Zobrazují se příspěvky se štítkemHonili myslivci. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemHonili myslivci. Zobrazit všechny příspěvky

CIVILIZACE A ZVĚŘ. Doby lovu zvěře, Zvěř a lov, Ze života černé zvěře, Honili myslivci, Lovecká sezóna, Na loveckých stezkách, Civilizace, Posed, Vnadiště

Prase divoké
Chování zvěře v posledních letech je svědectvím civilizačního tlaku v přírodě. 

Zvěři nezbývá, než přizpůsobit své zvyky a pastevní cykly časovému rozmezí, kdy není ničím rušena.

Kolem roku 1995 byla u nás největší pravděpodobnost setkat se s černou zvěří na vnadištích těsně před setměním až do 19.00 hod. večerní, to platilo až na výjimky dalších deset let. Kolem roku 2005 se návštěvy vnadišť oddalovaly do pozdních nočních hodin.
Nejdříve na 20:00 hod. po pár letech 22:00 až k půlnoci. V současné době je návštěva vnadišť nepravidelná, možná spíš vzácná, zkrátka černá zvěř se jim vyhýbá. Není divu. Zkušenosti, které mohou bachyně nabýt během svého života, nemá možnost získat žádná jiná spárkatá zvěř. Bachyně vodí hned několik selat, po jejich odlovení zanechávají v paměti ostražité matky k danému místu patřičnou nedůvěru. U ostatní spárkaté zvěře vodí většinou matky jedno až dvě mláďata, to je pro bachyně během jedné lovecké sezóny až 5x více zkušeností, než má ostatní spárkatá zvěř a to se nezmiňuji o velkých rodinných tlupách černé zvěře, kde opět zkušeností přibývá.

Černá zvěř v lese
Již před dvaceti lety, jsem měl vnadiště, kde jsem intenzivně lovil černou a to převážně selata, jedna bachyně si zvykla chodit za kazatelnou v husté tyčkovině přímo za záda a "čichat k žebříku". Po zjištění, že na žebříku je relativně čerstvá pachová stopa člověka, začala vrčet a zlostně pobíhat napravo i nalevo za současného chrochtání, ale nikdy nevytáhla na vnadiště. Vše po nějaké době utichlo a celý rudl ani nebylo slyšet odtáhnout. Toto se odehrávalo až na výjimky každý večer. Po roce se bachyně už neobjevila, její praktiku převzal lončák - kňourek (pravděpodobně její potomek).
 Jeho chování bylo naprosto totožné, po pár zalomeních v laťáku se přiblížil k žebři a začal ho za značného frkání a funění doslova sondovat, pak začal frkat a zlostně funět, párkrát přeběhl sem a tam, pak vše ztichlo. Toto svědčí o předávání zkušeností z generace na generaci a současném zlepšování své ostražitosti. Lončáka jsem ulovil v době chrutí, kdy vlivem pudových záležitostí, vytáhl za světla z laťáku přímo před kazatelnu. Od té doby se už nic podobného neodehrávalo.Před pár lety mi na tomto vnadišti začala černá zvěř kontrolovat přístupový chodník, postupně se to začalo stávat u všech kazatelen v honitbě. Když byla na přístupovém chodníku stopa od člověka, černá v tichosti zatáhla zpět do houštiny, několikrát bylo vnadiště navštíveno po odjezdu lovce, třeba i v ranních hodinách. Stále častěji se lovila černá místo na vnadištích, jen z žebříků u přístupových ochozů, ale co víc, stávalo se, že černá mi doslova obryla auto u cesty, když jsem seděl v lese. Jednou jsem se svým barvářem dosledoval kolegovi daňka, dosled byl úspěšný po nějakých 1500 m, než jsme daňka vyvrhli a dotáhli k autům, k mému překvapení byla obě auta čerstvě obryta od černé zvěře. Tenkrát jsem si myslel, že posypová sůl, která ulpěla na pneumatikách, láká v noci černou do blízkosti zaparkovaných aut v lese, ale pravdou se ukázalo úplně něco jiného.

Jsem přesvědčen o velice chytrém chování u zkušených bachyň prasete divokého, které vám popíši v krátkých příbězích.
Liška v zimě

Příběh první honitba Nové Mlýny 

Mráz, že by psa nevyhnal, ale přesto se rozhoduji, že dnešní čekanou uskutečním na kazatelně, kterou jsem postavil v létě nad tokem řeky Moravy v členitém terénu na kopci zvaném "Manda".Auto nechávám u odvozní cesty Úsovská a pokračuji směrem k Moravě po přibližovací lince. Na vnadišti už je několik kusů dančí zvěře, které jsem právě zradil svým příchodem. Odskakují a já si všímám zajímavého daňka s jelenovitým parožím, který se díky své jelenovité „parádě“ dožil vyššího věku, než lopatáči, kteří jsou pro lovce zajímavější trofejí (bohužel).
Po usazení na lavičce kazatelny si libuji, jak se mi zde dobře sedí a zapaluji si cigaretu, než se les uklidní bude to chvíli trvat. Ještě než dokouřím schází z bočního svahu srnec se srnou a pouští se do kukuřičných zlomků. V dálce houká sova a v borovicích na Mandě skolí liška, mají zde spolu s jezevci doslova labyrinty nor. Po půl hodině srna opatrně větří směrem k norám a posléze i se srncem, který už na hlavě nasazuje novou parádu, odskakují do smrčiny před kazatelnou. Nastal klid i liška u nor ztichla. V doslechu se pohybuje několik kusů daňčí zvěře, svými spárky narušují sněhovou krustu a dostávají z hrabanky přimrzlé žaludy.

Je kolem desáté večer, měsíc v úplňku a sníh se třpytí jak drahokamy, rozhoduji se jít domů v tom si všímám černého fleku 100m na pravé straně starého dubového porostu. Beru dalekohled a rozpoznávám siluetu kňoura. Mohutným ryjem obrací zmrzlé hroudy sněhu i s hrabankou a hledá žaludy, které ještě dančí zvěř ve spolupráci s myšicemi nestihly při semenném roku zkonzumovat. Je to starý známý, který se pohybuje mezi hájovnou, Mandou a místem zvaným Za mlýnem. Před čtyřmi dny jsem ve tři odpoledne pozoroval tohoto kňoura, jak soupeří se svým mladším sokem v oplocence za hájovnou. Klepe se mnou zima, nechci ho ale rušit. Počkám, v době chrutí tu určitě nebude jen náhodou. Předpokládám v blízkosti kňoura tlupu bachyní se selaty. Kňour se pustil do obrývání starého dubového pařezu, pravděpodobně hledá myši. Po čtvrthodině úpěnlivého vyrývání živočišných bílkovin se začal vzdalovat, až les opět upadl do úplného ticha.

Opouštím kazatelnu, tělo zkřehlé lednovým mrazem se jen stěží dává do pohybu, zmrzlý sníh křupe pod botama, blížím se k zaparkovanému autu u Úsovské. Cestou si prohlížím ojínělé větve buků, jaká je to krása ve svitu měsíce, dnes je vidět jako ve dne. Najednou zaslechnu známé zvuky, černá buchtuje někde pod duby na Úsovské. Co teď? Došoulat je v tomto počasí asi nepůjde. Zřetelně slyším, jak dva kusy bojují o dobré sousto. Jsem skoro u auta, mezi mnou a autem na 40m stojí sele, dalekohledem obeznávám další jeho vrstevníky a ve stínech dubů stojí bachyně, která buchtuje u mého auta. Celkem vidím 5 selat a bachyni, odhaduji její váhu kolem metráku. Pomalu pouštím dalekohled a sundávám kulovnici z ramene. Posazuji kříž na nejbližší sele, už je pozdě, stáčí se na ostro a popochází v klidu za stromy. Přesouvám záměrnou na další sele které se stáčí na ostro ke mně, čekám až se pootočí, Mandou se ozve výstřel z kulovnice, sele se zlomilo v ohni, odkazuje. Ostatní zvěř odbíhá. Stojím nad úlovkem, předávám pocty zhaslé zvěři. Čtyři hodiny na mrazu a pak lov přímo u auta, ještě šoulání za naprosto nevhodných podmínek. Dělaly větší rámus než já a byly si jisti, že jsou v lese sami, ale nebyli. Na hájovně si připíjím slivovicí na Lovu zdar! Takto jsem během měsíce ulovil ještě další tři selata, vždy u auta, všechny měli znaky strakatosti – světlé spárky, některá i flek, nebo světlý spodek hrudi. Předpokládám, že selata byla z jedné tlupy. Na vnadišti jsem neulovil ani jeden kus černé za celou zimu. Pojmul jsem značné podezření, že bachyně se naučila hlídat v noci auto lovce. Lovec se k autu musí vrátit, když bude zvěř poblíž, má přehled ze všech přístupových stran. Zkrátka si na lovce počkají, až odjede z lesa, je vzduch čistý. Zní to jako latina, ale případ z druhé honitby je od jiné bachyně a naprosto stejný závěr.

Příběh druhý honitba Loštice - Vlčice

Je měsíc květen pozdě odpoledne a já kráčím smrkovým lesem, následuje mne věrný druh bavorský barvář - Lesan Jasanový hřeben. Roznášíme sůl do slanisek a máme v plánu šoulat na Babí skálu a přes Krahulčí důl se vracet zpět k lovecké chatě u Huberta. Máme zde zaparkované auto u malého jezírka nedaleko pod chatou. Naplnily jsme slanisko za Hubertem a pokračujeme přes Babí skálu ke krmelišti u Františka, zde necháváme zbytek soli na pařezu, slanisko zlikvidovala černá, sbírám destičky plné hřebíků a dávám je na střechu krmeliště, ať se o ně zvěř nezraní. Nemám tato „hřebíková“ slaniska ani trochu v lásce, zlatý vyřezaný pařez, nebo kusová sůl rozštěpu.
Kuna lesní

Máme ještě chvíli čas, jsme ve stráni nad Krahulčím dolem, odložím psa u opřené kulovnice a sám usedám na malý pařez. Možná zde vytáhne nějaký srnec, laň či jelen. Kochám se výhledem na Rodlen, Balatek, Jahodovou horu a celou scenerii uzavírá majestátný hrad Bouzov.

Z rozjímání mne vytrhává neklid psa, pod námi jde po cestě kuna lesní, zřetelně bez dalekohledu vidím její oranžově medovou náprsenku. Zdvihám ukazováček na psa s povelem psss. Pes pokládá znechuceně hlavu na přední běhy a upřeně pozoruje pohyb malého predátora pod námi. Kuna prověřuje jestli není v trávě kolem cesty nějaká laskomina, začala si pochutnávat na lesních jahodách, které letos zrají mnohem dřív než v jiných letech. Po chvíli přebíhá cestu a vydává se směrem k nám. Já jsem jak z kamene a pes jak z ledu, míjí nás na dva metry v tom si všimla, že je tu něco navíc a v šoku vypoulila svá malá světla, vidím jak se pes chvěje, ale drží povel „odložený“. Pokynu rukou, abych ji zradil dřív, než se mi pes zdvihne z odložení, kuna se zmítá po skále do lesního prostoru za námi. Chválím psa, ale ten chce za kunou. Po jeho usměrnění slézáme opatrně na cestu, kde před malou chvílí operovala malá šelma. Pes vášnivě ověřuje stopy i jahodníky kde se lesačka pohybovala, s pochvalou „ukázal, tak je hodný“ pokračujeme dál. Přes cestu nám přesazují dvě laně jelena siky, mladá a pak stará laň ve vysokém stádiu březosti.
Pes se zarazí v místě kde holá přesazovala cestu, následuje pochvala „ukázal, tak je hodný“. Stáčíme směr na odvozní cestu nad Jeřmaní a směřujeme k autu zaparkovaném pod Hubertem. Začíná se šeřit, ve smrkovém náletu téměř u auta vidím něco rezavého, přikládám dalekohled k očím a obeznávám dvě selata, už se dávají do pohybu i vyšší nálety a spatřuji ryj bachyně. Za bachyní jde 6 selat a další dva dospělé kusy černé. Po opatrném přiblížení napočítám tři bachyně a 17 ještě pruhovaných selat .
Černá zvěř sele divoké

 Stmívá se. Přemýšlím jak se já i pes bezpečně dostaneme k autu, když mezi námi a autem stojí nejstarší bachyně se selátky. Nejlepším východiskem mi připadá počkat až se vzdálí, jelikož stojíme necelých 30 m od zvěře a tuto vzdálenost považuji při vyrušení za riskantní, opatrně odstupuji na nějakých 50 m, dál to nejde už bych ztratil přehled o dění před námi. Čekáme 20 minut, bachyním se ale evidentně nechce vzdálit, vypadá to podle jejich chování, že se u auta cítí bezpečně.

Už přestává být vidět, rozhoduji se zakašlat a kopnu při tom do kamení na cestě. Ozve se ostré fouknutí a selata jsou rázem v houštině, za nimi o něco pomaleji zatahují dvě bachyně, třetí se vydává vstříc vetřelcům. Přiznávám se, že pocit to není příjemný, mluvím na psa a přidávám do kroku směrem k ní. Teď už couvat nemá smysl. Bachyně zaráží a jistí s ryjem směrem k nám.

Není dál jak 20m odemykám centrálem auto, záblesk výstražných a zvuk dálkového odemykání dveří se vetře do ticha jarní přírody. Bachyně zatahuje jen na kraj houštiny, nepřestává varovat ostatní neustálým odfrkováním. Není dál jak 15 m, nepříjemné. Otevírám kufr a dávám povel pro psa "místo". Pořád vidím hlavu a běhy ostražité matky v náletu na kraji houštiny. Sedám do auta a odjíždím, při otáčení ve světlech si všímám jak neustále stojí na stejném místě, ještě na okamžik zahlédnu z pod náletu běhy dalšího kusu, selata jsou v bezpečí tmavé houštiny.

