 |
| Laně |
Vyšel jsem ven. Obloha byla jasná, plná hvězd, byl mráz
Pro lov jelení zvěře, na který jsem se vypravil, čas jako stvořený. V honitbě, ležící na svazích Krušných hor, ležel od 600 metrů sníh. Jeho asi pěticentimetrová vrstva byla zmrzlá a pod mými kroky křupala. Měsíc prozařoval řídké, již hodně vzrostlé březové porosty, kterými jsem se vydal.
Šel jsem na místa, kde vysoká přecházela z nižších partií lesa do hustých smrkových houštin, kde zaléhala. Ve svitu měsíce jsem viděl a sledoval stopu lišky, která šla po cestě. Sníh ležel druhý den a stop bylo hodně. Několikrát cestu křížila stopa zajíce. U potoka v údolí se objevily dvojice kuních stop a první stopa vysoké zvěře. V úvozové cestě jsem zůstal stát. Tady byly ochozy zvěře, jdoucí napříč přes cestu. Věděl jsem o nich a stopy ve sněhu na prvním ochozu nasvědčovaly, že jsou stále zvěří používány. Měsíc, visící nízko na obloze, ještě dobře osvětloval svah, který ležel téměř kolmo k jeho svitu.
Vyšlapal jsem sníh u stromu a postavil se tak, aby mě stín stromu zakrýval. V triedru jsem viděl celý svah velmi dobře. Zatím žádný pohyb nenasvědčoval, že se zvěř blíží. Čekal jsem. Bylo úplné bezvětří, nebe od východu se začalo svítat, bylo slyšet probouzející se ptáky, ozývající se ve smrkovém porostu. Přerušil jsem čekání a pokračoval dál do svahu. Stopy na několika místech přetínající úvoz nasvědčovaly tomu, že zvěř asi přešla dříve, než jsem byl na stanovišti. Měl jsem v úmyslu obejít kruhem smrkovou houštinu a zkusit, jestli se nesetkám se zvěří zatahující z druhé strany. Ani na vrcholu nebyl vítr. Otevřel se rozhled na podhůří. Tisíce světel a světýlek jako hvězd dávalo tušit průmyslové centrum severních Čech. Nad ním, jako temné pohoří, se rozkládal mrak smogu. Nad jeho horizontem se tyčily na několika místech jako ostré skalní štíty fantastických tvarů zplodiny z komínů. Nad tím vším bylo modré nebe, které nad horizontem smogového pohoří prozařovaly červánky vycházejícího slunce. Tato kulisa nebyla v této přírodní scenérii vždy tak šokující. Často byla nahrazena daleko přijatelnějším pohledem na České středohoří. Vyčkával jsem asi 20 minut a pozoroval zapadající měsíc. Blížil se k zasněženému horizontu a přitom se intenzita jeho světla vůbec nesnižovala. Zářil silně jako slunce, které mezitím prorazilo vrstvu smogu. Dvě oslnivě zářící koule proti sobě.
Měsíc pomalu klesal, až úplně ležel na sněhu jako obrovský reflektor.
Pak teprve se začal ztrácet za obzorem, vzdáleném v tomto místě pouze několik set metrů, až zmizel docela. Za tento úchvatný zážitek mohu poděkovat souhrnu několika okolností. Byl jsem v pravý čas na jediném místě, kde se to dalo pozorovat. O sto metrů dál bych viděl jen slunce nebo měsíc. Zaujat tímto i pro mne nezvyklým a úchvatným obrazem jsem zaznamenal zvěř na poslední chvíli.
Křupání sněhu nemohlo znamenat nic jiného, než že přichází. V několika vteřinách se objevila laň s kolouchem asi 100 metrů ode mne. Šli pomalu břízami, několikrát se zastavili. Nespěchal jsem, pouze triedrem pozoroval, jak jejich tmavé stíny pomalu mizí. Nic mě nepřimělo k tomu zamířit a výstřelem porušit ticho a krásnou pohodu začínajícího dne.
Odcházel jsem k domovu uvolněn a potěšen neopakovatelným zážitkem, jehož hodnotu nemohl snížit ani lovecký neúspěch.
