 |
| Kalous ušatý |
Kalous ušatý je pták veliký jako holub hřivnáč
Má oválný obličej a bílé peří v závoji kolem očí tvoří písmeno X. Dlouhá pera kolem uší a žlutočervené oči. Samice jsou na přední straně těla nepatrně tmavší.
Let je tichý, v letu se pozná podle silné hlavy, dlouhých štíhlých křídel a pomalých křídelních úderů. Ve dne odpočívá v korunách stromů a za kořistí létá při stmívání. V zimě často žije pospolitě. Jsou známa pravidelná nocoviště (parky a hřbitovy), kde přes den na stromech přespává větší množství ptáků.
Hlas – Samec: poměrně tiché, monotónně se opakující „hú“, v toku (únor – duben) klape zobákem a tleská křídly. Samice: se ozývá jen zřídka, její hlasový projev se podobá pískání na hřeben. Mláďata se ozývají naříkavým kolísavým pískáním. Kalous v nebezpečí klape zobákem.
Hnízdění – hnízdí převážně v otevřené zemědělské krajině a v údolních nivách (břehové porosty, remízky, stromořadí, staré sady), méně často ve vyšších polohách a při okrajích lesa. Kalousi nejsou nijak výrazně teritoriální, v příhodných biotopech může hnízdit i více párů v malé vzdálenosti. Vlastní hnízdo nestaví, používají opuštěná hnízda jiných ptáků, nejčastěji strak, vran a kání. Hnízdí v průběhu března až června jedenkrát ročně.
Samice snáší vejce obden. Plnou snůšku tvoří 3 – 7 bílých zakulacených vajec ze kterých se mláďata líhnou po 27 – 28 dnech inkubace. Protože samice zpravidla zasedá na první, či druhé vejce, bývá mezi mláďaty dobře viditelný věkový rozdíl. Na vejcích sedí pouze samice, potravu nosí oba rodiče. Mláďata se rozlézají z hnízda ve věku 3 – 4 týdnů, dokáží s pomocí zobáku obratně šplhat, ukrývají se v hustých porostech keřů a stromů. Vzletnosti dosahují ve věku cca 5 týdnů. Osamostatňují se ve věku 6 – 7 týdnů.
Početnost v ČR – Kalous ušatý je nejhojnější sovou zemědělské krajiny.
Potrava – převážně drobní hlodavci (hraboši, myšice, norníci), méně ptáci, hmyzožravci, hmyz.
Kalousi ušatí jsou stálí, přelétaví i tažní ptáci. Více migrují severské populace. V České republice zimují ptáci ze severní a východní Evropy.
Hlas – Samec: poměrně tiché, monotónně se opakující „hú“, v toku (únor – duben) klape zobákem a tleská křídly. Samice: se ozývá jen zřídka, její hlasový projev se podobá pískání na hřeben. Mláďata se ozývají naříkavým kolísavým pískáním. Kalous v nebezpečí klape zobákem.
Hnízdění – hnízdí převážně v otevřené zemědělské krajině a v údolních nivách (břehové porosty, remízky, stromořadí, staré sady), méně často ve vyšších polohách a při okrajích lesa. Kalousi nejsou nijak výrazně teritoriální, v příhodných biotopech může hnízdit i více párů v malé vzdálenosti. Vlastní hnízdo nestaví, používají opuštěná hnízda jiných ptáků, nejčastěji strak, vran a kání. Hnízdí v průběhu března až června jedenkrát ročně.
Samice snáší vejce obden. Plnou snůšku tvoří 3 – 7 bílých zakulacených vajec ze kterých se mláďata líhnou po 27 – 28 dnech inkubace. Protože samice zpravidla zasedá na první, či druhé vejce, bývá mezi mláďaty dobře viditelný věkový rozdíl. Na vejcích sedí pouze samice, potravu nosí oba rodiče. Mláďata se rozlézají z hnízda ve věku 3 – 4 týdnů, dokáží s pomocí zobáku obratně šplhat, ukrývají se v hustých porostech keřů a stromů. Vzletnosti dosahují ve věku cca 5 týdnů. Osamostatňují se ve věku 6 – 7 týdnů.
Početnost v ČR – Kalous ušatý je nejhojnější sovou zemědělské krajiny.
