Lesnické vzdělání lze získat na střední lesnické škole nebo na vysoké škole. Péče o les - klikněte do obrázku co s tím? Kdo je lesník?

Péče o les ve zvětšení klikněte...do obrázku
to nepřehlédnete...a co s tím?

Lesník má na starosti péči o les

Je to vystudovaný odborník prakticky se zabývající lesem a lesním hospodářstvím. 

Lesník  je  zaměstnání

Aby se člověk stal lesníkem, musí mít lesnické vzdělání, které lze získat na střední lesnické škole či na vysoké škole, kde existuje specializovaný obor lesnictví.

Být lesníkem neznamená se jen procházet po lesích, ale obnáší to i spoustu hodin strávených v kanceláři.

V terénu (v lese) lesník organizuje, řídí a kontroluje práci na svěřeném lesnickém úseku, provádí ochrannou službu, zajišťuje správu majetku, řídí obchod se dřívím a v případě některých větších lesních majetků kontroluje i myslivecké hospodaření na svěřeném úseku, zde se tedy pojmy „lesník“ a „myslivec“ prolínají.

V kanceláři se lesník věnuje administrativě spojené se správou lesů, organizaci a řízení prací na svěřeném úseku, tedy lesní výrobě. Přiděluje práci a přebírá výsledky od svých podřízených.

Co je to synantropizace druhů zvířat? V blízkosti lidských sídel je jim lépe. A myslivec na ně nemůže a potravy poblíž lidí je dost. Lidi je už nakrmí sami a chrání je zákony....

Jen je krmte, přijdou zas a víc bachyní a hladových selat

To, že s životem člověka spojily své životy různé druhy hlodavců (myš domácí, hraboš polní, krysa, potkan), hmyzožravců (rejsci, ježci, krtek), ptáků (vrabec domácí, špaček, kos, vlaštovka, jiřička, rorýs, hrdlička zahradní, pěnkava, lejsek šedý, sova pálená, sýc obecný, rehek domácí, konipas bílý atd.) je prostě fakt, 

vnímáme již takřka automaticky jejich přítomnost ve svém blízkém okolí a většinou se nepozastavujeme nad kolísáním jejich stavů. V několika posledních letech však můžeme pozorovat „synantropizaci“ různých druhů, které dříve laici považovali za tzv. „divoké“.

Srnec obecný, muflon, prase divoké, zajíc obecný, liška obecná, jezevec lesní, kuna skalní, bažant obecný, holub hřivnáč, hrdlička divoká, straka obecná, sojka obecná, kavka obecná, drozd kvíčala, drozd zpěvný, kachna divoká, poštolka obecná, sokol stěhovavý, kalous ušatý atd.. 

Většina z těchto druhů je zařazena do zvěře, tedy druhů obhospodařovaných myslivecky. Trend „synantropizace“ tak vyvolává u mnoha myslivců vrásky. Proč?

Důvody mohou být minimálně dva. Tím, že se zvěř „přesunuje“ do tzv. nehonebních lokalit tak ztrácejí možnost její regulace či chovu. Ztráta této možnosti se týká především zvěře srnčí, mufloní, černé, lišky, kuny skalní, straky. Druhý důvod, patrně závažnější, je zjištění, že přirozené prostředí již zmíněných živočišných druhů je natolik sterilní, rušené, nebezpečné, neúživné, že v blízkosti lidských sídel je jim lépe. Pro mnoho druhů tato synantropizace znamenala určité posílení stavů, hraničící až s jejich „záchranou“. 

Takto lze hovořit o bažantu obecném, hrdličce divoké, kavce obecné, kachně divoké, poštolce obecné, sokolu stěhovavém. Naopak, u jiných druhů, jakými jsou např. prase divoké, liška obecná, kuna skalní, straka obecná je synantropizace jakýmsi startovním výstřelem k naprosto nekontrolovatelnému a neregulovatelnému nárůstu stavů a nárůstu různých konfliktů s lidskou činností. Dalším významným momentem je „synantropizace“ tzv. invazních druhů, jakými jsou norek americký, mýval severní, nutrie říční. Tyto druhy by jaksi měly být „hubeny na potkání“, jelikož do naší přírody opravdu nepatří a mohou být i příčinou naprostého vyhubení některých vzácných a především místních živočichů. Zde jsou ale zajímavé dvě skutečnosti. Nikdo zcela pregnantně neřekne, jak se tyto zvířecí druhy do naší přírody dostaly. Ono obligátní rčení že „se jedná o uprchlíky z farem“ jaksi, při explozívním nárůstu jejich stavů, může akceptovat opravdu osoba neznalá a opravdu „nezávislý“ novinář. 

