MYSLIVOST A LOV
 |
| Krakonoš, Anča a Trautenberk |
Při střelbě na zvěř je lovec vystaven určitému časovému tlaku: není známo, jak dalece se ještě lovený kus přiblíží, postaví-li se kolmo a zůstane-li tak dostatečně dlouho stát. Protože zvěř při větření a braní paše často hýbe hlavou a krkem, je vhodné mířit na ta místa, kde je největší smrtelná zóna a nejmenší pohyb, tedy na tělo (na komoru).
Podle jednotlivých druhů zvěře je tato plocha tak velká, že je v mnoha případech těžko vysvětlitelné, že i při střelbě na střední či dokonce krátkou vzdálenost se lovec špatně trefil či úplně minul cíl.
Dá se to ještě pochopit při střelbě na úzké, štíhlé tělo lišky na 100 m, ale netrefit na 50 m statný kus spárkaté zvěře, to je „umění“.
V této souvislosti chci zmínit střelbu na krk, o které se vyprávějí různé legendy. Již malé odchylka v zásahu může mít fatální následky, neboť zvěř s krkem prostřeleným ve spodní části může ještě prchnout, ale potom někde ve velkých bolestech po dlouhou dobu zhasíná.
Tedy jako upozornění přidávám: síla krku srny, do nějž je potřeba se trefit, aby srna zhasla v ohni, se rovná průměru devítky na terči. A jak často trefíte devítku? Doporučení, že při střelbě zezadu nedochází pouze k poranění, je mylné, jak dokazují dva následující příklady. Asi na 70 kroků byla zezadu na krk trefena štíhlá srna odpovídající ráží. Na sněhu se dala pobarvená stopa a místo, kde kus zůstal stát a kde ztratil více barvy, dobře najít. Po 300 m ležela vykrvácená srna, protože měla prostřelenou krční tepnu. V druhém případě bylo stříleno na krátkou vzdálenost srnci na krk. Ten po první ráně krátce bekal. Vydržel po dobu znovunabití a druhou ranou padl. První rána jeho krk jen „štrejchla“ a způsobila pomalé krvácení. Srnec by umíral v bolestech. Tolik ke střelbě na krk, která podle rozšířeného názoru připouští jen dvě možnosti: ránu smrtelnou nebo ránu, která mine.
Při vábení pískáním na vábničku větří srna bez pohybu jen velmi krátce. Kdo není připraven, musí počítat s pohyby, které mu přesný zásah značně ztíží a měl by v takovém případě od střelby na krk upustit. Dá se ale nacvičit dostatečně simulovaně, za podmínek blížících se podmínkám při lovu, správný zásah ve správném čase.
Kdo si není jist, že vybraný kus smrtelně zasáhne, nesmí pokrčit prst na spoušti. Již dopředu očekávaný špatný výstřel nesmí vůbec padnout.
Náročný dosled a dlouho zhasínající kus, které následně zhasne včas nedosledován v bolestech, není cílem správného myslivce.
Myslivecky správný je takový výstřel, kdy pravděpodobnost správného zásahu je vyšší než možnost, že střelec mine.
Samozřejmě, že se každému může stát, že ho přemůže lovecký zápal a ten mu nedá dostát všem pravidlům, a jen ten, kdo mu nikdy nepropadl, může ty druhé tvrdě odsuzovat. Ovšem bezmyšlenkovitě ještě jednou vystřelit po prchajícím kusu, to není omluvitelné a nemá se správným mysliveckým chováním nic společného.Také jsem zažil, že známý lovecký průvodce dal povolení k odstřelu zvěře mladému myslivci a výsledkem byl pouze postřelený divočák. Přitom po něm nepožadoval ani jeden zkušební výstřel, aby se přesvědčil o jeho střelecké zdatnosti.
Ten, kdo jako myslivec s přesně na srdce mířeným výstřelem zhasne zvířeti světlo života, nachází se velmi pravděpodobně pod určitým psychickým napětím. Pod tíží pocitů nebývá hlava chladná a ruka klidná. Pak se může stát, že i na krátkou vzdálenost správně nezasáhne nebo jen poraní na široko před ním stojící kus, přičemž odchylka chybného zásahu je tak velká, že by na sto metrů ani neudělala dírku do terče.
Když se ta změť pocitů u lovce projeví až po úspěšném ulovení zvěře, je to ještě pochopitelné. Ale v žádném případě si za takových okolností myslivec nesmí povolit druhý výstřel. U koho se takovéto nervové rozechvění projeví – ať už při střelbě na jelena nebo lišku – musí bezpodmínečně zapracovat na zvládání svých nervů a citů anebo nepřikládat prst na spoušť.
Pokračování....
