru ". 

Pro tento zásah však není žádná přesná definice ve smyslu anatomického ohraničení určité části těla zvířete. Míněna je oblast lopatky včetně částí hrudníku ležící pod lopatkou. Poněkud neurčitá definice, ale v každém případě se jedná o oblast, která, pokud je zasažena projektilem vhodné ráže, umožňuje rychlé usmrcení zvěře. Požadavky ochrany zvířat a hygieny zvěřiny proto vyžadují znát přesný rozsah hrudní oblasti. 

Až doposud existovala grafická znázornění oblasti hrudníku spárkaté zvěře, která však byla založena na rekonstrukci anatomických poměrů u ulovené (tedy mrtvé) zvěře. Ve skutečnosti však plíce u žijících zvířat, naplněné vzduchem, mají jiné ohraničení než po usmrcení, což podobně platí také pro postavení bránice, která odděluje dutinu hrudní od dutiny břišní, což prokázaly rentgenologické snímky živé zvěře, držené ve fyziologických podmínkách. Cílem těchto vyšetření bylo poskytnout myslivcům názornou představu o místě zásahu, které je jak z hlediska hygieny zvěřiny, ale také z hlediska ochrany zvířat jednoznačně nejlepší. Současně bylo snahou také přesně vymezit prostor, který má být zasažený při tzv. "zásahu na komoru ". 

Dutina hrudní je uzavřena bránicí. Postavení bránice se mění podle druhu zvěře, stavu a chování zvěře, obsahu žaludku/bachoru, a dechové fáze. Vrchol bráničního oblouku, otvor pro velkou břišní vénu (foramen venae cavae caudalis), zůstává však více či méně konstantně na úrovni 7. hrudního obratle. U živých přežvýkavců a u prasete leží tedy srdce společně s osrdečníkem v oblasti 3. - 5. žebra (z celkového počtu 13 žeber - tedy v přední třetině hrudníku). Žaludek, játra a slezina leží bezprostředně na břišní straně bránice. Plíce se rozkládají na obou stranách hrudního koše, přiléhají k žebrům a směrem k dutině břišní se rozpínají různě daleko podle stupně naplnění vzduchem.

 Pokud střela proletí kusem stojícím na široko v zadní oblasti plic (např. u srnčí zvěře od středu hrudníku až po 9. mezižeberní prostor), pronikne nejprve zadním plicním lalokem, potom dopředu vydutou bránicí, játry nebo slezinou, žaludkem a konečně zadním lalokem protilehlé plíce. Přestože jsou při tomto zásahu prostřeleny oboustranné laloky plic a rána je absolutně smrtelná, označujeme tento zásah za "ránu na měkko ". 

Pokud nemá rána při zásahu na široko stojící kus poranit dutinu břišní, ale má to být čistý zásah dutiny hrudní, potom je nejzazší linií pro zamíření svislá rovina probíhající po zadním okraji předního běhu.

Chybné zamíření na muflonku

Pouze zásah před tuto linii dává většinou jistotu, že dutina břišní nebude porušena a nedojde tak k negativnímu vlivu zásahu na hygienickou kvalitu zvěřiny. Zásah do horní části hrudního koše, i když poněkud dozadu (až po 11. mezižeberní prostor) však není považovaný za "ránu na měkko". Jedná se však o typickou "dutou ránu", která, pokud nejsou zasaženy obratle, pouze zraní špičky plicních laloků.
Důsledkem takového zásahu je dlouhý a namáhavý dosled. Myslivci velikost hrudního koše často přeceňují, neboť si neuvědomují, že do hrudního koše se kupolovitě vyklenuje bránice. Ale každá rána, která leží za bránicí (tedy v dutině břišní), je z hlediska hygieny zvěřiny nežádoucí, a to i v případě, že zasažený kus neodběhl daleko a byl okamžitě vyvržen a ošetřen a následně včas umístěn do chladírny.

Zvěř jen výjimečně stojí v okamžiku zásahu přesně "na široko". Pokud je kus zasažený šikmo zepředu či zezadu, existuje velké nebezpečí, že vstřel či výstřel leží za bránicí a kromě jater či sleziny poškodí střela také trávicí trakt.

Je jasné, že v každodenní myslivecké praxi si nelze vždy vybírat pouze ideální situace. Také střela nezasáhne vždy přesně svůj cíl. Tím důležitější je přesně znát oblast, na kterou je nutné mířit. Přitom není možné se nechat ovlivňovat skutečností, že střela více či méně znehodnotí část svaloviny a kosti lopatky. V mnoha případech je současně také porušena bránice a jsou zasažena játra, slezina atd. V žádném případě by se nemělo jenom proto, aby se nepoškodila svalovina lopatky, mířit poněkud dozadu a potom při sebemenší odchylce zásahu směrem ke středu těla riskovat ránu "na měkko" se všemi nedostatky jak z pohledu ochrany zvířat proti týrání, tak také z hlediska hygieny zvěřiny. 

Místo pro ideální zásah jak z hlediska požadavků na ochranu zvířat, tak i z pohledu hygieny zvěřiny je u na široko stojícího zvířete následující: zaměřovacím dalekohledem se táhne po předním běhu svisle nahoru a poněkud pod středem těla je třeba zastavit pohyb a vystřelit.

Důsledkem takového zásahu je významné porušení srdeční báze a velkých cév, které ze srdce odcházejí či se do srdce naopak vracejí, a zvěř zůstává okamžitě "v ohni", resp. odbíhá několik málo metrů. Další předností je přitom skutečnost, že kus může být po zásahu velmi rychle vyvržený. Navíc tato cílová plocha, kterou lze doporučit jak z hlediska okamžitého usmrcení zvěře, tak také z hlediska hygienického, je u kusu srnčí zvěře, který stojí na široko, velká nejméně jako kruh o průměru 15 cm.

DROBNÁ ZVĚŘ A MYSLIVECKÁ RÁNA PŘI LOVU

POSLEDNÍ LEČ 

Pojem myslivecká rána se vztahuje rovněž na drobnou zvěř 

kde je motivací kromě etických důvodů také snaha o získání nepoškozené zvěřiny či kvalitní kožešiny. Zde jsme často značně tolerantnější při hodnocení vzniklých situací.

 Za vyloženě nemyslivecké označujeme brokové rány vedené na extrémní vzdálenosti přesahující výkon brokových zbraní nebo naopak rány na blízko, kdy se brokový shluk nestačí dostatečně rozptýlit. První z nich mohou v nejlepším případě poranit zvěř náhodným zásahem jednotlivých broků, které mají nepatrnou šanci na účinnou destrukci životně důležitých orgánů.

Vznikají tak nepříjemná poranění světel, stojáků, běhů či letek, zvěř uniká nedohledána, je nucena žít s trvalým hendikepem nebo po čase trýznivě zhasíná. V opačném případě dochází k neúměrnému poškození zvěřiny nerozptýleným brokovým shlukem, který ji často zcela znehodnocuje. Obecně lze říct, že horní hranice vzdálenosti, na kterou lze předpokládat vysokou pravděpodobnost usmrcení zvěře hromadnou střelu, se pohybuje kolem 35 – 40 metrů.