Chudinky malé kdo asi střelil mámu?

Nikdo zcela pregnantně nesdělí široké veřejnosti, která tyto „novoosídlence“ radostně a bezelstně přikrmuje, chrání (neboť ve většině případů tito sídlí v bezprostřední blízkosti lidí a lidských sídel), že se jedná vlastně o nebezpečí pro naši původní přírodu. Přeorají-li divočáci stadion, golfové hřiště, sjezdovku či zahrádku, jsou „určitě nebezpečně přemnožení vinou myslivců“, ale běda, kdyby mělo dojít k regulaci odlovem! Mimochodem, takovéto naprosté odloučení od reality jsem měl možnost shlédnout v jednom francouzském dokumentu. Nutrie páchají v okolí řeky Loiry dosti závažné škody, ale regulaci stavů mají povolenou pouze „ochránci přírody“ a provádějí ji – lukem. Hrozně si totiž pochvalují, že zvířata nejsou „stresována hlukem výstřelu“, výsledkem jejich půldenního snažení ale byla jedna postřelená nutrie, která se, spolu se zalomeným šípem, ukryla v noře. 

Problémem pro místní obyvatele a potažmo pro turisty je synantropizace medvěda hnědého. Nakonec zde je příčina a důvod synantropizace více než jasná. Proč by se obtěžovali sběrem lesních plodů či lovem nějaké neduživé a mladé zvěře, když obživu jim vcelku bez problémů zajistí popelnice a kontejnery u horských chat a hotelů.

Podle posledních zpráv bylo zažádáno o mimořádný odlov 20 medvědů, povolen byl odlov 2(!) kusů… Obdobně se totiž vyvíjí i situace s příchodem tzv. „velkých šelem“ na naše území. Přítomnosti velkých šelem (medvěda, vlka, rysa) v naší přírodě opravdu fandím – ale patrně nemohou žít všude (což je patrně zbožným přáním samozvaných „ochránců přírody“). Jejich „regulační“ tlak na vysoké stavy zvěře spárkaté se patrně bude míjet účinkem s tím, pokud budou k dispozici poněkud snadnější úlovky v podobě pasoucích se ovcí, skotu, koní či domácí brav na různých obydlených samotách. Značnou rozporuplnost bych také viděl v rozšiřování rysa ostrovida na Šumavě, která je také posledním útočištěm mizející populace tetřeva hlušce. Velmi zodpovědný přístup bych také vyžadoval v managementu stavů bobra evropského, vydry říční a kormorána velkého. 

V krajině, kde existují podnikatelské subjekty v chovu ryb a pěstování dřevin vidím takový zodpovědný a racionální přístup jako více než nutný… Synantropizace…Budeme se s ní setkávat patrně i nadále, pokud se nám ovšem nepodaří zrevitalizovat naši přírodu tak, aby opět byla domovem pro všechny živočichy, kteří prostě do té přírody patří. 

Zdeněk H.

LOVECTVÍ V ANTICE #Lovecké stezky, Pernatá zvěř, Vysoká zvěř, Zajíc, Drobná zvěř, Černá zvěř, Lovy černé zvěře, Obory a zvěř, Zvěřina

Na lišky byly pořádány štvanice na koních
 se psy nebo byly lapány do sítí. 

Pro antické Řeky byl lov méně zábavou či sportem

 více školou k pěstování charakteru a fyzické zdatnosti, výchovou bojovníků. Římané viděli v lovu většinou zábavu, zážitek. Samozřejmě se lov uskutečňoval také pro obživu, k získání zvěřiny a kůží či kožešin na oděv, k zneškodnění zvěře působící škody na pozemcích či dobytku, za účelem odchytu živé zvěře z důvodu chovatelských, a ve starém Římě pak s cílem získání živé zvěře k zábavám pořádaným v amfiteátrech.