Potrava – převážně drobní hlodavci (hraboši, myšice, norníci), méně ptáci, hmyzožravci, hmyz.
Kalousi ušatí jsou stálí, přelétaví i tažní ptáci. Více migrují severské populace. V České republice zimují ptáci ze severní a východní Evropy.
Občas se stává, že při honu lovci narazí na celé hejnko těchto krásných a užitečných sov, které se na podzim shromažďují ve větším počtu v místech, kde se přemnožili hraboši.
I když opravdu nebyla dosud příležitost kalouse takto zastihnout tváří v tvář, jistě jsme alespoň zaslechli jeho hlasové i zvukové projevy, kdy za jarních večerů svým typickým tokem a houkáním láká družku k založení rodiny. Jeho hlas, v krátkých intervalech vytrvale a monotónně opakované "húu - húu - húu -" vzdáleně připomíná výra. Je však mnohem slabší a tlumenější. Někdy nás při procházce nočním lesem překvapí hlasité tlesknutí, které se ozve přímo nad naší hlavou. Za okamžik o kus dál, a opět někde na zcela opačné straně. To už také obvykle zahlédneme proti nebi temný stín letící sovy, obratně a neslyšně se proplétající mezi stromy. Občas při tom hlasitě tleskne křídly, což je nedílnou součástí toku. Kromě toho se kalous projevuje i jinak, hlavně v době hnízdění. O tom se však zmíním později.
Popisovat kalouse snad ani není třeba. Splést si ho můžeme jen s pustovkou, která se u nás vyskytuje zřídka, a to ponejvíce jen v zimě. U kalouse jsou nápadná tzv. ouška. Ale patrná jsou pouze tehdy, když někde sedí v klidu a odpočívá. Jakmile začne provozovat nějakou činnost, třeba při letu, trhání kořisti nebo při krmení mláďat, přiloží je k hlavě. Pustovka má také ouška, ale jen vlastně jejich náznak. Odlišují se hlavně barvou duhovky - pustovka ji má žlutou, kalous jasně oranžovou.
Hnízdo si kalousi nestaví, samička snáší vajíčka do starých hnízd vran nebo strak. Proto hnízdní místo můžeme najít jak někde na mezi v pruhu křovisek, kde na něj lehce dosáhneme, tak i vysoko v korunách stromů. Dutiny nevyužívá, ale jak jsem měl možnost se přesvědčit, rád zahnízdí i v jednoduchých umělých hnízdech, které mu sami na vhodných místech umístíme. Vajíčka má jako všechny sovy čistě bílá, a také začíná s tokem a hnízděním brzy na jaře. Už někdy v březnu, výjimečně i koncem února, může samička zasednout na snůšce. Nezřídka se pak stává, že hnízdo i se samičkou bývá zapadáno sněhem.
Před lety jsem procházel malým polním lesíkem, kde v předešlém roce vyvedla šedivka. Měl jsem v úmyslu hnízdo zkontrolovat. Již z dálky byla patrná kalousí ouška, vyčnívající nad jeho okrajem. Jak jsem postupoval blíže, zvedala sedící samička opatrně hlavu, aby si prohlédla rušitele. V hnízdě měla již plnou snůšku. Chystal jsem se zachytit na film průběh hnízdění, bohužel jsem však stačil udělat jen pár snímků. Po první návštěvě jsem musel odjet, a příště se ke kalousům dostal až po delším čase, kdy v hnízdě byla již jen dvě mláďata. Ostatní posedávali po okolních stromech. Po mém přiblížení se stavěli do známého obranného postoje, tzv. koše.
Naštěstí jsem objevil jiné hnízdo, tentokráte na smrku. Když jsem vystupoval na sousední strom, odkud jsem chtěl fotografovat, staří za hlasitého poplašného křiku "chve chve-" nebo "veh véé" - naletovali až těsně nad mou hlavu, kroužili kolem stromu nebo usedali do mé blízkosti a dělali koš. Předstírali i zranění, třepali se jakoby bezmocně po větvích a úzkostlivě při tom pištěli ve snaze mě odtud odlákat. Dost mě to překvapilo, zatím jsem se s podobným chováním u kalousů nesetkal. Přímého útoku, tak jako to dovede puštík, se však neodvážili. V hnízdě měli již mladé, proto byli tak rozčileni.
