 |
| Myslivec |
Je mírný mrazík a hned po odchodu z chalupy začínají poletovat sněhové vločky,
které se během několika minut stávají nepříjemnou vánicí. Spěchám a chvilkovou nepohodu přečkávám na kazatelně v kraji lesa.
Mračna odešla a přišel krásný východ slunce se třpytivou novou vrstvičkou sněhu. Počasí jako na objednávku. Doplnil jsem jádro v obou krmelcích, provedl kontrolu slanisek a pomalu šoulám středem dlouhé obří rokle až k místu zvanému U obrázku, kde je na stěně skály umístěna podobizna neznámého svatého.
Vlevo, vzhůru do stráně je smrková tyčovina se zbytky stromků po probírce, dno rokle je pak prorostlé habřím, které v protější stráni přechází do jazyků dvou nízkých smrčin, které se zvedají roklemi hřebeni borového a bukového lesa. Poprašek sněhu zakryl starší stopy a v jasné sluneční záři je celá roklina jako v zimní pohádce.
V tom okamžiku z pravé strany přes hřeben vysokého lesa zaburácí ostrá kulová rána, valí se roklemi a vrací se ozvěnou z protějšího svahu. Rychle popocházím několik kroků pro lepší výhled do habroví na dně údolí, kontroluji nabití kulobroku, opírám se o polosuchý habrový kmen a zůstávám v naprostém klidu. Rozhoduji se počkat alespoň čtvrt hodinky na místě a vyčkat věcí příštích.
Opět zavládlo ticho, jen strakapoud kdesi ve stráni dává svým drnčením o sobě vědět. Dechem zjišťuji směr větru, který je příznivý a prochází kotlinou za má záda. Uvažuji, že ve směru odkud přišel výstřel, se mohou pohybovat oba moji kluci. Z přemítání o výstřelu mě po chvíli vyrušilo zřetelné zalomení větve v horních patrech skalních útvarů po pravé straně. To již mám kulobrok položený na předloktí ruky a pátravě vyhlížím do protějšího svahu.
Dvě až tři minuty je opět ticho, přesto srdce bije rychleji a napětí stoupá. Pak zaslechnu slabé šustění, které stále sílí a již rozeznávám, že nízkým smrčím směrem dolů ke mně běží zvěř. Snažím se uklidnit. Dvojí krátké zafunění hlásí divočáky a hned vím, na čem jsem. Připraven k výstřelu stále sleduji smrkovou mlazinu, ve které se zvěř kryje do poslední možné chvilky a vtom vyrážejí.
Asi ve vzdálenosti třicet kroků směrem do habří přede mnou vybíhají nejprve dva letošáci a s odstupem asi dvaceti metrů další silný kus. Ostatní kusy již nesleduji. V okamžiku, kdy se křížek záměrného dalekohledu objevil na slechu prvního letošáka, mačkám spoušť a divočák roluje přímo pod obrázkem.
Rychle přebíjím kulový náboj a poslední kus z tlupy je v záměrném křížku. Tahám za spoušť a přichází okamžik, který mnozí z nás již prožili - zatažení při zajištění zbraně. Poslední divočák již mizí v tyčovině a přesto za ním posílám výstřel do kraje stráně, vlastně již zbytečně, jen s jakousi setrvačností a s myšlenkou napravit chybu.
Opět zavládlo ticho zimního lesa a já prožívám okamžiky předešlé chvíle. Chvilku postojím, pak ulamuji smrkové větvičky a dávám ulovenému kusu poslední hryz, sobě za klobouk úlomek a těším se ze silvestrovského divočáka. Prohlížím nástřel u mé druhé kulové rány a zjišťuji, že střelu zachytil okrajový smrček nad lesní cestou.
Odtahuji ulovený kus z lesní cesty do habří za velký balvan, svlékám kabát a začínám s vývrhem, když z druhého hřebene kdesi nad Studenou roklí zazní výstřel. Hned pomýšlím na Milana, který šel ráno do těch končin.
