ČERNÁ ZVĚŘ a lov vábením. Lov černé zvěře za pomoci speciální vábničky, lidově zvané „chrochtačka“. Vábení této zvěře skutečně funguje a patří k nejzajímavějším.

Skupina černé zvěře a bachyně se selaty

Černá zvěř

Problematika vábení černé zvěře je nejméně známou a nejméně propracovanou kapitolou v celém okruhu souvisejících poznatků. Všeobecně se dočteme, že divočáci mohou reagovat na vábení hlasem drobné kořisti, například myšky, ptáčka, zajíce nebo srnčete. Podobné případy cíleného vábení jsou však v našich honitbách víceméně vzácné a myslivci, kteří by se na podobný způsob lovu černé zvěře specializovali, prakticky neexistují.

V posledních letech se začíná stále častěji uplatňovat lov černé zvěře za pomoci speciální vábničky, lidově zvané „chrochtačka“. 

Publikovaných zkušeností je prozatím relativně málo a s jejím použitím se víceméně experimentuje. Některé výsledky jsou však poměrně zajímavé.
Jak již sám název napovídá, jedná se o pomůcku, pomocí které můžeme imitovat typické zvukové projevy černé zvěře. Vábení tedy funguje na sociálním principu. Využívá nicméně také vnitrodruhové potravní konkurence a řevnivosti mezi jednotlivými tlupami černé zvěře.

V prvním případě doporučují obvyklé pokyny výrobců při použití vábničky imitovat hlas vodících bachyní, které se ozývají klidným kratším pochrochtáváním. Za tímto hlasem by měli přicházet především kňourci, a to nejen v období chrutí.

Jak však ukazují některé zkušenosti, je při vábení divočáků mnohem účinnějším nástrojem imitace lomozu vydávaného tlupou černé zvěře během sběru žíru.
Černá zvěř je dnes víceméně teritoriální, což platí jak pro letní stávaniště v rozsáhlých porostech řepky a kukuřice, tak zejména pro zimní měsíce, kdy se divočáci stěhují zpět do lesů. V obou prostředích si jednotlivé tlupy obsazují určité území, v němž hájí dostupné zdroje potravy. A právě tohoto chování lze v určitém období výhodně využít.
Na našem trhu se dnes běžně vyskytuje několik typů vábniček na černou zvěř. V nabídce je mají například tuzemské firmy Zubíček a Hubertus, švédský Nordik nebo francouzský Helen Baud.
Vábnička se obvykle skládá z dřevěného náustku osazeného vibračním jazýčkem a z navazující rezonanční žebrované plastové hadice (tzv. husího krku). Helen Baud pak je do jisté míry výjimkou, jelikož jeho vábničky mají rezonanční část z tenkostěnné dřevěné trubky.
Jednotlivé vábničky jsou víceméně porovnatelné a liší se toliko zabarvením hlasu. Obecně snad lze říct, že výhodnější je měkčí rezonanční trubice. Tvrdší trubice modulují více drnčivý, a tudíž ostřejší zvuk. Vábničky jsou díky rozměrům poněkud hůře skladné, jistou výjimkou je Nordik, který má délkově shrnovatelnou hadici.
Opravdu dobré vábničky, a těch opravdu dobrých nebývá mnoho, by měly zvládnout navíc další zvuk. Při silnějším fouknutí by měly být schopny přeskočit z pochrochtávání na kvičení selete. Právě pokvikávání selat hašteřících se u potravy je pro ostatní černou nejdráždivější.
Zvýšeného efektu dosáhneme tehdy, proložíme-li vábení občasným zamlaskáním. V jednotlivých sériích střídáme kratší pochrochtávání a prodloužené zvuky, které mohou ve finále přejít ve vysoké kviknutí. Mezi jednotlivá seskupení vkládáme i delší odmlky.
Tak jako u jiného vábení, platí i zde, že méně je někdy více. Jindy si ale můžeme dovolit projev zintenzívnit až na hranici skutečného lomozu tlupy. Záleží na situaci, momentální odezvě zvěře a na její ochotě spolupracovat.
Osobně začínám při vábení zmíněnými kratšími kontaktními zvuky. Většinou postačují tři až čtyři chrochtnutí proložená minutkou klidu. Po zhruba pěti podobných seskupeních se odmlčím a čekám na odezvu.
Nepohne-li se během čtvrt hodiny nikde zvěř, pokusím se v následující sloce přidat lehce na intenzitě. Ve finále se dostanu až k táhlejšímu pochrochtávání a pokvikávání.