Měl jsem zpočátku trochu obavy jak přijmou můj jednoduchý kryt na sousedním stromě. Přijali ho však bez problémů, sovy v tomto ohledu nebývají příliš choulostivé. A tak jednoho večera ke konci dubna jsem konečně zasedl v krytu, s kamerou a bleskem, zamířeným na hnízdo. Mladí seděli tiše, bez hnutí, jen občas některé třeplo hlavou, aby zahnalo dotěrnou mouchu, anebo si dlouze a upřímně zívlo.
S nadcházejícím soumrakem se z nedaleké tyčkoviny ozvalo tiché houkání samečka. Po chvíli utichl, patrně odletěl na lov. Mezitím se setmělo, ale noc byla na štěstí poměrně jasná. Přesto jsem všechno co se dělo na hnízdě spíše jen tušil. Bílé chmýří mláďat však bylo i v šeru dobře patrné. - Táhlé, chraptivé "chrrúúú -", kterým samička vítala samečka s kořistí, mě probralo z dřímoty.
S napětím teď hledím na hnízdo a čekám, až se některý z rodičů objeví u mláďat, kteří už také chvíli hlasitě pískají v očekávání krmení. - Konečně! Ve větvích u hnízda slabě zašelestila křídla, a na hnízdo dosedla sova s kořistí v zobáku. Pátravě pohlédla do objektivu, a pak podala kořist mláděti, které se k ní nejvíce tlačilo. Chvíli sledovala jak polyká, a když viděla, že si s doneseným hrabošem poradí samo, tleskla křídly a zmizela ve tmě.
Postupně se ještě více setmělo. Nerozeznával jsem už pomalu nic, prkénko, na kterém jsem seděl, začalo pěkně tlačit, oči bolet, tak jsem raději riskoval krkolomný noční sestup z krytu, a s kalousí rodinkou se rozloučil.
Mladí opouštějí hnízdo ještě dříve, než umějí dobře létat. Posedávají pak po větvích okolo, kde je staří dokrmují, a drží se pohromadě ještě dlouho potom, kdy už létání dokonale ovládají. Než se to však naučí, stává se, že se jim přeskok na sousední větev nepodaří, spadnou na zem, a mohou se pak lehce stát obětí predátorů. V této době slýcháváme také z lesních okrajů a remízků jejich táhlé naléhavé pískání, kterým se začnou ozývat ještě dlouho před stmíváním. Když pak se létat naučí, doprovázejí své rodiče při lovu, a stále je nutí svým hladovým křikem k většímu loveckému úsilí.
Popisovat kalouse snad ani není třeba. Splést si ho můžeme jen s pustovkou, která se u nás vyskytuje zřídka, a to ponejvíce jen v zimě. U kalouse jsou nápadná tzv. ouška. Ale patrná jsou pouze tehdy, když někde sedí v klidu a odpočívá. Jakmile začne provozovat nějakou činnost, třeba při letu, trhání kořisti nebo při krmení mláďat, přiloží je k hlavě. Pustovka má také ouška, ale jen vlastně jejich náznak. Odlišují se hlavně barvou duhovky - pustovka ji má žlutou, kalous jasně oranžovou.
Hnízdo si kalousi nestaví, samička snáší vajíčka do starých hnízd vran nebo strak. Proto hnízdní místo můžeme najít jak někde na mezi v pruhu křovisek, kde na něj lehce dosáhneme, tak i vysoko v korunách stromů. Dutiny nevyužívá, ale jak jsem měl možnost se přesvědčit, rád zahnízdí i v jednoduchých umělých hnízdech, které mu sami na vhodných místech umístíme. Vajíčka má jako všechny sovy čistě bílá, a také začíná s tokem a hnízděním brzy na jaře. Už někdy v březnu, výjimečně i koncem února, může samička zasednout na snůšce. Nezřídka se pak stává, že hnízdo i se samičkou bývá zapadáno sněhem.