Pokud se týče provozování lovu, neexistovala nějaká zákonná ustanovení. Mohl lovit kdokoliv a kdekoliv, avšak každý majitel půdy měl právo zabránit komukoliv vstup na ni. Zvěř patřila tomu, kdo ji složil, ať na půdě vlastní nebo cizí. Etickým příkazem však bylo nepustošit pole a nezneuctívat posvátné prameny a háje. Nebyly stanoveny doby lovu a hájení, nelovilo se však ve dny sváteční. Za nejvhodnější doby k lovu se považovalo na jaře a na podzim ráno, v létě za ranního svítání a za večerního soumraku, v zimě v poledne.

    Lovu se zúčastnila převážně větší společnost lovců, často s rozsáhlým doprovodem loveckých pomocníků, honců. Řekové dávali přednost lovu pěšky, Římané lovu na koních; mezci nesli potřeby k lovu. Nepostradatelní byli lovečtí psi. K základním loveckým potřebám patřilo několik druhů lněných sítí (rozměrná či menší tenata, padací sítě, aj.), sloužících k odchytu a lapání zvěře, které byly přepravovány v kožených brašnách; k tomu potřebné pomůcky - dřevěné sošky s vidlicemi, tažná lana a také zradidla. Dále různá oka, do kterých se zvěř chytala za hlavu nebo za běh. Byly též kopány jámy.
K lovecké výzbroji patřily luk a šípy, několik druhů loveckých oštěpů, házecí dřeva, dlouhý nůž. Připomeňme ještě, že Římané také zvěř chovali; zajíce ve zděných ohradách tzv. leporariích, spárkatou zvěř v oborách, pernatce ve voliérách.

    Lovila se všechna divoce žijící zvířata; zmíníme se však jen o zvěři v našem dnešním slova smyslu.

    Zajíci byli tehdy nejrozšířenější zvěří, jejich lov byl také nejefektivnější. Zvěřina byla pokládána za pochoutku. Tehdejší lovečtí spisovatelé pojednávají o zajíci obšírně po stránce zoologické (včetně různých omylů, např. spí s otevřenými světly), podrobně popisují techniku lovu ve volném poli či v lese, v různých ročních obdobích. Zajíci byli loveni pěšími lovci nebo lovci na koních - štvanicemi pomocí psů, byli naháněni do tenat, lovci po nich vrhali házecí dřeva. Římané nerozlišovali striktně zajíce a divoké králíky; tito byli známí hlavně z tehdejší Hispánie.
    Pod pojmem vysoké zvěře zahrnovali v antice zvěř jelení a zvěř daňčí. Vyskytovala se v lesnatém terénu, šlo o velmi hojný druh zvěře. Lovila se ze sportu a také pro zvěřinu. Zoologické popisy se nevyhnuly různým pověrám (když jelen shodí paroží, tak ho skryje, aby nebylo nalezeno lidmi, má totiž léčivou moc).

Vysoká zvěř byla lovena pomocí sítí a zradidel, štvanicemi na koních se psy, proklána oštěpy, střílena šípy, také chytána za běh do ok s kláty; Římanům nebyly neznámí ani losi.

 Pod pojmem vysoké zvěře zahrnovali v antice
 zvěř jelení a zvěř daňčí.

