 |
| Srnec, Lovy srnčí zvěře, Lovecké zátiší |
Začátkem jara, po rozdělení povolenek, se každý vydává do revíru najít toho svého
Zkušení lovci první věkové vědí, že zkraje jde lov nejsnáze a kdo má lovit starého, většinou nečeká a už taky hledá. Pak zbývá jen doufat, že zůstane někde v okolí až do říje.Jaro je pomalu pryč, ale já stále marně chodím revírem a vysedávám po odlehlých a zapomenutých místech, kde jen tuším svého srnce, na kterého jsem se letos vypravil. Často se mi o něm zdá, mohutný ve zvěřině, šedivá hlava nesená nízko na silném krku a silné paroží starého zpátečníka.
To jsou ale jen sny, když nemůžu dospat do rozbřesku, na ranní čekanou. Pak potkávám jen samé krasavce - šesteráky, mladé a výbojné, a taky spoustu mladíčků - špičáků, které by člověk snad "mohl tlouct kloboukem". Letos se nám taky nějak urodili srnci s jedním parůžkem. Další bude asi i tady, brumlám si pod fousy jednou ráno, když beru do ruky dalekohled a prohlížím si srnce co zatahuje přes silnici do pole hrachu. Něž mi zmizí z dohledu, zběžně ho na dálku přečtu a večer hospodáři vyprávím: "Jeden parůžek má normální, ale druhý bude asi nějak položený na slecho, no nic.". A oba to pouštíme z hlavy.
Přešlo jaro, i začátek léta a srnčí říje je na dohled. Jistě si dokážete představit moje přípravy. Vábničky jsou naladěné, dalekohled vyčištěný, dovolená načasovaná na ten správný termín, všechno v pozoru. Jen můj vysněný srnec stále nikde. Jediná záchrana bude týden na přelomu července a srpna, kdy u nás říje vrcholí. Srnci mazáci snad poleví na obezřetnosti a odkudsi se vynoří. Takhle se teď utěšuji, je totiž známý mrtvý čas před říjí a zvěř se skoro nehýbe. Po setmění si s ostatními lovci dáváme sraz v místní hospůdce a probíráme, kdo kde seděl a co viděl.
To jsme to teda včera probrali, napadá mě, když se probouzím s tím že vyrazím na čekanou a venku už svítá. Skočím do auta, motor nechce běžet, okna zamlžené, všechno je proti mně, bručím za jízdy. Přitom přemítám, kudy bude nejlíp projít revír.
Hned za vsí mi padne do oka kus srnčího uprostřed pole hrachu. Zvedám dalekohled, v paroží se mihne "zalomená fajfka". Tebe už znám pomyslím si . Co mě ale upoutá je zvláštní trhavý pohyb, na srnci jakoby byla vidět bolest v každém kroku. Zadek skoro táhne za sebou. Bez rozmýšlení přískokem zapadnu do staré cesty a v podřepu skrytý za traviny na škarpě se pokouším dostat na dostřel. Snažím se mu trochu nadejít, ale on se každým krokem vzdaluje!
Podivný závod pajdajícího srnce a přikrčeného myslivce se rozhodnu skončit u první jabloně, o kterou se můžu opřít. Udýchaný se tisknu ke kmeni a v puškohledu měřím kus s propadlými boky. Čekám na příležitost, kdy se mi ukáže v porostu na široko.
Teď by to šlo, pomyslím si a z kulovnice vyšla rána. Kus se ale podivně nahrbil a mě hned napadá ta nejsprostší nadávka, taková, co někdo může dát jen sám sobě. Chvatně přebíjím. Už jen zahlédnu, jak se srnec točivým pohybem vzad složil do hrachu. A nikde nic. Pole je prázdné. Kolem ticho a jen já tu podpírám jablůňku u cesty.
Ranní zpěv ptáků zas pokračuje a mlžný opar se pomalu zvedá. Sundám flintu od oka a rozhlížím se kolem. U nohou v trávě mi leží zlatavá nábojnice. Zvednu ji. Ještě je teplá. Jediný důkaz, že se tu před malou chvílí něco stalo. Jinak všechno běží dál svým zaběhlým rytmem koloběhu dne. Tak tu tak nějak nepatřičně stojím a hlídám zelené pole, do kterého zapadl srnec. Podobně, jako před lety, když přicházel na svět.
Vyčkávám. Ona známá pauza "na cigaretku", kdy kuřáci roztřeseně kouří a nekuřák přemýšlí, jak jim to asi tak dlouho trvá. S odjištěnou kulovnicí se pak opatrně kradu k nástřelu. Srnec ale nikde. Po deseti minutách hledání samozřejmě leží o padesát metrů dál, s komorovou ránou za lopatku. Vyhublý na kost, hřbet jako pilka, pravý zadní běh zkrácený a na něm ošklivá boule otevřené zlomeniny .
Dál už to znáte, zálomek, vyvrhnout a se srncem přes rameno ke vsi. Občas si ho položím do trávy a nevěřícně zkoumám trofej.
Srnec, nejspíš sražený autem, měl zadní běh přeražený ještě jednou v kýtě a to byla i příčina podivného značení komorové rány. Přežíval pak jen díky chladnému počasí, kdy mouchy nenakladly do ran vajíčka. I zalomení pravého parůžku zřejmě způsobil nějaký náraz v době tvorby paroží. Každý den, zrána a večer, při cestě za pastvou přecházel silnici a to se mu nakonec stalo osudné.
Celkem obyčejný příběh, po kterém zbude po letech jen zaprášená trofej na stěně. Pro nemyslivce něco těžko k pochopení, pro "ochránce" jen popis "kruté záliby v zabíjení".
Vyprávím ho proto vám, snad nejlíp pochopíte ten pocit uspokojení, že jsem tu byl včas na správném místě. Z toho, že jsem uchránil jednoho srnce před pomalou a bídnou smrtí a za odměnu dostal pěknou trofej. Spousta z vás nedostane za odměnu nic, když vynese před posečením srnče nebo dotáhne pytel ovsa k zapadlému krmelci, ale ten pocit určitě budete znát.
Znáte, pokud žijete svůj život se zvěří, a přitom děláte všechno tak, jak nejlíp můžete, jak nejlíp znáte a umíte. A to je dobře. Zvěř totiž, kromě myslivců, mezi lidmi nikoho nemá.
