 |
| U krmelce |
V naší rodině má vánoční čas svůj pevný řád
Stromeček vždy zdobíme den předem včetně nachystání dárků. Také kapr to má odbyté den předem a v ledničce je připraven pro štědrovečerní tabuli. S přípravou dárků a se strojením stromečku končíme až v pozdních večerních hodinách, až je zkrátka všechno tak jak má být a manželka řekne tu konečnou větu " tak a jsme hotovi".
Ráno na Štědrý den zmizí klika od dveří v obýváku, kde stojí stromeček obložený dárky, abychom zkrátka nerušili Ježíška, který to všechno chystá, čemuž obě dvě moje vnučky Iva (3,5 let) a Lucka (6 let) zatím bezmezně věří.
Manželka okupuje kuchyň, vaří zelňačku, která je jediným jídlem na oběd a následně připravuje bramborový salát. Nutno říci, že vše zvládá dokonale k velké spokojenosti všech konzumentů. Kolem deváté hodiny přijíždí syn Libor s celou rodinou. Obě vnučky okamžitě po příchodu zkontrolují dveře obýváku, hledají chvilku kliku od dveří, ovšem že neúspěšně, a pak se snaží klíčovou dírkou a otvorem po klice zjistit jakýkoliv pohyb v obýváku, zkrátka jestli Ježíšek už zahájil nadělování dárků. Přes vynaložené úsilí nezjistí nic, ale o to víc začne napětí před večerem stoupat, jejich fantazie se začíná rozvíjet "co tam asi bude, jestli mi ten Ježíšek donese tu panenku a kočárek a mně ty kolečkové brusle", začínají se mezi sebou dohadovat.
Veškerým těmto úvahám udělá konec povel "oblíkat, jedeme krmit zvířátka!" Tento rok má Ivanka smůlu, je nachlazená a tak musí zůstat s babičkou. Syn jí slibuje, že jí doveze z lesa to, co ho první cvrnkne do nosu, a Lucka slibuje, že když něco najde, třeba parůžky, tak se s ní rozdělí. No dalo to přesvědčování, jednu chvíli to vypadalo i na pláč, ale nakonec to Ivka zvládla a zůstala s babičkou. Vyjíždíme, je nádherný den, obloha je bez mráčku, mrzne, sníh sice není, ale to nevadí. Někde se místy objevuje mlha. Cesta má pozvolné stoupání, projíždíme poslední vesnicí, za kterou mám již krmelec, je to tak 11 km od místa bydliště.
Jedeme v mlze, za vesnicí je poslední stoupání, vyjíždíme na vrchol a teď to přišlo: mlha zmizela a před námi se objevila krajina jako z pohádky, ta nádhera se nedá snad ani popsat. Mlha, která spadla, namrzla. Stromy se proměnily v překrásné bílé kytice, tráva, keře, vše se obalilo krystalkami jíní. Před takovou krásou se člověk musí poklonit přírodě, co všechno dokáže a v mysli poděkovat za takový zážitek. Najednou je to panenská příroda, čistá, nepokořená. Zastavujeme s autem na lesní cestě, vytahujeme ruksak, ve kterém jsou granule, sušené výlisky z jablek, sušené kopřivy, tvrdý chléb a kukuřice. Snacha Jana má s sebou mrkev a jablka, se kterými nazdobí smrček vedle krmelce. Syn bere ruksak na záda, já Lucku za ruku a vyrážíme tou bílou neposkvrněnou plání ke krmelci. Máme to ještě tak 400 m k cíli. Lucka už chodí do první třídy a je velice zvídavá.
Na své otázky se nespokojí s ledajakou odpovědí, chce to zkrátka vysvětlit tak, aby tomu rozuměla. Dneska jí příroda nahrává. Z té bílé krásy se dá krásně číst. Tady myškovala liška, tady prošel zajíc a tady šli divočáci. Otázky na mě jen prší. "A dědo, jak ta liška chytne tu myš, a proč ten zajíc okusuje i stromečky a uteče ten zajíc té lišce?"Jedna otázka střídá druhou, musím vše vysvětlit. Na podzim rozmisťujeme po lukách berličky pro dravce. Přicházíme k jedné z nich a já se ptám Lucky, na co asi je? Chvilku přemýšlí a pak řekne "asi pro ptáky, že dědo?" Oceňuji její odpověď a dodávám, že je to zařízení především pro dravé ptáky, aby se jim lépe chytali myši. Blížíme se ke krmelci. Na krmelci mám upevněna krmítka pro srnčí zvěř. Abych měl přehled, o srncích co tam chodí, instaluji na krmítka hrazdičky, aby mi srnci, kteří tam chodí, nechali navštívenku ve shozech, které tam při krmení případně zanechají.