Před lety jsem procházel malým polním lesíkem, kde v předešlém roce vyvedla šedivka. Měl jsem v úmyslu hnízdo zkontrolovat. Již z dálky byla patrná kalousí ouška, vyčnívající nad jeho okrajem. Jak jsem postupoval blíže, zvedala sedící samička opatrně hlavu, aby si prohlédla rušitele. V hnízdě měla již plnou snůšku. Chystal jsem se zachytit na film průběh hnízdění, bohužel jsem však stačil udělat jen pár snímků. Po první návštěvě jsem musel odjet, a příště se ke kalousům dostal až po delším čase, kdy v hnízdě byla již jen dvě mláďata. Ostatní posedávali po okolních stromech. Po mém přiblížení se stavěli do známého obranného postoje, tzv. koše.
Naštěstí jsem objevil jiné hnízdo, tentokráte na smrku. Když jsem vystupoval na sousední strom, odkud jsem chtěl fotografovat, staří za hlasitého poplašného křiku "chve chve-" nebo "veh véé" - naletovali až těsně nad mou hlavu, kroužili kolem stromu nebo usedali do mé blízkosti a dělali koš. Předstírali i zranění, třepali se jakoby bezmocně po větvích a úzkostlivě při tom pištěli ve snaze mě odtud odlákat. Dost mě to překvapilo, zatím jsem se s podobným chováním u kalousů nesetkal. Přímého útoku, tak jako to dovede puštík, se však neodvážili. V hnízdě měli již mladé, proto byli tak rozčileni.
Měl jsem zpočátku trochu obavy jak přijmou můj jednoduchý kryt na sousedním stromě. Přijali ho však bez problémů, sovy v tomto ohledu nebývají příliš choulostivé. A tak jednoho večera ke konci dubna jsem konečně zasedl v krytu, s kamerou a bleskem, zamířeným na hnízdo. Mladí seděli tiše, bez hnutí, jen občas některé třeplo hlavou, aby zahnalo dotěrnou mouchu, anebo si dlouze a upřímně zívlo.
S nadcházejícím soumrakem se z nedaleké tyčkoviny ozvalo tiché houkání samečka. Po chvíli utichl, patrně odletěl na lov. Mezitím se setmělo, ale noc byla na štěstí poměrně jasná. Přesto jsem všechno co se dělo na hnízdě spíše jen tušil. Bílé chmýří mláďat však bylo i v šeru dobře patrné. - Táhlé, chraptivé "chrrúúú -", kterým samička vítala samečka s kořistí, mě probralo z dřímoty.
S napětím teď hledím na hnízdo a čekám, až se některý z rodičů objeví u mláďat, kteří už také chvíli hlasitě pískají v očekávání krmení. - Konečně! Ve větvích u hnízda slabě zašelestila křídla, a na hnízdo dosedla sova s kořistí v zobáku. Pátravě pohlédla do objektivu, a pak podala kořist mláděti, které se k ní nejvíce tlačilo. Chvíli sledovala jak polyká, a když viděla, že si s doneseným hrabošem poradí samo, tleskla křídly a zmizela ve tmě.
Postupně se ještě více setmělo. Nerozeznával jsem už pomalu nic, prkénko, na kterém jsem seděl, začalo pěkně tlačit, oči bolet, tak jsem raději riskoval krkolomný noční sestup z krytu, a s kalousí rodinkou se rozloučil.
Mladí opouštějí hnízdo ještě dříve, než umějí dobře létat. Posedávají pak po větvích okolo, kde je staří dokrmují, a drží se pohromadě ještě dlouho potom, kdy už létání dokonale ovládají. Než se to však naučí, stává se, že se jim přeskok na sousední větev nepodaří, spadnou na zem, a mohou se pak lehce stát obětí predátorů. V této době slýcháváme také z lesních okrajů a remízků jejich táhlé naléhavé pískání, kterým se začnou ozývat ještě dlouho před stmíváním. Když pak se létat naučí, doprovázejí své rodiče při lovu, a stále je nutí svým hladovým křikem k většímu loveckému úsilí.
Přemysl Pavlík
#Kalous ušatý, Sovy, Ptáci, Příroda, Lovecké příběhy, Myslivec a zvuky v přírodě, Příroda a myslivost, Myslivecké fotografie,
#Kalous ušatý, Sovy, Ptáci, Příroda, Lovecké příběhy, Myslivec a zvuky v přírodě, Příroda a myslivost, Myslivecké fotografie,