 U pernaté zvěře se jako pomocné hledisko uvádí, že nemá smysl střílet na holuba, nerozeznáme-li zřetelně zrcátka v ohbí křídel, u kachen pak tehdy, nejsou-li zřetelně vidět plováky.

Za nemyslivecké chování je v klasickém pojetí považována též střelba do houfu vytahující pernaté zvěře, na opěšalou pernatou zvěř, zajíce v loži nebo kachny sedící na vodní hladině. Na společných lovech se navíc nestřílí na zvěř směřující ke stanovištím sousedů.

CO PÍŠÍ NOVINKY.CZ A CO K TOMU MYSLIVCI A JEDEN PŘEDSEDA STŘELIL BACHYNI - no nemohl si vybrat menší sele! protože!!

Jen ilustrace živé bachyňky

KRITICKÉ HLASY MYSLIVCŮ

Bezmozek?

 Hanba myslivosti a všeho, co s ní má co k do činění.

 Díky jemu podobným se dostaly stavy černé zvěře tam, kde jsou. Vybité vodicí bachyně, destrukce rodinných svazků - tlup a následné neřízené množení a populační exploze u nezralých bachyněk. Pak se těžko hledá pravda. Kdyby tedy zbyla aspoň ta etika.

Jo jo, noční vidění nechce, ale máznout otahanou bachnu nevadí... (kór když mohl střílet na sele, vybrat ze 14ti snad není tak těžké)  Aspoň že neřekl - Lovu dík.

Erika a další myslivci sociální sítě Myslivost


Poznámka: Typická situace, typický myslivec. Střílí na kňourka a střelí bachyni což by normálně neudělal. Sám pozná, že je zvíře zdravé. Maso do mrazáku, ostatního se nějak zbaví. A až mu řeknou, že má prase mor, bude čumět jako puk. A veterináři také až zjistí, kam všude se zbytky z bachyňky dostaly ( vývrh do hnoje, kosti se někde povalují a škára je v kontejneru, zabalená v igelitovém pytli a právě cestuje na smeťák). Klasický případ toho, jak se chovat na hranici Zlínského okresu nám předvedl šéf okresního spolku myslivců Uherského Hradiště. Jak byl ošetřena vytékající barva na zem ze zvěře?????

ČERNÁ ZVĚŘ a úvaha myslivce. Lovit či nelovit při osamělém lovu velké kusy? Ne každý se srovná se střelbou na na výstavní chovné bachyně a dominantní kňoury...

Černá zvěř v lese

#Černá zvěř, #Černá zvěř - bachyně, Černá zvěř - kňour, Lovy černé zvěře, Myslivci a konfliktní situace, 

CO SE STALO S ČESKOU MYSLIVOSTÍ. Už není červen měsícem myslivosti. A nikomu to nevadí. Ti slušnější s sebou vozí kladívko a srnčímu a ostatní poraněné zvěři humánně ukončí trápení.

Ti starší z nás si možná ještě vzpomenou na dobu, kdy byl červen právem nazýván měsícem Myslivosti.

Lovec a maskování V PŘÍRODĚ (prohlédněte ve zvětšení)
klik do obrázku nebo klávesa F11

 Příroda hýří barvami, rodí se mláďátka a prostě je to asi v průběhu roku ten nejkrásnější měsíc. Hlavně pro myslivce a milovníky přírody. Bylo, nebylo. Atmosféra ve společnosti přála myslivosti. Myslivci ruku v ruce se zemědělci měli vztah k půdě a přírodě, zvěř chovali, řádně o ni pečovali a posléze ji také lovili. Byly to stovky hodin dobrovolné práce a plodné spolupráce.
Československo mělo pověst mysliveckého ráje v srdci Evropy. Ročně sem přijížděly desítky loveckých skupin převážně ze západní Evropy za přebohatými výřady koroptví, bažantů a zajíců, myslivecky zvané „drobná zvěř.“

Zapomněli jste již, jak se před Vánocemi objevovaly v obchodech barevné svazky bažantů a zajíců? Zkuste dnes sehnat zajíce, leda tak mraženého z Maďarska či Argentiny.Prostředí se pro zvěř dramaticky zhoršilo.
! Během 60. let minulého století končí vlivem změn v zemědělském hospodaření koroptev polní jako myslivecky obhospodařovaný druh. Následuje bažant a v průběhu 70. a 80. let i zajíc. Ještě v polovině 70. let minulého století jsme byli v Evropě zemí s největšími stavy této zvěře.

Zemědělství se změnilo na velkovýrobu spojenou s těžkou mechanizací, chemizací a postupným scelováním pozemků. Zmizela rozptýlená zeleň v krajině. Podstatně přibývalo ploch s řepkou a kukuřicí. Prostředí se pro zvěř dramaticky zhoršilo. Zdálo se, že přežije pouze zvěř srnčí a divoká prasata, kterým se v nových podmínkách začalo vést velice dobře.

Rok 1989 a tzv. „Sametová“ přinesla do hospodaření v zemědělství další změny, bohužel pro zvěř a přírodu opět negativní. Ještě větší koncentraci převážně řepky na biopaliva (nejvíce v Evropě?) a dalších plodin na nedozírných lánech tak, aby bylo možno využít mechanizaci. A ptáte se, co zvěř ? Ta drobná jako zajíc, bažant a koroptev, to „zabalila“ a již se v krajině téměř nevyskytuje. Prase divoké se díky příznivým podmínkám (obrovské lány kukuřice a řepky) a špatnému mysliveckému hospodaření stalo oprávněně „nežádoucím“ druhem a nelze humánní cestou snížit jeho stavy.

Srnčí zvěř, ozdoba našich revírů, se pomalu, ale jistě vytrácí, a to opět díky zemědělství a provozu na komunikacích. Ztráty při zemědělských pracích jsou nepředstavitelné a mnohde již překračují biologický přírůstek. Během několika let si i v našem regionu budeme o srnčím pouze vyprávět tak, jak je tomu již např. v Českém ráji. Nelze vinit zaměstnance moderních velkostatků, ani drobné zemědělce. Používaná mechanizace nezná slitování, velké pojezdové rychlosti, obrovský záběr, atd. Ale přece…Ti slušnější s sebou vozí kladívko a srnčímu a ostatní poraněné zvěři humánně ukončí trápení. 

Aport

Docela smutné, že?„Na zvěř dotace nejsou, kašlem na to a navíc bioplynové stanici maso nevadí,“ slýcháme z úst těch otrlejších.A tak se nám ten vztah mezi myslivci a zemědělci pokazil. Myslivci se bojí apelovat na zemědělce o snížení ztrát na zvěři (pokud je ještě na jaké) a zemědělci využívají škody způsobené divočáky jako rukojmí proti myslivcům.

Zákony chráníme krkavce, úspěšně zazvěřujeme rysem a vlkem, i medvěd se už najde. Koroptev, bažant, zajíc a v krátké době i srnčí však přestanou být předmětem mysliveckého hospodaření.

Už dlouho nejsme vyhledávaným mysliveckým rájem v srdci Evropy. Stávající stav není lákavým ani pro mladou generaci.Není moc co nabídnout a jak potenciální zájemce zaujmout a motivovat. Česká myslivost asi končí, přežila se a tiše odchází na smetiště dějin. Většina populace si může říci, že se zas tak nic hrozného neděje.