Vysvětluji Lucce, co jsem tam u krmelce na srnce nachystal a že jsem tam zatím žádný parůžek nenašel, i když tam chodím jednou nebo dvakrát týdně. " Lucko, musíš dávat pozor", zdůrazňuji, "víš, co jsi slíbila sestřičce". Lucka pokyvuje hlavou a asi třicet metrů před krmelce se mi vysmekne z ruky a utíká ke krmelci. Volám za ní "musíš dávat pozor a dívat se pozorně jinak nic nenajdeš". Doběhne ke krmelci, začíná hledat a najednou volá "dědo, já nemusím, já už ho vidím"a opravdu drží v ruce parůžek šesteráka, netrvalo dlouho a má druhý. Září štěstím a nadšením. Vidět ten šťastný výraz v jejich očích, to vítězné vztyčení rukou, tu explozi radosti, to byl pro mě ten nejkrásnější dárek Štědrého dne. Parůžky nechce dát z rukou, pak přece vyslyší mé prosby a půjčí mi je. Prohlížím parůžky, jsou od jednoho srnce, odhaduji tak 8 let, kterého jsem chtěl letos ulovit, ale Diana mi nepřála. Byl hodně opatrný a na paši vycházel pozdě večer a držel se vždy kraje lesa a navíc mi chyběla ta trošička štěstí.
Držím parůžek a popisuji Lucce jeho jednotlivé části. Toto je pečeť, tady je růže, lodyha, výsada, perlení. Poslouchá pozorně a jednotlivé názvy si tiše opakuje. Syn vyprázdnil mezitím obsah batohu do krmítek, snacha nazdobila stromeček a já jsem doplnil seno do jeslí. Povinnost krmení byla splněna, jde se domů. Zbývá uříznout malý smrček z náletu, který dáváme každoročně na hrob mého otce. Je to také tradice spojená se vzpomínkami na toho, který mě přivedl k myslivosti, který mi pomáhal radami a sdílel se mnou všechny radosti a strasti, které každého z nás při výkonu myslivosti potkávají. Byl to dobrý učitel a podstatně ovlivnil můj postoj k přírodě a všemu živému co se v ní nachází. Máme ještě čas, tak navrhuji, že se vrátíme k autu oklikou přes les. Jdeme příkrou strání, cesta není snadná, v lese to klouže. Lucka několikrát padá, ale parůžky drží jako správný lovec, který si váží své trofeje.
Cestou však začíná přemýšlet, jak to udělat, aby jí zůstaly oba parůžky, přestože slíbila, že se s Ivankou rozdělí, když nějaký najde. Vymýšlí různé varianty co by směnila, co by jiného Ivě dala. Jejím úvahám udělá přítrž syn, který ji připomene to známé - co se slíbí má se splnit. Lucka to uzná a zbytek cesty mě zkouší, jak se jednotlivým částem parůžků říká. Přijíždíme domů. Ivanka nám hned u dveří hlásí, že v obýváku pořád chybí klika a babička už má hotovou zelňačku. Syn jí předává lískový oříšek, který zabalil do zlatého staniolu a s vážným výrazem ve tváři říká, že toto ho cvrnklo v lese do nosu. Lucka předává jeden parůžek. Ta smutná očička se taky rozzáří a z jejích úst zazní - díky.