Na tom by nebylo nic zvláštního, kdyby se druhý den příhoda neopakovala a to jsem nechal auto ve vysokém lese o 300 m níž a zase tam na mne před tmou čekala stejná tlupa. Další den jsem měl jiné povinnosti, tak jsem se do lesa nedostal. Za dva dny jsem raději nechal auto přímo u chaty z obavy o adrenalinové setkání a světe div se, čekali na můj návrat přímo tam.Jsem přesvědčen o tom, že zkušená bachyně věděla o mém příjezdu a čekala až opustím les, do té doby stála na hlídce poblíž auta. Je zajímavé,že ve všech případech stála mezi mnou a autem, jestli toto byla náhoda, to už si nejsem jist.

Civilizační ruch
Co se týká civilizačního či turistického tlaku na černou zvěř, mám poznatky o jisté "imunitě" u černé zvěře na rozdíl od ostatní spárkaté zvěře. Černá zůstává v klidu a nerada opouští zálehy v houštinách, kde se cítí v bezpečí. Souvisí to pravděpodobně s tím, že se dokáže v krajní situaci postavit člověku a odrazit i dotěrného psa. Určitě mi dají za pravdu houbaři i honci, kteří se na pár metrů v hustém krytu setkávají běžně s jistícími kusy černé, ta nepanikaří tak jako ostatní zvěř, nechá se klidně obejít lidmi, aniž by se hnula z místa.Turisté a návštěvníci lesa mají vliv jen na čas, kdy černá vytahuje ze zálehů za potravou. Kde je turistický ruch běžnější, vytahuje černá velice pozdě, počká až se celé okolí uklidní. Totéž platí při zatahování do houštin, v klidné části honitby je větší pravděpodobnost, setkat se s ní i hodinu po rozednění. V místech kde vedou turistické trasy, je setkání za denního světla výjimečné.Černá běžně zaléhá u frekventovaných cest, za obytnými domy v posledních letech i na perifériích měst. Uvedu dva vlastní zážitky z prosince 2018.

Nové Mlýny

Druhý den po Štěpánském honu a po bujaré poslední leči u mých přátel v Moravičanech se před obědem chystám vyvenčit svého psa. Lesan už netrpělivě přešlapuje u branky na dvoře hájovny, já se zatím neohrabaně soukám do holínek, přehazuji si svinutý barvářský řemen přes plece a vyrážíme.Psa mám uvázaného, právě míjíme závoru na příjezdové cestě do Doubravy, pes se u závory ježí a napíná řemen k čerstvě oplocené mlazině, lemující krajnici cesty. Mezi listnáči vidím zalehlý větší kus černé, jsme od něj asi pět metrů. Stahuji psa k sobě pochválím ho. Čekám, že kus vstane ze zálehu a odběhne. Nic takového se neděje. Přemýšlím nad tím, že se psem a beze zbraně do houštiny nepolezu, mohl by to být zraněný kus a bylo by veselo. Vypadá to, že ten kus je již zhaslý, necháváme ho ležet v zálehu a pokrčujeme dál. Říkám si, že obejdu Mandu, pak dám psa do kotce a půjdu se podívat co se událo.

K hájovně přijíždí auto vystupují z něj dva dospělí, dvě děti a pes. Chci na ně zavolat, ať si dají pozor, ale jsme již daleko a hlavně by nepochopili co po nich vlastně chci, mimo to předpokládám, že divočák utrpěl nějaké zranění a zhasl v noci u cesty. Rodinka za značného hluku prošla kolem závory, prasete si nevšiml dokonce ani jejich na volno pobíhající pes.
Po příchodu domů dávám Lesana do kotce, beru fotoaparát a z opatrnosti k zálehu těch 100 m od domu jedu autem. U závory stahuji okénko a dělám dvě fotky. Prase je v zálehu a nereaguje, přece nebudu fotit padlinu, pro jistotu 2x zatroubím a když se nic neděje vystupuji z auta, nořím se mezi stromky v křoví. Jsem dva metry od zálehu a v tom se prase zvedá, k mému údivu na všechny běhy. S pírkem nahoru mi mizí z dohledu. Odhaduji ho na silnějšího lončáka, nebo tříletého sekáče. Kontroluji místo odpočinku kňourka i stopní dráhu, jestli nenaleznu barvu. Nikde nic, zálehem protahuji papírový kapesník, není na něm ani známka začervenání. Zkrátka měl lepší nervy než já…

Příběh čtvrtý honitba Loštice - Vlčice

Vstávám ještě za tmy do mrazivého rána. Je polovina prosince , máme ještě nesplněný odstřel holé srnčí zvěře. Lesana k jeho nelibosti nechávám výjimečně doma. Chci nad ránem sednout na kazatelnu U palachu, pak šoulat kolem liščích nor ve Žlíbkách. Auto nechávám u oplocenky pod liščíma norama, scházím kolem slaniska na okraj lesa, poté pokračuji pod duby krajem louky až na kazatelnu. Sedím už asi hodinu, pozvolna se rozednívá a začíná mi být zima, zatím žádný pohyb. Za plného světla slézám z kazatelny, opatrně šoulám kolem liščích nor v naději, že narazím na kmotru, kterou zastihlo svítání v lese a bude se chtít ukrýt pod kořeny statných smrků v některém vsuku spletitých nor. Nikde ani živáčka, poklidné ráno přeruší bekání srnčí zvěře někde od Zelené cesty.

Přemítám, že by byl někdo tak brzo ráno v lese, nebo bekání způsobila tlupa černé, která se chce zavláčet do krytu houštiny. Vydávám se směrem, ze kterého se ozývá bekání, pod Zelenou cestou obeznávám nic netušící tlupu holé - dvě srny, tři srnčata. Jedno srnče je albín, jsou to staří známí, nic slabého ani nemocného. Najednou všechny kusy jistí na pravo a na horizontu se objevují další dva kusy. Je to srnec se srnou, srna vpadlá v bocích a na hřbetě má fleky rozčepýřené srsti, zřejmě podkožní střečkovitost. Kvůli ní jsem seděl u palachu i šoulal kolem nor. Již několikrát jsem se ji pokoušel ulovit, ale nikdy to nevyšlo. Srnčí o mě neví, začíná se mezi sebou honit, po chvíli vyhrabávají z pod sněhu stařiny. Snímám kulovnici z ramene a posazuji kříž na komoru srny. V puškohledu vidím jak vyráží pronásledována matkou albína. Po chvíli se ocitnou až u mne. Pronásledovatelka si všímá za kmenem smrku podezřelé siluety, střečkovitá srna stojí na široko, ale já jsem odlícil zbraň a teď se již nemůžu pohnout. Tak jsme stáli hodnou chvíli, než srna, která byla zájmem mého lovu odskočila,  vzápětí mi mizí všechny kusy za horizontem.
Vydávám se zpět k autu. Potkávám ještě mladého srnce. Už stojím na příjezdové cestě a chci centrálem odemknout dveře automobilu, v tom zaslechnu z oplocenky zalesněné dubem kvikot prasat.
 Opatrně postupuji po cestě a vidím pohyb dubových prutů vpravo nade mnou. Stojím a poslouchám. Za malou chvíli slyším zřetelně zvuky provázející chrutí černé zvěře. Je devět hodin.Tady nic nepořídím, vidím sele, ale pro hustotu dubových větviček nechci riskovat postřelení. Podívám se na kopec u nor, kdybych se dostal nad úroveň oplocenky, dalo by se některé sele třeba ulovit. Po krůčcích se vracím zpět na linku vedoucí k norám, v půli cesty uhýbám do prudkého kopce. Po větru je zde popadáno plno suchých větví, ztěžují mi bezhlučný výstup. Černá se nepřestává ozývat, zároveň slyším i klidný pohyb po oplocence. Konečně stojím za borovicí ve svahu s výhledem pod sebe, celou oplocenku mám jak na dlani. Vidím rezavě zbarvené sele napravo, nalevo je zřetelný druhý pohyb. Zkouším zamířit, v dráze střelby se tyčí pruty javorového zmlazení, musím víc doprava, je tam borový klest, bez hluku to nepůjde. Na konec vystupuji ještě výš a trochu doprava, opírám se o modřín.

Sele už není vidět. Po cestě běží sportovec v dresu, má navíjecí vodítko a na něm je uvázán krátkosrstý foxterier. Zmrazky mu křupou pod nohama. Teď je po lovu, říkám si v duchu. Černá ztichla. Je půl desáté a já plánuji návrat domů. Běžec se ztratil za zatáčkou a v oplocence po pěti minutách začal opět pohyb zvěře a znatelné chrochtání i kvičení. Ten běžec byl od té černé asi 20m, musela ho i navětřit a co víc ještě ty zvuky z pod sportovní obuvi. Pět minut a jako by tudy nikdo neběžel. Z přemýšlení mne vytrhává pohyb náletových smrčků uprostřed oplocenky, v dalekohledu vidím sele, jak si doslova vyhrnuje v kamení záleh a ulehá do něj. Tak už jsou zakotlíkovaná, teď už můžu jít. Dívám se na hodinky a v tom napravo pohyb, je to další sele před ním je malá mezera, posazují do ní kříž a odjišťuji, vidím hlavu, plecko, páááác... zazní do údolí. Po výstřelu z kulovnice se pode mnou rozhrne nálet a stojí tam kňour. Sele zůstává v ohni, při odkazování se skutálí do úžlabiny. Bachyně si dává selata do šiku. Vidím celou oplocenku pod sebou, dokola ze všech stran je vysoký les. Veškerá černá zvěř však zůstává uvnitř, cítí se bezpečněji v místě střelby, něž ve vysokém lese. Lezu pro sele, není velké, ale dá mi to zabrat, než ho z ostružiní vysoukám, barvím i já. Na cestě vzdávám pocty a pouštím se do vyvrhování uloveného kusu.

Je přesně deset hodin dopoledne. Kolem mne kráčí známý chovatel holubů z blízké vesnice. Dáváme se do řeči, stěžuje si na jestřáby, holuby už prý téměř nepouští a má je zavřené. Přes rozhovor ještě slyšíme pohyb uvnitř dubového mlází. Černá vydržela v oplocence do mého odjezdu, jak dlouho ještě po něm, to už mi není známo.

 Zdeněk Vinkler, Myslivost a lov



Chování na honu má být myslivecké a se skromností a disciplinovaností. Proto sledujeme a respektujeme všechny pokyny vedoucího honu, případně závodčích!

Při obstavování leče a zavádění na střelecké stanoviště se chováme tiše, disciplinovaně a plně respektujeme pokyny závodčího.
Chováme se tiše, disciplinovaně
 a respektujeme pokyny závodčího. 

Po přidělení střeleckého místa poděkujeme slovy Lovu zdar!, nebo Děkuji. Stanoviště si nevybíráme ani neměníme, zejména z důvodu vlastní bezpečnosti. Po příchodu na stanoviště se tiše a nenápadně zkontaktujeme se sousedními střelci, abychom věděli kde stojí. Nehlučný příchod zdůrazňuji proto, že jsem v posledních letech zažil i zcela zkažené společné lovy na kachny z divokého chovu nebo černou zvěř jen z důvodu hlučné zábavy hostů i domácích při obstavování leče. Vtipkování a zábava patří k mysliveckým zvykům rovněž, ale až po lovu. 

Na stanovišti se chováme obzvláště tiše. Prohlédneme si terén, odhadneme případné spády zvěře a předpokládané směry leče a nenecháme se strhnout k výstřelu ani na kus zvěře, který náhodně vyrazil dříve přímo na nás. Výstřelem můžeme strhnout ostatní zvěř a všem ostatním sobecky celý lov zkazit před tím než jsou všichni připraveni na svých místech. Po zahájení lovu střílíme na zvěř, která míří přímo na nás nebo se pohybuje v koridoru před námi. Neustřelujeme zvěř sousednímu střelci zvláště pokud se nám zdá, že je méně pohotový. Pokud je zvěř v prostoru mezi střelci, potom dává přednost k ráně mladší myslivec staršímu a domácí hostovi. Výrazem slušnosti je i vybídnutí souseda k první ráně.

Chování na honu má být myslivecké a se skromností a disciplinovaností. Proto sledujeme a respektujeme všechny pokyny vedoucího honu, případně závodčích!

Rybáři a myslivci nárůst počtů některých živočišných druhů nevítají. Především bobři, vydry a vlci jim totiž způsobují zásadní škody.

Bobr tady pracuje pravidelně....u rybníka

Vlci podle myslivců způsobí škody za 1,5 milionů korun. Velké problémy způsobuje také bobr evropský. 


Od roku 2010 do roku 2017 byly jím způsobené škody vyčísleny na 66,5 milionů korun, vydry za stejné období napáchaly stomilionovou škodu.„Nechceme vyhubit vydru, ale zároveň nechceme, aby byly vyhubeny naše původní druhy ryb, což v současné situaci hrozí,“ řekl Pavel Vrána, odborný referent životního prostředí z Českého rybářského svazu. Podle něj totiž škody napáchané vydrou nejsou pouze finanční, ale zásadním způsobem ohrožují také existenci některých původních rybích druhů. To jsou škody, které jsou podle rybářů nevyčíslitelné a nevratné. „Znamená to, že finanční náhrady nám nepomohou,“ uzavírá Vrána.

Problém s bobry řeší především rybníkáři.
Bobr totiž ničí některé vodní stavby a snižuje tak jejich bezpečnost. „Bobr bude chráněn, než se protrhne první rybník a způsobí škody na majetku nebo na životech,“ varuje Michal Kratochvíl, ředitel Rybářského sdružení České republiky. Způsob vyplácení kompenzací navíc podle něj nefunguje dobře, jejich výše dosahuje maximálně třiceti procent způsobených škod.
Vlk v zimě

V případě vlků chybí podle myslivců jasně stanovená hranice, kolik jich v naší přírodě může žít. 

„Chceme, aby stát jednoznačně definoval, kde je jaký únosný stav,“ říká předseda Českomoravské myslivecké jednoty Jiří Janota.

Za nejlepší řešení by myslivci považovali takzvanou zonaci, tedy jasné rozdělení území na místa, kde se vlci lovit smějí a kde je to striktně zakázané, aby tak bylo možné snadněji počty vlků regulovat v člověkem obydlených oblastech.

V letošním roce byly v Evropě hlášeny tři útoky vlka na člověka, dva v Polsku a jeden v Německu.


