 |
| Daněk skvrnitý u lesa |
Některé nevhodné a i nesprávné výrazy zanikly a nové vznikly. I krajově jsou některé výrazy trochu odlišné, a proto musíme strpět, že nás usměrní, opraví a na pravou míru přivede nejnovější slovník myslivecké mluvy, který bychom měli v zájmu sjednocení plně respektovat.
Tak například na Šumavě a možná i jinde se užívá pro jeleního koloucha název "telko". Toto je skutečně slangový výraz. Proč se tak vžil, když máme jedině správný a hezký výraz - kolouch?
Zeptejte se šumavských hajných a myslivců. Nebo deka - to je název, který tvrdohlavě používají mnozí myslivci místo kůže, jelenice, srnčice, místo škáry i houně. Někteří dokonce i místo kožešiny. Dokonce i v národním kole soutěže o Zlatou srnčí trofej jeden instruktor denně před dětmi tento výraz používal.
Někteří myslivci jsou při svých chybách suveréni. Kdysi jsem v tisku uvedl slovo parukáč. Byl jsem napaden, že je to špatně, že má být parukář, tak to prý říkal jeho otec i děd. Nesouhlasil ani s knoflíkáčem a paličkáčem. Marné bylo vysvětlování, že parukář je ten, kdo dělá paruky a knoflíkář dělá knoflíky a že ve slovníku naší mluvy se tyto výrazy nenajdou.
Již méně se pohorším nad tím, že někdo dohledal loveného srnce. Je to asi tím, že sám tu chybu také někdy udělám a zapomenu, že dohledáváme jen drobnou zvěř, ale spárkatou dosledujeme.
Není to lehké se dokonale mysliveckou mluvu naučit. Jen vezměte ocasy - to musíte přesně vědět kdo má kelku, pírko, prut, chvost, proutek, oháňku, veslo, tatrč a kdo klín. Více než deset různých výrazů pro ocasy! Podobně je to s končetinami, pohlavními orgány, opeřením i názvy mláďat.
Abychom si dokázali, že myslivecká mluva je jako celek drahokamem a jednotlivá slova perlami na naší myslivosti, zastavme se ještě u některých slov. Obzvláště miluji název čiřikavky, jak krásně a zvukomalebně zní - koroptev či-ři-ká, ale i slova čiplenka, mrmlá, veverče, kůně, tchůře, lasíče a jiné.
Zejména v hlasech zvěře najdeme další příjemná slova - bažant kodrcá, liška skolí, daněk rochá, kamzík hvízdá, zajíc vřeští, veverka mrouká a čoká, vydra brečí, tetřívek bublá. Nekonečný by byl výčet těch krásných slov pro zvuky vydávané zvěří.
Stejně tak pro jejich činnost: srnec hrabánkuje, daněk doluje, jelen kaliští.
Ale ať vezmeme jakousi všehochuť, i ta bude hezká: krejčík, paletky, chvostky, ministrant, pečeť, lízák, přezka, svírka.
Ne proto, že se to má, že je to povinnost, ale proto, že je krásná, milá, starobylá, zvukomalebná, že je to naše dědictví po generacích našich buditelů, našich moudrých mysliveckých předků - užívejme vždy, všude a správně naši mluvu.