Zasedáme ke stolu. Zelňačka je výborná, takže talíře jsou brzy prázdné. Na Lucce je vidět únava, bylo toho na ni z rána moc, ale jakmile přijde řeč na večer, hned ožije a už s Ivankou vymýšlejí, co pod tím stromečkem bude. Mladí odjíždějí a já si v duchu říkám, že tento Štědrý den nemohl lépe začít. Děkuji Dianě, že nechala dnes lovit moji vnučku a sv. Hubertovi za zážitek z bezmezné dětské radosti a štěstí. Co víc si člověk může přát, jak málo stačí ke štěstí, když člověk vidí tu dětskou radost.
Manželka okupuje kuchyň, vaří zelňačku, která je jediným jídlem na oběd a následně připravuje bramborový salát. Nutno říci, že vše zvládá dokonale k velké spokojenosti všech konzumentů. Kolem deváté hodiny přijíždí syn Libor s celou rodinou. Obě vnučky okamžitě po příchodu zkontrolují dveře obýváku, hledají chvilku kliku od dveří, ovšem že neúspěšně, a pak se snaží klíčovou dírkou a otvorem po klice zjistit jakýkoliv pohyb v obýváku, zkrátka jestli Ježíšek už zahájil nadělování dárků. Přes vynaložené úsilí nezjistí nic, ale o to víc začne napětí před večerem stoupat, jejich fantazie se začíná rozvíjet "co tam asi bude, jestli mi ten Ježíšek donese tu panenku a kočárek a mně ty kolečkové brusle", začínají se mezi sebou dohadovat.
Veškerým těmto úvahám udělá konec povel "oblíkat, jedeme krmit zvířátka!" Tento rok má Ivanka smůlu, je nachlazená a tak musí zůstat s babičkou. Syn jí slibuje, že jí doveze z lesa to, co ho první cvrnkne do nosu, a Lucka slibuje, že když něco najde, třeba parůžky, tak se s ní rozdělí. No dalo to přesvědčování, jednu chvíli to vypadalo i na pláč, ale nakonec to Ivka zvládla a zůstala s babičkou. Vyjíždíme, je nádherný den, obloha je bez mráčku, mrzne, sníh sice není, ale to nevadí. Někde se místy objevuje mlha. Cesta má pozvolné stoupání, projíždíme poslední vesnicí, za kterou mám již krmelec, je to tak 11 km od místa bydliště.
Jedeme v mlze, za vesnicí je poslední stoupání, vyjíždíme na vrchol a teď to přišlo: mlha zmizela a před námi se objevila krajina jako z pohádky, ta nádhera se nedá snad ani popsat. Mlha, která spadla, namrzla. Stromy se proměnily v překrásné bílé kytice, tráva, keře, vše se obalilo krystalkami jíní. Před takovou krásou se člověk musí poklonit přírodě, co všechno dokáže a v mysli poděkovat za takový zážitek. Najednou je to panenská příroda, čistá, nepokořená. Zastavujeme s autem na lesní cestě, vytahujeme ruksak, ve kterém jsou granule, sušené výlisky z jablek, sušené kopřivy, tvrdý chléb a kukuřice. Snacha Jana má s sebou mrkev a jablka, se kterými nazdobí smrček vedle krmelce. Syn bere ruksak na záda, já Lucku za ruku a vyrážíme tou bílou neposkvrněnou plání ke krmelci. Máme to ještě tak 400 m k cíli. Lucka už chodí do první třídy a je velice zvídavá.
 |
| Liška na stromě |
Na své otázky se nespokojí s ledajakou odpovědí, chce to zkrátka vysvětlit tak, aby tomu rozuměla. Dneska jí příroda nahrává. Z té bílé krásy se dá krásně číst. Tady myškovala liška, tady prošel zajíc a tady šli divočáci. Otázky na mě jen prší. "A dědo, jak ta liška chytne tu myš, a proč ten zajíc okusuje i stromečky a uteče ten zajíc té lišce?"Jedna otázka střídá druhou, musím vše vysvětlit. Na podzim rozmisťujeme po lukách berličky pro dravce. Přicházíme k jedné z nich a já se ptám Lucky, na co asi je? Chvilku přemýšlí a pak řekne "asi pro ptáky, že dědo?" Oceňuji její odpověď a dodávám, že je to zařízení především pro dravé ptáky, aby se jim lépe chytali myši. Blížíme se ke krmelci. Na krmelci mám upevněna krmítka pro srnčí zvěř. Abych měl přehled, o srncích co tam chodí, instaluji na krmítka hrazdičky, aby mi srnci, kteří tam chodí, nechali navštívenku ve shozech, které tam při krmení případně zanechají.