Proč bychom měli dát na nějaké nářky přiopilých osob s flintama, které jsou schopné střílet po všem, co se hne. Současný pohled na myslivce!? 

Bohužel už hodně dlouho však nejde jen o zvěř. Z naší zemědělské krajiny urychleně mizí ptactvo, hmyz, motýli a asi nebudou mít velký zájem se vrátit. A také, selský rozume, div se, prý nás opouští půda a voda. A snad že by půda měla být živým organismem? Nechce se mi věřit, že by si kapři vypouštěli vlastní rybník.Tohle není z mé hlavy, to se píše na webu a to je bible 21. století! Také tam stojí, že máme stovky bioplynových stanic, které za peníze daňových poplatníků polykají siláž radostněji než stádo býků. Řekl mi jeden úředník z Ministerstva zemědělství, že je to velký byznys a díky tomu máme levné a kvalitní potraviny a hlavně provozovatelé bioplynek mají jistý příjem.

Věř, kdo chceš. Mně kdysi na zemědělských a lesnických školách učili, že zvěř, rozptýlená zeleň a další ta „neprodejná žoužel v krajině,“ je ukazatelem její kvality a zárukou zachování pro další pokolení. Ale to už asi neplatí stejně jako není červen měsícem myslivosti. A nikomu to nevadí.

Jindřich Husák

Uvnitř kukuřice, je mladá zaječí zvěř snadným úlovkem pro přemnoženou černou zvěř a lišky. Zajíc, Příroda a myslivost, Instinkty a pudy, Myslivci a konfliktní situace, Názory myslivců

Zajíc je teritoriální

Při současném neekologickém trendu zemědělské výroby můžeme hovořit o tom, jak vůbec zaječí zvěř v přírodě alespoň udržet...

 Myslivci svou vlastní činností nejsou schopni v plné míře nahradit pro zajíce nedostatečné životní podmínky, protože biologické zákony, stanovující životní podmínky, jsou jednou dané a není možno je měnit.

Je nutno si uvědomit, že zajíc, zvláště pohlavně dospělý, je vysoce teritoriální zvíře a z tohoto svého prostoru, teritoria, prakticky nikdy nevychází. Navíc, podobně jako králík, vytvářejí se na určitém území jakési kolonie, uzavřené celky, tvořené jedinci žijícími uvnitř této kolonie. Zajíc své teritorium není schopen opustit ani v případě, že v důsledku posklizňových prací zde nenachází téměř žádnou vhodnou potravu.

Na nekrytých plochách, hlavně po sklizni, se mladí zajíčci nedokážou dostatečně schovávat a jsou snadným terčem lovu nejen pro šelmy, ale hlavně pro dravce (výrazně se zde negativně projevuje moták pochop) a také krkavce a i výry, jejichž stavy stoupají a často loví i v polních oblastech.

Uvnitř krytin, hlavně kukuřice, je mladá zaječí zvěř snadným úlovkem pro přemnoženou černou zvěř a lišky. 

Plochy oseté řepkou jsou pro zajíce velmi nevhodné, zajíc v nich prakticky není schopen přežívat a rozmnožovat se, protože v nich nenachází možnost vhodné potravy.

Myslivci tu byli mnohem dříve než ochránci přírody a už tehdy bylo jedním z hlavních poslání myslivosti zvěř a přírodu chránit. Myslivci a konfliktní situace, Názory myslivců, Příroda a lidé.

Srneček na louce

Vždy, když zveřejním na FCB stránkách nějaký příspěvek o ulovení zvěře, hned se najdou lidé, kteří to umí kritizovat a strašně je to pohoršuje, že to nevinné zvíře ulovím. 

Budiž, nejsme všichni stejní a každý má právo na svůj názor. Ale, prosím vás, nenadávejte a nešpiňte kvůli tomu myslivce, když o nich nic nevíte, anebo víte jen to, čím vás krmí bulváry a média, kterým se jedná většinou jen o publicitu a zviditelnění svého plátku či televizní stanice. Neštítí se proto publikovat často polopravdy a nesmysly. Když jsem uveřejnil článek o naší lišce Míně, spousty z vás napsalo, že jsem jediný dobrý myslivec, kterého znáte.

 Jenže tak to není, těch dobrých a slušných myslivců je totiž převážná většina. Jen je neznáte, a přesto se s nimi možná denně setkáváte. Myslíte, že ne? Tak si představte, že myslivost je koníček a že ho vykonávají zedníci, kteří vám třeba zrovna opraví dům, autobusáci, kteří vás třeba denně vozí do práce, policisté, kteří vás pomáhají chránit před zlem, herci, kteří vás baví v televizi, lesáci, kteří vám dodávají dřevo na topení, učitelky, které se vám starají o děti, sportovci, kterým fandíte a doktoři, kteří vám také mohou třeba jednou zachránit život. 

A řekli byste doktorovi, který vám zachrání život, a vy se dozvíte, že je myslivec, ty hnusnej vrahu zvířat? Prostě myslivost vykonávají lidé ze spousty oborů a povolání. Jejich děti se učí a kamarádí s vašimi dětmi. Tak proč se chováte často tak pokrytecky, vadí vám, když se uloví zvíře, ale přesto denně každý z vás využívá produkty z dalších zvířat. Jsou snad tato zvířata něco jiného než zvěř ve volnosti? Ano jsou, jsou to zajatci nás lidí, bez nichž by se nám žilo mnohem hůře a přitom se jim v našem područí žije často tak zle, až to mrazí, ale to nechcete vidět. 

A nechcete se o tom bavit, protože kdybyste byli tak milující, tak strašně čestní, budete muset vyházet polovičku vašich šatníků, tři čtvrtě mrazáků a spíží, budete muset vyházet krémy a šminky, budete muset přestat krmit své kočičí a psí mazlíčky. Koukněte se kolem sebe, koukněte se do sebe a koukněte se za sebe až do hloubi vašeho bytí, které by nebylo, nebýt zvířat. 

Vadí vám lov zvěře, ale nevadí vám, že zvěři denně zabíráte její životní prostředí vašimi zahradami, supermarkety, golfovými hřišti, pastvinami a ohradami, dálnicemi a vším tím, co děláte pro své potřeby a pro sebe. Ano, pro sebe, slyšíte, jak zní to slůvko pro sebe!? Je mi proto často smutno z toho, že nechápete, že podstata myslivosti a regulovaného lovu není v tom zvěř vybít, ale hlavně ochraňovat ji a udržovat její stavy v takových mezích, aby se mohla nadále rozmnožovat a hlavně stále žít dlouhodobě a po staletí v naší přírodě. 

Myslivci tu byli mnohem dříve než ochránci přírody a už tehdy bylo jedním z hlavních poslání myslivosti zvěř a přírodu chránit. Ale to vy taky nevíte, neslyšíte, nevidíte a hlavně to nechcete chápat. A říkám si mnohokrát, zda má vůbec cenu to vysvětlovat, když mnozí znáte přírodu jen z monitorů počítačů a televizí, a když se do ní dostanete, tak jste v jiném neznámém světě.

