 |
| Holub hřivnáč |
Hřivnáči se k nám brzy z jara vracejí jako jedni z prvních a už někdy uprostřed března můžeme vidět skupinky těchto krásných ptáků pobíhat po lukách a po polích
často ještě z velké části pokrytých sněhem, a shánět svou první skromnou obživu. Brzy po příletu také v lese zaslechneme jejich příjemné, naléhavé houkání: hu-húhú-húhu, - několikrát opakované, zakončené pak krátkým hu! Sedají přitom obvykle na samém vršku smrku a čekají, až se objeví holubice, zlákaná jejich voláním. Někdy se jich ozývá více najednou a svádějí pak úplné hlasové souboje. Pokud umíme napodobit jejich hlas, stačí se postavit někde v husté tyčkovině do dobrého krytu a několikrát zahoukat. Když máme štěstí, zaslechneme po chvíli tleskot křídel - a na některý z blízkých vršků dosedne žárlivý sameček, zvědavě otáčející hlavičkou a pátrající po sokovi. Známý a zajímavý je také tok hřivnáčů, při kterém samec strmě vystoupá do výše a pak s široce roztaženými křídly a ocasem se snáší zpět k zemi. Při vzlétnutí se obvykle ozve hlasitý tleskot letek.
V dubnu už nacházíme hnízda hřivnáčů, pokud se ovšem tato ledabyle naskládaná, tenká a řídká plošinka z drobných větviček dá nazvat hnízdem. Při pohledu zespodu jsou většinou dobře patrná obě bílá vajíčka a umíme-li tiše a opatrně chodit lesem, můžeme zastihnout na hnízdě i samotného ptáka, který jako by ani na hnízdě neseděl. Hřivnáč je však velmi plachý, těžko se nám to podaří a často, pokud je náhle vyplašen, může svou snůšku opustit.
Hnízdo bývá umístěno v různých výškách. Nejčastěji je vídám v korunách vysokých borových porostů. Zajímavé je, že když jsem kontroloval ostříže, hnízdící na podobných lokalitách, pravidelně se v jejich blízkosti držel jeden i více párů hřivnáčů. Také u káního hnízda, kde jsem strávil v blízkém krytu několik dní, oživovalo dlouhé hodiny čekání jejich milé houkání z vršků okolních borovic. Nevím, zda to byla náhoda, anebo záměr. Jisté je, že největším nepřítelem v lese je pro hřivnáče jestřáb a toho by jak ostříž, tak káně v okolí svého hnízda rozhodně nestrpěli! Našel jsem však i hnízda v podstatně menších výškách, někdy i méně než tři metry nad zemí. Ať již ve smrkových tyčkovinách nebo v křovinatých hájcích a remízcích. U jednoho takového lehce dostupného hnízda jsem si opodál na žebříku pořídil jednoduchý kryt na fotografování. Obě mláďata byla již dostatečně velká, takže nehrozilo nebezpečí opuštění, ale zase ne natolik, aby se při vyrušení snažila hnízdo předčasně opustit, což bývá u mladých hřivnáčů běžné.
Zasedl jsem v krytu brzy ráno a s napětím čekal na přílet starých. S fotografováním hřivnáčů jsem neměl zatím žádné zkušenosti, ale doufal jsem, že budu mít úspěch. Čas však ubíhal a stále se nic nedělo. Občas se ozvalo houkání, ale nevím zda patřilo mému páru. Nedaleko něžně vrkala hrdlička, hlasitě zpíval sedmihlásek a někde v poli krákaly vrány. Asi po třech hodinách marného čekání jsem se už začal obávat nejhoršího a začal se pomalu chystat k tomu, že kryt opustím. Náhle se ozvalo svištění letek a nedaleko hnízda se slabým zatleskáním dosedl starý hřivnáč. Nevím, zda to byl samec nebo samice, protože u hřivnáčů jsou obě pohlaví vybarvena stejně. Chvíli seděl tiše a nehnutě, jen hlavou točil na všechny strany aby zjistil, zda je vše v pořádku
Pak už bez váhání přešel po větvích až k hnízdu a klidně se na něm usadil. Otevřel svůj zobák, obě žadonící mláďata najednou do něj hladově vnořila své zobáčky a dychtivě polykala nabízenou potravu, kterou jim rodič vyvrhoval přímo z volete. Jakmile krmení skončilo, objevil se u hnízda i druhý z páru. Stěží se oba vešli byť jen na kraj jeho okraje. Chvíli tak seděla celá rodinka pohromadě, pak první z rodičů odlétl a druhý v krmení pokračoval. To vše se během dne v malých proměnách opakovalo až do večera, kdy jsem kryt opustil, sice celý ztuhlý, ale spokojený. Postupně jsem tak zjistil, že dlouhá, několikahodinová přestávka mezi jednotlivými krmeními je u holubů patrně běžná, takže mé původní obavy byly zbytečné. Donesená dávka potravy je zřejmě tak vydatná, že postačí na dlouhé trávení!
