 |
| Trubači (photo by katerina lisova) |
Velké lovecké rohy se ve své době nosily přes prsa a rameno, aby umožnily jízdu na koni, protože se používaly zejména při štvanicích na jeleny, a s nimi také zanikly
Menší rohy se nosily v ruce. Do dnešní doby se nám zachovaly lesní rohy - lesnice, používané zejména ke slavnostním fanfárám, a nejrozšířenější a nejčastěji užívané lesničky, které známe zejména pod názvem borlice. Je běžným nástrojem při lovech na drobnou zvěř i při dalších lovech, a je to B trubka bez ventilové techniky. Existuje ještě její menší sestra - kapesní borlička, o velikosti asi 20 cm, která má více závitů a zmenšený roztrub, aby se snadno nosila.
Troubení návěští a hlaholů dodává lovu slavnostní ráz a má samozřejmě i praktický význam, neboť povely jsou slyšitelné všem, a tím se zvyšuje bezpečnost účastníků lovu. Na borlici se dá snadno zatroubit pět základních tónů a zkušený trubač zatroubí i jeden tón nižší a jeden vyšší. Naučit se troubit není obtížné, chce to hlavně vytrvalost a odložit ostych, a také umínit si dojít až do cíle, a tedy pravidelně cvičit. Naučit se troubit může prý úplně každý, tedy i ti, kteří neznají noty a takříkajíc "nemají sluch". Něco na tom bude. Vždyť před několika staletími každý vyučenec myslivosti musel umět nejen cvičit lovecké psy, ovládat stopaření, sokolnictví a jiné, ale také se musel vyučit v loveckém troubení - byl to jeden z předpokladů výkonu povolání myslivce. Každý proto dostal při pasování vedle tesáku a pušky také borlici. Signály jsou většinou podloženy slovem, a tak se dají lehce zapamatovat.
Borlice se nosí na řemínku zavěšeném přes levé rameno na pravém boku a i postoj je tradiční: před troubením drží trubač borlici v pravé ruce, roztrubem opřenou o pravý bok, levá ruka je připažena. Má-li pušku, tak levicí objímá zespodu hlaveň v místě horního poutka řemenu. Nohy jsou vždy mírně rozkročené. Při troubení směřuje roztrub borlice šikmo vzhůru doprava, a pokud nemá pušku, tak levá ruka je opřena v bok. Pokrývku hlavy trubači při troubení ponechávají na hlavě.
Při honech na drobnou zvěř se u nás často dávají povely také jen jazýčkovou povelkou. Signály musí být předem dohodnuty, ale všeobecně se používají takto:
začátek leče, začátek střelby (vpřed, kruh stahovat do středu, hnát leč) - 1x dlouze;
stát (střelci v kruhu střílejí jen ven z kruhu, honci jdou do kruhu) - 2x dlouze;
při lesní leči: honci opakují, ženou leč zpět;
při českém představeném ploužení: vyrovnat řadu a nestřílet do leče - 2x dlouze;
konec leče, konec střelby - 3x dlouze;
Pojďte sem, všichni sem, zvěř na výlož - vícekrát krátce.
Kdy a co by se mělo troubit
Na shromaždišti před nástupem k zahájení honu SVOLÁVÁNÍ VŠECH, po nástupu VŠEOBECNÉ VÍTÁNÍ: "Vítáme vás, vítáme vás, inu opravdu srdečně vítáme vás!", po uvítání a vydání pokynů LOVU ZDAR: "Lovu zdar, lovu zdar! Lesu a lovu zdar!" a POČÁTEK HONU: "Pozor si dej! Začínáme vesele, jako dobří přátelé. Flintu sobě přichystej a na povely pozor dej!" Při zahájení leče POČÁTEK LEČE: "Leč nová začíná, přestaň bavit souseda, připrav sobě zbraň!" V průběhu leče možno troubit POSTUPOVAT POMALEJI, ZASTAVIT, POKRAČOVAT. Po ukončení leče KONEC LEČE: "Leč už je skončena, dejte flinty na ramena!" Podle potřeby možno dále troubit i ODLOŽIT ZVĚŘ A SVOLÁVÁNÍ VŠECH. |
| Trubači Semín |
Před výřadem možno opět troubit SVOLÁVÁNÍ VŠECH a po nástupu a před podáváním úlomků LOVU ZDAR. Po udělení úlomků i po závěrečném projevu u výřadu HLAHOL PŘÍSLUŠNÉHO DRUHU ZVĚŘE:
JELEN: "Zastřelil jsem jelena, aby měla radost má milá, aby čekala mne za humnama s růžovýma tvářema."
SRNEC: "Života máj uplynul, aj, srnečku rozmilý, již s lesem se loučíš, háje opouštíš, luk je osiřelý."
ČERNÁ: "Divočák byl u salaše, já jsem ho viděla, černý byl jak hříšná duše, já jsem se styděla. Já mám raděj pěkného myslivečka švarného, který líbá od rána, aj, bílého!"
BAŽANT: "Ostruhy má a překrásné peří, teď, ach, tu leží, s kamarády víc neběží."
PERNATÁ: "Letěla husička, letěla moc prudce, trefil ji myslivec rovnou, aj, do srdce. Skonala, ach, na zelených lukách."
LIŠKA a ŠKODNÁ: "Ajta, ajta - paní kmotra, ajta, ajta - jezevec. Každá švanda má svou chvíli, ale také má konec!"
A. Dyk uvádí dále hlaholy pro daňka, muflona, kamzíka a tetřeva. Pro zajíce zkomponoval hlahol skladatel Jaromír Bažant, stejně tak jako skladbu NEJLEPŠÍMU STŘELCI. Tu možno troubit po vyhlášení krále honu k předání diplomu.
Univerzálním hlaholem, kterým uctíme všechnu zvěř, je pak HALALI: "Halali! Halali! Poslyšte, naši milí kamarádi, jak myslivecká pocta se koná na pozdrav poslední zhaslé zvěři. To zvyk zděděný, jenž zvěř i lovce ctí. To náš mrav starý." Halali se troubí pomalým slavnostním tempem.
Na ukončení výřadu troubíme KONEC HONU: "Pozor si dej! Dost již je lovení, čas je ukončení. Lověně buď zdar!"
Při zahájení pasování na lovce se troubí LOVU ZDAR a při zakončení HLAHOL příslušné zvěře a případně i HALALI:
Při přijímání mezi myslivce POZOR! POZOR SI DEJ! Ihned po ukončení HALALI a na závěr celého ceremoniálu LOVU ZDAR!
Při různých mysliveckých slavnostech, výstavách, sněmech a podobně je vhodné troubit SLAVNOSTNÍ FANFÁRU: "Sláva a zdar! Tobě na uvítání rozezvuč se lesnic hlásné troubení. Naše srdce vstříc plesá, jak ta hudba jásavá."
A. Dyk pamatoval i na myslivecký pohřeb složením posledního pozdravu LOUČENÍ: "Loučení, loučení, smutná věc, když z lesa odejde dobrý myslivec. Nežaluj, milený myslivečku, dáme ti zelenou haluzečku!"
Ať stále zní v českých honitbách fanfáry, halali a hlaholy, chraňme si a dodržujme tuto krásnou tradici!