 My myslivci se proti těm polosvatým rádoby ochráncům, kteří vám zprostředkovaně s těmi pravdomluvnými médii denně vymývají mozky, v přírodě pohybujeme mnohem a mnohem více, někteří z nás denně, známe její zákonitosti, známe zvyky a život zvěře a máme tu neustálou trpělivost přírodu a zvěř ochraňovat, abyste ji i vy mohli vídat, abyste se mohli cítit šťastně, když se do přírody dostanete a uvidíte nějakou zvěř. A abyste nám mohli nadávat a spílat, když zvěř ulovíme. A vím moc dobře, že v každé společnosti, ať už jsou to myslivci, rybáři, sportovci, koňáci, pejskaři, ochránci přírody, motorkáři a jiná další lidská uskupení, se vždy našli, vždy jsou a vždy se najdou lidé zlí, zákeřní, pomlouvační a závistiví. Nic s tím nenaděláme, ale můžeme se snažit jimi nebýt. Přemýšlejte o tom! 

Jmenuji se Petr SLABA a jsem myslivec

Divočák, Honili myslivci, Humor o myslivosti, Myslivci a konfliktní situace. Nemohu střílet mimo svoji honitbu. To by mi musel někdo dát zvláštní výjimku. Jinak to nepůjde.

Divočák v bazénu

„Mami, tati, vstávejte. V bazénu je prasátko.“

Těmito neuvěřitelnými slovy to vlastně všechno začalo. Malý klučina cloumal otcovým palcem u nohy vyčuhujícím zpod pokrývky a zároveň se snažil probudit i svou mámu. Zprvu oba rodiče nechápali, co se děje. Viděl snad Petřík něco takového v ranním vysílání pro děti? Nebo má jenom bujnou fantazii?

Rozespale svou ratolest požádali, aby svá slova zopakoval. Ani nemusel. Divočák se totiž ozval sám a bylo ho pořádně slyšet.
„Dobrý den, prosím vás, v bazénu nám pobíhá divočák a nemůže se dostat ven. Mohli byste přijet?“
Byla sobota osm ráno, když hlava rodiny zavolala na policii. Za půl hodiny přijeli dva strážníci. Seznámili se s daným problémem, řádně podumali, načež se oba bezmocně podrbali na čele. S něčím takovým se ještě nikdy nesetkali a moc si s tím nevěděli rady. Mají snad vlézt dovnitř a utkat se s kňourem tváří v tvář? Nebo ho rovnou zastřelit? Ostatně, ani jejich přímý nadřízený jim přes vysílačku neporadil, že se prý někde optá.

„Máme vyčkat pokynů velitele. Buďte trpěliví.“
Menší, asi padesátikilový, divočák byl s narůstajícím časem stále nervóznější. Zuřivě pobíhal po dně vypuštěného bazénu a ryjem útočil na plastové stěny, přičemž vydával vzteklé nasupené zvuky. Není divu, že nikdo z přítomných neměl odvahu hrát si na Bivoje. A pak konečně přišel vysílačkou pokyn, který strážníci tlumočili nešťastné rodince...

„Jen tak zastřelit ho nemůžeme. Máme se tedy obrátit na hasiče, případně na veterináře.“
Požárníci sice přijeli v plné zbroji, ale rovněž nevěděli, co si mají počít. Přece toho nebohého štětináče neutopí v proudu studené vody? Nakonec se vytasili s nápadem chytit ho do sítě. Akce však skončila fiaskem. Prostor bazénu byl příliš velký, divočák maximálně bojovný i nečekaně mrštný a síť zoufale malá i vetchá. Rychle se jim potrhala.

„Co se dá dělat. Musíme zavolat veterináře. Kdo jiný by měl zasáhnout, když ne oni?“
A tak přijeli zvířecí doktoři. Jenže ouha, nepřivezli s sebou pušku na uspávací šipky, neboť ji prý momentálně nemají. Měli pouze ústní foukačku, ale s tou si na kňoura nepřišli. Blížilo se poledne a na zahradě domu to vypadalo jako na nějaké předvolební manifestaci. Naštvaná rodinka, zvědaví sousedé, veterináři, strážníci, hasiči... A na cestě specialisté ze záchranné stanice živočichů. Ale ani ti nepomohli.
„To je nedorozumění. My zasahujeme u poraněných zvířat. A tomu praseti nic není. Je pouze vystresované z vás všech. Nemůžeme ho jen tak utratit.“
Sebrali se a odjeli pryč. Vzápětí si někdo z přítomných vzpomněl, že v blízké vesnici bydlí myslivec. Hned pro něj vyrazili autem a za chvíli ho přivezli. Vzal si s sebou brokovnici a možná byl i plný odhodlání pomoci, ovšem pak se mu to rozleželo v hlavě a vyvstal další problém.
„Víte, já vlastně nemohu střílet mimo svoji honitbu. To by mi musel někdo dát zvláštní výjimku. Jinak to nepůjde.“

A tak se narychlo sháněl vedoucí místního mysliveckého sdružení. Ten nebyl doma, ale našli ho u piva v hospodě. Jenže také on si netroufal rozlousknout tuto „prekérní“ záležitost a alibisticky se odvolával na starostu obecního úřadu. Když on řekne ano, potom tedy dá k odstřelu souhlas.
„No dobře hoši, střelte ho! A pokud se po mně budou vozit ochranáři a bude z toho malér, tak si sežeňte nového starostu.“

Skoro se už stmívalo, když padl jeden přesný výstřel. Divočák zůstal v ohni, všichni se spokojeně rozešli do svých domovů a rodinka si mohla po dlouhém martyriu zhluboka oddychnout. Jen ten malý klučina to oplakal. Na prasátko si již zvykl a chtěl se o něj starat. Dokonce by na léto obětoval i svůj tolik oblíbený bazén.

Eduard Svítivý a Petr Slaba

MYSLIVEC A LOV ZVĚŘE. Myslivec jako vrah zvěře? Zabíjení zvířat za účelem konzumace není obecně v módě, ale trnem v oku jsou především myslivci.

...někdo ji musí ulovit, ukončit život
 srnce či jelena, divočáka

Na jídelníčcích velkolepých párty či dokonce na vládních akcí se objevují mufloní medailónky, jelení soté, zajíc na smetaně, bažantí polévka, kančí guláš či pečená kachna.

Samozřejmě patřičně nazvané a připravené! Jedná se o kvalitní maso ze zvěře, pokud je vše podle zákonů, nejen řádně ulovené, ale i registrované a samozřejmě kontrolované. Na druhé straně je tu pak nutnost tuto poptávku pokrýt lovem. Je tu ale jeden háček. 

Než se zvěřina dostane na prostřenou tabuli, někdo ji musí ulovit, ukončit život srnce či jelena, divočáka či muflona, nebo zajíce či bažanta. Tím někdo je v případě pravé zvěřiny (tedy zvěřiny ulovené v přírodě, kde má zvěř přirozenou a pestrou potravu, což zřejmě farmové chovy ani při těch nejlepších granulích a krmných směsích nenahradí) v lepším případě myslivec. 

Myslivec je ten, který smrtící ranou ukončí život zvířete, ale i ten, který umožní chutný gastronomický zážitek společnosti. Myslivec většinou ani konzumenty na konci této řady nezná, stejně jako konzument nezná onoho lovce. Dojde-li však ke kritice, ta bude padat na hlavu myslivce, konzument je vlastně nevinný, neboť on přece nestřílel a nezabíjel. Tak to v naší společnosti funguje už delší dobu. 