Dokončil jsem vývrh, divočáka nechávám za balvanem a rozhoduji se odejít na místo srazu s ostatními. Ještě chvíli přemýšlím o prvním ranním výstřelu, kdo to asi byl a co střílel. Z přemítání myšlenek mě přerušilo slabé prasknutí větévky. Pomalu snímám zbraň, ohlížím se a na kraji smrčí stojí kamarád Milan. Usmívá se a posuňky vyzvídá, co mám za balvanem. Přichází blíž a hlásí, že také ulovil letošáka. Radost nás obou je o to větší. Dohadujeme se ještě o prvním ranním výstřelu a pomalu odcházíme na smluvené místo.
Jdeme lesem bez jakékoli pozornosti a ještě probíráme poslední chvíle lovu, když nás zastaví krátký hvizd z přilehlé roklinky. Otáčíme se a naše ruce jdou radostí vzhůru. Za spletí náletových smrčků se objevují moji synové Radek s Jirkou a na tyči přinášejí další ulovený kus černé, opět letošáka. První ranní výstřel má své vysvětlení.
Opět si rychle všichni sdělujeme první dojmy z lovu, přijímáme vzájemné gratulace a směřujeme k domovu. Dobrá sněhová pokrývka nám umožňuje snadnou manipulaci s ulovenou zvěří. Na chalupě je samozřejmě při našem příchodu veselo a s prvním přípitkem na šťastný lov přijíždí další očekávaný zelený kamarád Jirka. Přijímáme upřímnou gratulaci k lovu a on že rychle odskočí ke svým krmelcům. Potom již jenom - ať žije Silvestr a Lovu zdar.
Venku se pomalu šeří a v kamnech praská borové dříví, silvestrovská tabule je již přichystána, pití na stole a my stále již poněkolikáté probíráme dnešní zážitky. Vtom se pomalu otevírají dveře, do kterých nakoukne hlava Jirky a na klobouku zelený úlomek. "Kluci, střelil jsem divočáka, pojďte mi pomoci!". Radost nás všech byla veliká, o to větší, že můj syn dopoledne ulovil svůj první kus černé zvěře.
Bylo to samozřejmě zajímavé sledovat a naslouchat dalšímu vyprávění z pohledu ostatních účastníků zdařilého lovu, ale to jsou ještě dlouhé stránky našeho příběhu ze společného Silvestra.
Jiří ČERNÝ
Mračna odešla a přišel krásný východ slunce se třpytivou novou vrstvičkou sněhu. Počasí jako na objednávku. Doplnil jsem jádro v obou krmelcích, provedl kontrolu slanisek a pomalu šoulám středem dlouhé obří rokle až k místu zvanému U obrázku, kde je na stěně skály umístěna podobizna neznámého svatého.
Vlevo, vzhůru do stráně je smrková tyčovina se zbytky stromků po probírce, dno rokle je pak prorostlé habřím, které v protější stráni přechází do jazyků dvou nízkých smrčin, které se zvedají roklemi hřebeni borového a bukového lesa. Poprašek sněhu zakryl starší stopy a v jasné sluneční záři je celá roklina jako v zimní pohádce.
V tom okamžiku z pravé strany přes hřeben vysokého lesa zaburácí ostrá kulová rána, valí se roklemi a vrací se ozvěnou z protějšího svahu. Rychle popocházím několik kroků pro lepší výhled do habroví na dně údolí, kontroluji nabití kulobroku, opírám se o polosuchý habrový kmen a zůstávám v naprostém klidu. Rozhoduji se počkat alespoň čtvrt hodinky na místě a vyčkat věcí příštích.
Opět zavládlo ticho, jen strakapoud kdesi ve stráni dává svým drnčením o sobě vědět. Dechem zjišťuji směr větru, který je příznivý a prochází kotlinou za má záda. Uvažuji, že ve směru odkud přišel výstřel, se mohou pohybovat oba moji kluci. Z přemítání o výstřelu mě po chvíli vyrušilo zřetelné zalomení větve v horních patrech skalních útvarů po pravé straně. To již mám kulobrok položený na předloktí ruky a pátravě vyhlížím do protějšího svahu.