Ondřej Krutilek


#Bobr, lov na vlky, VLK V KANADĚ, Škodná, Honili myslivci, Jak na to?, Na loveckých stezkách, Predátoři, Žít ve svobodě

Střelec nesmí táhnout zbraní přes řadu střelců či honců a až na výjimky (kruhový hon) nestřílet do leče.

Společný neboli hromadný lov (hon)

Společný neboli hromadný lov (hon)

 se používá převážně k lovu zvěře drobné za účasti většího počtu střelců, honců a lovecky upotřebitelných psů. Podle druhu lovené zvěře se rozeznávají hony zaječí, bažantí, kachní a podle prostředí hon polní, lesní a vodní. Podle významu může být hon hlavní a hony vedlejší, příležitostné. Dále se rozlišují hony i podle způsobu provádění, což úzce souvisí s prostředím. Tak např. v polích jsou hlavními způsoby lovu ploužení a kruhový hon, v lese to budou převážně naháňky, nátlačky a nadháňky, popř. česká leč, kterými lze úspěšně lovit také lišky, popřípadě zvěř spárkatou.

Pro každý hon musí být stanoven vedoucí honu, jeden nebo několik vedoucích střelců (zaváděči, závodčí) a vedoucí honců. Důležitým předpokladem řádného průběhu honu je jeho dokonalá příprava. Nezbytnou součástí je také zajištění dostatečného množství lovecky upotřebitelných psů. Na první tři střelce přitom připadá jeden pes a další pes je potřeba vždy na každých započatých deset střelců. Lovecky upotřebitelný pes musí být kvalifikován pro práci s danou zvěří, která se bude na připravované akci lovit.

Vhodným způsobem přípravy je zhotovení plánku honu s vyznačením jednotlivých lečí, formou a typem lovu, směru, jímž budou leče hnány, stanoviště střelců podle čísel, očíslování lečí ve sledu, jak budou za sebou následovat a označení místa výlože. Plánek by měl při větších a složitějších akcích obdržet každý střelec. Plánek honu vzniká na předběžné pochůzce, které se zpravidla účastní vedoucí honu, závodčí a vedoucí honců. Důležité je rovněž určení způsobu dopravy zvěře a způsob přebírání zvěře po jednotlivých lečích. Je vhodné předem určit místo, kde bude výřad a určit člověka, který se o zvěř a tuto záležitost bude starat.

Před zahájením honu musí vedoucí honu upozornit na bezpečnostní pravidla a seznámit účastníky honu se signály, které se budou v průběhu honu používat. Signály se troubí buď malou trubkou, tzv. povelkou či signálkou, nebo borlicí. Nikdy se nesmí zapomenout na určení zvěře, která se bude lovit, protože toto určení a přítomnost vedoucího honu nahrazuje přítomným střelcům, jejichž seznam musí být rovněž vyhotoven, povolenku k lovu. Střelce, kteří nesplňují tyto podmínky je povinen z další účasti na honu vykázat. Samozřejmostí je také zákaz používání alkoholických nápojů během honu všem jeho účastníkům.

Při přidělení stanoviště střelci je nutné, aby závodčí oznámil směr, kterým se leč potáhne, upozornil na stanoviště sousedů a na místo srazu po skončení leče. Zde střelec ohlásí pověřenému člověku svůj úlovek a počet a druh zvěře, na který střílel a který zůstal nedohledán. Vedoucí honu netrpí zbytečné a hlasité bavení mezi lečemi, závodčí zavádí rychle a potichu. Vedoucí honců dbá na to, aby honci dodržovali stanovené rozestupy a stále vyrovnávali řadu, během leče pak nedělali zbytečný rámus, postupovali pomalu a řádně klepali holemi do krytin.

Střelec se musí na stanovišti chovat ukázněně, nesmí střílet na zvěř, která je blíže sousedovi, nesmí přecházet a opouštět vykázané stanoviště, neboť tím zrazuje zvěř nejen sobě, ale i sousedům, a vystavuje sebe i sousedy nebezpečí postřelení. Nesmí rovněž střílet jinam, než kam bezpečně vidí. Nesmí táhnout zbraní přes řadu střelců či honců a až na výjimky (kruhový hon) nestřílet do leče. Při společném lovu, kdy se řada střelců pohybuje stanoveným směrem je nemyslivecké, schovává-li se střelec či zaléhá-li před zvěří ve snaze přimět ji k tomu, aby pronikala řadou v jeho blízkosti.

Přesná střelba z lovecké pušky. Jakmile lovec vymění dalekohled za pušku, stoupá adrenalin a spolu s fyzickou zátěží se dostavuje psychické napětí.

Krkonošské pohádky - Trautenberk v revíru pytlačí

Lovecká horečka


Myslivci se může při pohledu na vysněný kus zvěře, který se nachází ve správné myslivecké vzdálenosti, stát, že touha po úlovku zaplaší všechny rozumem diktované úvahy a pochyby. Lovecká horečka není v žádném případě v přímé úměře s velikostí loveného kusu. Jakmile lovec vymění dalekohled za pušku, stoupá adrenalin a spolu s fyzickou zátěží se dostavuje psychické napětí podprahově vyvolávané respektem ze zbraně.Na tomto místě není od věci zmínit časté a nikoli neopodstatněné podezření, že leckterá liška nebyla skolena kulí ne proto, že myslivec čekal na „lepší kořist“, ale proto, že malý cíl by na sto metrů mohl minout a „drahá střela“ by tak přišla vniveč. Špatné zásahy jsou ze 70 % způsobeny stržením zbraně a z 20 % špatným založením zbraně. Obojí jsou špatné návyky, které se samozřejmě dají korigovat a odstranit. Člověk musí jen chtít, neboť při střelbě na terč neexistují žádné z těch příčin špatných výstřelů v honitbě, které jsme zmiňovali.

Zbývajících 10 % špatných zásahů připadá na špatné rozeznání podmínek, jako je vítr, vzdálenost nebo chování zvěře, i když se o procentuálním rozložení těchto příčin dá diskutovat. O stržení zbraně a založení zbraně jsme mluvili v předchozích řádcích. My civilizovaní myslivci (minimálně mnoho z nás) si o sobě myslíme, že lovíme racionálně bez zapojování citů. Když se ukáže divoká zvěř a rýsuje se dobrá příležitost k výstřelu, podlehne mnohý z nás rozechvění. Sami to často ani nepozorujeme, o to víc si toho ale všimne náš soused, kamarád myslivec nebo lovecký průvodce při poplatkovém lovu. Stejně tak tomu je na střelnici: když vedle nás stojí lepší střelec, otálíme tak dlouho, než ten druhý opět usedne se svou zbraní a soustředí se pouze sám na sebe. Kdyby přírodní „člověk - lovec“ lovil tak, jako mnozí naši „tvrdí“ nimrodi, musel by nutně zemřít hlady.

Dobře zasáhnout nejsou žádné čáry.

Kdo si jednou předsevzal zapracovat na svém střeleckém umění, velmi záhy zaznamená, že výsledky dosažené na terči mu zvednou sebedůvěru při střelbě v myslivecké praxi a jeho zásahy budou jistější a přesnější. Přitom se ještě utvrzuje v poznání, že rychlým stiskem spouště neletí střela v žádném případě rychleji.
Cesty k „čisté“ ovládané a promyšlené střelbě jsou rozmanité. Člověk se jen musí chtít na tuto cestu vydat. Jen proto, že staří myslivci to vždycky „tak“ dělali, nemusí všechno být správné. A ne všechno se tedy mladý myslivec musel správně naučit – možná právě proto, že vyučující „odborník“ to sám lépe neuměl.

Pokud jste dočetli až sem, jste pravděpodobně zvědavi, co vás očekává nyní. Nic z toho, co tu čtete, není takzvaně vycucáno z prstu, nýbrž jsou to všechno praktické poznatky, triky a zkušenosti nasbírané za padesát let myslivecké praxe, které si navíc ověřili i jiní myslivci a střelci. Jak jsem již zmínil, rozdíl mezi střelnicí a lovem je daleko menší – zvláště co se týče střelby s oporou nebo jen opřením – než se traduje anebo dokonce tvrdí.
Při lovu lze přinejmenším stejně dobře stisknout spoušť jako na střelnici. A co se týče opory a založení zbraně, přinášejí v tomto ohledu různé nabyté dovednosti, jako například při šoulačce, lepší výsledky, je-li myslivec ochoten si je osvojit.
Přesná střelba z lovecké pušky není žádné čarování, a když jiný myslivec zasáhne lépe, měl by to pro nás být dostatečný podnět k tomu, abychom kriticky zhodnotili své střelecké umění a zapracovali na jeho zlepšení.

NAHÁŇKA A ČERNÝ KŇOUR ÚTOČÍ

Kňour v zimě

Ráno byl sraz na hájence, kde jsem v raném mládí bydlel



Vše jsem si prohlížel a můj pohled obzvláště upoutávaly věci, které zde nejspíš byly i tenkrát. Na srazu byla spousta známých, se kterými jsem se rád skoro po roce na začátku lovecké sezony opět setkal ...
Po nástupu se na první leč jelo auty k osamocenému lesíku u Budkova. S Jardou jsme jeli mým Rangerem. Cestou jsme povídali o zvěři a já pozoroval změny na lesních porostech, které se udály za posledních 15 let, tedy od té doby, kdy jsem zde byl naposledy.

Zaparkovali jsme a dostali instrukce, že po leči bude u aut svačina, a už se naše dlouhá řada ubírala přes zaseté obilí k lesíku.
„Zdeněk má zvěř dobře obeznanou,“ říkal jsem si v duchu, když jsme míjeli brázdy čerstvě vyryté divočáky. Také v ranní rose bylo vidět, kudy přesně divočáci táhli. Čerstvé stopy byly různě velké – od selat, lončáků, bachyní; ale nad velikostí jedné stopy jsme se obdivně pozastavili – tak ten asi bude dobrej!

U lesa mě, Jardu a další čtyři střelce vybrali s tím, že nás místní člen rozestaví po levém křídle.

Les zde tvořil okraj do písmene L a naneštěstí nás rozestavěl po kraji lesa. Z neznámých střelců naproti jsem měl trošku obavy, a proto jsem dlouho kynul a mával, aby všichni zaznamenali mé stanoviště. Vpravo asi 40 metrů ode mě stál u dubu Marek a za ním pak Jarda s novým kulovým dvojákem. Přál jsem mu, aby ho mohl dnes vyzkoušet.

Od honců jsem zjistil, že asi 50 metrů naproti mně je za stromy a keři střelec. Vyloučil jsem strany, kam nemohu střílet, a určil jediný možný směr bezpečné střelby – kolmo za mě na pole.

Leč začala.

Zima a černá zvěř
Honci prošli kolem mě. Asi čtvrt hodiny se nic nedělo. Pak kolem mě lečí proběhla jedna srna. Ze spodní části leče se k nám blížilo hlášení psů. Za chvíli padla první rána z pravé strany, hned po ní shluk několika dalších ran. Znovu se blížilo hlášení psů. Blížilo se k Jardovi, kterého jsem měl po pravé straně přes střelce Marka.

Za chvíli vybíhá kolem Jardy na pole lončák. Vidím, jak boční střelec táhne s lončákem přes mě, a padá výstřel. Divočák se láme v ohni, ale výstřel byl přímo v mém směru; rakouský host pořád míří proti mně. Mávám a snad mě zaregistroval; popochází pár kroků, asi abych nebyl v přímém směru výstřelu. Naštěstí divočák odkazuje a další rány není třeba.

Jde mi z toho mráz po zádech. Nerozumím tomu, proč nás nezavedli ze šikma v jedné linii, proč takto do „L“?

Slyším hlášení psů; pomalu se blíží.

Vzpomínám, jak před více než 15 lety tady na tom místě ulovil tenkrát hospodář našeho sdružení kapitálního kňoura; společnými silami ho naložili na kapotu malého fiátku 600, se kterým jezdil do lesa. A černobílou fotografií ten okamžik zvěčnili ...
Z myšlenek mě vytrhávají blížící se kroky. Zvedl jsem se ze sedací hole a stoupl si za keř. Po chvíli vidím blížícího se velkého divočáka. Je následován dvěma lajkami a teriérem; občas se hlasitě ozvou ...
Jsem za keřem a rozeznávám siluetu kňoura; ani se nehnu. Běží lečí, asi 4 metry od kraje lesa. Ctím zákony a nenapadají mě myšlenky na lov; je zážitek z takové blízkosti takového rytíře vidět. Dostává se na moji úroveň. Nejspíš zaregistroval moji siluetu za keřem – ten pohled vypovídal vše … otáčí se proti mně! Řítí se přímo na mě! S připravenou zbraní couvnu do pole, jak rychle jen to jde.

„Má impozantní zbraně,“ probleskává mi hlavou.

Divočák
Couvnu do boku a předpokládám, že kňour bude po náznaku útoku pokračovat dál svým směrem, ale on se hrne přímo na mě. Pušku mám v rameni, v optice vidím zbraně, „přece je nerozbiju,“ letí mi hlavou.

Mačkám spoušť. Kňour stočil hlavu a rána končí někde v krku. Čekám, že se zlomí, ale ani nepřibrzdil.
Skoky se na mě řítí. Okamžitě přebíjím a nevím, zda to stihnu. Klika závěru letí dozadu, vylétne prázdná nábojnice. Závěr zavírám, hlavní od pasu mířím na černý kolos, co se na mě řítí. Dovírám kliku závěru a chci přehmátnout na spoušť; vtom mi kulovnice nárazem kňoura letí z ruky. Ta obrovská hlava, trhá s ní nahoru a do stran „a já mám holé ruce“!

Myšlenky mi říkají, že je zle. Uskakuji, kňour mi podráží pravou nohu a okamžitě, ještě než dopadnu, cítím, jak ryjem trhá. Ležím na zemi a než se stihnu pohnout, cítím údery jeho ryje do boku.
Snaží se mne trhnutím přetočit, dostat se mi na břicho. Cítím tupou bolest hluboko v noze.
Je zle! Musím se z toho nějak dostat. Uvědomuji si, že mi jde o život.