Smrtící mašinérii porážek jsme uzavřeli za zdi jatek a maso už pak jako každé další zboží lákavě nabízíme ve výkladních skříních. Někteří z nás ale tuší, co se v těchto masokombinátech odehrává a tak vepřové či hovězí maso nekonzumují. Když už nějaké to maso musí mít, tak drůbeží. Jenže! I tomu božímu kuřeti musí někdo ukončit jeho dnes již počítačem řízený život. Takže zase nějaký ten smrtící kombinát. V těchto případech ale viníka nehledáme, maso, ať již červené nebo bílé, prostě do lidské potravy patří a řezníka nelze označit za vraha. Dělá přece svoji práci, za což mu i platíme. 

To ale neplatí u myslivce. On přece zabíjet nemusí a za to, že zvěř usmrtí dokonce platí. Nemá cenu probírat, jak a kolik. Nedávno jsem četl zajímavou teorii. Podle ní je konzumace masa oprávněn pouze ten, kdo dokáže to či ono zvíře zabít a připravit. Když se nad tím zamyslíte, má to svoji logiku a také historii. 

Na začátku měl maso skutečně jen ten, kdo dokázal maso ulovit. Lov a zabíjení zvířat se stalo součástí lidského života, později se přidal i chov zvířat. Přiznejme si, že v mnoha případech opět pro potřebu získat maso. Smrt zvířat se stala nezbytnou součástí lidského života. Babička sice oplakala svého psíka, ale s klidem usekla kuří hlavu, protože přijeli mladí z města a není nad slepičí polévku. 

Ve městě už vám ale babička slepici nezabije, raději vezme vnoučata do "Mekáče" a tam jim zaplatí maso i s anonymním řezníkem. Dítka dostanou i plastovou hračku a už vůbec je nenapadne, že ono kouzelně zabalené maso je výsledkem usmrcení kuřátka či kravičky. Třeba té fialové krávy, jak je namalovaná na čokoládě, nebo toho zpívající kuřátka z kresleného seriálu. Zabíjení zvířat za účelem konzumace není obecně v módě, ale trnem v oku jsou především myslivci. Myslivci se stále ještě těmto tlakům nedokáží bránit, přestože obdobných případů najdeme v zájmových aktivitách člověka celou řadu. Nebudeme si přece nalhávat, že chov domácích králíků je jen o výstavách, a že všichni rybáři své úlovky vracejí do vody ve smyslu hesla "Chyť a pusť!". Každý asi uzná, že obdobná strategie v případě myslivců je nesmyslná, stejně jako heslo "Střel a pusť!" 

Ve snaze bránit se stále opakujícím útokům na adresu myslivců jako vrahů se tedy o střílení zvěře nejraději vůbec nemluví a lov je uváděn jako to poslední, co myslivec při své činnosti vykonává.
Půjdeme-li touto klamnou cestou dál, skutečně se dočkáme situace uvedené v názvu tohoto fejetonu. Otázkou ale je, zda maso dodané z farmových chovů je opravdu zvěřinou a zda k té opravdové zvěřině nepatří lov a tedy i myslivec? V historii to tak bývalo, stejně jako fakt, že člověk je považován za všežravce a maso v jeho jídelníčku hraje podstatnou roli. 

Vojtěch Fatka 

NÁŘEK SRNČÁTEK. Kdo neslyšel srnčí nářek a nemusel ho ukončit ten to nikdy nepochopí I přes velkou snahu a úsilí jsme na louce přišli o jedno sotva třídenní srnče ze dvojčat, které tam srna měla. Srnče, Srnčí zvěř, Stalo se.

Nářek srnčátek

Srnče před senosečí čeká na matku v úkrytu

Dnešní den u nás probíhala senoseč na zhruba dvaceti hektarech/ ještě nás jich čeká asi sto/. Soukromý zemědělec nám dal včas vědět, abychom mohl...i udělat co možná nejlepší opatření na záchranu mláďat zvěře a tak jsme včera v podvečer celou lokalitu prošli s kolegy myslivci a dobrovolníky, kteří dorazili z Mělníka a z okolí Dubé. Umístili jsme akustické plašiče a udělali jsme vše co šlo, aby si srny odvedly svá mláďata do krytu lesa. Ráno jsme se s Martinem, zemědělcem, který louky obhospodařuje domluvili kde začne sekat a jak budeme postupovat, aby došlo k co nejmenším ztrátám. Vyzval jsem ještě po fc lidi z řad dobrovolníků, aby nám přišli pomoci. Ráno dorazili jen myslivci členové našeho spolku všichni již důchodového věku. I přes naší velkou snahu a úsilí jsme na první menší louce přišli o jedno sotva třídenní srnče ze dvojčat, které tam srna měla. Druhé, které leželo na jiném místě se mi naštěstí podařilo najít a vynést do bezpečí. Na druhé louce jsme den předtím jedno malé srnče lokalizovali a to se nám i dnes podařilo s kolegy najít.

V dopoledním úmorném vedru jsme prošli kolem dvanácti hektarů a pak už chlapi opravdu všichni důchodového věku nemohli. Takže odpoledne jsem na zbytek luk jel už sám se synem Zdendou. Naštěstí další část luk byla pečlivě projitá již den před tím a tak vše vypadalo již dobře….když jsme se Zdendou procházeli pásem kopretin uslyšel jsem z dáli kde jel traktor a dosekával již jen takový malý kus předchozí části louky, srnčí zoufalé pískání….proč sakra já, proč zrovna já musím vždy být u téhle situace, blesklo mi krutě hlavou. Utíkali jsme tam a viděli srnu jak zoufale pobíhá kolem naříkajícího srnčete, které se už nemohlo na své useknuté běhy postavit, hrozný zážitek, hrozný a ještě jednou hrozný a hrozný co musím i následně udělat, Zdenda rychle hledá společně s traktoristou, kterého jsme zastavili ve zbytku neposekané trávy jestli tam není druhé, já mezitím musím odehnat srnu, která kolem mláděte pobíhá a potom rychle doběhnout k tomu naříkajícímu mrňouskovi, pokleknout a co nejrychleji mu nožem ukončit trápení….

Kdo neslyšel srnčí nářek a nemusel ho ukončit ten to nikdy nepochopí a nikdy nepochopí co to dělá se mnou tam uvnitř.

Jsem myslivec zvěř i lovím, mnozí lidé mě za to odsuzují, dokonce mě i mé kolegy pomlouvají, kvůli aktivitě při záchraně mláďat častokrát to opravdu zamrzí a bolí, ale tohle bych nikdy nepřál ani těm co tak mluví, to aby každý rok museli zažít to samé co zažívám o senosečích já, nikdy nebudu vůči tomu imunní, nikdy se nebudu stydět za slzy a bolest jakou při tom cítím a vždy se budu snažit, dokud budu mít síly, dělat vše pro to, abych takovýchto zážitků měl co nejmíň…..přišli jsme dnes o dvě srnčata, dvě jsme zachránili a vynesli, další si srny odvedli do bezpečí po včerejším zneklidňování, ještě v sedm hodin jsme ze Zdendou a naším nejstrarším členem Pepou v dešti , umisťovali akustické plašiče na další louku, která se má zítra sekat….byl jsem celý den na loukách a snažil se pomoci, pomoci těm kteří se nemohou bránit. Pomoci proto, aby o senosečích nebyl slyšet už nářek srnčátek.

