 |
| Ledňáček na rakytníku u řeky |
Možná to bylo nejen mojí menší pozorností, ale i jeho celkově menším výskytem a objevováním se jen při nějakých přeletech. Ať je to jakkoliv, v současnosti je stálým obyvatelem říčky. Nejčastěji ho lze spatřit u poklidné hladiny nad splavem, který nám šumí téměř pod okny. Sedí tam nehnutě, na betonovém pásu zpevňujícím břeh, vytrvale čeká na rybku, posléze následuje bleskurychlý pád do vody. Byl-li lov úspěšný, ledňáček s rybkou v zobáku párkrát zatřepe hlavičkou, kořist zhltne, ponoří se několikrát do vody, snad aby zapil sousto, a potom spokojeně odletí těsně nad hladinou ve velké rychlosti na jiné stanoviště. Někdy však čeká i na převislých větvích stromů i keřů na březích - a bývá také úspěšný, i když se do vody vrhá až ze čtyř metrů. Jeden čas si oblíbil stanoviště na ostrůvku rákosí, které přinesla velká voda do středu toku těsně nad splav.
Počátkem března se na ostrůvku chystala hnízdit kachna, ale zavčasu přišla větší voda, ostrůvek zaplavila a kachna si určitě našla lepší stanoviště. Kachny ledňáčci moc v lásce nemají, čeří totiž vodu, tím jim znemožňují úspěšný lov a oni se musí s nervózním povykem, ostrým hlasitým „fí fí fí“, přemístit na jiné stanoviště. Před pár lety jsem zažíval velké zklamání, přišla tehdy tuhá a dlouhá zima, v jejíž druhé polovině jsem ledňáčka nespatřil, jiné zimy zůstával, ale i na jaře jsem ho marně vyhlížel, objevil se až koncem léta, bohužel velmi sporadicky. Pomohly dvě mírné zimy za sebou a barevný klenot se, nejen k mému potěšení, ukazoval ještě častěji než před onou kritickou zimou, i několikrát denně.
Počátkem loňského neobvykle teplého března odstartovali kosi a drozdi svými flétnovými koncerty v okolí říčky jaro, aniž by čekali na jaro kalendářní. Nezbylo mi, než žasnout nad umem těchto hudebníků, jen to ledňáčkovské ostré „fí fí fí“ koncert čas od času kazilo. V té době jsem jednoho slunečného dne pomáhal manželce na zahradě za domkem věšet prádlo a z koryta Rusavy se opět do kosího a drozdího pění ozýval křik ledňáčka, jenomže hlasitější, nervóznější, až moc často, a ne jednoho. Než jsem stačil odejít ze zahrady k říčce zjistit příčinu neobvyklého vzruchu, přeletěli nám s křikem dva ledňáčci jako střely těsně nad hlavou do sousedních zahrad.
To jsme ještě za celá desetiletí nezažili, aby létali tak daleko od říčky. Po delší chvíli se k nám nesl z Rusavy opět hvízdot ledňáčků - to už jsem šel na zvědy a v korytě mě čekalo něco neobvyklého. Nad hladinou i v několikametrové výšce poletovali s povykem divoce tam a zpátky dva ledňáčci, dokonce chvilkami usedali na vysoké lípy na břehu, kde jsem je nikdy předtím nespatřil, a třetí klenot seděl v klidu u hladiny. Překrásný byl pohled, když jednu chvíli ledňáček přistál na bohatě kvetoucím keři zlatice - „zlatého deště“. Potom oba s nepřestávajícím hvízdotem odlétli, třetí se vzdálil také, ale v tichosti, v okolí říčky nastal klid. Ovšem ne na dlouho. Ze zahrady jsem se šel podívat, jak se vyvíjí situace a byl jsem překvapen zvláštním, do té doby nevídaným, jevem.
Na oblíbeném místě ledňáčkovské čekané, betonové zídce u vody, byly těsně vedle sebe dva barevné drahokamy se zářivě rezavými bříšky, lemovanými modrozelenavými lesklými křidélky. Ledňáčci stáli jako tučňáci a po chvilce se také jako oni groteskně pohybovali - posouvali se současně jako tanečníci „úkrok sun úkrok“. Stál jsem vyjevený, chtěl jsem zavolat i manželku na toto výjimečné představení, ale vzápětí vše překazil třetí aktér, s povykem přiletěl, jen na pár vteřin vytvořil na zídce trio, to se nelíbilo předchozímu duu - a všichni s hvízdotem odletěli.
Přelety a pokřiky ledňáčků se toho dne opakovaly, ale taneček nikoliv, možná na jiném místě.
Přelety a pokřiky ledňáčků se toho dne opakovaly, ale taneček nikoliv, možná na jiném místě.
Hned v noci po onom dni se rapidně zhoršilo počasí, ochladilo se, hodně pršelo, hladina Rusavy se zvedla, voda zakalila, na toku před naším domkem nebylo žádné klidné místo, tudíž nic vhodného pro ledňáčky, dva dny žádného nebylo vidět. Až v dalších dnech byla situace v normálu - čekání, lovy, přelety, hvízdot jen při blízkém výskytu kachen. Marně jsem celý týden nahlížel do koryta, zda budu svědkem dalšího tanečku, nedočkal jsem se ani po čtrnácti dnech. Nikdy jsem o podobném chování ledňáčků nečetl ani neslyšel - že by to byl rituál jejich námluv?