Rukama, nohama, jak jen to jde, se snažím odrážet útoky jeho ryje. U pasu mám velký lovecký nůž, ale ruku nemohu ani vteřinu postrádat. Křičím, rukama chytám kňoura. V obličeji cítím jeho slepené štětiny. Jeho tělo je jak kámen, cítím tu obrovskou sílu.
Rukama, nohama se od něj odrážím, překulím se a vstávám a utíkám. Bojím se k němu otočit zády. Kličkuji, dvakrát, snad třikrát se mi podaří uhnout. Odbíhá, už se neotáčí a pokračuje svým směrem, za ním psi.

Marek ke mně utíká, ale náhle letí k zemi a z jeho zbraně padá výstřel. Kňoura vidím odbíhat, Marka na zemi. Moje kulovnice ... běžím k ní a v pravé noze cítím bolest, podlamuje se. Jsem u kulovnice. Odjišťuji, mířím zezadu na kňoura. „Jde tak pomalu“, napadá mě. Ale v jeho zákrytu se míhají lajky. Nemůžu vystřelit! Vbíhá do trávy, psi jdou stranou, mačkám, ale kňour při výstřelu mizí za terénní vlnou. Pozdě ...

V kalhotech na stehně cítím horko. Vidím díry. Kolem jsou velké krvavé skvrny. Bolí to.
Vzpomněl jsem si, jak vedle mě vyšla rána Markovi a svoji kulovnici vybíjím. Lov pro mě končí.

Belhám se k sedací holi, opírám se o ni. Je tady Jarda. „Volej sanitku!“, křičím. Jsem v šoku a motá se mi trochu hlava. „Vemte mi kulovnici,“ cítím, jak mi je těžká, „a volejte sanitku!“ Belhám se dolů, co nejblíž k cestě, podávám kulovnici, někdo ji bere. „Pomozte mi!“

Ze spodu přichází náš závodčí. Opírám se o něj a jdeme k cestě. Tam padám do trávy. Ležím, odpočívám.
Slyšel jsem, jak Jarda volal sanitku. „Bude to dobrý,“ říkám si. Rozřezává mi kalhoty v místě zakrvácených děr.

Tři díry ve stehně. Vidím žlutý podkožní tuk, svalovinu ... dál se raději nedívám. Krev teče, nestříká. „Tepna to nebude … bude to dobrý!“
Přichází další lovci. Stojí nade mnou jako sudičky. V jejich tvářích vidím zděšení, když přes rameno Jardy nakukují na ty rány.

Nemluvím, šetřím síly. Zem je studená.
Sanitka! Slyším sirénu. Je tady.

S pomocí se překulím na lehátko, zvedají mě. „To lehátko má zajímavý mechanismus,“ probleskává mi hlavou, jak přesně a hladce zajede do sanitky. Při každém milimetru pohybu mě polévá horko a tíží palčivá bolest, ale přesto s příchodem doktora cítím úlevu. Nyní to už bude dobrý. Je tady zkušený doktor, řidič a pěkná sestřička.

Jsme v sanitce, poutají mě, dávají kapačku a doktor s řidičem sedají dopředu, sestřička vedle mě. Vyjíždíme. Tak takováhle je vyhlídka ze sanitky. Jedu známou krajinou, koukám na svůj dům a hledám telefon, abych zavolal manželce. Ráno, když jsme se loučili, mi říkala „A dávej na sebe pozor!“
V hlavě se mi celé drama pořád opakuje. A poté ještě několik nocí. Co jsem měl udělat jinak? Ve snu se snažím více uskočit, rychle přehmátnout od kliky závěru ke spoušti a zmáčknout, ale nejde to ...

Vzpomínám si, jak kňour reagoval na to, když jsem začal křičet, „Ááááá, pomóc!“ Bylo to poté, co mi souboj připomenul rvačky z mládí, ale nyní jsem neměl za soupeře kluka z vyššího ročníku, který, když na to přijde, přestane ... nyní mi jde o život ...

Kňour se křiku lekl, na chvíli se zarazil a já měl čas se odkulit a zvednout.

Jak se tomu příště, ve stejné situaci vyvaruji?
Pouštět kňoury jak doposud bez rány? Nebo, jakmile nějakého zahlédnu, se připravím hned k jeho ulovení? Říká se, že po boji je každý generál, ale co jsem měl udělat jinak, když jsem první ránu nemohl střílet dřív jak na tři metry a ta se mi nepodařila a nezastavila ho?

Nyní, pár dnů po souboji, ležím se třemi tržnými ránami ve stehně 12 centimetrů hlubokými v nemocnici a přemýšlím, co v podobné situaci dělat.
„O malinký kousek vedle a měl jste poslední tři až čtyři minuty života, pokud by zasáhl tepnu,“ říká doktorka, co mě operovala.

V tom místě by to šlo těžko zaškrtit a rána by se musela ucpat prsty nebo celou rukou a tlakem krev zastavit. „Jarda by to zvládl,“ letí mi hlavou, „jeho stisk je tak pevný“, představuji si, jak mi prsty mačká stehno, stříká krev, sanitka tam nebude dřív jak za 15 minut ... síla v prstech slábne ... V takové situaci je dobré mít u sebe někoho, komu člověk věří, o kom ví, že se nevzdá ...

Pokud by se to stalo mému kolegovi vedle mě, musím okamžitým křikem zaujmout kňourovu pozornost a co nejdříve se přiblížit, vždyť jde o vteřiny, možná spíš desetiny vteřiny ...
Nyní si uvědomuji výhodu kulových dvojáků, takto z blízka i zastavovací účinek breneku ze spolehlivé brokové kozlice či dvojky, protože mně chyběla možnost druhého výstřelu.

Přestože svoji kulovnici Sako 85 v ráži 30-06 Sprg. umím bleskurychle přebít, tady to nestačilo. Nebo kulový poloautomat Sauer 303? Jaká je pravděpodobnost, že se v choulostivé situaci zasekne?

S kulovnicí v ruce jsem se dosud cítil neohroženě. Pyšně jsem věřil, že se svojí kulovnicí dokážu vyřešit jakoukoliv situaci. Nyní jsem rád, že v naší kulturní krajině je posledním rytířem, který je schopen se postavit člověku, „jen“ divočák a ne třeba medvěd. Jak by takové setkání asi dopadlo?

Dodnes si lámu hlavu - byl ten divočák postřelen? Než došel ke mně, padlo z leče několik ran, ale všichni honci tvrdí, že na toho kňoura nikdo nevystřelil. Ta reakce se mi nezdá - měl potom nějaké starší poranění? Nebo byl zdravý a jeho agresivní reakce byla způsobená stresem z honců a dotírajících psů? Kňoura nedohledali, ale jakmile budu moct chodit, vezmu svého barváře a podívám se tam. Vyhlížím z okna a nejraději bych vyrazil hned.

Po tomto setkání cítím mnohem větší respekt. Při lovu budu daleko opatrnější a dosledy už nebudu provádět sám.


Ing. Martin ŠLECHTA


Sepsáno v třebíčské nemocnici dne 3.11.2011.

Viníkem byla nejčastěji hrubá nedbalost, neukázněnost a i neznalost a podcenění účinků střelné zbraně.

Společný lov v zimě

Dodržování bezpečnosti při používání zbraně


Největší počet případů se stal na společných lovech a naháňkách na černou zvěř. Jedna dobře probíhající lovecká akce skončila tragédií, kdy lovec v předstupu střílel na běžící černou zvěř a při opakování rány z brokovnice zastřelil svého souseda jednotnou střelou ranou přímo do srdce. První ránu střílel do leče a v loveckém zápalu si při opakování rány nevšiml, že zvěř je již příliš blízko řady střelců a vystřelil prakticky v linii řady sousedních střelců. Podobný případ se stal na jiném místě při střelbě kulovnicí, kdy však postižený byl postřelen naštěstí "jen" do ramene. příčina byla stejná. 

Dalším případem byl společný lov při dosekávce obilí, kdy pracovníci na kombajnu viděli v poli zalehnutou černou zvěř a svolali myslivce k jejímu odstřelu. Ponechejme stranou nezákonnost takového počínání, neboť zákon zakazuje lov v přímé souvislosti s polními pracemi, ale navíc došlo opět k zastřelení člověka jednotnou střelou do brokovnice na vzdálenost více jak 150 metrů. Příčinou byla nepřehledná situace, podcenění dostřelu jednotné střely do brokovnice se smrtícími účinky a opět hrubá nedbalost.

 Podobný případ se stal na jiném místě se stejným tragickým koncem. Příčinou byla střelba jednotnou střelou z brokovnice na černou zvěř táhnoucí po horizontu zvlněného pole se strništěm po řepce. Přesto, že mezi střelcem a obětí nebyla přímá viditelnost, kdy oběť stála ve směru od střelce za terénní vlnou, došlo k zásahu jednotnou střelou. Střelci postupovali polem v řadě a protože ve zvlněném terénu boční křídla ztratila vzájemný kontakt, vytvořila kapsu. Tak se stalo, že střelci z bočního křídla v domnění, že střílí souběžně s řadou střelců již stříleli proti druhému křídlu střelců, kteří postupovali rychleji a vytvořili tak oblouk. Strniště vychýlilo střelu o více jak 20o z její dráhy letu směrem k protilehlým střelcům, zakřivilo výrazně balistickou dráhu letu střely, která zasáhla a usmrtila střelce na bočním křídle. 

 Jiný případ s tragickým koncem bylo zastřelení honce kulovou zbraní při střelbě do leče. Obětí byl honec, viníkem střelec, který střílel v nepřehledné situaci a zbrkle. Honce při střelbě "přehlédl". Sporem bylo zda byl vydán pokyn ke střelbě do leče nebo pouze z leče ven. 

Velmi trestuhodný případ se stal rovněž při naháňce na černou zvěř kdy byl zastřelen jeden z účastníků lovu, ale přišlo se na to až v místním hostinci podle chybějícího člena. 

Po opětovném návratu do lesa a hledání byl nešťastník nalezen mrtev na svém střeleckém stanovišti. Podle lékaře rána do dutiny břišní nebyla bezpodmínečně okamžitě smrtelná, ale oběť zemřela prakticky na následky neposkytnutí pomoci. 

 Na jiné naháňce šla souběžně řada střelců vedle sebe. Jeden šel po cestě s nabitou, nataženou a nezajištěnou kulovnicí. Jeho soused šel vedle něho a částečně nad ním po mezi vedle cesty. Při neopatrné manipulaci se zbraní ještě na rameni střelce na cestě vyšla rána a přesto, že hlaveň směřovala vzhůru (nebo právě proto) vyšlá střela lovci na stráni doslova ustřelila kus hlavy. K jiné tragédii došlo tak, že střelec, účastník společného lovu, opustil přidělené stanoviště, aby si sám vyhledal "lepší" místo a byl zastřelen sousedem, který v tomto místě neočekával výskyt osob. Někdy dochází i k paradoxním odrazům střel. 

Za všechny je třeba uvést příklad, kdy se jednotná střela odrazila od zřejmě promrzlého kořene pařezu a změnila směr svého letu natolik, že se v ostrém úhlu téměř vracela k řadě střelců a jednoho z nich zranila. Dalším případem je podcenění balistiky a účinnosti střelné zbraně. Například jeden lovec vystřelil na srnce, kterého zasáhl a který zůstal v ohni. Problémem bylo, že střela prolétla tělem zvěře a ve vzdálenosti asi 700 metrů mírně za horizontem ještě zasáhla a smrtelně zranila náhodného chodce. Vinou byla nedbalost střelce, který střílel pravděpodobně proti horizontu a neuvědomil si, že po průchodu střely tělem zvěře může střela pokračovat v letu, případně značně změnit směr své dráhy a být i dále velmi nebezpečná. 

 Dalším případem bylo zastřelení kolegy, který se vracel okrajem pole z nedalekého místa, kde byl na čekané. Střílející lovec seděl na posedu a zdálo se mu, že v okraji obilí je černá zvěř. Bez dalšího přemýšlení zbrkle a rychle střílel za nedostatečné viditelnosti na nedostatečně obeznaný objekt a to se vymstilo v tragédii. 

 Jiným případem s podobným průběhem byla střelba do kukuřice. Nedočkavý střelec vystřelil do kukuřice na domnělého jelena. Zastřelil přitom člověka, který si nesl z lesa soušku, jejíž větve se v šeru jevily údajně jako paroží jelena. 

 K několika i smrtelným zraněním došlo při manipulaci se zbraní v autě. V jednom takovém případě podával kolega jinému myslivci z auta ven nabitou zbraň, která při předávání spustila a přejímajícího myslivce zastřelila. Příčinou byla hrubá nedbalost. Při vystupování na posed se myslivci, který vystupoval jako druhý, nějak zamotal řemen u kulovnice. Při snaze zbraň stabilizovat na rameni došlo k výstřelu, střela prošla podlážkou kazatelny a zastřelila zde mysliveckého kolegu. 

 Jeden neukázněný lovec při přestávce mezi lečemi odložil nabitou zbraň mezi ostatní opřením o strom. Při odebírání jiné zbraně jiným střelcem dotyčná zbraň upadla a vystřelila. Jednoho z účastníků výstřel velmi vážně zranil na noze.

 V loňském roce došlo i k několika sebezraněním neopatrným zacházením se zbraní.

 Podle rekonstrukce například jednomu myslivci zřejmě upadla z posedu nabitá kulovnice a při nárazu na zem došlo k výstřelu. Střela zabila samotného majitele zbraně. Příčinou bylo podcenění pádové jistoty nabité zbraně a natažené zbraně. Ani rány z brokovnice nejsou zanedbatelné. Při reprezentačním honu na bažanty, konaném při příležitosti jedné důležité zahraniční návštěvy, došlo rovněž k vážnému zranění, které naštěstí díky pohotové první pomoci dalších účastníků honu, neskončilo tragicky. Střelec vystřelil jednu ránu a zřejmě zapomněl, že má nabitu ještě jednu hlaveň a otočil se zcela nelogicky a hrubě neopatrně hlavněmi směrem ke svému nabíječi. Vyšla rána a nabíječe zasáhla do stehenní části v bezprostřední blízkosti. K jinému vážnému zranění hlavy s trvalými následky jednoho z účastníků honu na bažanty bylo způsobeno odrazem od větví stromů pokrytých jinovatkou a ledem. Příčinou bylo podcenění nebezpečných odrazů a možnosti značného odchýlení broků z jejich dráhy letu. Střelec v střeleckém zanícení střílel příliš blízko ostatních účastníků lovu. Broky se odrazily od větví a odchýlily se o více jak 30o od své původní dráhy letu a vážně zranily člověka. Jiný případ s bohužel tragickým koncem se stal při neopatrném uzavírání zbraně při nabíjení směrem k ostatním osobám.