Hřivnáči mohou zahnízdit třikrát, dokonce i čtyřikrát za rok, a tak se stává, že je jejich odstřel povolen již v době, kdy ještě krmí mladé. Lov spočívá většinou v tom, že šouláme kolem sklizených polí, kde se holubi rádi shromažďují a paběrkují na obilných zrnech. Často je zastihneme i v dubových a bukových lesích, kam zaletují v celých hejnech na žaludy a bukvice.
Já jsem míval nejraději čekání s malorážkou v malém krytu u lesní studánky a výhledem na nedaleký výstavek kam obvykle zasedali, než slétli dolů se napít. Zajímavý je způsob, jakým holubi pijí. Nenabírají si doušek po doušku jako jiní ptáci a nechají ho pak po zvednutí hlavičky sklouznout do volátka, ale potopí zobák do vody celý a nasají potřebné množství vody najednou. Bylo to opravdu napínavé čekání, až se ozve svist letek blížících se holubů, šum křídel při přistávání a pak honem hledat toho, který sedí zcela otevřeně, hrudí obrácenou ke mně.
Po pečlivém zamíření třeskne krátký výstřel, ozve se dutý úder kuličky do ptačího těla, tleskot ostatních vzlétajících holubů a pak čekání na další buchnutí, kdy úlovek propadne větvemi na zem. Pro úzký výhled mi totiž po zásahu zmizel ze zorného pole a teprve jeho dopad mi signalizoval, že rána "seděla". Při použití brokovnice bych snad měl úlovků více, ale tento způsob se mi zdál být sportovnější a možná i napínavější!
#Holub hřivnáč, Ptáci, lov, Lovecké příběhy, Lovy fotoaparátem, Příroda a myslivost, Čekaná, Malorážka,
V dubnu už nacházíme hnízda hřivnáčů, pokud se ovšem tato ledabyle naskládaná, tenká a řídká plošinka z drobných větviček dá nazvat hnízdem. Při pohledu zespodu jsou většinou dobře patrná obě bílá vajíčka a umíme-li tiše a opatrně chodit lesem, můžeme zastihnout na hnízdě i samotného ptáka, který jako by ani na hnízdě neseděl. Hřivnáč je však velmi plachý, těžko se nám to podaří a často, pokud je náhle vyplašen, může svou snůšku opustit.
Hnízdo bývá umístěno v různých výškách. Nejčastěji je vídám v korunách vysokých borových porostů. Zajímavé je, že když jsem kontroloval ostříže, hnízdící na podobných lokalitách, pravidelně se v jejich blízkosti držel jeden i více párů hřivnáčů. Také u káního hnízda, kde jsem strávil v blízkém krytu několik dní, oživovalo dlouhé hodiny čekání jejich milé houkání z vršků okolních borovic. Nevím, zda to byla náhoda, anebo záměr. Jisté je, že největším nepřítelem v lese je pro hřivnáče jestřáb a toho by jak ostříž, tak káně v okolí svého hnízda rozhodně nestrpěli! Našel jsem však i hnízda v podstatně menších výškách, někdy i méně než tři metry nad zemí. Ať již ve smrkových tyčkovinách nebo v křovinatých hájcích a remízcích. U jednoho takového lehce dostupného hnízda jsem si opodál na žebříku pořídil jednoduchý kryt na fotografování. Obě mláďata byla již dostatečně velká, takže nehrozilo nebezpečí opuštění, ale zase ne natolik, aby se při vyrušení snažila hnízdo předčasně opustit, což bývá u mladých hřivnáčů běžné.