Děkuji moc zemědělci Martinovi, že včas dává vědět a umíme spolu mít společnou řeč, děkuji všem myslivcům, dobrovolníkům , kteří při dnešní senoseči i včerejší prevenci pomáhali a třebas dnes další smutný zážitek tak věřím, že to bude jen lepší a věřím, že jsme naší mysliveckou kampaní otevřeli tisícům lidem oči.

Jmenuji se Petr Slaba a jsem myslivec

#Srnče, Srnčí zvěř, Stalo se, Záchranná stanice, Myslivci a konfliktní situace, Honili myslivci, Lovecký pes, 

NA NAHÁŇCE. Co se stalo při lovu černé zvěře. #Naháňky, Černá zvěř, Lovy černé zvěře, Myslivci a konfliktní situace, Kňour útočí, Fotografie z myslivosti, Názory myslivců

Prase divoké

Již po léta jezdím každoročně na hony také do nedalekého Mysliveckého sdružení, a to nejen pro trvale dobrý výřad drobné zvěře a divočáků, ale především pro velmi příjemnou kamarádskou atmosféru během celého průběhu honu, přitom však disciplínu a pořádek během všech lečí, včetně dodržování mysliveckých tradic.

Tedy vše tak, jak by mělo na správném honu být. Ranní nástup i večerní slavnostní výřad po zapálení ohňů doprovází troubení mysliveckých hlaholů. To vše probíhá v prostranství před doslova reprezentační mysliveckou chatou, kterou si před léty postavili členové tamního MS. V příjemném prostředí chaty končí každý hon poslední lečí při dobrém občerstvení a bohaté tombole. Přitom nikdy žádné hádky nebo výtržnosti, o kterých se občas píše v tisku nebo se i objeví v televizi v podobě filmového zpracování. Protože myslivecké sdružení provozuje také vlastní bažantnici (ze které mj. zásobuje bažantími kuřaty případné zájemce z některých honiteb MS v okrese Šumperk), navíc má v honitbě také dva rybníky vhodné pro chov divokých kachen a v lesích trvale dobrý stav černé zvěře, pořádá od počátku listopadu několik honů na drobnou a černou zvěř. 

Vlastní hon probíhá většinou tak, že v dopoledních lečích se loví v bažantnici kohout i slepice, v ostatních lečích bažant kohout, kachna, zajíc a škodná. Po obědě (většinou v myslivecké chatě) se odchází do lesů, kde se v každé leči loví zajíc, liška a především zvěř černá. Na výřadech bývá při prvních honech do 100 ks drobné zvěře, selat a lončáků jak kdy, většinou tak tři až deset kusů (někdy i více). Před asi deseti lety jsem si při polední přestávce jako vždy doplnil většinou již vyprázdněný nábojový pás větším brokem (4 mm na zajíce a 4,5 mm na lišku) a čtyřmi náboji s jednotnou střelou na divočáky. Tento počet mi byl doposud vždy dostačující. Toho dne jsem měl štěstí. Ve druhé leči jsem ulovil jednou ranou slabšího lončáka. Ve třetí leči šla na mne bachyně se selaty. Jedno se mi podařilo ulovit také jednou ranou, na další jsem vypálil dva poslední náboje. Po druhé ráně sele padlo, jelikož na něj střílel také můj soused, volal jsem na něj, že je určitě jeho. Spokojen s dosavadním průběhem lovu jsem byl také rád, že mi kulové náboje vyšly "tak akorát".

 Při výloži po této leči se hospodář Jirka radil se svými "průzkumníky" a zkušenými závodčími Čestmírem a Lubošem. Výsledkem porady bylo rozhodnutí, že se obstaví a protáhne ještě jedna leč, ve které měli být také divočáci. Při přesunu k této leči jsem se jen tak mimochodem zmínil při řeči s jedním místním myslivcem, že již nemám žádné S-bally apod., ale že nevadí, neboť na mne již stejně žádní "divoši" nepřijdou. Ten se ohradil, "že člověk nikdy neví, a co kdyby.", tak jsem si od něj vypůjčil alespoň dva nabízené kulové náboje. Tiše obstoupená hustá seč se "protláčela" odshora po svahu dolů k lesní cestě. Moje stanoviště bylo v horní části mezi sečí a "laťákem". Když hospodář spolu s honci a svými špringršpaněly včetně nezbytného foxteriéra Žerika dotláčeli spodní část leče, ozval se štěkot psů a krátce nato padaly první výstřely.
Bylo zřejmé, že vytlačili divočáky. Můj klid a přesvědčení o tom, že nahoru až ke mně již nic nepůjde, pojednou přerušilo neznatelné prasknutí v houštině. Připravil jsem zbraň a vtom na okraj seče přišla srna se srnčetem. Okamžik jsme na sebe hleděli bez pohnutí, načež oba kusy odběhly do laťáku. Hned nato za nimi vyběhli poměrně zvolna dva lončáci. Na jednoho jsem rychle zamířil a v přehlednějším místě mezi stromy vypálil.

Černá zvěř - divočák

Ránu značil trhnutím a jako by pozastavením, po rozběhnutí se mi podařilo znovu zamířit a vystřelit. Po této ráně se lončák doslova překulil a zůstal ležet. Nastal klid a pro mne okamžiky příjemného vzrušení. Měl jsem zato, že divočák je zhaslý. Pro jistotu jsem raději ještě chvíli počkal, nabil alespoň jeden brokový náboj 4,5 mm a šel si prohlédnout a vyvrhnout uloveného divočáka. Se zbraní v ruce jsem opatrně obcházel hustěji zarostlý smrk, abych lépe viděl, kde a jak leží.

Když jsem obešel smrk, tak mne spatřil a okamžitě prudce vyrazil proti mně. Nezbylo mi nic jiného, než rychle zamířit a vypálit. To se mi naštěstí podařilo, divočák po ráně na hlavu ze vzdálenosti asi 10 až 15 metrů zůstal ležet, tentokrát již "natrvalo". Konečně jsem si mohl oddechnout, i když mne ještě hodnou chvíli provázelo vzrušení z toho všeho, co se událo. Vždyť kdyby nebylo té poslední dobré rány, jistě bych se nevyhnul bolestivému požďuchání a pokousání od smrtelně zraněného divočáka, který by statečně bojoval o svůj život. Vzdal jsem mu poslední poctu a přitom jen tak letmo pomyslel na to, jak by vše skončilo, kdybych se netrefil. Měl jsem přece nabitou pouze jednu hlaveň! Při vyvrhování jsem zjistil, že první rána šla za komoru, tedy "na měkko" a ta druhá mu přestřelila levý přední běh. Po té se tedy "překulil" a zůstal ležet do té doby, než jsem jej svým příchodem vyrušil. Smrtelná pro něj byla vlastně až ta třetí, broková. 