    O lovu srnčí zvěře nejsou zvláštní zmínky u žádného spisovatele. Byla sice všude, oproti jiným druhům zvěře však ve velmi skrovném počtu. Je to pochopitelné, poněvadž byla potlačována vysokou a černou zvěří, případně pronásledována šelmami, zvláště vlky.
    Černé zvěře byly - vzhledem k rozsáhlým lesním plochám a močálovitým krajinám - bohaté stavy v celém antickém světě. Zoologická pojednání obsahují i mysliveckou latinu, tak např. zbraně rozzuřeného kance jsou tak rozžhaveny, že mohou spálit psům srst. Ostatně složení divočáka platilo vždy za bravurní výkon a antická mytologie popisuje řadu proslulých lovů. Černá zvěř byla lovena pěšími lovci či lovci na koních za pomoci psů, složena zvláštními oštěpy s klipy, naháněna do sítí nebo též chytána do ok s kláty jako zvěř vysoká.
    Z dravé srstnaté zvěře jsou popisovány lovy medvědů, vlků, lišek, pomineme-li exotická zvířata (lvy, tygry, leopardy), která byla lovena v cizích krajích. Rysi byli vzácní. Medvědi se vyskytovali v různých krajinách Řecka, v samotné Itálii a samozřejmě i v jiných končinách římské říše. Ze všech divokých a nebezpečných zvířat, která byla kdy v římském světě lovena, usmrcována nebo lapána živá (pro boje v amfiteátrech), příležitostně též krocena, byli nejznámější právě medvědi. Byli lapáni do jam a sítí, loveni oštěpy, tráveni jedem.
    Všeobecně rozšíření vlci byli svízelí pro chovatele dobytka; napadali též jelení a srnčí zvěř. Byli lapáni do jam, loveni do sítí, tráveni, stříleni šípy. Na lišky byly pořádány štvanice na koních se psy nebo byly lapány do sítí. O drobné dravé zvěři srstnaté jsme nenašli zmínky.

 Pernatá zvěř (ptáci vůbec) se vyskytovala všude ve velkém množství. Ptačí svět rozhojňovali v Řecku a v Itálii ještě tažní ptáci, vyskytující se sezonně. Z dravců byli nejznámější orli. Na četných močálech a vodních plochách nacházeli příznivá stanoviště divoké husy a kachny, volavky, jeřábi, čápi, labutě a další vodní a bahenní ptactvo.
    Bažanty znalo Řecko již v 5.-4. století př. n. l., avšak nebyli příliš rozšířeni. Byli importováni z Kolchidy (oblast jihovýchodně u Černého moře) z krajiny kolem řeky Phasis (odtud pramení také latinský název bažanta). V Římě byli bažanti chováni ve voliérách, jejich zvěřina byla předkládána jako delikatesa jen při slavnostních tabulích.
    Koroptve a křepelky byly ve starém Řecku hojné, do Itálie byly koroptve importovány. Byly zde též vykrmovány ve voliérách nebo cvičeny k bojům; sloužily také jako živá hračka pro děti.
    Hrdličky a kvíčaly byly chovány ve voliérách, po kulinářské stránce byly pokládány za zvláštní lahůdku. Běžný byl chov holubů. Všechny vzpomenuté druhy se ovšem hojně vyskytovaly ve volnosti.
    Havrani, vrány, kavky a straky se těšili přízni jakožto "mluvící ptáci".
    Tetřevi se dostali do Itálie ze severní Evropy přes Alpy; byli chováni též ve voliérách.
    Lov pernaté zvěře se těšil značné přízni. Konal se buď do různých druhů sítí (tenata, padací sítě) případně pomocí volavců nebo čižbou na vějičky s ptačím lepem a do rozličných ok. Rozšířené bylo také sokolnictví.
    Zvěř tehdejší doby byla s oblibou zobrazována ve výtvarném umění. Byla zpodobňována na reliéfech (desky, pomníky, sarkofágy), ve skulpturách, v mozaikách, ojediněle v malbách, na mincích a různých uměleckých předmětech (nádoby, vázy, šperky, aj.).


Doc. MUDr. Jaromír KOVAŘÍK, CSc.

Skupinově žijící druhy zvěře. Společná obrana teritoria (divočák, vlk). Skupinový život, Chov zvěře, Obory a zvěř, Lovecké stezky, Teritorium

Obecně se jedinci ve stádě navzájem rozlišují podle individuálního pachu, vzhledu i hlasu. Stádo, pokud je rozehnáno, jeho členové nepokračují v žádné jiné činnosti, pokud nejsou znovu pohromadě. 

