Srnčí zvěř v zimě |
Někdy tam jdu i bez příčiny, jindy důvod mám, nebo si ho najdu. Někdy se chci přesvědčit o tom, jestli tam ještě patřím. Není totiž nad to, najít si v lese vyhřáté a zároveň zastíněné místo. Není nad to si v lese odpočinout, ale tak, že si zde člověk v klidu i poleží a klidně usne. A jak spát v takovém lese?
Docela obyčejně a pokud možno nerušeně. V lese je přece více zvěře než lidí.
Přicházejícího člověka tady uslyším i ve spánku a probudím se.
Zvěř, ta mě neruší, jsme spolu zajedno.
Zrovna nedávno jsem usnula za poledne v lese. Snad to není ani únava, co mě nutí k odpočinku. Na zemi je plno jehličí, které si na mém těle vyhledává akupunkturní body a brzy přestane píchat. A před usnutím v lese stačí jen zlehka dýchat. Jinak by se to zřejmě ani nestalo. Jinak by si mě ten malý opeřenec nespletl. Slétl se stromu a chodil mi po pažích. Snažil se sezobnout pigmentové skvrny, co mám na kůži. Příliš jsem si ho neprohlížela. Přivřené oči jsem zavřela úplně a čekala jsem, kdo to déle vydrží. Uletí - neuletí. Já usnula dříve. A po takové půlhodině, když jsem se probudila?
Jsem sama, nejsem sama - starala jsem se. Malý opeřenec byl pryč, přesto jsem opatrně vstávala. Ještěže tak! Sama jsem nebyla. Na tři metry ode mě se zvedl srnec.
Co zvedl, vyskočil a lekl se snad ještě víc než já. S bekáním se zastavil opodál ve smrčí a odtud mi ještě dobrou minutu lál. Nemohla jsem však za nic. Já zde byla první. Byl to on, kdo si vybral k odpočinku stejné místo. Já už zaručeně spala, když si vedle mě zalehl v trávě.
Jistě mi věříte, že takový návrat do přírody potěší. Není špatné zjistit, kam v dnešní době může člověk patřit.
Lesu a přírodě zdar!