 |
| Trofejový srnec |
Oblíbenými místy srnců během říje jsou lesní plochy s různě starými porosty, pasekami a klidnými houštinami.
Často je ovšem směr i objevení zcela nečekané a srnec se doslova zjeví v nepředvídatelném směru.
Vhodné je také vábení u jetelin a obilovin, kde i srnec zdržující se u říjné srny ztrácí orientaci a může přiskočit. V takových místech srnci rádi vyhledávají nízké pahorky a pahrbky, kde hrabánkují a vytloukají.
Stanoviště je nejlépe volit u stromu nebo jiné opory pro zbraň, která nám přidá potřebnou jistotu při střelbě. Po příchodu na místo si musíme upravit celý prostor, abychom mohli případně přešlápnout nebo se otočit do jiného směru, vhodné je odstranit z místa suché listí a větévky, které by nám zvěř zradily. Na stanovišti u stromu věnujeme pozornost také větvím ve své výšce i těsně nad hlavou. Musíme na ně dát pozor, ale neodlamujeme je, prozradili bychom se předem. Zrazený srnec se vzdaluje potichu nebo s bekáním, záleží na jeho stáří a zkušenostech. Vábení lze asi po hodině opakovat i na stejném místě, neboť zrazený srnec nespojuje pískání srny se spatřením člověka.
Nikdy bychom se neměli při vábení zdržovat v nepřehledném terénu, kde bychom uviděli srnce až na krátkou vzdálenost, nestačili bychom jej ani přečíst, ani střelit. Vábit lze také z posedu, ale pískání pak musíme určitým způsobem upravit, utlumit směr rukou či vhodně využít vanoucího větru.
Vlastní vábení je nutno nejdříve odposlouchat, nejlépe od někoho, kdo vábit umí nebo přímo v přírodě od říjných srn. Stejně výhodné je zvládnout také hlas srnčete, který je vyšší než pískání srny. Písknutí říjné srny začíná výše a končí níže a obě tyto části jsou v určitém poměru. Syrový zvuk vábničky lze modulovat v sevřených dlaních. Nepískáme také do stále stejného směru, ale měníme jej. Nepřeháníme počet pískání, ale raději se ozýváme v kratších seskupeních s přestávkami. Na jednom stanovišti by se měl počet písknutí v jednotlivých seskupeních snižovat a intervaly mezi seskupeními by se měly prodlužovat.
Vábit se doporučuje začít asi deset minut po příchodu a úpravě stanoviště. Zbraň máme pohově připravenou ke střelbě, z bezpečnostních důvodů raději zajištěnou, přestože někdo doporučuje zbraň odjistit abychom cvaknutím pojistky srnce nezradili. Mnohem častější je však zrazení zvěře pohybem nebo špatným větrem. Počátek vábení vypadá tak, že zapískáme vícekrát, nejvíce však asi desetkrát po sobě. Srnec, který reaguje na první pískání přichází obvykle dosti rychle. Nemusí však přijít přímočaře, ale časté jsou zastávky, ověření situace a odbočování ze směru. Pokud je srnec určen k odstřelu, je lepší dále nepískat a neváhat s výstřelem, neboť srnec je ve stavu vrcholné obezřetnosti a zradit jej dokáže sebemenší neopatrný pohyb.
Stanoviště je nejlépe volit u stromu nebo jiné opory pro zbraň, která nám přidá potřebnou jistotu při střelbě. Po příchodu na místo si musíme upravit celý prostor, abychom mohli případně přešlápnout nebo se otočit do jiného směru, vhodné je odstranit z místa suché listí a větévky, které by nám zvěř zradily. Na stanovišti u stromu věnujeme pozornost také větvím ve své výšce i těsně nad hlavou. Musíme na ně dát pozor, ale neodlamujeme je, prozradili bychom se předem. Zrazený srnec se vzdaluje potichu nebo s bekáním, záleží na jeho stáří a zkušenostech. Vábení lze asi po hodině opakovat i na stejném místě, neboť zrazený srnec nespojuje pískání srny se spatřením člověka.
Nikdy bychom se neměli při vábení zdržovat v nepřehledném terénu, kde bychom uviděli srnce až na krátkou vzdálenost, nestačili bychom jej ani přečíst, ani střelit. Vábit lze také z posedu, ale pískání pak musíme určitým způsobem upravit, utlumit směr rukou či vhodně využít vanoucího větru.
Vlastní vábení je nutno nejdříve odposlouchat, nejlépe od někoho, kdo vábit umí nebo přímo v přírodě od říjných srn. Stejně výhodné je zvládnout také hlas srnčete, který je vyšší než pískání srny. Písknutí říjné srny začíná výše a končí níže a obě tyto části jsou v určitém poměru. Syrový zvuk vábničky lze modulovat v sevřených dlaních. Nepískáme také do stále stejného směru, ale měníme jej. Nepřeháníme počet pískání, ale raději se ozýváme v kratších seskupeních s přestávkami. Na jednom stanovišti by se měl počet písknutí v jednotlivých seskupeních snižovat a intervaly mezi seskupeními by se měly prodlužovat.
Vábit se doporučuje začít asi deset minut po příchodu a úpravě stanoviště. Zbraň máme pohově připravenou ke střelbě, z bezpečnostních důvodů raději zajištěnou, přestože někdo doporučuje zbraň odjistit abychom cvaknutím pojistky srnce nezradili. Mnohem častější je však zrazení zvěře pohybem nebo špatným větrem. Počátek vábení vypadá tak, že zapískáme vícekrát, nejvíce však asi desetkrát po sobě. Srnec, který reaguje na první pískání přichází obvykle dosti rychle. Nemusí však přijít přímočaře, ale časté jsou zastávky, ověření situace a odbočování ze směru. Pokud je srnec určen k odstřelu, je lepší dále nepískat a neváhat s výstřelem, neboť srnec je ve stavu vrcholné obezřetnosti a zradit jej dokáže sebemenší neopatrný pohyb.
Po prvním zavábení čekáme asi 10 minut a zapískáme šest až sedmkrát po sobě, postupně prodlužujeme intervaly a zkracujeme seskupení.
Během jednotlivých vábení stále pozorně sledujeme okolí. Opatrní srnci nás dokáží obcházet okolo a snaží se chytit vítr. Ten by měl proto jít od nás do volného prostoru. Při pískání z posedu musíme mít na zřeteli, že zvuk není přirozený a nepískáme proto od okamžiku, kdy by srnec mohl vnímat, že zvuk přichází z místa nad terénem.
