 |
| PRASE DIVOKÉ |
LOVY BEZE ZBRANÍ
Přijíždím na místo ve starém Honekrovi mezi prvními. Po chvilce domlouvání jsem přijal místo k zaparkování a píchnul auto do závěje. Přátelské poklepání pravicí a už jen čekáme, až se všichni myslivci sejdou. Myslivců na smluveném místě přibývá a s tím i hlahol vášnivě diskutujících.
Já jen tiše stojím na kraji hloučku poslouchajíc barvité historky a sleduji okolí. Mou pozornost upoutal náhlý rozruch okolního ptactva. Byl to jen mžik. Rychlý jestřáb prolétl nízko nad střechami domů. Rychle se zorientoval v okolí a bleskově napadl hejno holubů. Já jsem sáhl po foťáku a snažil se zachytit jestřába do pasti mého teleobjektivu. On opakoval útok znovu. Udělal kruh kolem chalupy, ale holubi už byli ti tam. Já udělal jen pár "hozených"snímků, ale valný úspěch jsem nepředpokládal.
Skupina lovců se dala pomalu do pohybu. Jdeme chvíli po silnici a pak uhýbáme do zasněženého lesa. Pozoruji okolí a v mysli si vybavuji místo, kde by se mi nejlépe fotilo. Ale stejně zaleží na tom, kam mne závodčí postaví, říkám si.
Najednou se zastavíme a po krátké diskusi závodčí posílá lovce do dvou směrů. Já mám jít s bráchou na cestu uprostřed přehledného smrkového porostu.
Vyšlapujeme čerstvě napadaným sněhem, až zastavíme uprostřed lesní cesty. Zde je naše stanoviště. Mávnutím ruky se ujišťujeme, zda o nás soused ví a už jen čekáme, až zazní povel honcům k postupu. Já si také připravuji své fotografické nádobíčko a stavím objektiv s foťákem na jednonožní stativ, což mi umožňuje volnost pohybu objektivu a přitom je jeho oporou.
Povelová trubka zahájila lov. Honci jsou příliš daleko, abychom slyšeli jejich hlahol. A tak je všude zatím jenom bílé ticho. Občas jen, jak foukne vítr, spadne trochu sněhu z větví a rozsype se na tisíc vloček, které se třpytivě snáší v zimním slunci na promrzlou zem. Oba s bratrem stojíme vedle sebe a vnímáme tu zimní krásu. Sem tam něco tiše prohodíme, ale přitom bedlivě sledujeme hustý porost před sebou.
Najednou jsme zpozorněli. Jako bychom slyšeli nějaký zvuk. Najednou jako dělová koule vylítl z mejta větší lončák a ladným klusem utíkal přes volný smrkový porost k naší cestě. Rychle jsme oba nasměrovali své "zbraně" na cestu. Táhnu fotoaparát s divočákem a ve chvíli, kdy vybíhá do volného prostoru, mačkám spoušť. Cvak, cvak, cvak, cvak, foťák maká co může. Vedle mne třeskla rána a divočák byl ten tam. Vše se odehrálo tak rychle, že teprve teď vstřebáváme to, co se před chvílí stalo. Oba analyzujeme, jak jsme uspěli.
Honza předpokládá, že asi chybil. Aby neohrozil lovce v řadě, nemohl táhnout s divočákem jako já. Takže měl na míření velmi málo času. Já jsem ale tušil úspěch.
Po ukončení leče jsme se šli hned podívat na nástřel, ale tam nebyla ani kapička barvy. Jen přestřelený mladý modřín. Čímž si tedy, jak pravil jeden z myslivců, způsobil škodu ve vlastním revíru, takže vlastně k žádné vážné škodě nedošlo.