Stádo zubrů

Jejich snahou je nejdříve se najít a pak se teprve zabývat čímkoliv jiným. Zraněný jedinec se obvykle dříve nebo později oddělí od tlupy. Zraněná mláďata však následují matku až do úplného konce.
Skupinově žijící druhy zvěře mají podstatně bohatší škálu a intenzivnější projevy zvukové i vizuální komunikace než druhy žijící individuálně. Další předností skupinového života je využívání schopností a znalostí nejzkušenějších jedinců ostatními příslušníky skupiny, kteří se řídí jejich chováním a reakcemi. 

Jinou předností je společný odchov mláďat u některých druhů spárkaté zvěře (např. turovití), který se může projevit dokonce i adopcí osiřelých mláďat (kamzík, divočák). Mláďata skupinově žijících druhů zvěře mohou získávat potřebné informace nejen od svých rodičů, ale i od jiných dospělých jedinců a mláďat jiných matek. 

Zvěř žijící v otevřeném (stepním) terénu s menšími krytovými možnostmi má větší sklon vytvářet společenstva než ty druhy, které se zdržují převážně v lesním prostředí (a to i v rámci téhož druhu, například u polní srnčí zvěře). Ke srocování do skupin táhne přechodně osamocené jedince snaha po ukojení sociálního pudu. Například spatření většího počtu jedinců vlastního druhu za plotem obory vyvolá u volně žijícího jedince jdoucího kolem snahu, aby se k nim dobrovolně připojil, a to i přes strach před člověkem. Na tom je založen princip záběhů a záskoků v oborním plotu, kde není využíváno jako lákadlo nabídka potravy, ale kontakt se skupinou stádně žijících jedinců téhož druhu. U zvěře žijící ve skupinách navozuje výraznou stresovou situaci a tím i zvýšenou ostražitost poranění některého jedince z tlupy (nikoliv však v případě přežvýkavců jeho zabití na místě).
U některých druhů zvěře dochází také ke společné obraně teritoria (divočák, vlk). U kolektivně žijících šelem (vlk) probíhá dělba práce nejen v péči o mláďata, ale i při lovu, kdy koordinovaně spolupracující smečka má podstatně větší naději ulovit silnou kořist, než jednotlivec. Jeden vlk prakticky není schopen ulovit větší spárkatou zvěř, zatímco pro smečku je to běžná kořist. Skupina rovněž snáze vyhledá skryté zdroje potravy než jednotlivec.
Také při přezimování pomáhá skupinový život k překonávání zhoršených podmínek. Svišti nebo ondatry zimující společně se navzájem zahřívají, při těsném semknutí a společném dýchání více jedinců v kapacitně omezené prostoře, se snáze udrží vyšší teplota prostředí. 

Skupinový život umožňuje i vzájemné ošetřování srsti (jezevec), společné vytváření zásob (ondatra) nebo zlepšování životního prostředí (stabilizace vodní hladiny hrázemi u bobra) a budování složitých staveb sloužících jako úkryt nebo k přezimování.

 
Při rozmnožování se jednotliví členové skupiny navzájem stimulují a synchronizují. Druhy zvěře žijících společensky, podstatně intenzivněji reagují na objevení se jedince stejného druhu. Mají totiž výrazněji zafixovanou schopnost rozlišovat jedince vlastního druhu než individuálně žijící zvěř. Je-li oddělen jeden člen tlupy, snaží se co nejrychleji tlupu nalézt a pokud se mu to nedaří, podléhá panice. Je-li odděleno několik jedinců (nejméně dva) téže tlupy společně, nechovají se zmateně, snaží se v klidu a beze spěchu systematicky komunikovat se zbytkem tlupy. V případě, že se jim to nepodaří, jsou schopni vytvořit samostatnou skupinu. Když se shledává rozptýlená tlupa, obzvláště často její jednotliví členové hledají pachové stopy po výměšcích žláz, moči a trusu ostatních členů skupiny. Vlci při svolávání rozptýlené smečky komunikují také na dálku zvukově prostřednictvím vytí.

Myslivost - vybrané kapitoly ze zoologie zvěře

Zvěř přebarvuje a začíná páření krahujce. Starší jedinci přechází k samotářskému způsobu života a jejich uvolněné místo v tlupě doplňují mladí samci, kteří dospěli a oddělili se od samičích stád.

