 |
| Zajíc |
V krajině utvářené, zdevastované a intoxikované člověkem
dochází k zásadním změnám v rozsahu únosné kapacity prostředí pro populace zvěře. Většina menších druhů zvěře (hlodavci, zajíc, králík, ale i menší a středně velké šelmy) trpí zamořením prostředí, takže jejich stavy neustále klesají nebo setrvávají na velmi nízké úrovni a velikost populací této zvěře se nezvyšuje. Populace některých větších druhů (spárkatá zvěř, rys, liška) pokud nejsou regulovány intenzivním lovem, dosahují v krajině utvářené člověkem vysokých stavů, neboť je výrazně zvyšována úživnost jejich životního prostředí (polní kultury jsou po dobu své vegetace podstatně větším zdrojem potravy, než může poskytnout přirozená louka nebo lesní porost). Také v zimě zlepšuje člověk potravní kapacitu prostředí pro sudokopytníky záměrným přikrmováním a udržováním jejich vysokých stavů vytváří současně dobrý zdroj potravy pro rysa (živá zvěř) i lišku (kadavery). Zanedbatelný pro zvyšování stavů těchto druhů zvěře není ani záměrný boj člověka s jejich chorobami (plošné odčervování spárkaté zvěře a vakcinace lišek proti vzteklině). Příkladem může být porovnání únosnosti základních druhů prostředí pro výši stavů srnčí zvěře. V souvislém smíšeném lese, daleko od luk a polí, je optimální hustota zazvěření 2 - 3 jedinci na 1 km2. V případě dosáhne-li počet jedinců srnčí zvěře 10 na 1 km2, není již les sám schopen přirozené obnovy, protože většina semenáčků a mladých stromků bude postižena okusem.
V prostředí, kde převažují luční porosty, střídající se s menšími listnatými lesíky, je snesitelná hustota zazvěření srnčím, bez vlivu na poškození vegetace a za předpokladu zimního přikrmování, 20 - 30 jedinců na 1 km2. Na polích osetých ozimy se uživí dokonce 50 - 70 kusů srnčí zvěře na 1 km2, aniž by porosty byly nevratně poškozeny. U druhů zvěře s velkým akčním rádiem (rys, vlk, los) může za střídajících se příznivých a nepříznivých podmínek docházet k tzv. oscilacím hranic areálu dočasného rozšíření (tj. jeho střídavého zvětšování a zmenšování). To souvisí především se střídavým růstem a poklesem populační hustoty na původním trvale osídleném území. Při zhoršených podmínkách prostředí se rozšíření určitého druhu zvěře začne zmenšovat až na poměrně malé území (tzv. refugium), z něhož se pak po obnovení příznivých podmínek příslušný druh opět šíří do okolních oblastí. Pokud se příznivé podmínky neobnoví, může dojít k vyhynutí tohoto druhu zvěře v určité oblasti. Při dlouhodobě změněných podmínkách může trvat omezení areálu výskytu až několik set let.
Například srnec ve Švédsku setrvával v prostorově omezeném refugiu více než 100 let, než se opětovně rozšířil. Také tchoř, který zcela vymizel z Finska na dobu téměř 350 let, později opět zaujal areál svého rozšíření v jeho původním rozsahu. Rozšiřování určitého druhu má však často omezení daná místními geografickými poměry. Tak šíření lesních druhů brání rozsáhlejší bezlesé oblasti (např. rys), šíření horských druhů zamezují okolní nížiny a naopak. Zvěř, která přirozeně rozšiřuje areál svého druhu do méně příznivých podmínek (severní nebo horské oblasti) obvykle v nově osídlených oblastech dorůstá menší velikosti a dosahuje méně početních přírůstků. Naopak zvěř šířící se do příznivějších podmínek (včetně umělého vysazování) se intenzivněji množí a tělesně lépe prospívá. To často souvisí i s nedostatkem místních regulačních činitelů jejich početnosti (predátorů a parazitů). Opačná situace vzniká při přenesení horských druhů zvěře do nížinného prostředí (např. kamzíků nebo svišťů do velkoměstské ZOO). Horská zvěř ve svém původním prostředí poměrně zřídka onemocní, neboť ve velkých nadmořských výškách se vyskytuje jen málo choroboplodných mikroorganismů. V nížině však mohou být napadena četnými původci ochoření, neboť postrádají ve svém přirozeném prostředí v podstatě nepotřebnou imunitu.
Z našich druhů zvěře došlo k osídlovacím invazím v relativně nedávné době postupně u ondatry, prasete divokého, losa, psíka mývalovitého a rysa.
Ostatní druhy, vesměs uměle vysazené (sika, jelenec, muflon, kamzík a koza bezoárová) byly od počátku pod přímou záměrnou kontrolou člověka, a proto se mohly populace těchto druhů zvěře rozšířit jen v souladu s jeho zájmy. Uměle vysazená ondatra sledovala rozvojem své populace klasický osidlovací princip v prostředí, kde neměla mezidruhově potravního konkurenta. Po dosažení populační nasycenosti prostředí, řešil tento druh svou další expanzi rozšiřováním areálu po Evropě. V současné době je stejně jako další menší druhy zvěře ondatra postižena devastací prostředí, takže její stavy klesají hluboko pod hranici populačních možností.
Prase divoké se rozšířilo rovněž na základě klasického osidlovacího principu, navíc v prostředí, které mu po stránce úživnosti i vegetačních úkrytů bylo značně vylepšeno zemědělskou činností člověka (velkoplošné monokultury kukuřice, obilovin i okopanin a kalamitní přemnožování hraboše polního). Neusměrněný, byť intenzivní lov zaměřený spíše na větší dospělé jedince, zapříčinil reakci v podobě rychlejšího dospívání bachyněk a vysoká potravní nabídka umožnila vícečetné i častější vrhy selat. V současné době je kapacita prostředí pro populaci divočáků zhruba nasycena, vzhledem ke škodám na zemědělských plodinách je však její výše pro člověka neúnosná.
Losí populace se u nás zvětšuje jen pozvolna, neboť její rozsah je limitován požadavkem na vyhraněný, dosti vzácný typ životního prostředí (močálovitá krajina jezerních nebo rybničních pánví). Psík mývalovitý svou populaci rovněž pozvolna početně rozšiřuje, ovšem její vývoj je jednak pod intenzivní loveckou kontrolou (celoroční odstřel), a jednak potravní nabídka drobných živočichů (kteří tvoří významnou složku jeho potravy) není ve zdevastovaném prostředí příliš vysoká. Současně v jeho případě působí na omezené rozšiřování i vliv mezidruhové konkurence našich původních šelem (liška, tchoř, hranostaj). Rys, který byl teprve relativně nedávno uměle vysazen a dosud nepodléhá rozsah jeho populace lovecké kontrole, se dostal do fáze rychlého nárůstu počtu jedinců (i když u větších savců není tato rychlost tak intenzivní jako u menších živočichů). Populační rozmach rysa je navíc umožněn enormně vysokými stavy srnčí a mufloní zvěře, které jsou hlavní součástí jeho potravy. V oblasti prvotního vysazení (Šumava) je prostředí pro populaci rysa již plně nasyceno a její další růst se realizuje prostřednictvím rozšiřování areálu druhu do vhodných lokalit s vysokým podílem souvislejších lesních porostů. Po dosažení maxima však již dochází k pozvolnému poklesu stavů rysa.
Vojtěch Škaloud, Oldřich Tripes