Zasedl jsem v krytu brzy ráno a s napětím čekal na přílet starých. S fotografováním hřivnáčů jsem neměl zatím žádné zkušenosti, ale doufal jsem, že budu mít úspěch. Čas však ubíhal a stále se nic nedělo. Občas se ozvalo houkání, ale nevím zda patřilo mému páru. Nedaleko něžně vrkala hrdlička, hlasitě zpíval sedmihlásek a někde v poli krákaly vrány. Asi po třech hodinách marného čekání jsem se už začal obávat nejhoršího a začal se pomalu chystat k tomu, že kryt opustím. Náhle se ozvalo svištění letek a nedaleko hnízda se slabým zatleskáním dosedl starý hřivnáč. Nevím, zda to byl samec nebo samice, protože u hřivnáčů jsou obě pohlaví vybarvena stejně. Chvíli seděl tiše a nehnutě, jen hlavou točil na všechny strany aby zjistil, zda je vše v pořádku
Pak už bez váhání přešel po větvích až k hnízdu a klidně se na něm usadil. Otevřel svůj zobák, obě žadonící mláďata najednou do něj hladově vnořila své zobáčky a dychtivě polykala nabízenou potravu, kterou jim rodič vyvrhoval přímo z volete. Jakmile krmení skončilo, objevil se u hnízda i druhý z páru. Stěží se oba vešli byť jen na kraj jeho okraje. Chvíli tak seděla celá rodinka pohromadě, pak první z rodičů odlétl a druhý v krmení pokračoval. To vše se během dne v malých proměnách opakovalo až do večera, kdy jsem kryt opustil, sice celý ztuhlý, ale spokojený. Postupně jsem tak zjistil, že dlouhá, několikahodinová přestávka mezi jednotlivými krmeními je u holubů patrně běžná, takže mé původní obavy byly zbytečné. Donesená dávka potravy je zřejmě tak vydatná, že postačí na dlouhé trávení!
Hřivnáči mohou zahnízdit třikrát, dokonce i čtyřikrát za rok, a tak se stává, že je jejich odstřel povolen již v době, kdy ještě krmí mladé. Lov spočívá většinou v tom, že šouláme kolem sklizených polí, kde se holubi rádi shromažďují a paběrkují na obilných zrnech. Často je zastihneme i v dubových a bukových lesích, kam zaletují v celých hejnech na žaludy a bukvice.
Já jsem míval nejraději čekání s malorážkou v malém krytu u lesní studánky a výhledem na nedaleký výstavek kam obvykle zasedali, než slétli dolů se napít. Zajímavý je způsob, jakým holubi pijí. Nenabírají si doušek po doušku jako jiní ptáci a nechají ho pak po zvednutí hlavičky sklouznout do volátka, ale potopí zobák do vody celý a nasají potřebné množství vody najednou. Bylo to opravdu napínavé čekání, až se ozve svist letek blížících se holubů, šum křídel při přistávání a pak honem hledat toho, který sedí zcela otevřeně, hrudí obrácenou ke mně.
Po pečlivém zamíření třeskne krátký výstřel, ozve se dutý úder kuličky do ptačího těla, tleskot ostatních vzlétajících holubů a pak čekání na další buchnutí, kdy úlovek propadne větvemi na zem. Pro úzký výhled mi totiž po zásahu zmizel ze zorného pole a teprve jeho dopad mi signalizoval, že rána "seděla". Při použití brokovnice bych snad měl úlovků více, ale tento způsob se mi zdál být sportovnější a možná i napínavější!
#Holub hřivnáč, Ptáci, lov, Lovecké příběhy, Lovy fotoaparátem, Příroda a myslivost, Čekaná, Malorážka,