Měření sil samců

Měření sil jelenů

Stádo (při menším rozsahu tlupa) se vyskytuje u všech našich přežvýkavců.Podle druhů je stádní život provozován buď celoročně, nebo jen sezónně (v zimním období). Stáda mohou být oddělená podle pohlaví (většinou za vegetace), kdy dospělí samci vytvářejí samostatné skupiny a samice s mladými (někdy včetně mladých samců) rovněž vlastní seskupení. V mimovegetační době bývají stáda složena z jedinců obou pohlaví a jsou početně rozsáhlejší.
Ve stádě jsou začleněni jak příbuzní, tak i nepříbuzní jedinci. Ve velkých stádech, vytvořených z většího počtu menších tlup, se často členové jedné tlupy drží více pohromadě a s určitým, byť nevelkým odstupem od příslušníků ostatních tlup.

Pokud jsou členové stáda rozptýleni při pastvě a zjistí nebezpečí, tak se nejdříve srotí dohromady a pak teprve se seřadí do útěkové formace. 

U přežvýkavců dochází v samčích tlupách ke každoroční obměně ve složení. Starší jedinci přechází k samotářskému způsobu života a jejich uvolněné místo v tlupě doplňují mladí samci, kteří dospěli a oddělili se od samičích stád. Seskupování zvěře do větších stád na zimu má význam především pro snazší společné nacházení zdrojů potravy. Při přesunech si příslušníci většího stáda snáze vyšlapou ve vysokém sněhu ochozy než osamocený jednotlivec. Někdy je výhodou mnohočetnosti stáda také vzdorování nepříznivé povětrnosti nebo nepřátelům. Při sněhových bouřích a vánicích se stádo spárkaté zvěře shlukuje do sevřeného útvaru, podobně se někdy chová i při útocích vlků. V zimě těsné srocování jedinců v tlupě navozuje větší uvolňování tepla na malém prostoru, takže se teplo tak snadno nerozptýlí.

Většina stádových druhů zvěře potřebuje ostatní členy stáda ve své blízkosti kvůli pocitu jistoty. Tzv. skupinový efekt, vznikající přítomností ve stádu, vyvolává u zvěře vyšší aktivitu a intenzivnější látkovou výměnu (např. chuť k žrádlu). Individuálně žijící jedinec stádového druhu se pase méně často a po kratší dobu než je-li přítomen ve stádě. Stádová zvěř se obtížně vyrovnává s izolací, neboť přitom trpí strachem z opuštěnosti. Strach z izolace se často projevuje až v období dospívání, takže mládě se s izolací vyrovná snáze než dospělý jedinec. V oblasti výskytu velkých šelem se spárkatá zvěř sdružuje jen do malých skupin, které jsou méně nápadné. Současně se chová také tiššeji, aby na sebe příliš neupozorňovala (a to dokonce i v době říje). Také v době zvýšeného výskytu komárů se stádo spárkaté zvěře má spíše snahu rozptylovat.

Může docházet i k tomu, že některé skupinově žijící druhy (bobr, ondatra, vlk) v případě setrvalého ohrožení opouštějí skupinový život a žijí individuálně. Bobři a ondatry také opouštějí nápadnější obydlí (hrady) a uchylují se do méně nápadných nor.
Zvěř žijící trvale ve skupinách, může být chována ve větší hustotě (ať již ve volné přírodě, v oboře nebo farmovým způsobem), než zvěř žijící individuálně (např. jelen snáší lépe relativně vyšší hustotu populace než srnec).

RNDr Vojtěch Škaloud

#Instinkty a pudy, Obory a zvěř, Stádo tlupa rudl, Skupinový život,

Příroda a zvěř - daněk. Dančí zvěř, Daněk, Příroda a myslivost, Les, #Lovecké stezky, Myslivecké fotografie

Příroda a zvěř - daněk

Daňčí zvěř je u nás chována také v oborách. A to již asi 500 let. Do volnosti se tato zvěř dostávala z počátku únikem z obor. V posledních desetiletích je ale daňčí zvěř vysazována do volných honiteb. V současné době produkují daňci v našich oborách velmi silné trofeje, které přesahují bodové hodnoty 200 bodů CIC. Daňci ve volných honitbách tak vysokých bodových hodnot nedosahují. Je třeba se zamyslet proč tomu tak je. 

