 |
| Srneček v zimě na krmelišti |
Zvěř potřebuje sůl v průběhu celého roku, ale hlavně na jaře
To proto, anebo právě proto, aby po zimních měsících, na živiny chudších, mohla doplnit zásoby nerostných solí v těle, dále proto, že snižuje nežádoucí následky přechodu od suché potravy zimní k šťavnaté jarní.
Potom také, že zvyšuje chuť k jídlu, povzbuzuje trávení, zlepšuje výměnu látek a tím zdraví a odolnost a v neposlední řadě, že jako pochutina zvěř láká a často ji udržuje na stávaništích, kde se zvěři sůl podává.
Zvěř bere sůl jen tolik, kolik potřebuje, sama tedy instinktivně pozná množství, které jí stačí a v dávkování si tedy nebere příklad z člověka.
Zvýšený význam má předkládání soli tam, kde je půda a s ní celá vegetace chudá na nerostné látky, jakož i tam, kde hodláme zmírnit škody způsobované na lesních i polních kulturách. Spotřeba soli se řídí jakostí paši, podle níž klesá nebo stoupá a stupňuje se za počasí suchého i mokrého. Proto je třeba pečovat o zásobování zvěře solí po celý rok - ale hlavně na jaře.
Slaniska
V lese je zpravidla nejefektivnější a nejlevnější použití jednoduchých dřevěných korýtek (žlábků). Tyto umístit tam, kde se zvěř nejraději zdržuje a to jak do míst letního, tak i zimního pobytu. Nejobvyklejší náplní korýtek je "pěchování" směsi soli se žlutou hlínou, řádně prosetou, bez kamínků, střídavě ve slabých vrstvách posypaných solí a dobře utlačené.
Zvěř dává přednost zemině uležené, důkladně prosáklé do nejmenších částeček, před zeminou čerstvou. Nejobvyklejším způsobem je "pěchování" směsi soli se zeminou v poměru 1 : 5 až 1 : 4. Možno tak činit stejně dobře ve formě kusové soli podávané různým způsobem - bez příměsí jiných látek nebo ve formě krystalické, anebo jako lisované cihly takové směsi (lizy).
Které zvěři je třeba sůl předkládat? Veškeré! Je všeobecně známo, že spárkatá zvěř navštěvuje slaniska velmi ráda a sůl v každé formě intenzivně bere. Také zajíc, který lízat "neumí" (nemá k tomu potřebný jazyk) si velmi rád pochutnává na dřevěných, solí řádně prosáklých korýtkách, která pozvolna mizí a bývají doslova i s obsahem sežrána. Spárkatá zvěř tedy zužitkovává obsah a zajíc (i králík) nádobu. Zajíc ohlodává korýtka až tak druhým a třetím rokem, až když jsou pořádně solí prosáklá. Čerstvá, nová, mu moc nechutnají.
V těchto starých, často už "taktak" držících se pohromadě, je zbylý obsah z podzimu brán srnčím, hlavně z jara, velmi dobře, snad ještě lépe, než ze slanisk čerstvě připravených.
Nejčastěji se solné kameny umísťují v pařezích (pokud možno zdravých), mezi dvojáky, sevřeny ve vidlice i jinak.
Zde je na místě upozornit, že nezná-li zvěř tento způsob, zničí časem tyto solné hroudy déšť - pokud je ještě předtím nesesbírají lesní nenechavci, pro svá domácí zvířata. Je to způsob nehospodárný, nekontrolovatelný, neboť kusy soli zmizí často nezužitkované.
Velmi vhodnou a oblíbenou formou jsou lizy kůlové. Ať už pahýl stromku nebo kůl zaražený do země (vše oloupané) musí být svisle provrtaný, aby pojal bohatou nálož soli, a od něho šikmo dolů odbočující slabší vývrty rozdělené na všechny strany tak, aby silný roztok, který se tvoří působením vlhkosti, stékal po celé ploše kůlu k zemi. Ideální je umístit nebo zpevnit prostor pod kůlem a vytvořit tak jakési korýtko. Takové lizy tak ráda navštěvuje veškerá zvěř, která olizuje stékající solný roztok nebo vykrystalizovanou sůl - tuto nejraději i vyhryzává i vyzobává solí nasycenou zeminu.
