 |
| Divočák v bazénu |
„Mami, tati, vstávejte. V bazénu je prasátko.“
Těmito neuvěřitelnými slovy to vlastně všechno začalo. Malý klučina cloumal otcovým palcem u nohy vyčuhujícím zpod pokrývky a zároveň se snažil probudit i svou mámu. Zprvu oba rodiče nechápali, co se děje. Viděl snad Petřík něco takového v ranním vysílání pro děti? Nebo má jenom bujnou fantazii?
Rozespale svou ratolest požádali, aby svá slova zopakoval. Ani nemusel. Divočák se totiž ozval sám a bylo ho pořádně slyšet.
„Dobrý den, prosím vás, v bazénu nám pobíhá divočák a nemůže se dostat ven. Mohli byste přijet?“
Byla sobota osm ráno, když hlava rodiny zavolala na policii. Za půl hodiny přijeli dva strážníci. Seznámili se s daným problémem, řádně podumali, načež se oba bezmocně podrbali na čele. S něčím takovým se ještě nikdy nesetkali a moc si s tím nevěděli rady. Mají snad vlézt dovnitř a utkat se s kňourem tváří v tvář? Nebo ho rovnou zastřelit? Ostatně, ani jejich přímý nadřízený jim přes vysílačku neporadil, že se prý někde optá.
„Máme vyčkat pokynů velitele. Buďte trpěliví.“
Menší, asi padesátikilový, divočák byl s narůstajícím časem stále nervóznější. Zuřivě pobíhal po dně vypuštěného bazénu a ryjem útočil na plastové stěny, přičemž vydával vzteklé nasupené zvuky. Není divu, že nikdo z přítomných neměl odvahu hrát si na Bivoje. A pak konečně přišel vysílačkou pokyn, který strážníci tlumočili nešťastné rodince...
„Jen tak zastřelit ho nemůžeme. Máme se tedy obrátit na hasiče, případně na veterináře.“
Požárníci sice přijeli v plné zbroji, ale rovněž nevěděli, co si mají počít. Přece toho nebohého štětináče neutopí v proudu studené vody? Nakonec se vytasili s nápadem chytit ho do sítě. Akce však skončila fiaskem. Prostor bazénu byl příliš velký, divočák maximálně bojovný i nečekaně mrštný a síť zoufale malá i vetchá. Rychle se jim potrhala.
„Co se dá dělat. Musíme zavolat veterináře. Kdo jiný by měl zasáhnout, když ne oni?“
A tak přijeli zvířecí doktoři. Jenže ouha, nepřivezli s sebou pušku na uspávací šipky, neboť ji prý momentálně nemají. Měli pouze ústní foukačku, ale s tou si na kňoura nepřišli. Blížilo se poledne a na zahradě domu to vypadalo jako na nějaké předvolební manifestaci. Naštvaná rodinka, zvědaví sousedé, veterináři, strážníci, hasiči... A na cestě specialisté ze záchranné stanice živočichů. Ale ani ti nepomohli.
„To je nedorozumění. My zasahujeme u poraněných zvířat. A tomu praseti nic není. Je pouze vystresované z vás všech. Nemůžeme ho jen tak utratit.“
Sebrali se a odjeli pryč. Vzápětí si někdo z přítomných vzpomněl, že v blízké vesnici bydlí myslivec. Hned pro něj vyrazili autem a za chvíli ho přivezli. Vzal si s sebou brokovnici a možná byl i plný odhodlání pomoci, ovšem pak se mu to rozleželo v hlavě a vyvstal další problém.
„Víte, já vlastně nemohu střílet mimo svoji honitbu. To by mi musel někdo dát zvláštní výjimku. Jinak to nepůjde.“
A tak se narychlo sháněl vedoucí místního mysliveckého sdružení. Ten nebyl doma, ale našli ho u piva v hospodě. Jenže také on si netroufal rozlousknout tuto „prekérní“ záležitost a alibisticky se odvolával na starostu obecního úřadu. Když on řekne ano, potom tedy dá k odstřelu souhlas.
„No dobře hoši, střelte ho! A pokud se po mně budou vozit ochranáři a bude z toho malér, tak si sežeňte nového starostu.“
Skoro se už stmívalo, když padl jeden přesný výstřel. Divočák zůstal v ohni, všichni se spokojeně rozešli do svých domovů a rodinka si mohla po dlouhém martyriu zhluboka oddychnout. Jen ten malý klučina to oplakal. Na prasátko si již zvykl a chtěl se o něj starat. Dokonce by na léto obětoval i svůj tolik oblíbený bazén.
Eduard Svítivý a Petr Slaba
