SRNČÍ ZVĚŘ VÁBENÍ Technika a zásady úspěchu. Chování lovce při vábení. Geschreck je zvuk, který většina myslivců vůbec nezná...

Srnec v říji

Vábení srnců v říji

Pravděpodobně nejjednodušším druhem zvěře je z pohledu lovu vábením zvěř srnčí. Vábení je v tomto případě založeno na vnitrodruhové komunikaci a vychází ze dvou základních principů.

Prvním a nejznámějším způsobem je vábení v říji, kdy srnci reagují na hlas říjné srny. Používá se při něm imitace několika typů hlasových projevů, které se vzájemně kombinují. Na to, jak správně hlasy modulovat, a zejména na to, jak je sestavit do odpovídajících slok, existují nejrůznější, mnohokrát diskutované a mnohokrát publikované názory. Následující popis tudíž nemusí být tím jediným správným ani jediným použitelným.
Základním hlasem používaným při vábení je pískání srny sestávající z kratších, jednoduchých a výše posazených tónů. Interpretovat je lze jako: „Fi-fi-fi“ Po nich obvykle následuje známé: „Pia-pia-pia-pia-pia“.

Dalším typem zvuků je pískání honěné srny, na kterou dotírá srnec, při němž jsou předchozí písknutí prodlužována a jsou zakončena kratším zvýšením tónu. Popsat se dají jako: „Pííá-pííá-pííá“.

Posledním druhem hlasu je tzv. „geschreck“, který lze nejlépe charakterizovat jako zděšené (nebo vášnivé?) vypísknutí. Sestává z delšího: „Pííí“, po kterém následuje drnčivé zakončení. Lze je vykouzlit pouze pomocí některých vábniček, respektive těch, které mají delší a volný rezonanční jazýček. Typickým příkladem jsou Nordik, Buttolo, univerzální srnčí Devana nebo Hubertus.

Geschreck je zvuk, který většina myslivců vůbec nezná a tudíž jej ani nepoužívá. Ten, kdo jej uslyší poprvé, bývá doslova zděšen a dopředu jej odmítá s odůvodněním, že na něco podobného srnec reagovat nemůže a že si podobnou improvizací zvěř pouze vyplašíme. Opak je ale pravdou.
Veškeré popsané zvuky se imitují relativně snadno. Výjimku představuje pouze geschreck, který je třeba nacvičit. Obavy z drobných odchylek jsou u něj ale téměř zbytečné a podle mých zkušeností různé variace příliš nevadí. Pro srnce bývají v tomto směru někdy lákavé i neskutečné zvukové projevy, které sami považujeme za nepovedené.

Obecný poznatek ukazuje, že čím jsou hlasy intenzívnější, tím jsou pro srnce dráždivější. Mám vyzkoušeno, že i skutečně intenzívní tóny, jsou-li samozřejmě interpretovány správně, srnce přitahují.
I zde si nicméně musíme zopakovat dříve připomínané „všeho s mírou“. Každý uměle napodobovaný zvuk do přírody nepatří a je-li opakován příliš intenzívně a příliš často, vnese do populace neklid, dokáže rozvrátit přirozený běh pochodů a věci pouze ublíží.

Intenzívní zvuky, mezi které patří zejména zmiňovaný geschreck, by se proto měly používat víceméně vzácně jako kratičké vyvrcholení vábení a na stejném místě by se neměly po sobě často opakovat. Navíc by měly každé vábení opravdu pouze završit a neměly by být jeho nosným prvkem.
Obecně platí, že při jednotlivých seskupeních vábení v říji by se mělo začínat jednoduššími a méně provokativními tóny. V praxi to znamená, že po příchodu na místo a uplynutí vhodné doby potřebné pro uklidnění okolí, která by měla podle situace představovat asi 15-20 minut, začneme vábit nejdříve slokami složenými z 5-10 tišších jednoduchých písknutí.

Nedostaví-li odezva, můžeme přidat písknutí hlasitější a následně pokračujeme slokami, v nichž seskupíme na začátku jednoduché pískání a na konci několik písknutí honěné srny.
Celou sérii zakončujeme 1-2 slokami, v nichž přechází pískání honěné srny v 2-3 geschrecky.
Po ukončení vábení v každém případě setrváváme dalších zhruba 15-20 minut na místě. Zejména staří srnci dokáží dlouho postávat v úkrytu a pozorovat cílový prostor, případně si nás rádi velmi pečlivě obejdou, aby se dostali pod ideální vítr.