Dvě až tři minuty je opět ticho, přesto srdce bije rychleji a napětí stoupá. Pak zaslechnu slabé šustění, které stále sílí a již rozeznávám, že nízkým smrčím směrem dolů ke mně běží zvěř. Snažím se uklidnit. Dvojí krátké zafunění hlásí divočáky a hned vím, na čem jsem. Připraven k výstřelu stále sleduji smrkovou mlazinu, ve které se zvěř kryje do poslední možné chvilky a vtom vyrážejí.
Asi ve vzdálenosti třicet kroků směrem do habří přede mnou vybíhají nejprve dva letošáci a s odstupem asi dvaceti metrů další silný kus. Ostatní kusy již nesleduji. V okamžiku, kdy se křížek záměrného dalekohledu objevil na slechu prvního letošáka, mačkám spoušť a divočák roluje přímo pod obrázkem.
Rychle přebíjím kulový náboj a poslední kus z tlupy je v záměrném křížku. Tahám za spoušť a přichází okamžik, který mnozí z nás již prožili - zatažení při zajištění zbraně. Poslední divočák již mizí v tyčovině a přesto za ním posílám výstřel do kraje stráně, vlastně již zbytečně, jen s jakousi setrvačností a s myšlenkou napravit chybu.
Opět zavládlo ticho zimního lesa a já prožívám okamžiky předešlé chvíle. Chvilku postojím, pak ulamuji smrkové větvičky a dávám ulovenému kusu poslední hryz, sobě za klobouk úlomek a těším se ze silvestrovského divočáka. Prohlížím nástřel u mé druhé kulové rány a zjišťuji, že střelu zachytil okrajový smrček nad lesní cestou.
Odtahuji ulovený kus z lesní cesty do habří za velký balvan, svlékám kabát a začínám s vývrhem, když z druhého hřebene kdesi nad Studenou roklí zazní výstřel. Hned pomýšlím na Milana, který šel ráno do těch končin.
Dokončil jsem vývrh, divočáka nechávám za balvanem a rozhoduji se odejít na místo srazu s ostatními. Ještě chvíli přemýšlím o prvním ranním výstřelu, kdo to asi byl a co střílel. Z přemítání myšlenek mě přerušilo slabé prasknutí větévky. Pomalu snímám zbraň, ohlížím se a na kraji smrčí stojí kamarád Milan. Usmívá se a posuňky vyzvídá, co mám za balvanem. Přichází blíž a hlásí, že také ulovil letošáka. Radost nás obou je o to větší. Dohadujeme se ještě o prvním ranním výstřelu a pomalu odcházíme na smluvené místo.
Jdeme lesem bez jakékoli pozornosti a ještě probíráme poslední chvíle lovu, když nás zastaví krátký hvizd z přilehlé roklinky. Otáčíme se a naše ruce jdou radostí vzhůru. Za spletí náletových smrčků se objevují moji synové Radek s Jirkou a na tyči přinášejí další ulovený kus černé, opět letošáka. První ranní výstřel má své vysvětlení.
Opět si rychle všichni sdělujeme první dojmy z lovu, přijímáme vzájemné gratulace a směřujeme k domovu. Dobrá sněhová pokrývka nám umožňuje snadnou manipulaci s ulovenou zvěří. Na chalupě je samozřejmě při našem příchodu veselo a s prvním přípitkem na šťastný lov přijíždí další očekávaný zelený kamarád Jirka. Přijímáme upřímnou gratulaci k lovu a on že rychle odskočí ke svým krmelcům. Potom již jenom - ať žije Silvestr a Lovu zdar.
Venku se pomalu šeří a v kamnech praská borové dříví, silvestrovská tabule je již přichystána, pití na stole a my stále již poněkolikáté probíráme dnešní zážitky. Vtom se pomalu otevírají dveře, do kterých nakoukne hlava Jirky a na klobouku zelený úlomek. "Kluci, střelil jsem divočáka, pojďte mi pomoci!". Radost nás všech byla veliká, o to větší, že můj syn dopoledne ulovil svůj první kus černé zvěře.
Bylo to samozřejmě zajímavé sledovat a naslouchat dalšímu vyprávění z pohledu ostatních účastníků zdařilého lovu, ale to jsou ještě dlouhé stránky našeho příběhu ze společného Silvestra.
Jiří ČERNÝ
