LOVECKÉ ŠTĚSTÍ #Lovecké příběhy, Černá zvěř, Holub hřivnáč, Krkavec velký a tlupa černé zvěře.

Krkavec velký

Sluncem ozářený a stovkami ptáků rozezpívaný les je ale skoupý na loveckou nabídku.
 Nijak mi to nevadí, v husté smrkové kmenovině "Ve skalách" dokonce trochu houbařsky paběrkuji a potom dalekohledem prozkoumávám nově vykácenou paseku.

Stará travnatá svážnice mne přivádí do terénního zářezu "U nádrží". Malý pramínek vyvěrající pod ostrým zákrutem cesty byl zdrojem pro tři miniaturní rybníčky, které zdobily bývalou lesní louku. Moudrost starých lesních hospodářů zde vytvořila zákoutí pro uhašení žízně i ukojení hladu lesní zvěře, která žila v okolních smrkových monokulturách. Zbyly však jen rozbořené hrázky a divoký travnatý porost urputně zápasící s přísně rovnými liniemi nového, čistě smrkového zalesnění. Zůstal název a vzpomínky na doby, kdy zvěř patřila k lesu a měla zde své místo... Odkudsi z protilehlé stráně zaznívá praskání větviček a šustění spadaného listí v rytmu rychlých kroků.
Tak přece alespoň na okamžik zahlédnu říjící srnčí pár! Slunce rozehřívá nejen bělavé skalky vykukující ze smrkového mlází, ale i milostný oheň v srnčích tělech. Dalekohledem prohlížím pruh světlé smrčiny s bohatým podrostem kapradí a jeřábu. 

Holub hřivnáč

Praskot sílí, nad kapradím se objevuje první dvojice oválných černých slechů, druhá, třetí. Dlouhá šňůra něčím zrazené tlupy černé zvěře se pomalu vine ke smrkové houštince nad svážnicí. Dvě velké bachyně, o poznání menší lončáci a žlutohnědá selata. Všichni postupně mizí v husté spleti smrkových větví a já nasazuji ke sprintu.

Musím se dostat za zákrut cesty, je pravděpodobné, že přes ni bude černá přesazovat do dalších, těžko proniknutelných houštin. Sotva stačím, s kozlicí v levé ruce, vydýchnout, jsou zde. Velké kusy řeší překonání svážnice jedním skokem, selata sklouzávají z vysokého břehu a drobnými kroky se vydávají dál, po stopách svých matek. Skupinka posledních tří se po skluzu na řídkou smilku zastavuje a jistí. 

Burácivý výstřel je pobízí k dalšímu běhu, ale týká se to pouze dvou letošáků. Třetí zůstává ležet na místě, v nose mne štípe pach střelného prachu a pach černé zvěře. Přebíjím a vydávám se k úlovku. Zpod cesty se ozývá hlasité zabouření, od lesního šera se oddělil pohyb slechů starostlivé bachyně. Dost rychle vylézám na břeh nad ulovené sele, ruka nahmatává ve vlhkém jehličí plochý kámen, který vzápětí házím do houštiny pod sebou. Odpovědí je jen hluboké odfouknutí a šustivé kroky vzdalující se zvěře. Po několika minutách jistoty seskakuji k úlovku, jsem také zvědavý na zásah, vzhledem k příznivé vzdálenosti jsem se odhodlal střílet z volné ruky na hlavu. Sele po výstřelu neučinilo ani krok, takže právem očekávám dobrý zásah. S velkým překvapením ale nacházím jen hluboký šrám na krku, těsně pod dolní čelistí. Nikdy jsem si na ráži 7 x 57 R nestěžoval, ale tentokrát mne její účinek mile překvapil. Nemile mne překvapil můj střelecký výkon, ale po regulérním padesátimetrovém sprintu byl snad omluvitelný, i když poučný - příště raději na komoru...

Selata prasete divokého

 Odkládám batoh, pušku, dalekohled a konám nezbytnou "červenou práci". V lesní stěně se ozývá první krkavec, za chvíli se siluety dvou velkých černých ptáků mihnou modravým pruhem oblohy nad cestou.

Volným krokem sestupuji zpět do údolí pomalu probouzeným ranním sluncem. Paseky hoří duhami kapek rosy, mezi kořeny vývratů se třpytí nastražené pavoučí sítě. Létu je pomalu odzváněno, podzim se nenápadně připravuje na střídání stráží... Využívám čerstvého pšeničného strniště a volím cestu kolem zaječího krmelce, kde chci zkontrolovat sloupkové slanisko. Ve stínu bezového keře usedám na víko meliorační skruže a na chvilku dávám zádům pohov od batohu s dnešním úlovkem.

  Po strništi hopkuje do černa urousaný osamělý zajíc, ve vzduchu se třepotají poštolky. Prohlížím bíle postříkané větve se zbytky ťuhýkovy zásobárny nad sebou, svištivý zvuk holubích letek mne vybízí ukrýt se pod jejich záštitou. Deset hřivnáčů tleskavě zapadá mezi zbytky obilních stébel, na slunci se rozehrává hra lesklých zelených pírek a bílých "hřiven" holubích krků a vínové šedi jejich hrudí. Vtom jeden vzlétá a usazuje se na zapomenutém balíku slámy v dobrém dostřelu od keře. 

Podruhé během dnešního rána posazuji záměrný kříž puškohledu na zvěř, tentokrát mačkám zadní kohoutek... Dlouho jsem nebyl venku. Dlouho jsem neokusil pocit mysliveckého a loveckého štěstí. Dnes se mi ho dostalo vrchovatou měrou...

Zdeněk Hlaváč