Předně je nutno říct, že daňčí zvěř ve volných honitbách pochází pouze s původních chovů daňčí zvěře, která byla chována v našich oborách.

#Dančí zvěř, Daněk, Příroda a myslivost, Les, #Lovecké stezky, Myslivecké fotografie, 

Veverka obecná dělá lehkost a krásu přírody a potěší každého...přece jenom je to kousek divoké přírody

Veverka rezavá

V ČR i celé Evropě žije pouze jeden druh veverky, veverka obecná. Ta se vyskytuje v nejrůznějších barvách srsti - rezavé, hnědé i černé

 Barva se rodí po rodičích i prarodičích, je tedy úplně normální, že například rezavá matka má pět mláďat, z nichž jsou například tři černé. Tudíž černá veverka je stejně tak "naše" česká veverka jako veverka rezavá.

Poznámka: Problém s "černými" veverkami skutečně existuje, ale výhradně ve Velké Británii.

 Tam před 100 lety masivně vypustili do přírody z Ameriky dovezenou veverku popelavou (má šedou barvu), která postupně zdecimovala tamní populaci veverky obecné, takže v Británii už dnes žije obrovské množství veverek popelavých (a právě o tom se často mluví v britských přírodopisných dokumentech, které uvádějí i české televize).

Jelen a laně v oboře v zimě. Zkuste hodnotit paroží a věk jelena. Obora v Brdech.

Zima v oboře. Jelen a laně. Spočítáte výsady paroží?

Mufloni utekli z obory a sen Renaty. Humor o myslivosti, Myslivecká zábava, Muflon, Na lovu muflonů, Obory a zvěř

Muflon - berani na sněhu

Z jednoho snu Renaty...

O muflonech co utekli z obory.

Hana říkala, že mufloni z obory v Lánech prolezli ven, protože je tam 27 děr v plotu ! zdůrazňuji 27 děr, Hanou přesně spočítáno ! nejen, že všechno ty mufloni pošlapali, pšenici a louky, ale oni ještě obskakovali kravičky a teď se teda uvidí, jestli jsou ty kravičky březí, jestli budou rodit telátka nebo mufloňátka a Klaus bude na ty mufloňátka pěkně solit alimenty ! Protože to by tak scházelo, aby si jeho panský bejčci užívali zadara s obyčejnejma kravičkama ! a jak to Hana vyprávěla, mně se v noci zdálo, že jsme měli doma koně a kravičku.

Nejdřív to nevadilo, jen leželi v pokoji na koberci a byli hodný, ale pak dospěl koník v hřebce a začal tu kravičku obskakovat, chtěli se pářit, stavěli se na zadní, bouchali kopytama, podlaha se třásla, já jsem přemejšlela, kdy se proboříme dolu k Elišce, co to bude za průser, rozbourat majiteli domu dům tím,že jsme tady pěstovali tak velký zvířata...začala jsem přemejšlet, kolik peněz by stálo ustájení, ale srdce mi to rvalo, že by si koník od nás odvyknul a už by nebyl tak přítulnej, když by bydlel sám ve stáji a ne s náma v pokoji, už bysme se s ním nemohli tolik mazlit, jako když ležel pod stolem...anča ječela, že ho nedá...

pak jsem se vzbudila. a to všechno kvůli těm muflonům z prezidentský obory, takový starosti ještě v noci !

Zdroj: sociální sítě facebook sen Renaty


#Humor o myslivosti, Myslivecká zábava, Muflon, Na lovu muflonů, Obory a zvěř, 

Mufloni, jeleni a jiná zvířata v Opočenské oboře

V oboře

Chov zvěře v oboře podle volby s omezením prostoru volného pohybu i chování

Bachyně v houští nahání strach
pokud má za sebou selata

Pár snímků a videa z nejmenované obory...jde tedy o chov zvěře s omezením prostoru a řízenou péčí i přikrmováním vyloučením pytláctví...nebo jiným výběrem...