 Bezprostředně po uzavření zbraně vyšla neopatrnému manipulantovi rána a brokový shluk zasáhl souseda do krajiny břišní s následkem smrti. Nebezpečná je střelba na nízko táhnoucí zvěř zejména v bažantnicích. K vážnému poranění hlavy s trvalými následky došlo při střelbě na vějíř vytáhnutých bažantů. Střelec ve střelecké vášni zapomněl na hlavní zásady bezpečnosti a vystřelil bezprostředně před a nad svého souseda, který byl zasažen okrajem brokového shluku do obličeje s velmi vážnými trvalými následky a jen náhodou nezemřel. Nakonec úsměvnou příhodu, která však jen šťastnou náhodou neskončila tragicky, ale svědčí rovněž o velké nedbalosti. Na vyvýšených stráních v blízkosti vesnice se konala naháňka na černou zvěř. Vesnice je položena v mírném dolíku a v ní v jednom domě jeden občan vykonával právě svoji potřebu. V tom utrpěl šok, protože nádoba splachovacího WC nad ním praskla a voda řádně momentálního uživatele WC řádně promočila. Při blížším zkoumání však vyšlo najevo, že nádoba byla rozstřelena zbloudilou střelou, která prolétla do místnůstky protilehlým okénkem. 

Příčinou bylo podcenění dostřelu zbraně, balistiky a střelba proti obydleným objektům. Tolik několik vybraných případů z nichž některé nebo i další znají mnozí myslivci ze svého okolí a ve výčtu by se jistě dalo pokračovat. Pro prevenci podobných případů je třeba si opakovat stále základní zásady bezpečnosti střelby. Předně je třeba ze strany střelců zachovat chladnou uvážlivost, vždy střílet s rozvahou a nikoliv zbrkle. Je třeba mít na paměti, že jednotnou střelou do brokovnice lze zabít na vzdálenost větší než 1 km a kulovnicí i na několik kilometrů. Nestřílet na horizont, do nepřehledných terénních podmínek, na řádně neobeznané objekty zejména za šera, nestřílet ve směru a v ostrém úhlu k jiným osobám a obydleným objektům apod. 
V autě se pohybovat zásadně s vybitou zbraní a stejně tak i na všech místech, kde se bezprostředně neočekává střelba. Se zbraní nemanipulovat neobratným způsobem a nikdy ve směru dalších osob. Odloženou zbraň nikdy nenechávat nabitou. Při překonávání překážek stejně jako při výstupu na posed a sestupu z něho zbraň vybít. Z hlediska směru střelby je třeba si uvědomit, že střela odrazem může značně změnit směr svého letu bez podstatné ztráty své smrtící energie. Při pohybu honitbou za šera je, pro vlastní bezpečnost, bezpodmínečně potřebná baterka. Atd. atd. Při hromadných lovech je třeba stále mít přehled o pozicích ostatních účastníků lovu a svým sousedům se hlásit. Zde je třeba zvýraznit, že často je i chyba na straně organizátorů lovu.

V nepřehledných terénních podmínkách, které nejlépe zná pořadatel lovecké akce, je lépe už při nástupu např. zakázat střelbu do leče a dát jednoznačné a jasné pokyny v organizaci, zavádění na střelecká stanoviště, směrů střelby, způsobu oznámení začátku a konce a případného chování po střelbě na zvěř atd.

 Často pouhé obligatorní upozornění vedoucího honu "na dodržování bezpečnosti střelby" je pouze formální a nedostatečné pokud není doplněno o konkrétní pokyny podle místních a momentálních podmínek. Závodčí mají správně každému střelci nejen určit stanoviště, ale i povolený segment směrů střelby a měli by se během lovecké akce více věnovat účastníkům lovu než lovu vlastnímu. Měli by mít neustálý přehled o pozicích střelců a honců a při lovu např. ploužením pečlivě dbát na dodržování stanovené sestavy postupu. Pro bezpečnost všech účastníků akce, zejména ve větších lokalitách není na škodu používat pro spojení mezi závodčími a vedoucím lovu i vysílačky a podobně. Závěrem bych chtěl poznamenat, že poměrně vysoký počet nehod není třeba nijak dramatizovat, ale ani bagatelizovat. V každé lidské činnosti dochází k chybám a selháním bohužel i s tragickými konci. Jakkoliv statistika loňského roku není nijak povzbudivá, přesto poměrný počet negativních událostí při výkonu práva myslivosti nepřesáhl poměrný počet podobných případů v jiných oblastech činností. Samozřejmě ani zdaleka nedosahuje míry nehodovosti např. v dopravě. Míra pravděpodobnosti toho, že dojde k nehodě při jízdě autem nebo dokonce i při jízdě vlakem, je daleko větší než při lovech. Zatímco smrtelný úraz na silnici se stal téměř všední záležitostí, podobný případ při střelbě více připoutává pozornost a je samozřejmě i více medializován. Nicméně bylo by nanejvýš žádoucí neskrývat ani nezlehčovat skutečnost, neuzavírat se před příčinami a věnovat se více prevenci. A to jak při činnosti střeleckých komisí OMS tak zejména při výchově nových myslivců. 

Při zkouškách adeptů by měla být věnována podstatně vyšší pozornost bezpečnostním otázkám než dosud. Z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že se někdy setkávám s trestuhodnou neznalostí balistiky, dostřelu a možných důsledků neopatrné střelby. Podstatně vyšší a nekompromisní důraz na bezpečnostní oblast by měl být kladen zejména u vyšších odborných zkoušek z myslivosti, kde se předpokládá, že jejich absolventi budou organizovat lovy a jejich kvalita činnosti a znalost přímo bude ovlivňovat bezpečnost nejen jejich, ale zejména všech účastníků jimi pořádané akce.

ČERNÁ ZVĚŘ. Na zásah reaguje nejvíce její pírko, které, je-li svěšené, signalizuje těžký zásah, zatímco zvěř zdravá ho při útěku obvykle nese ve výšce.

ČERNÁ ZVĚŘ V KRYTU

Zvěř černá. Na zásah reaguje nejvíce její pírko,


 které, je-li svěšené, signalizuje těžký zásah, zatímco zvěř zdravá ho při útěku obvykle nese ve výšce.

Při zásahu krku divočák potřepává hlavou, a je-li rána posunuta do šíje, odchází velmi daleko. Právě kvůli možnosti zásahu šíje se musíme rány na krk pokud možno vyvarovat. Páteř má v tomto místě zakřivení, které ji vychyluje o několik centimetrů směrem dolů a hřbet vytváří výrazný hřeben s vysokými páteřními trny. 
Průstřel krku bez porušení kanálu míchy je těžké poranění, po kterém zvěř velmi dlouho zhasíná, z nástřelu odbíhá a nezřídka zůstává nedohledána. Zásah komory značí černá rozevřením ryje, zařváním a s hlavou skloněnou k zemi prudce prchá. 
Zásah na měkko neznačí vůbec, při ráně na páteř se snaží odvléct do krytu a často bolestivě naříká. Těžce zasažený kus také dříve či později opouští tlupu, odbočuje ze stopní dráhy a odbíhá jiným směrem.
Čitelnost zásahu je u černé navíc značně zkomplikována skutečností, že se střílí za zhoršených světelných podmínek a myslivec se tak musí spolehnout především na sluch.

Někdy se stává, že značení zvěře nepostřehneme vůbec. V takovém případě je nutné registrovat zvuky a chování odbíhající zvěře. Naráží-li například zvěř na překážky, usuzujeme na ránu na komoru, speciálně na zásah srdce. 
Potřásá-li hlavou, může to být poraněná čelist nebo krk. Jde-li zvěř pomalu, zastavuje se a ohlíží, popřípadě po chvíli zaléhá, je střelena na měkko. Ten, kdo zná pohyb zdravé zvěře, snadno postřehne zraněný běh nesený v nepřirozeném úhlu.
Dobře si všimneme také zvuků pádu zvěře a následných smrtelných křečí (tzv. odkazování), což nám může velmi usnadnit dosled.

Zůstává-li naopak zvěř po zásahu bez značení stát na místě se vztyčenou hlavou, rozhlíží se, jistí, srnec pobekává, případně pokračuje v pastvě, je kus s největší pravděpodobností chybený.

LOVY ČERNÉ ZVĚŘE V LESE. Černá zvěř, Lovy černé zvěře, Honili myslivci, Vnadiště, Naháňky

Lov na kraji lesa

Stavy černé zvěře snižovat hlavně v lese!


Hlavní příčiny jsou:
1. Lov selat v období před naháňkami je v lesních honitbách minimální a naprosto nedostačující. Zvěř je tam v klidu.

2. Lovu se nevěnuje náležitá pozornost, lov není dostatečně razantní, zvěř má v lesních honitbách absolutní klid.

3. Některé lesní honitby jsou tak málo lovecky obhospodařovány, až se z nich staly klidové zóny pro černou zvěř.

4. Lov černé zvěře v polích je díky neustále narůstajícímu podílu kukuřic, řepky a ostatních technických plodin velice obtížný.


Jako řešení se proto nabízí:
1. Od ledna do června důsledně vnadit černou zvěř v lese, na vnadištích intenzivně lovit a lovcům vyplácet prémii za každé prokazatelně ulovené sele.

2. Zásadně nekrmit ani nevnadit černou na hranic pole – les.

3. Nevytvářet žádné klidové zóny pro černou zvěř!

4. Neprovádět tak zvaný intervalový lov – lovit neustále!

5. Škody způsobené černou zvěří rozdělit na všechny honitby v oblasti.

6. Lze jen doporučit dobře organizované naháňky se slíděním prováděné na velké ploše, a to i při zapojení více menších honiteb.

7. Na společných lovech nepovolovat lov vedoucích a starých bachyní. Staré bachyně lovit pouze při individuálním lovu.



Podle DJZ 11/2012 (Dietrich Krill) přeložil a upravil: Petr ZIEGROSSER

Divočák, Honili myslivci, Humor o myslivosti, Myslivci a konfliktní situace. Nemohu střílet mimo svoji honitbu. To by mi musel někdo dát zvláštní výjimku. Jinak to nepůjde.

Divočák v bazénu

„Mami, tati, vstávejte. V bazénu je prasátko.“


Těmito neuvěřitelnými slovy to vlastně všechno začalo. Malý klučina cloumal otcovým palcem u nohy vyčuhujícím zpod pokrývky a zároveň se snažil probudit i svou mámu. Zprvu oba rodiče nechápali, co se děje. Viděl snad Petřík něco takového v ranním vysílání pro děti? Nebo má jenom bujnou fantazii?

Rozespale svou ratolest požádali, aby svá slova zopakoval. Ani nemusel. Divočák se totiž ozval sám a bylo ho pořádně slyšet.
„Dobrý den, prosím vás, v bazénu nám pobíhá divočák a nemůže se dostat ven. Mohli byste přijet?“
Byla sobota osm ráno, když hlava rodiny zavolala na policii. Za půl hodiny přijeli dva strážníci. Seznámili se s daným problémem, řádně podumali, načež se oba bezmocně podrbali na čele. S něčím takovým se ještě nikdy nesetkali a moc si s tím nevěděli rady. Mají snad vlézt dovnitř a utkat se s kňourem tváří v tvář? Nebo ho rovnou zastřelit? Ostatně, ani jejich přímý nadřízený jim přes vysílačku neporadil, že se prý někde optá.

„Máme vyčkat pokynů velitele. Buďte trpěliví.“
Menší, asi padesátikilový, divočák byl s narůstajícím časem stále nervóznější. Zuřivě pobíhal po dně vypuštěného bazénu a ryjem útočil na plastové stěny, přičemž vydával vzteklé nasupené zvuky. Není divu, že nikdo z přítomných neměl odvahu hrát si na Bivoje. A pak konečně přišel vysílačkou pokyn, který strážníci tlumočili nešťastné rodince...

„Jen tak zastřelit ho nemůžeme. Máme se tedy obrátit na hasiče, případně na veterináře.“
Požárníci sice přijeli v plné zbroji, ale rovněž nevěděli, co si mají počít. Přece toho nebohého štětináče neutopí v proudu studené vody? Nakonec se vytasili s nápadem chytit ho do sítě. Akce však skončila fiaskem. Prostor bazénu byl příliš velký, divočák maximálně bojovný i nečekaně mrštný a síť zoufale malá i vetchá. Rychle se jim potrhala.

„Co se dá dělat. Musíme zavolat veterináře. Kdo jiný by měl zasáhnout, když ne oni?“
A tak přijeli zvířecí doktoři. Jenže ouha, nepřivezli s sebou pušku na uspávací šipky, neboť ji prý momentálně nemají. Měli pouze ústní foukačku, ale s tou si na kňoura nepřišli. Blížilo se poledne a na zahradě domu to vypadalo jako na nějaké předvolební manifestaci. Naštvaná rodinka, zvědaví sousedé, veterináři, strážníci, hasiči... A na cestě specialisté ze záchranné stanice živočichů. Ale ani ti nepomohli.
„To je nedorozumění. My zasahujeme u poraněných zvířat. A tomu praseti nic není. Je pouze vystresované z vás všech. Nemůžeme ho jen tak utratit.“
Sebrali se a odjeli pryč. Vzápětí si někdo z přítomných vzpomněl, že v blízké vesnici bydlí myslivec. Hned pro něj vyrazili autem a za chvíli ho přivezli. Vzal si s sebou brokovnici a možná byl i plný odhodlání pomoci, ovšem pak se mu to rozleželo v hlavě a vyvstal další problém.
„Víte, já vlastně nemohu střílet mimo svoji honitbu. To by mi musel někdo dát zvláštní výjimku. Jinak to nepůjde.“

A tak se narychlo sháněl vedoucí místního mysliveckého sdružení. Ten nebyl doma, ale našli ho u piva v hospodě. Jenže také on si netroufal rozlousknout tuto „prekérní“ záležitost a alibisticky se odvolával na starostu obecního úřadu. Když on řekne ano, potom tedy dá k odstřelu souhlas.
„No dobře hoši, střelte ho! A pokud se po mně budou vozit ochranáři a bude z toho malér, tak si sežeňte nového starostu.“

Skoro se už stmívalo, když padl jeden přesný výstřel. Divočák zůstal v ohni, všichni se spokojeně rozešli do svých domovů a rodinka si mohla po dlouhém martyriu zhluboka oddychnout. Jen ten malý klučina to oplakal. Na prasátko si již zvykl a chtěl se o něj starat. Dokonce by na léto obětoval i svůj tolik oblíbený bazén.

