Zasažení a rychlé zhasnutí zvěře se používá výraz "zásah na komoru ". Je to svislá rovina probíhající po zadním okraji předního běhu. U na široko stojícího zvířete: zaměřovacím dalekohledem se táhne po předním běhu svisle nahoru a poněkud pod středem těla je třeba zastavit pohyb a vystřelit.

Puškohled a zaměřovací kříž jsou jen firemní obrázek...
ne záměrná na komoru!

Umístění zásahu - zásah na komoru

V myslivecké mluvě se za ideální cíl pro zasažení a rychlé zhasnutí zvěře používá výraz "zásah na komoru ". 

Pro tento zásah však není žádná přesná definice ve smyslu anatomického ohraničení určité části těla zvířete. Míněna je oblast lopatky včetně částí hrudníku ležící pod lopatkou. Poněkud neurčitá definice, ale v každém případě se jedná o oblast, která, pokud je zasažena projektilem vhodné ráže, umožňuje rychlé usmrcení zvěře. Požadavky ochrany zvířat a hygieny zvěřiny proto vyžadují znát přesný rozsah hrudní oblasti. 

Až doposud existovala grafická znázornění oblasti hrudníku spárkaté zvěře, která však byla založena na rekonstrukci anatomických poměrů u ulovené (tedy mrtvé) zvěře. Ve skutečnosti však plíce u žijících zvířat, naplněné vzduchem, mají jiné ohraničení než po usmrcení, což podobně platí také pro postavení bránice, která odděluje dutinu hrudní od dutiny břišní, což prokázaly rentgenologické snímky živé zvěře, držené ve fyziologických podmínkách. Cílem těchto vyšetření bylo poskytnout myslivcům názornou představu o místě zásahu, které je jak z hlediska hygieny zvěřiny, ale také z hlediska ochrany zvířat jednoznačně nejlepší. Současně bylo snahou také přesně vymezit prostor, který má být zasažený při tzv. "zásahu na komoru ". 

Dutina hrudní je uzavřena bránicí. Postavení bránice se mění podle druhu zvěře, stavu a chování zvěře, obsahu žaludku/bachoru, a dechové fáze. Vrchol bráničního oblouku, otvor pro velkou břišní vénu (foramen venae cavae caudalis), zůstává však více či méně konstantně na úrovni 7. hrudního obratle. U živých přežvýkavců a u prasete leží tedy srdce společně s osrdečníkem v oblasti 3. - 5. žebra (z celkového počtu 13 žeber - tedy v přední třetině hrudníku). Žaludek, játra a slezina leží bezprostředně na břišní straně bránice. Plíce se rozkládají na obou stranách hrudního koše, přiléhají k žebrům a směrem k dutině břišní se rozpínají různě daleko podle stupně naplnění vzduchem.

 Pokud střela proletí kusem stojícím na široko v zadní oblasti plic (např. u srnčí zvěře od středu hrudníku až po 9. mezižeberní prostor), pronikne nejprve zadním plicním lalokem, potom dopředu vydutou bránicí, játry nebo slezinou, žaludkem a konečně zadním lalokem protilehlé plíce. Přestože jsou při tomto zásahu prostřeleny oboustranné laloky plic a rána je absolutně smrtelná, označujeme tento zásah za "ránu na měkko ". 

Pokud nemá rána při zásahu na široko stojící kus poranit dutinu břišní, ale má to být čistý zásah dutiny hrudní, potom je nejzazší linií pro zamíření svislá rovina probíhající po zadním okraji předního běhu.

Chybné zamíření na muflonku

Pouze zásah před tuto linii dává většinou jistotu, že dutina břišní nebude porušena a nedojde tak k negativnímu vlivu zásahu na hygienickou kvalitu zvěřiny. Zásah do horní části hrudního koše, i když poněkud dozadu (až po 11. mezižeberní prostor) však není považovaný za "ránu na měkko". Jedná se však o typickou "dutou ránu", která, pokud nejsou zasaženy obratle, pouze zraní špičky plicních laloků.
Důsledkem takového zásahu je dlouhý a namáhavý dosled. Myslivci velikost hrudního koše často přeceňují, neboť si neuvědomují, že do hrudního koše se kupolovitě vyklenuje bránice. Ale každá rána, která leží za bránicí (tedy v dutině břišní), je z hlediska hygieny zvěřiny nežádoucí, a to i v případě, že zasažený kus neodběhl daleko a byl okamžitě vyvržen a ošetřen a následně včas umístěn do chladírny.

Zvěř jen výjimečně stojí v okamžiku zásahu přesně "na široko". Pokud je kus zasažený šikmo zepředu či zezadu, existuje velké nebezpečí, že vstřel či výstřel leží za bránicí a kromě jater či sleziny poškodí střela také trávicí trakt.

Je jasné, že v každodenní myslivecké praxi si nelze vždy vybírat pouze ideální situace. Také střela nezasáhne vždy přesně svůj cíl. Tím důležitější je přesně znát oblast, na kterou je nutné mířit. Přitom není možné se nechat ovlivňovat skutečností, že střela více či méně znehodnotí část svaloviny a kosti lopatky. V mnoha případech je současně také porušena bránice a jsou zasažena játra, slezina atd. V žádném případě by se nemělo jenom proto, aby se nepoškodila svalovina lopatky, mířit poněkud dozadu a potom při sebemenší odchylce zásahu směrem ke středu těla riskovat ránu "na měkko" se všemi nedostatky jak z pohledu ochrany zvířat proti týrání, tak také z hlediska hygieny zvěřiny. 

Místo pro ideální zásah jak z hlediska požadavků na ochranu zvířat, tak i z pohledu hygieny zvěřiny je u na široko stojícího zvířete následující: zaměřovacím dalekohledem se táhne po předním běhu svisle nahoru a poněkud pod středem těla je třeba zastavit pohyb a vystřelit.

Důsledkem takového zásahu je významné porušení srdeční báze a velkých cév, které ze srdce odcházejí či se do srdce naopak vracejí, a zvěř zůstává okamžitě "v ohni", resp. odbíhá několik málo metrů. Další předností je přitom skutečnost, že kus může být po zásahu velmi rychle vyvržený. Navíc tato cílová plocha, kterou lze doporučit jak z hlediska okamžitého usmrcení zvěře, tak také z hlediska hygienického, je u kusu srnčí zvěře, který stojí na široko, velká nejméně jako kruh o průměru 15 cm.