Mysliveckému hospodáři jsem pověděl co se mi přihodilo a proč jsem střílel broky. To aby také předem věděli, až při stahování deky přijdou na spoustu broků v jeho hlavě. Od té doby již na tento hon beru vždy 8 ks nábojů s jednotnou střelou, i když vím, že je již asi nikdy nebudu potřebovat. Před dosledem postřeleného kusu nebo i příchodem ke zhaslému kusu mám vždy nabité obě hlavně, a to jak u brokovnice, tak u kulobroku.

Jakmile spatřím zalehnutý kus, pozorně zjišťuji, jak leží. Jestli na boku, pak opatrně přicházím a sleduji, zda se opravdu již nehýbe. Není-li divočák zhaslý a při tom je i smrtelně zraněný, většinou leží na břichu opřený o přední běhy připravený k obrannému útoku. V takovém případě bez váhání dostřeluji na krk, hlavu nebo jiné vhodné místo. V opačném případě, pokud bych to včas nestihl, tak divočák buď uteče a další dosled tím může být velmi zkomplikován, nebo napadne lovce, zvláště, nemá-li s sebou při dosledu loveckého psa. Toto platí jak při individuálním lovu, tak při lovech společných.

Ing.Vojtěch Poles

Ze smrčí se nečekaně vyřítil tří až čtyřletý kňour. Bylo slyšet jen lámání, pak křik a halas lidí. Zmatek ukončila jediná rána z pušky. Zůstává dodnes záhadou, proč divočák zaútočil.

Dospělý kňour

Naháňka v honitbě

nedaleko Choratic se chýlila ke konci. Začala závěrečná leč a všichni se těšili na bohatý výřad. Myslivci už ulovili bezmála dvacet kusů černé zvěře. Honci procházeli porostem, na předstupu se vzápětí rozlehlo několik výstřelů. Od vzrostlé smrčiny, která lemovala nevelkou paseku nad mým stanovištěm, dolehlo lámání, pak křik a halas lidí. Zmatek ukončila jediná rána z pušky.

Drama, které se odehrálo, svědci viděli každý po svém, ale na základních faktech se shodovali všichni. Ze smrčí se nečekaně vyřítil tří až čtyřletý kňour. Jak se později ukázalo, nebyl zraněný, přesto okamžitě napadl nejbližšího střelce.

Václav nestačil vystřelit, ani uskočit. Pocítil náraz a než upadl i bolest v lýtku. Divočák se však otočil a ocitl se přímo nad ním. Václav, je zkušený myslivec, se ho snažil odkopnout, ale kňour útočil dál. Začalo jít opravdu do tuhého, když vtom přiskočil myslivecký hospodář a chladnokrevně, jedinou ranou na krk kance, útok odvrátil.

Pavel mířil přesně. Všichni jsme jej obdivovali za rozvahu i za bleskovou reakci. Nepodlehnout zmatku, použít zbraň v situaci, kdy se pod kňourem zmítá napadený kamarád, není jen tak. Při nejlepší snaze by se mohlo stát, že by nechtěně zasáhl i myslivcovu paži, nohu, a nedej bože, trup… Václav měl párákem rozseknuté lýtko, zela v něm čtyřcentimetrová dosti hluboká rána.

Zůstává dodnes záhadou, proč divočák zaútočil. Nebyl postřelený, neštvali ho psi, mohl bez zábran odběhnout a ztratit se v houštinách. V čem je možná příčina? V hustém porostu nejspíš došlo k překročení únikové vzdálenosti, a proto kňour namísto ústupu volil atak.

Někdo může namítnout, že na honce a rozestavěné střelce toho dne kňour třeba nenarazil poprvé, ustupoval možná i několikrát, byl pronásledovaný, dostal se do stresu a ten vedl k agresivitě.

Jak už to s volně žijícími zvířaty bývá, s univerzálním vysvětlením vystačíme málokdy. Svědčí o tom případ, který se odehrál nedaleko Kouřimi, při zahájení lovecké sezóny, hned v první leči naháňky. Vedení Honebního společenstva Ostrák ji naplánovalo podél protáhlého koryta potoka, který lemuje jabloňové sady. Honcům a střelcům zbývala závěrečná stovka metrů, když se ze svahu rozlehl křik a pak výstřely, které šly rychle za sebou.

Vše se vyjasnilo po skončení leče. Z hustého křoví se vylomil mladý kňour. Prorážel řadu a zamířil přímo na jednoho střelce. Když jej těsně míjel, jen trhnul hlavou. Muž vykřikl a skácel se. Teprve pak se okolní myslivci vzpamatovali, divočáka však nikdo nezasáhl, přesadil rychle pole a zmizel za blízkým horizontem.

Napadeného uchránila několikerá vrstva oblečení. Párák viditelně poznamenal bundu i kalhoty a na kůži zůstal šrám dlouhý patnáct centimetrů. Mohli jsme se jen dohadovat, jak by zranění vyhlíželo, kdyby ostří kančí zbraně proťalo kůži hned zpočátku a proniklo hlouběji do tkáně.

Arnošt Tabášek

#Kňour útočí, Černá zvěř, Černá zvěř - kňour, Lovy černé zvěře, Myslivci a konfliktní situace, Lovecké příběhy

Ne všechno co je černé a vychází po čtyřech z mlaziny a chrochtá je divočák! Do leče se nestřílí! Vystřelený projektil na nesprávný cíl už nikdy zpět nevrátíte!

.....nestřílet nikdy do leče

Ne všechno co je černé a vychází po čtyřech z mlaziny a chrochtá je divočák!

 Vážení kolegové. V minulých článcích jsem popsal praktické postřehy ohledně chování lovců na stanovištích a chování lovené zvěře v lečích při společných akcích a ani jsme se nenadáli a je tu hlavní lovecká sezona roku a s ní další společné lovy. A aby tyto akce proběhly jen v pozitivním a hlavně bezpečném duchu, dovolím si popsat několik situací, které mohly skončit tragicky, a nebo měly tragický průběh, aby si čtenář uvědomil, co všechno se může na stanovišti přihodit. Jedná se o konkrétní případy z výkonu myslivecké praxe, a proto z pochopitelných důvodů nebudu uvádět skutečná jména aktérů.

Příběh první - předvánoční naháňka

Těsně před Vánocemi bylo zapotřebí ulovit ještě několik kusů černé zvěře, a tak byli všichni myslivci často v lese a intenzivně obeznávali stopy. V odpoledních hodinách se ozval známý, že našel čerstvé stopy asi čtyř lončáků, kteří zatáhli do nízké borové mlaziny a z této nevyšli.

Rychle se shromáždilo několik lovců a předmětnou mlazinu obstoupili. Po chvíli po stopě vyrazili dva honci a téměř okamžitě se ozvalo volání - pozor divočáci nahoru! Všichni byli připraveni a najednou se před střelcem stojícím na svážnici v čele leče začala v mlazině objevovat černá silueta pomalu jdoucího divočáka - odhadem kolem 80 kg živé hmotnosti. Přesně ta kategorie zvěře, která byla očekávána!

Střelec stojící na stanovišti opatrně zalícil a odjistil zbraň. Záměrný křížek sedí přesně za lopatkou, ale pravidlo „nestřílet nikdy do leče“ mu jemně zní v hlavě a proto čeká, až divočák opustí leč, a nebude ani stín pochybnosti v letu projektilu, který by určitě opustil tělo zasaženého divočáka.

