Lončák -bachyňka |
Pátek třináctého
Volba dnešního večera je jasná. Na včerejší schůzi jsme se dozvěděli, že kukuřičná pole u nás letos neskončí dle původního předpokladu v bioplynce, ale zůstanou na zrno. Bohužel jsme široko daleko jediní s takto prostřeným stolem a tak se čuníci pilně připravují na nadcházející zimu.
Kukuřice jsme dnes vyvoněli novým kokošanelem a tak si vybírám pole s jílkem za kolejemi, které stojí mezi ní a lesem. Rodinné povinnosti mě uvolňují až po sedmé hodině a špatný vítr přinutí jít ¾ kilometru z druhé strany a zasednout na stožár v nejvzdálenějším koutě pole.
Navíc světla je opravdu velmi, velmi málo, tedy v porovnání s posledními dvěma čekanými, kdy jsem hlídal pole hned za městem a tak už po hodině mám roupy a lituji dnešního výběru a nakonec jen ujitá vzdálenost mě udržuje na místě. Ve ¾ na devět se však situace rychle mění.
Po krátkém varování sýčka je již slyšet praskání a šustot a občasné kviknutí v lese přede mnou. Připravuji se a beru do ruky kulobrok. Lámání je už skoro u kraje borku 50 m od stožáru. Steiner však zatím nic neodhalil a lomoz rázem utichá. Ticho před bouří trvá nekonečně dlouho, až nakonec se tlupa dá do pohybu krytá hustými větvemi na okraji.
Velká bachyně ji zkušeně vyvádí do pole pod větrem a stále jistí. V jílku po kolena vidím bachyni a čtyři lončáky jakž takž, ze selat míhajících se pod nimi jen hřbety. I když to nemám rád, nakonec kvůli jistotě přeci jen lovím z kapsy baterku. Rozsvěcuji ji nad sebe a pomalu s ní sjíždím dolů na pole. První jdoucí bachyně je už skoro na větru a tak vím, že mi moc času nezbývá. Se světlem zrychlili i lončáci a strhávají sebou zbytek tlupy. Pomalu mi mizí ze zorného úhlu, když se z lesa vyhupují další dva lončáci a klusají za ostatními. Vybírám si ve světle prvního - tmavšího a posílám za nim své „hej,hej“. Prudce se zasekne, ale bohužel také stočí na ostro. Rychle tedy přejíždím na toho druhého, který stojí předpisově na široko. Ve světle baterky si už jen stačím všimnout zježených tmavých štětin na hřbetě, a jakmile se kříž dotkne lopatky, ztichlou nocí třeskne rána, která se v ozvěně vrací od stěny lesa.
Všechny kusy v nastalém zmatku běží zpět do lesa, jen poslední vodící bachyně se těsně před ním zastavuje a temně odfukuje. Nakonec i ona zabíhá a já kuželem světla a dalekohledem marně propátrávám pole. Nikde nic, pomalu si přehrávám předešlé okamžiky a ujišťuji se, že jako první do lesa zaběhl samotný lončák a až po chvíli zbytek tlupy, tak snad musí ležet? Obvyklou čtvrt hodinu nedočkavě zkracuji na pět minut a už se soukám dolů. Oddechnu si teprve, až když po 100 m nacházím skrytou v řádku ležet cca 50 kg lončačku.
Po chvíli už u ní poklekám s dubovým úlomkem, vzdávám Lovu zdar a v duchu děkuji mysliveckým patronům, že nade mnou dnes drželi ochrannou ruku a tak jako já nelpí na pověrách. Po vyprchání těchto pomíjivých okamžiků štěstí, si také pomalu začínám uvědomovat délku trasy, kterou ještě dnes s popruhem na zádech absolvuji. Tak přeji Lovu zdar, všem co dnes vyrazili tak jako já.
Petr Hruška, sociální sítě Myslivost a Myslivci Sobě