Eduard Svítivý a Petr Slaba

NÁŘEK SRNČÁTEK. Kdo neslyšel srnčí nářek a nemusel ho ukončit ten to nikdy nepochopí I přes velkou snahu a úsilí jsme na louce přišli o jedno sotva třídenní srnče ze dvojčat, které tam srna měla. Srnče, Srnčí zvěř, Stalo se.

Nářek srnčátek
Srnče před senosečí čeká na matku v úkrytu


Dnešní den u nás probíhala senoseč na zhruba dvaceti hektarech/ ještě nás jich čeká asi sto/. Soukromý zemědělec nám dal včas vědět, abychom mohl...i udělat co možná nejlepší opatření na záchranu mláďat zvěře a tak jsme včera v podvečer celou lokalitu prošli s kolegy myslivci a dobrovolníky, kteří dorazili z Mělníka a z okolí Dubé. Umístili jsme akustické plašiče a udělali jsme vše co šlo, aby si srny odvedly svá mláďata do krytu lesa. Ráno jsme se s Martinem, zemědělcem, který louky obhospodařuje domluvili kde začne sekat a jak budeme postupovat, aby došlo k co nejmenším ztrátám. Vyzval jsem ještě po fc lidi z řad dobrovolníků, aby nám přišli pomoci. Ráno dorazili jen myslivci členové našeho spolku všichni již důchodového věku. I přes naší velkou snahu a úsilí jsme na první menší louce přišli o jedno sotva třídenní srnče ze dvojčat, které tam srna měla. Druhé, které leželo na jiném místě se mi naštěstí podařilo najít a vynést do bezpečí. Na druhé louce jsme den předtím jedno malé srnče lokalizovali a to se nám i dnes podařilo s kolegy najít.

V dopoledním úmorném vedru jsme prošli kolem dvanácti hektarů a pak už chlapi opravdu všichni důchodového věku nemohli. Takže odpoledne jsem na zbytek luk jel už sám se synem Zdendou. Naštěstí další část luk byla pečlivě projitá již den před tím a tak vše vypadalo již dobře….když jsme se Zdendou procházeli pásem kopretin uslyšel jsem z dáli kde jel traktor a dosekával již jen takový malý kus předchozí části louky, srnčí zoufalé pískání….proč sakra já, proč zrovna já musím vždy být u téhle situace, blesklo mi krutě hlavou. Utíkali jsme tam a viděli srnu jak zoufale pobíhá kolem naříkajícího srnčete, které se už nemohlo na své useknuté běhy postavit, hrozný zážitek, hrozný a ještě jednou hrozný a hrozný co musím i následně udělat, Zdenda rychle hledá společně s traktoristou, kterého jsme zastavili ve zbytku neposekané trávy jestli tam není druhé, já mezitím musím odehnat srnu, která kolem mláděte pobíhá a potom rychle doběhnout k tomu naříkajícímu mrňouskovi, pokleknout a co nejrychleji mu nožem ukončit trápení….

Kdo neslyšel srnčí nářek a nemusel ho ukončit ten to nikdy nepochopí a nikdy nepochopí co to dělá se mnou tam uvnitř.

Jsem myslivec zvěř i lovím, mnozí lidé mě za to odsuzují, dokonce mě i mé kolegy pomlouvají, kvůli aktivitě při záchraně mláďat častokrát to opravdu zamrzí a bolí, ale tohle bych nikdy nepřál ani těm co tak mluví, to aby každý rok museli zažít to samé co zažívám o senosečích já, nikdy nebudu vůči tomu imunní, nikdy se nebudu stydět za slzy a bolest jakou při tom cítím a vždy se budu snažit, dokud budu mít síly, dělat vše pro to, abych takovýchto zážitků měl co nejmíň…..přišli jsme dnes o dvě srnčata, dvě jsme zachránili a vynesli, další si srny odvedli do bezpečí po včerejším zneklidňování, ještě v sedm hodin jsme ze Zdendou a naším nejstrarším členem Pepou v dešti , umisťovali akustické plašiče na další louku, která se má zítra sekat….byl jsem celý den na loukách a snažil se pomoci, pomoci těm kteří se nemohou bránit. Pomoci proto, aby o senosečích nebyl slyšet už nářek srnčátek.

Děkuji moc zemědělci Martinovi, že včas dává vědět a umíme spolu mít společnou řeč, děkuji všem myslivcům, dobrovolníkům , kteří při dnešní senoseči i včerejší prevenci pomáhali a třebas dnes další smutný zážitek tak věřím, že to bude jen lepší a věřím, že jsme naší mysliveckou kampaní otevřeli tisícům lidem oči.

Jmenuji se Petr Slaba a jsem myslivec

#Srnče, Srnčí zvěř, Stalo se, Záchranná stanice, Myslivci a konfliktní situace, Honili myslivci, Lovecký pes, 

II. Lov lišek šoulačkou a kmotřička liška na fotografii. Doby lovu zvěře, Honili myslivci, Liška, Lovecké stezky, Názory myslivců, Úspěšný lov, Způsoby lovu a historie

Kmotřička - liška
Lov lišek šoulačkou

Základem šoulačky na jakoukoli zvěř je zlaté pravidlo – uvidět zvěř jako první, dříve, než zvěř zjistí nás. Pro lovecký úspěch je nutné tomuto pravidlu podřídit úplně vše. Znalost terénu beru jako naprostou samozřejmost.

Vítr je hlavní parametr, který je ostatně to nejdůležitější prakticky při všech způsobech lovu. Silný vítr způsobí, že lišky obvykle neloví v otevřeném terénu, a větrná místa překonávají rychlým klusem do závětří, kde loví. Samozřejmě je ale vítr nejdůležitější proto, že nás liška pomocí větru navětří, což pro ni není problém i na stovky metrů.V místech, kde lišky očekáváme, je bezpodmínečně nutné dobrý vítr mít. Vynikající pomůckou v tomto směru je obyčejný dětský bublifuk. Bublinka se pohybuje vzduchem a je vidět mnohem déle, než kouř z cigarety či různé jiné, obvykle práškové přípravky. Obzvláště v členitém prostředí a nebo při velmi slabém větru nám dobře viditelná letící bublina ukáže všechny změny směru větru někdy i na desítky metrů. A funguje po celý rok.

Další, neméně důležitý předpoklad pro úspěšný lov šouláním je naprosto tichý pohyb honitbou. Lišky mají vynikající sluch, prakticky lze říci, že sluchem dokáže liška zachytit nebezpečí na největší vzdálenosti, na lovu je to velmi důležité, protože vítr si obvykle hlídáme, pak následuje čich a na posledním místě je zrak. Výzkumy prokázaly, že i když se člověk pohybuje tak tiše, že sám sebe neslyší, sluch lišky jej dokáže identifikovat až na vzdálenost do sto metrů. Proto jsou rána a večery, kdy je naprosté ticho a bezvětří, pro lov šoulačkou velmi obtížné a pokud se umíme pohybovat opravdu naprosto tiše, tak i fyzicky náročné a často je lépe čekat. Ne nadarmo se dříve budovaly a udržovaly šouláky, a ani dnes se bez nich v mnoha dobře vedených lesních honitbách neobejdou. Sám buduji a používám šouláky v určitých částech lesa či remízů pro velmi tichý pohyb krajem mlazin v místech s dobrým přehledem a s ohledem na převažující vítr.
 
V první řadě ale musí lovec začít u sebe. Lovecký oděv i obuv nesmí v žádném případě sebeméně šustit či vrzat. Vynikající je v tomto směru klasický hubertus. Jiné oděvy z nešustivé látky jsou také vhodné, velmi důležité je, aby neměly žádné potenciální zdroje hluku. Kryté knoflíky jsou nutností, jezdce a úchytky zipů musí být také nehlučné. Poměrně silné a ne příliš přirozené zvuky vydávají také suché zipy, samozřejmě jen při jejich rozepínání. Cinkající klíče v kapse mnozí už vůbec nevnímají, ale zvěř je uslyší i na značně velké vzdálenosti. Stejným nešvarem je zásoba nábojů volně v kapse. Dalekohled je výborný s pogumováním, zruční lovci si nepogumovaný dalekohled mohou vylepšit sami, osvědčil se i těsně přiléhající návlek z hubertusoviny, který je ale nutné nechat ušít. Na šoulačku je výborný i široký řemínek na dalekohledu, v mlze, dešti či sněžení se neobejdeme bez krytky okulárů. Také na zbrani nesmí nic vydávat jakékoli zvuky, ať je to rachotící zásobník, nebo hlučné přezky řemenu zbraně.
Zbraň musíme umět naprosto tiše, jednoduchým a plynulým pohybem sundat z ramene, proto se mi nejvíce osvědčil široký nepodšitý kožený řemen, který je výborný pro nošení a zároveň velmi dobře sklouzne z ramene při nutnosti plynulého, ale i rychlého sundání zbraně. Veškeré pomůcky, které s sebou nosíme na lov musíme nosit tak, aby nemohly způsobit hluk. Kdo je zvyklý nosit batoh, určitě si vybere batoh bez hlučných přezek a popruhů, zároveň vše, co nosí uvnitř je dobré mít v samostatných pouzdrech. Pokud batoh nepoužíváme, jsou různá pouzdra také nejjednodušším řešením, od náhradní munice až po malou kapesní baterku. Část výbavy, tu nejpoužívanější, je vhodné nosit v pouzdrech na opasku, a zbytek v pouzdrech v kapsách. Tím se s jistotou vyvarujeme jakýchkoli nechtěných zvuků, zrazujících zvěř.
Neocenitelnou pomůckou je kukla na obličej a rukavice. Zvěř vždy velmi dobře vnímá nekryté části těla, a to bývá právě obličej a ruce. Na tyto nekryté části obvykle reaguje odskočením, i když jsou bez pohybu. Proto na svých šoulačkách a čekaných používám rukavice a kuklu celoročně. Pro letní období je vhodná bavlněná kukla a velmi tenké kožené rukavice, pro zimní rukavice je třeba u látkových rukavic vybírat z těch, které mají úchopové části dlaní a prstů pošité protiskluzovým materiálem kvůli spolehlivému držení zbraně.

Pro šoulačku (i při lovu lišek čekáním na zemi) je také velmi důležité mít předem vše dobře nacvičeno. To znamená tak dobře, že sejmutí zbraně, zalícení, odjištění atd. dokážeme udělat vždy naprosto automaticky, plynule, bez zbytečných pohybů navíc a naprosto bezhlučně. Třeba jen sejmutí zbraně z ramene, zejména při použití módních řemenů s protiskluzovým povrchem, je někdy dosti nesnadná záležitost. Zrovna tak používání dalekohledu musí být naprosto bezproblémové. Navíc, je velmi důležité se naučit všechny pohyby rukou dělat před tělem (z pohledu zvěře ), nanejvýše těsně u těla. Lišky, jako ostatně veškerá zvěř, výborně vnímají každý pohyb. Velkou chybou bývá i hlučné odjištění zbraně, takže i to je nutné se předem dobře naučit, aby i při zvýšeném adrenalinu v těsné blízkosti zvěře pojistka necvakla a nebo je lépe si ji nechat upravit na bezhlučnou.
Při našoulání zvěře je podstatné neudělat žádný prudký pohyb. Při spatření lišky nesmíme prudce reagovat, je nutné zachovat naprostý klid bez jakéhokoli pohybu, vyhodnotit, co vlastně liška před námi dělá, jestli loví, či přetahuje na jiné místo. Zároveň je důležitá i naše pozice a vzdálenost k lišce. Při spatření lišky na kratší vzdálenosti nedoporučuji používat dalekohled, jsou to pohyby navíc, které se nemusí vyplatit. V těchto případech zvedáme pouze zbraň a lišku si přečteme, pokud je to nutné, přes optiku na zbrani. Záleží na lovcových zkušenostech, zda a jak rychle dokáže situaci vyhodnotit a následně správně zareagovat. Prvořadé je to, zda o nás zvěř již ví, nebo ne.
Pokud o nás liška ví, nebo se jí něco zdá podezřelé, tak starší zkušené kusy okamžitě odskakují, a pokud nezjistily bezpečně příčinu, tak se obvykle na široko zastaví a jistí zpět. Liška neumí to co třeba srnčí, které se zastaví tak, že k nám stojí obřitkem a ohlédne se, a proto se zastaví vždy na široko. Jak daleko se zastaví je závislé především na terénu – zastaví se vždy tak, aby dobře viděly k místu zrazení, a dále na světelných podmínkách, v šeru jsou vzdálenosti obvykle krátké. V té chvíli je dobré být již připraven k ráně.