Vteřiny se vlečou a nutkavý hlásek, který říká „Střílej nebo ti uteče“ je stále silnější, ale rozum říká: „Počkej, ať se něco nestane honcům!“

Divočák pomalu popochází směrem k okraji mlaziny a v okamžiku, kdy by měl vyrazit na svážnici, se zvedá na zadní běhy a stává se z něj muž ve věku kolem 60 roků v černém kabátě s černou beranicí na hlavě, který po čtyřech lezl ve sněhu v mlazině a vybíral si zdarma stromek na Vánoce!

To, co se odehrálo v mysli lovce, jsme se okamžitě dozvěděli všichni kolem – nastalý stres se musel uvolnit, a to, co si vyslechl dotyčný zloděj vánočního stromku, si určitě pamatoval do své smrti!
Divočáci sice utekli bez rány, ale naštěstí díky tomu, že dotyčný střelec dodržel hlavní pravidlo při naháňkách „do leče nikdy nestřílet“ nedošlo k tragédii.

Příběh druhý - chtěl udělat radost střelcům

Končila poslední leč naháňky, při které sehrálo svoji roli vlhké listopadové počasí. Zvěř držela v leči a veškerá snaha honců bez psů nevedla ke kýženému výsledku a k tomu všemu se akce konala ještě v době, kdy nebylo obvyklé používání reflexních vest, a tak byli honci v lečích velmi málo zřetelní.

Prase divoké

Blížil se konec leče a dva studenti oblečeni v maskáčích a tmavých kabátech „po dědovi“ docházeli k okraji mlaziny. Po celou dobu nepadl jediný výstřel, a tak se jednomu z nich zrodil v hlavě skvělý nápad - rozhodl se, že udělá střelcům „radost“! Spustil se na všechny čtyři, popošel směrem k okraji mlaziny a několikrát velmi zdařile napodobil chrochtání černé zvěře.

Jeho výkon byl natolik vynikající, že i středně starý lovec stojící na svážnici neměl nejmenší pochybnost a zalícil na siluetu černého divočáka stojícího v mlazině. Čekal, kterým směrem se vydá a bojoval s myšlenkou, zda střílet do leče či nestřílet - vždyť to na nástupu zaznělo už tolikrát…
Když se ale divočák začal pomaloučku otáčet směrem do mlaziny a opět se ozvalo nezaměnitelné zachrochtání, rozhodl se neochudit výřad a vystřelil jednotnou střelou na siluetu odcházejícího divočáka.

Zásah seděl přesně, jen namísto zakvičení se ozval výkřik člověka. Jednotná střela zasáhla domnělého divočáka na játra a nějakým zázrakem přitom nebyla zasažena žádná významná žíla či tepna. Rychlý převoz do nemocnice znamenal záchranu života honce, který chtěl udělat myslivcům radost. Jednomu z nich ji udělal do konce života, a to jen proto, že porušil hlavní pravidlo naháněk - do leče nikdy nestřílet!


Příběh třetí – nátlačka na vysokou

Bylo zapotřebí dohnat odstřel jelení zvěře, a tak bylo rozhodnuto, že proběhne menší personální nátlačka.

Když se všichni sešli na určeném místě, bylo sděleno, že ti, kteří mají povolenku na průběrného jelena, jej při jeho výskytu mohou také ulovit. Kolega Karel měl povolenku na jelena ve druhé věkové třídě, a jelikož hnaný úsek nespadal do jeho polesí, ptal se kolegů, zda v daném úseku nevědí o lovném jelenovi této kategorie. K jeho radosti mu bylo sděleno, že by se v leči mohl nacházet jelen druhé věkové kategorie – lovný nepravidelný desaterák, který vycházel z mlaziny do bukového porostu a přitom míjel žebřík, který stál na okraji tohoto porostu. Jelen byl Karlovi přesně popsán a nic nebránilo jeho případnému ulovení.

Karel se usadil na žebříku a nátlačka začala. Při čekání si v duchu přehrával situaci, jak by se zachoval, kdyby jelen opravdu vyšel a kam by se dalo střílet.
Pojednou jej z myšlenek vyrušilo zašustění v mlazině a dále se přidal typický zvuk, který vydává těžký kus, který se prodírá smrkovou mlazinou a než se Karel nadál, uviděl v okraji mlaziny typickou siluetu středně starého jelena.

Jelen stál naostro a přes zaměřovací dalekohled se daly matně rozeznat i lodyhy a výsady. Karel s napětím počítá výsady a ke svému překvapení zjišťuje, že se k němu blíží zmiňovaný lovný jelen druhé věkové třídy a na levé mírně vychýlené lodyze má pět výsad a na pravé čtyři - nemůže být pochyb, jedná se o „jeho“ jelena!

Kňouři v zimě

Zbraň je založena o hranu žebříku a křížek sedí na začátku komory jelena. Jen ještě dva kroky a odkryje se komora a výstřel bude jistý! Vzdálenost 80 metrů není sice tak velká, ale přesto jelen stojí na okraji leče a do leče se nikdy nestřílí!

Vteřiny jsou jako minuty a jelen stále jistí a potom se vydává správným směrem - jen ještě jeden krůček a ještě jeden, teď se odkryje komora - ale místo komory je najednou vidět pruh světla, což Karlovi zmrazilo prst na spoušti.
Po dalším kroku jelena je mu jasno. Z mlaziny vychází muž v hnědém kabátě nesoucí před sebou kus dřeva, ze kterého trčí větve velmi realisticky připomínají jelení paroží. Také vzdálenost a hra světla a stínu udělaly svoje.

Nebýt dodržení mnohokrát opakované zásady, která zde již zazněla, mohlo dojít k nejhoršímu!

Karel sedí bez pohnutí na žebříku a na čele se mu perlí studený pot. Nemá sílu sestoupit na zem a bez povšimnutí nechává i dva kusy holé, které opouštějí leč chvíli po odchodu muže s kusem dřeva. Když je leč ukončena, popisuje celou událost kolegům.

Tolik neskutečných shod okolností by možná k výstřelu dokázalo strhnout nejednoho lovce. Naštěstí dva ze tří, kteří v popsaných příbězích byli s nabitou a namířenou zbraní v osudnou chvíli na kritickém místě, dokázali překonat nutkání na rychlou ránu a dodrželi základní pravidlo. Do leče se nestřílí!

Doufám že popsané události z praxe budou dostatečným poučením pro ty, kteří budou v letošní lovecké sezoně stát na stanovišti a rozmýšlet se, zda vystřelit na siluetu zvěře stojící směrem do leče, a nebo nevystřelit. Vězte, že kus černé, který díky pochybnostem necháte odejít, přijde příště znovu, ale vystřelený projektil na nesprávný cíl už nikdy zpět nevrátíte!

Do právě probíhající lovecké sezony přeji všem kolegům spoustu nevšedních loveckých zážitků a hlavně jim přeji, aby nemuseli prožít popsané situace, které se skutečně staly, a aby při chůzi na místo nástřelu nemuseli mít obavu z toho, co na něm najdou.

Jan GALUSEK ml.

#Lovecké příběhy, Společné lovy, Stalo se, Černá zvěř, Divočák, Idiots With Guns, Kritické myšlení, Myslivci a konfliktní situace, Myslivecké tradice, Názory myslivců