Mezi každým seskupením pískání si dopřáváme několik minut klidu, nachystáme si zbraň a bedlivě sledujeme okolí. Srnec se někdy doslova zhmotní na okraji porostu bez jediného zapraskání větvičky, jindy se přižene s mohutným rámusem a supěním přímo pod posed.
Není na škodu, dodržíme-li na jednom loveckém místě celé popsané schéma. A to i tehdy, přichází-li srnec již na některou z prvních slok vábení. Při zintenzívnění zvuků a zvýšení jejich dráždivosti totiž vábením pokrýváme stále větší prostor a lákáme k sobě i méně rozhodné srnce.
Ze stejného důvodu během prvních slok zvuky tlumíme, nejlépe sevřením vábničky v dlaních. Odměnou někdy bývá i několik kusů zvěře, které nám v jediné dobře zazvěřené lokalitě ochotně přiskočí během několika desítek minut. Často se pak ani nestačíme divit, kolik srnců se nám v honitbách prochází. V každém případě ale vábení uzpůsobujeme, co se týká délky, času i jednotlivých slok, momentální situaci.

Srnec

Popsaný mechanismus vábení srnců v říji je pouhým doporučením jednoho z možných postupů. Samozřejmě, každý z myslivců si může pro svoje podmínky a po nasbírání zkušeností utvořit model vábení vlastní. Osobně se snažím výše uvedeného schématu víceméně držet. Odpovídá totiž nenásilnému způsobu vábení, který co nejméně zasahuje do průběhu říje. Zásadně se také na stejná místa vracím v jedné sezóně spíše výjimečně. V případě, že tak učiním, pak minimálně s týdenním odstupem. I zvěř potřebuje čas na přirozený chod biologických potřeb.

Vábení v říji používám v několika situacích. První z nich je klasická čekaná, kterou si vábením zpestřuji a zvyšuji při ní šance na setkání se zajímavým srncem. Rozumně provedené vábení nevadí ani během čekání na jinou zvěř. V tomto případě si celé výše popsané schéma rozvrhnu na celou dobu čekání, přičemž mezi jednotlivými slokami činím delší pauzy a vábení končím minimálně půl hodiny před odchodem z čekaniště.
Další situací je cílené vábení, kdy během jednotlivých vycházek střídám několik stanovišť, a to nejen v podvečerních a ranních hodinách, ale příležitostně i během dne. Tento mechanismus aplikuji pouze během zhruba jednoho týdne, kdy srnčí říje vrcholí. Na jedno místo, na němž opět jedenkrát aplikuji popsané schéma vábení, přitom počítám se zhruba hodinou čistého času. I při tomto systému je samozřejmostí dodržení ostatních popsaných zásad.

Občas si neodpustím ještě jeden způsob vábení, který však obvykle používám víceméně výjimečně na vybraných místech. Speciálně se jedná o okraje obilných lánů nebo travnatých porostů, ke kterým se někdy dostanu během dne.
Ve vhodném úkrytu, z něhož je dobrý rozhled, zde písknu jednu kratičkou, nicméně intenzívnější sloku obsahující všechny popsané hlasy. Zalehlí srnci většinou neodolají, zvednou hlavu a odhalí svoji přítomnost v krytině, a to i tehdy, nachází-li se poblíž rujné srny. Tímto postupem nesleduji jako primární cíl jejich přivábení, nýbrž pouhé obeznání a zevrubnou kontrolu stavu. Po uklidnění situace se z místa nenápadně stahuji.

Pro vábení se snažím vybrat stanoviště tak, aby co nejvíc splňovala obecné zásady popsané v předchozím příspěvku. Nejde tedy pouze o posedy a kazatelny, ale o veškerá vhodná místa, kde mohu z krytu přehlédnout co největší prostor, zejména směrem po větru. Jednou z podmínek je zde blízkost vhodné krytiny (zarostlé paseky, meze, okraj porostu řepky, kukuřice, obilovin nebo houštiny), kterou srnčí zvěř miluje.

Ideálním jsou pro umístění čekaniště různé keře a hustší stromy v lesním plášti s nízko zavěšenými větvemi, stromová seskupení ve volnějším prostranství nebo alespoň kmeny silnějších stromů. Tato místa mám většinou již dopředu ošetřena proříznutím několika větví a vyčištěním přístupového šouláku. Kmeny stromů poslouží dobře jako opora pro zbraň.

Nelze-li jinak, usedám těsně u podobného krytu na stoličku s pohotově připraveným monopodem a přehodím přes sebe kus maskovací sítě. Přestože se to někomu bude zdát jako latina, mám vyzkoušeno, že podobné provizorní krytí srnec zrakem na několik desítek metrů neodhalí. Samozřejmostí je ovšem dobrý vítr a nenápadné pohyby.
V případě srnčí říje je velmi diskutovaným tématem správná doba pro vábení. Vábit se nesmí příliš brzy, protože srnce tím jen zneklidníme a později nám budou na vábení reagovat špatně.

Mgr. Josef  Drmota