U mladých nezkušených lišek do věku jednoho roku je časté, že zvědavě zkoumají příčinu vyrušení, a po uklidnění, pokud zůstaneme bez pohybu stát, pokračují v lovu.
Je důležité si neustále uvědomovat, že šoulačka není závod, a je špatné prošoulat kilometry honitby co nejrychleji. Jako začátečník jsem právě takto špatně kdysi šoulal. Dnes si pro vlastní šoulačku neplánuji úseky delší než asi 500, maximálně 1 000 metrů, a čas, v jakém zdolám tuto vzdálenost je obvykle 2 až 3 hodiny.
Pokud šouláme k lišce, kterou jsme objevili na větší vzdálenost, než je naše střelecká hranice, je dobré využít co nejvíce terén, ale zároveň je důležité udržet si optický kontakt. Toto pravidlo dodržuji na základě několika zkušeností, kdy se mi sice podařilo perfektně našoulat na místo, kde předtím liška byla, ale nemohl jsem ji najít, nevěděl jsem, jestli odešla a nebo je někde v prostoru přede mnou. Obvykle přede mnou byla, ale díky výbornému využívání terénu byla neviditelná, a často se najednou vynořila tak blízko, že jsem neměl šanci lovit. Lze se sice k lišce přiblížit i bez naprostého krytí na volné ploše, to ale vyžaduje maximální trpělivost, zároveň je ale dobré vědět, že pravděpodobný úspěch je tak na 30%.
 Základem při našoulání již zjištěné lišky je vidět její hlavu (to platí i u veškeré ostatní zvěře). Musíme mít neustále na paměti to, že liška má výrazně větší zorný úhel, než člověk a je velmi citlivá na jakýkoli sebemenší pohyb v jejím zorném poli. Proto také v dlouhém kabátu, ať v hubertusu či bílém dlouhém kabátu na sněhu šoulám k liškám snáz – nemohou vidět pohyb nohou. Hlavu tedy sledujeme proto, abychom věděli, kdy se máme hýbat. Nestačí, že je liška plně zaujatá lovem myší, podstatné je to, abychom se pohybovali ve chvílích, kdy je od nás odvrácena hlavou alespoň o 120°. Naprostou podmínkou je, aby nás liška při šoulání neuviděla proti horizontu. Reaguje pak i na nehybnou siluetu na velké vzdálenosti ( 400 - 500 m ) okamžitým odskočením do krytu. Pokud máme za sebou pozadí, se kterým dokážeme splynout a neděláme prudké pohyby, liška nás neuvidí, spíše nevnímá, i když jsme naprosto nekrytí. Nejen při šoulání k již objevené lišce, ale i při celé šoulačce je tedy lépe šoulat kolem kraje lesa, remízků, mezí a využít v otevřeném nezarostlém terénu úvozové cesty, suché strouhy a podobně. Tato místa také rády využívají samy lišky k přesunům v rámci teritoria mezi lovišti.
Vědět jak šoulat nám ale nestačí, je nutné vědět i kdy a kde.
Celoročně je šoulání velmi účinné okolo hlavních spádů, v blízkosti denních zálehů a na lovištích.
Nejlepší doba na šoulání při lovu lišek je ráno po rozednění a následující hodinu. Není to proto, že by ráno bylo na lov lišek lepší, než večer, ale proto, že světla přibývá a liška je zvěř malá, ostatně noční šoulačka na lišky je velmi obtížná, pokud není sníh a měsíc, tak je úlovek na noční šoulačce spíše dílem náhody. Ráno vyrážím na šoulačku vždy až za takového světla, že jsem schopen lišku spatřit na vzdálenost asi 300 m. To je velmi důležité, nemá cenu pokoušet se šoulat za špatné viditelnosti, ať už ráno, nebo večer, protože liška nás svými smysly obvykle odhalí dříve, než ji uvidíme. A opakovaně zrazená i mladá liška se stává mimořádně opatrnou a začne vycházet na lov a zatahovat z lovu pouze v noci.
Hodina po rozednění neplatí za jasných mrazivých dnů v únoru a březnu, kdy je tato doba asi tři hodiny po rozednění, pak teprve lišky zaléhají ke krátkému odpočinku a je možné na ně opět šoulat od jedenácti hodin až do druhé hodiny odpolední, kdy se na loukách a pastvinách věnují lovu myší.

Ranní šoulačky v loukách v zimě jsou výborné ať už sníh je či není, a zejména s končícím kaňkováním se aktivita lišek výrazně zvýší a zejména lišáci loví často i v dopoledních hodinách. Období kaňkování od konce roku, kdy začínají staří lišáci aktivně hledat kaňkujicí lišky až do konce února, kdy kaňkování končí dává vysokou šanci potkávat a lovit hledající lišáky v průběhu celého dne, zejména v místech, kde jsou spády mezi místy porostlými rákosím, mezi norami a na hlavních spádech v loukách, po kterých se lišáci přemisťují mezi místy denního odpočinku lišek.
Velmi dobrá je šoulačka v pozdním odpoledni za deště v jarním a letním období, zejména jarní přeháňkové deště jsou naprosto ideální nejen proto, že v nich lišky velmi rády loví, ale zároveň naše šoulání liška neuslyší tak snadno.
Večerní šoulačka by ale měla být obvykle zaměřena na došoulání na místo, kde budeme na lišky čekat. S ubývajícím světlem se rychle zvyšuje pravděpodobnost přehlédnutí lišky a její následné zrazení, proto je lépe po západu slunce čekat na místě poblíž spádu.
Večer lišky, a zejména lišáci, vychází na lov často velmi brzy, a pokud nejsou opakovaně zrazovány, ať už myslivci, turisty či zemědělci, lze se s nimi setkat v průběhu celého roku už hodinu před západem slunce.
Při šoulačce musíme samozřejmě respektovat ostatní zvěř, zejména spárkatou a nezrazovat ji. Nejen, že to není správné z hlediska toho, jak se má myslivec v honitbě chovat, ale právě při lovu lišek je nutné si uvědomovat, že lišky jsou velmi vnímavé na zrazenou spárkatou zvěř a při spatření jakékoli odskakující spárkaté okamžitě reagují rychlým útěkem do krytu.
Přesná střelba je velmi důležitou součástí tohoto lovu, a protože se pohybujeme v různém terénu, nemůžeme spoléhat na přírodní opory pro střelbu. Nezbytnou pomůckou je střelecká hůl nebo stabilní trojnožka.
Lov lišek šoulačkou je velmi náročný nejen fyzicky, ale vyžaduje velké sebeovládání, znalost liščích zvyků, chování, výborný zrak a schopnost lišky najít. Není to něco, co jde velmi rychle naučit a propracovat se k dobrému šoulání vyžaduje čas. Znám mnoho myslivců, kteří velmi rádi a často šoulají, ale v jejich pojetí je to jen normální procházka honitbou se zbraní na rameni, u jiných zase spíše ozbrojená turistika, protože počet kilometrů po každé návštěvě honitby je někdy až úctyhodný. Jejich lovecké výsledky tomu odpovídají. Šoulačka, ta dobře provedená je ale jiná, prošoulám relativně malý úsek honitby, jsem v kontaktu se zvěří a zároveň s jejími pobytovými znaky. Tak detailní přehled o dění v honitbě nám jiné způsoby lovu neumožní, nebo jen omezeně.

Pokračování....

#Doby lovu zvěře, Honili myslivci, Liška, Lovecké stezky, Názory myslivců, Úspěšný lov, Způsoby lovu a historie

-figi-

III. Lov lišek čekáním. Doby lovu zvěře, Honili myslivci, Liška, Lovecké stezky, Názory myslivců, Úspěšný lov, Způsoby lovu a historie

Lov lišek čekáním
Lovecké zátiší s liškou a lankasterkou


Volba vhodného místa pro čekání na lišky je základem úspěchu.

Problematické jsou často navštěvované a zavětřované posedy a kazatelny. Je lépe čekat na zemi, není možné a ani správné mít u každého spádu posed nebo kazatelnu, navíc díky tomu dokážeme místem čekání reagovat na směr větru dle potřeby a zároveň i na ostatní podmínky, jako jsou posekané louky, sklizené obilí, množství sněhu apod. Vítr je opět to nejdůležitější, obzvlášť v členitém terénu je bublifuk pro zjištění změn směru větru okolo terénních zlomů nutnou pomůckou. Pro oděv, zbraň, vybavení a pohyby platí stejné zásady, jako při lovu šoulačkou. Je možné stát i sedět na malé stoličce, která nesmí vrzat ani vydávat jakékoli jiné zvuky i při našem pohybu. Sedět lze také přímo na zemi, zvěř sedícího člověka obtížně rozeznává a dokáže přijít neuvěřitelně blízko. Sezení při čekání na zemi je ale omezující a pokud se zvěř objeví za námi, tak zejména na krátkou vzdálenost je často nemožné reagovat a lovit. Stojícího lovce neomezuje žádný směr příchodu lovené zvěře. Není dobré se při čekání ukrývat za keře, stromy a podobné překážky, které nám mohou zkomplikovat střelbu. Naopak by mělo být zásadou, že stojíme před překážkou a máme za sebou tmavé pozadí, proti kterému nás veškerá zvěř nevnímá. Pokud chceme využít krytu, je to možné pouze u porostu do výše hrudníku, to nás neomezuje při střelbě, ale musíme samozřejmě i tak respektovat pozadí.

  Pohyby opět a zejména při spatření lišky děláme jen před tělem nebo podle těla, kukla na obličej a rukavice jsou při čekané na zemi samozřejmostí. Je obecně známo, že ve velmi větrných dnech zvěř zůstává v krytu a nevychází. Dnů se silným větrem se ale dá na lovu lišek velmi dobře využít, protože liška krom mimořádně extrémních podmínek jde na lov vždy. Podle směru větru si najdeme závětrná místa, především louky v honitbě, a ty pak lze spolehlivě využívat nejen při lovu lišek. Při silném větru je koncentrace zvěře v těchto místech vysoká a lišky přijdou také, protože již středně silný vítr jim značně komplikuje lov, jejich hlavní smysly - sluch a čich - jsou větrem značně omezeny. Na místo, kde chceme čekat, je nutné přijít včas, i když musím přiznat, že v některých případech, kdy jsem pro našoulání na místo čekané dokonale kryt terénem, a mám lišku dobře obeznanou, přicházím na místo s předstihem 10 - 15 minut. Lišky bývají opravdu hodně přesné. Další poznatek je vztah lišek a srnčí zvěře, a to v období, kdy srny kladou srnčata až do začátku srnčí říje. Srny jsou v tuto dobu velmi agresivní i mezi sebou, a většina srn, starší a zkušené bez výjimky, na lišku ihned nekompromisně útočí a nebo jí dají jasně najevo, že ji dál nepustí. Často jsem sledoval,že se liška bojí na louku, kde jsou srny, vytáhnout, a raději mění směr, nebo se drží od srnčího co nejdále. Pokud na louku liška vyšla, mnohokrát mi ji srnčí zahnalo, a proto v tomto období , zejména na posekaných obrůstajících loukách v letních měsících, chodím čekat s větší časovou rezervou, srnčímu se ukazuji a moje snaha je, aby louka byla prázdná a liška se nebála.
Čekání vleže zejména na posekaných rozlehlých loukách nám může přinést dosud nepoznané zážitky, protože zvěř reaguje na ležícího lovce jinak, než jsme zvyklí a i lišky běžně přijdou na vzdálenosti několika metrů, jistí, ale neodbíhají, ležícího člověka rozeznají jen podle pachu po větru a nebo z opravdu těsné blízkosti.
Čekat můžeme u nor, na spádech a na lovištích lišek, a to večer i ráno. Čekat lze i přes den, zejména v období kaňkování při dobrém výběru místa je velká šance ulovit i několik lišek během jediného dne.
Čekání u nor je náročnější z pohledu zkušeností a střelecké pohotovosti a sebeovládání.. Každá liška má svůj způsob opuštění nory, některé poměrně rychle opustí noru a rychle čárují pryč, některé se ve velmi krátké vzdálenosti od vsuku zastaví, a jistí. Ranní čekání je v tomto směru příznivější, protože liška po návratu k noře obvykle nejdříve prozkoumá nejbližší okolí vsuků a až pak zatahuje do nory. Ranní čekání by mělo trvat alespoň dvě hodiny po rozednění. U některých nor v hustých porostech nelze čekat vůbec, ideální jsou meliorační výpustě v polích a loukách a na místech s velkým přehledem, kdy je možno bezproblémově střílet.

Pro úspěch večerního či ranního čekání je nejlepší čekat na spádu v blízkosti denních zálehů lišek. Je velká pravděpodobnost, že nám večer vytáhne liška za dobrých světelných podmínek a ráno se bude pozdě vracet, tedy za plného světla. Je také důležité dobře si vybrat vhodnou vzdálenost od spádu, protože je velmi obtížné lovit lišku, která nám přijde na dvacet kroků a je nemožný jakýkoli pohyb. Je dobré volit vzdálenost předpokládané střelby alespoň 70 m. Volba předpokládaného směru střelby je neméně důležitá, protože ve chvíli, kdy se nám liška přibližuje na jistou ránu a v dálce za ní vidíme vesnici, už je pozdě na změnu stanoviště.

Ulovená liška trochu jinak...cazandoconarco
Čekání na lovištích lišek - v loukách nebo na strništích - je velmi účinné večer i ráno, ať v zimním či jarním období. Pokud čekáme ráno, nesmí nás odradit to, že hned při rozbřesku na loukách liška není. Často se objeví až za plného světla, a před zatažením do krytu si ještě pár myší chce ulovit. Při silném větru je nutné čekat na spádech na závětrných místech, jinak se může stát, že okolo nás liška jen rychle proběhne. Důležité také je vědět, kde se lišky budou koncentrovat v některých podmínkách. Po silných deštích, kdy je vše podmáčené, budou lišky pro lov vyhledávat místa, kde už povrch oschnul, což jsou terénní vyvýšeniny, to samé platí i při tání sněhu. Výborná situace nastane také ve chvíli, kdy napadne vyšší vrstva prašanu, který je následně větrem odvát, a vzniknou někdy i úplně holá místa. Sem nám při večerním čekání přijde liška s jistotou, a ne jediná. Při večerní čekané je důležitý i dalekohled, ve chvíli, kdy je šero takové, že lišku už pouhým okem nerozeznáme, nebo jen velmi obtížně, je nutné neustále sledovat dalekohledem místa, kde by se měla liška objevit.

