 |
| Krkonošské pohádky - Trautenberk v revíru pytlačí |
Lovecká horečka
Myslivci se může při pohledu na vysněný kus zvěře, který se nachází ve správné myslivecké vzdálenosti, stát, že touha po úlovku zaplaší všechny rozumem diktované úvahy a pochyby. Lovecká horečka není v žádném případě v přímé úměře s velikostí loveného kusu. Jakmile lovec vymění dalekohled za pušku, stoupá adrenalin a spolu s fyzickou zátěží se dostavuje psychické napětí podprahově vyvolávané respektem ze zbraně.Na tomto místě není od věci zmínit časté a nikoli neopodstatněné podezření, že leckterá liška nebyla skolena kulí ne proto, že myslivec čekal na „lepší kořist“, ale proto, že malý cíl by na sto metrů mohl minout a „drahá střela“ by tak přišla vniveč. Špatné zásahy jsou ze 70 % způsobeny stržením zbraně a z 20 % špatným založením zbraně. Obojí jsou špatné návyky, které se samozřejmě dají korigovat a odstranit. Člověk musí jen chtít, neboť při střelbě na terč neexistují žádné z těch příčin špatných výstřelů v honitbě, které jsme zmiňovali.
Zbývajících 10 % špatných zásahů připadá na špatné rozeznání podmínek, jako je vítr, vzdálenost nebo chování zvěře, i když se o procentuálním rozložení těchto příčin dá diskutovat. O stržení zbraně a založení zbraně jsme mluvili v předchozích řádcích. My civilizovaní myslivci (minimálně mnoho z nás) si o sobě myslíme, že lovíme racionálně bez zapojování citů. Když se ukáže divoká zvěř a rýsuje se dobrá příležitost k výstřelu, podlehne mnohý z nás rozechvění. Sami to často ani nepozorujeme, o to víc si toho ale všimne náš soused, kamarád myslivec nebo lovecký průvodce při poplatkovém lovu. Stejně tak tomu je na střelnici: když vedle nás stojí lepší střelec, otálíme tak dlouho, než ten druhý opět usedne se svou zbraní a soustředí se pouze sám na sebe. Kdyby přírodní „člověk - lovec“ lovil tak, jako mnozí naši „tvrdí“ nimrodi, musel by nutně zemřít hlady.
Dobře zasáhnout nejsou žádné čáry.
Kdo si jednou předsevzal zapracovat na svém střeleckém umění, velmi záhy zaznamená, že výsledky dosažené na terči mu zvednou sebedůvěru při střelbě v myslivecké praxi a jeho zásahy budou jistější a přesnější. Přitom se ještě utvrzuje v poznání, že rychlým stiskem spouště neletí střela v žádném případě rychleji.
Cesty k „čisté“ ovládané a promyšlené střelbě jsou rozmanité. Člověk se jen musí chtít na tuto cestu vydat. Jen proto, že staří myslivci to vždycky „tak“ dělali, nemusí všechno být správné. A ne všechno se tedy mladý myslivec musel správně naučit – možná právě proto, že vyučující „odborník“ to sám lépe neuměl.
Pokud jste dočetli až sem, jste pravděpodobně zvědavi, co vás očekává nyní. Nic z toho, co tu čtete, není takzvaně vycucáno z prstu, nýbrž jsou to všechno praktické poznatky, triky a zkušenosti nasbírané za padesát let myslivecké praxe, které si navíc ověřili i jiní myslivci a střelci. Jak jsem již zmínil, rozdíl mezi střelnicí a lovem je daleko menší – zvláště co se týče střelby s oporou nebo jen opřením – než se traduje anebo dokonce tvrdí.
Při lovu lze přinejmenším stejně dobře stisknout spoušť jako na střelnici. A co se týče opory a založení zbraně, přinášejí v tomto ohledu různé nabyté dovednosti, jako například při šoulačce, lepší výsledky, je-li myslivec ochoten si je osvojit.
Přesná střelba z lovecké pušky není žádné čarování, a když jiný myslivec zasáhne lépe, měl by to pro nás být dostatečný podnět k tomu, abychom kriticky zhodnotili své střelecké umění a zapracovali na jeho zlepšení.