Vysvětluji Lucce, co jsem tam u krmelce na srnce nachystal a že jsem tam zatím žádný parůžek nenašel, i když tam chodím jednou nebo dvakrát týdně. " Lucko, musíš dávat pozor", zdůrazňuji, "víš, co jsi slíbila sestřičce". Lucka pokyvuje hlavou a asi třicet metrů před krmelce se mi vysmekne z ruky a utíká ke krmelci. Volám za ní "musíš dávat pozor a dívat se pozorně jinak nic nenajdeš". Doběhne ke krmelci, začíná hledat a najednou volá "dědo, já nemusím, já už ho vidím"a opravdu drží v ruce parůžek šesteráka, netrvalo dlouho a má druhý. Září štěstím a nadšením. Vidět ten šťastný výraz v jejich očích, to vítězné vztyčení rukou, tu explozi radosti, to byl pro mě ten nejkrásnější dárek Štědrého dne. Parůžky nechce dát z rukou, pak přece vyslyší mé prosby a půjčí mi je. Prohlížím parůžky, jsou od jednoho srnce, odhaduji tak 8 let, kterého jsem chtěl letos ulovit, ale Diana mi nepřála. Byl hodně opatrný a na paši vycházel pozdě večer a držel se vždy kraje lesa a navíc mi chyběla ta trošička štěstí.
Držím parůžek a popisuji Lucce jeho jednotlivé části. Toto je pečeť, tady je růže, lodyha, výsada, perlení. Poslouchá pozorně a jednotlivé názvy si tiše opakuje. Syn vyprázdnil mezitím obsah batohu do krmítek, snacha nazdobila stromeček a já jsem doplnil seno do jeslí. Povinnost krmení byla splněna, jde se domů. Zbývá uříznout malý smrček z náletu, který dáváme každoročně na hrob mého otce. Je to také tradice spojená se vzpomínkami na toho, který mě přivedl k myslivosti, který mi pomáhal radami a sdílel se mnou všechny radosti a strasti, které každého z nás při výkonu myslivosti potkávají. Byl to dobrý učitel a podstatně ovlivnil můj postoj k přírodě a všemu živému co se v ní nachází. Máme ještě čas, tak navrhuji, že se vrátíme k autu oklikou přes les. Jdeme příkrou strání, cesta není snadná, v lese to klouže. Lucka několikrát padá, ale parůžky drží jako správný lovec, který si váží své trofeje.
Cestou však začíná přemýšlet, jak to udělat, aby jí zůstaly oba parůžky, přestože slíbila, že se s Ivankou rozdělí, když nějaký najde. Vymýšlí různé varianty co by směnila, co by jiného Ivě dala. Jejím úvahám udělá přítrž syn, který ji připomene to známé - co se slíbí má se splnit. Lucka to uzná a zbytek cesty mě zkouší, jak se jednotlivým částem parůžků říká. Přijíždíme domů. Ivanka nám hned u dveří hlásí, že v obýváku pořád chybí klika a babička už má hotovou zelňačku. Syn jí předává lískový oříšek, který zabalil do zlatého staniolu a s vážným výrazem ve tváři říká, že toto ho cvrnklo v lese do nosu. Lucka předává jeden parůžek. Ta smutná očička se taky rozzáří a z jejích úst zazní - díky.
Zasedáme ke stolu. Zelňačka je výborná, takže talíře jsou brzy prázdné. Na Lucce je vidět únava, bylo toho na ni z rána moc, ale jakmile přijde řeč na večer, hned ožije a už s Ivankou vymýšlejí, co pod tím stromečkem bude. Mladí odjíždějí a já si v duchu říkám, že tento Štědrý den nemohl lépe začít. Děkuji Dianě, že nechala dnes lovit moji vnučku a sv. Hubertovi za zážitek z bezmezné dětské radosti a štěstí. Co víc si člověk může přát, jak málo stačí ke štěstí, když člověk vidí tu dětskou radost.