Čekání u vlečky je výhodné v členitém terénu, kde máme malý přehled a liška by nám mohla projít, aniž bychom ji spatřili. V polních honitbách nám také dobře poslouží k přilákání lišek na loveckou vzdálenost.Tento zapomenutý způsob lovu lišek je jednoduchý, spočívá v tom, že jakýkoli masový odpad, kosti, kus plic ulovené spárkaté či přejetý zajíc se nám může hodit k přípravě vlečky. Naprosto ideální jsou zimní zasněžené dny s dobrou viditelností na sněhu po setmění. Vybereme si vhodné místo, kde budeme moci večer čekat v dobrém větru a místo pro zakončení vlečky v dobré lovecké vzdálenosti cca 70 - 100 m ( abychom se nebáli dýchat, až liška přijde ) a vlečku natáhneme z různých směrů, ideálně přes několik spádů k místu zakončení vlečky. Vzdálenost tažení návnady je ve stovkách metrů každého tahu vlečky. Toto si nachystáme přes den a večer při západu slunce začneme s čekáním. Velmi dobře se tento způsob osvědčil v lesních honitbách. Pokud je navíc vysoká sněhová pokrývka umrzlá, lišky mají nouzi a každá, která na vlečku narazí, přijde. Proto je dobré vydržet co nejdéle a rozhodně nekončit s čekáním po ulovení první lišky. Samozřejmě jde tento způsob lovu využít celoročně a vytáhnout si lišky z obilí nebo kukuřice. Vždy je ale nutné zakládat vlečky pro večerní čekání, protože založení vlečky odpoledne s tím, že budeme na jejím konci čekat ráno je úvaha špatná, protože lišky vše uklidí večer, a na ráno už nic nezbude. Při zakládání vlečky většinou nemusíme mít obavy z našeho pachu, protože většina honiteb je denně navštěvovaná lidmi a lišky jsou zvyklé. V odlehlých oblastech, málo a nepravidelně navštěvovaných to ale problém může být.

Na každý lov se dobře připravuji, promýšlím možné situace podle konkrétní obeznané lišky, terénu, bezpečnosti střelby a zejména předpovědi počasí. Samozřejmě třeba předpověď počasí nebývá úplně přesná a po příjezdu do honitby musí někdy dojít ke změně plánu, ale v tom je právě velká výhoda lovů ze země, kdy mohu ihned reagovat na veškeré změny podmínek. Velmi často mi lov vyjde přesně tak, jak jsem plánoval, liška vytáhne z krytu přesně na naplánované místo a v dobu, kdy jsem to předpokládal. O to lepší je pak pocit z lovu a lovecký zážitek.

„Liška kulí střelená, zlomení zlé moci znamená“ – toto pořekadlo starých zkušených fořtů platilo v dobách, kdy zbraně a náboje nebyly na takové úrovni, aby kulovou zbraní bylo možné lišku spolehlivě ulovit, a zásah byl zčásti věcí štěstí, nebo i dílem náhody. Liška není velký cíl, je většinou v pohybu a střelba kulí na lišky není úplně snadná, vyžaduje plnou koncentraci a sebekontrolu.
Dnešní lovecké zbraně, optika, a zejména střelivo, nám ale umožňují spolehlivě zasahovat lišky na vzdálenosti nad 200 metrů, a je jen na každém z nás, zda tyto kvality dokáže využít.
Faktem je, že pro dobrého střelce zásah lišky na 200 m není náhodná záležitost při střelbě vsedě s oporou.
Na šoulačce nebo čekané na zemi je to ale něco úplně jiného, v situaci, kdy lovec našoulá lišku v terénu, který neposkytne přírodní oporu pro zbraň a nablízku jsou třeba jen keře, si drtivá většina myslivců sami se sebou při střelbě neví rady, a volí tedy obvykle střelbu z volné ruky, což znamená s vysokou pravděpodobností neúspěch. Při těchto lovech se vždy výborně osvědčí střelecká hůl a nebo ještě lépe trojnožka. Platí samozřejmě, že cvičení dělá mistra, a proto je nutné střelbu s těmito pomůckami trénovat.
Velkou chybou je střílet na lišku vždy a na každou vzdálenost. To, co často slyším – liška nesmí odejít bez rány – je jen ukázka neznalosti a loveckého diletantismu, o morální úrovni dotyčných lovců se raději nebudu vyjadřovat – liška je zvěř jako každá jiná, a postřelená cítí bolest a trpí stejně jako třeba srnec.
Na lišku je dobré střílet vždy jistou ránu, protože chybená rána obvykle zvýší ostražitost a nedůvěřivost lišek v honitbě a lov se stává obtížnějším.
Pokud se ovládneme, a nejistou ránu si odpustíme, liška, i zrazená, přijde v dalších dnech spolehlivě znovu. Opakovaně jsem si ověřil při naprosto nečekaných setkáních, kdy jsem si lišku zradil, že následující den jsem ji na stejném místě a obvykle v naprosto stejném čase ulovil.

! Lov lišek ze země, ať už šouláním nebo na čekané je plný adrenalinu, napětí a pravidelně velmi silných loveckých zážitků, takových, jakým se málokterý lov na jinou zvěř vyrovná. A odnášet si z ranní šoulačky lišku, někdy i dvě nebo tři, je vždy nádherný pocit.

-igi-

#Doby lovu zvěře, Honili myslivci, Liška, Lovecké stezky, Názory myslivců, Úspěšný lov, Způsoby lovu a historie, 

MYSLIVOST

CO SE TADY ČTE NEJVÍCE ?

HUNTING MYSLIVOST

HLEDÁTE TEN SVŮJ PŘÍBĚH? JE MOŽNÁ TADY!

.22LR #Černá zvěř #Černá zvěř - bachyně #Daněk #Kančí steaky #Lovecké právo #Lovecké stezky #Srnčí zvěř #Waldemar Matuška 1 milion čtenářů 500 Nitro Express Africký mor Aglomerace aktivity radosti a milování života Akutrauma Amerika Anatomie jelena Aport Australian Water Buffalo Balistika Bažant Bažant pečený Beatiful Nature Bekání Berneška Bobr Borrelióza Borůvky Bowhunting (lovecká lukostřelba) Bramborníček hnědý - Saxicola rubetra Brenneke Brhlík lesní broková dvojka broková kozlice Bukač velký Cazando con Arco Cesty Civilizace Co budeme vařit dnes? Cviky poslušnosti Čáp bílý Čas lásek jelenů Čejka Čekaná Černá zvěř Černá zvěř - bachyně Černá zvěř - kňour Červenka obecná Čiplenka Čištění zbraně Čmelák Dalekohledy Dančí zvěř Daněk Dárek Datel černý deer rut Deer stalking Diana bohyně lovu Dívka s liškou Divočák Doby lovu zvěře Dosled Dostřelná rána Double Rifle Dravci Drobná zvěř Drozd kvíčala Dřevo a teplo Dudek chocholatý Ekologie Erika Etické a humánní principy Evropská Unie Fotografie z myslivosti Gepard Golden Eagle Gorilla Hájovna U pěti buků Halali hamerles Happy Days Heinz Meynhardt Hejkalové Heligonky Hi Hirsch-König des Waldes Historie HMYZ Holub hřivnáč Honili myslivci Hořící špalek Houby Humor o myslivosti HUNTING Hunting Rifles Husa divoká Cheetahs hunting Chile Atacama Chov zvěře Chrutí černé zvěře Chukar Partridge I am Back Idaho Idiots With Guns Instinkty a pudy Investiční zlaté mince Jagd Jaguar Jahody Jak na to? Jak zajíc přelstil líného hajného Jaro Jelen Jelen (Red Deer) Jelen útočí Jelení guláš Jelení kýta Jelení říje Jelení steak Jeřáb Jestřáb lesní Jezevec Jezevec pečený Jezírko a kocourek Jižní Amerika John Denver Kachna Kachna divoká Kalendárium Kalous ušatý KAMZÍK HORSKÝ Kančí gulášek Kančí kýta na smetaně Kančí kýta na víně Kančí ragů Kančí se šípkovou Kančí se šípkovou rybíz jako brusinky Káně lesní Kaňkování Katerina Lisova Kazatelna Klíště obecné Kňour útočí Kočky sobě Komu hlava nebere Koně Konopí Koroptev Krahujec obecný Králík krimi Kritické myšlení Krkavec velký Krkonošské pohádky Krmelec Krmeliště černé zvěře Krmeliště černé zvěře-kamery Krmeliště online Krmeliště pro vysokou Krmítko Krteček Křepelka polní Křivka obecná Kukačka obecná Kulíšek Kulovnice Kulový dvoják Kuna lesní Kuriozity Kvakoš noční Kynologie Labuť Lajky nelajky! Lama Laně Lankasterka Lasice hranostaj Láska Lavička Ledňáček Lejsek šedý Les Lesní plody Lesnická škola Lesník Lion (Lev) Liška Liška Eliška Liška Mína Lončák Los (Elk) lov Lov a myslivost Lov na daňky Lov na jelena Lov na lišku Lov na medvěda Lov na prase LOV NA SRNCE lov na vlky Lov ve svobodném světě Lov zvěře Lovec LOVEC BŘÍDIL Lovecká optika Lovecká sezóna Lovecká vášeň Lovecké brokovnice Lovecké příběhy Lovecké signály Lovecké stezky Lovecké štěstí Lovecké video Lovecké zátiší Lovecké zbraně Lovecký pes Lovu a přírodě zdar! Lovu zdar! Lovy černé zvěře Lovy fotoaparátem Lovy lukem a šípem Lovy na černou v Maďarsku Lovy srnčí zvěře Lucky deer Lýčí Makov Malorážka Mannlicher Schönauer kulovnice Markazíni Mateřství a péče o potomstvo Mauser M03 Mauser M98 Medicina Medovina Medvěd Milování světu vládne Milování v přírodě Minutkový srnčí guláš Miška Montáže Moose Hunting Moták pochop Muflon Můj pohled na svět Myslivci a konfliktní situace Myslivcův sen myslivec Myslivec a zvuky v přírodě Myslivecká mluva Myslivecká stráž Myslivecká videa Myslivecká zábava Myslivecká zařízení Myslivecké fotografie Myslivecké léto Myslivecké písničky Myslivecké pověsti Myslivecké ráno Myslivecké tradice Myslivecké vánoce Myslivecké zvyky a pověry Myslivecký ples Myslivecký soud Myslivost a Michaela Na loveckých stezkách Na lovu muflonů Na stojáka Na Větrné Hůrce Naháňky Namlouvání Nástřel Nastřelení lovecké zbraně Naše domovy a chalupy Názory myslivců Nepravidelný desaterák New Zealand O Evě a Adamovi Obory a zvěř Odchyt pernaté Once Upon a Time in The West Ondatra Online Krmeliště. ZUBŘI. Webové kamery černé zvěře. Polesí Strzalowo a Zubři a Jeleni (vysoká) Red Deer Cam! Aktualizováno! Optika Orel bělohlavý Orel na hnízdě Ornitologie Osudový srnec Otázky z myslivosti otrava Památka myslivce Pamětní mince Parkinsonova nemoc Paroží Páření Čmelák královna Pasování Paul Mauser Pečená kachnička Pečené prasátko Peregrine falcon Pernatá zvěř Pes přítel myslivce PF Podzim Pohádka O chytré kmotře lišce Pohádka o Vánocích Pohádka stromů Polák chocholačka Polesí Strzalowo Polesí Strzalowo Polsko Posed Posedy Poslední hon Poslední hryz Poslední leč Poštolka Potápka chocholatá Pranostiky a příroda Pravidla lovu srnčí zvěře Predátoři První srnec Příhody z loveckého batohu Příroda Příroda a lidé Příroda a myslivost Příroda a zdraví Přírodní fantazie Přírodní srnčí kýta Pstruh pečený Psychopati Ptáci Puškohledy Puštík obecný Pytláci Pytlák Radost a uspokojení Raffle ball hunting Rákosník obecný Raroh Red Deer Cam Reklama a lov Roček Roháč obecný Ruger’s M77 RSI Ryby Rychlý srnec Rys ostrovid Rytíři lesů Říje Řízky na roštu Sádlo z jezevce Sauer 101 Sekáč Sele prasete divokého Shozy Siga Skládací Sklenice piva Skorec vodní Skřivan Skupinka jelenů různého věku Skupinový život Slanisko Slavnosti sněženek Slípka zelenonohá Slivovice Sluka lesní Slunce Sociální sítě Sojka obecná Sokol stěhovavý Sokolnictví South Africa Sovy Společné lovy Srnče Srnčí guláš po myslivecku Srnčí játra Srnčí medailonky Srnčí na kořenové zelenině pečené v troubě a houskový knedlík Srnčí pečeně Srnčí říje Srnčí zvěř Srnec Srnec jako ze zlata Srnec Škůdník Srnec v červnu Sršeň asijský Sršeň obecná Stádo tlupa rudl Stalo se Stáří a nemoc Stehlíci a ledoví muži Straka obecná Strakapoud velký Strašidla Strzalowo Střelectví Střevlík Střízlík obecný sv. Hubert Svíčková Svišť Svítilna TK09 SWAROVSKI Swedisch Fire Torch Sýc rousný Sýkorky Synantropie Sysel Šelmy Šípková omáčka ke zvěřině Škodná Šoulačka Špičák Švestky Tasmánský čert Teritorium Termovize Tetřev hlušec Tetřívek obecný The lynx Headbutt TCHOŘ Tom Miranda Tombola Trofeje Troják Trojákové čtyřče - rarita Trubači Tři jednou ranou Ťuhýk Události na internetu Újeď úmrtí Upíři upíři a hejkalové USA Úspěšný lov Vábení Velikonoční sekaná Vepřové maso Verše myslivce Veverky VIDLÁK Vlha pestrá VLK V KANADĚ Vnadiště Vodouš kropenatý Vodouš šedý Volavka popelavá VORAŘI Vtipy Vydra Výřad Vysoká Vysoká zvěř Vytápění chalupy Vzdělání a příroda Webové kamery Welshspringerspaniel Wildlife Woodcock Hunting Yukon Photon XT/RT Zabiják vlků Zahrady Zacházení se zbraní Záchranná stanice Zajíc Zajíček Zákony a předpisy o myslivosti Záraz Zdraví Ze smetiště internetu Ze života černé zvěře Zeiss Zima a hlad v lese Zimní oblečení a obutí Zlato a šperky Značení zvěře Zoologie Zpracování zvěřiny Způsoby lovu a historie Zubři Zůstal v ohni Zvěř a lov Zvěř a počasí Zvěř v zimě Zvěř živě Zvěřina Zvěřina a kuchyně myslivce Zvěřinová paštika Zvěřinové recepty Zvěřinový guláš Žebříkové Ženy a myslivost Žít ve svobodě Životní srnec