ČERNÁ ZVĚŘ V ZIMĚ

Seskupení zvuků si musíme sami vyzkoušet a popřemýšlet o reakci prasat. Orientujeme se nejen podle jejich odpovědí, ale také podle směru postupu v leči. Když vábení přeženeme, černá většinou ztichne. V tom případě zůstávám chvíli v klidu a následující sloku začínám opět s nízkou intenzitou.
V každém případě se snažím, aby vábení nebylo jednotvárné a aby z něj pokud možno vyznívala přirozená pohoda a spokojenost.
Jiným případem vábení, lépe řečeno použití vábničky, je šoulačka, kdy nás černá zvěř zaslechla a dává se na ústup. V tom případě ji můžeme někdy zklidnit, usměrnit nebo alespoň pozastavit poklidným pochrochtáváním. Jestliže na nás nevidí, a samozřejmě necítí, zabere občas podobná lest.

V každém případě ale počítejme s tím, že se nás divočáci pokusí obejít a navětřit. Často tento úskok zvládnou i neuvěřitelně potichu.
Napodobení zvuků černé zvěře pomocí uvedených vábniček není náročné. U všech typů docílíme imitace jednoduchým foukáním do náustku, přičemž zvuk modulujeme změnou intenzity foukání a zakrýváním ústí rezonanční trubice rukou. Někdy nezaškodí použít při zakrývání rukavicí nebo alespoň přehrnutý rukáv.
Otázkou samozřejmě zůstává, kde a kdy černou zvěř vábit. Odpověď se může zdát jednoduchá, nicméně nemusí být vůbec jednoznačná. Podle mých zkušeností vábíme zcela logicky tam, kde se černá zdržuje. Od podzimu do jara se jedná o okraje houštin, rozsáhlých ploch buřeně, rákosu a jiných vhodných porostů. V létě se můžeme pokusit černou vylákat na okraje obilných lánů, porostů řepky, kukuřice, na posečené pásy, k nižším nebo polehlých plochám plodin. Ve dne nemá smysl lákat černou zvěř do vzrostlých otevřených lesních porostů nebo na volná prostranství. Sem se divočáci dají vylákat pouze v noci a jsou-li v pohybu.
Ochota černé zvěře vytahovat při vábení mimo krytinu je obecně velmi malá. Je to zvěř více než opatrná a i když má o zvuky zájem, nerada se vystavuje cizím očím. Téměř na sto procent se bude snažit vábícího myslivce obejít a dostat se pod vítr. Bude-li muset přejít přes průsek, pokusí se jej obejít, eventuálně přes něj bleskurychle přesadí.
Nemá-li jinou možnost, zůstane i desítky minut pod posledními svěšenými větvemi a při sebemenším podezření se nám ji nepodaří vylákat vůbec.
Podobná situace platí i na okrajích polí. Černá zde poctivě obchází poválená oka i prosečené průseky. Na vábení přitom jednoznačně reaguje, protože se zvolna přibližuje, občas zastaví a delší dobu jistí, po chvíli odpovídá a pokračuje v pohybu. Opatrnost je u ní ale na prvním místě.

Tím se nepřímo vracím k otázce, kde divočáky vábit. Nejlepší je posed, který není vysoký, aby zvěř zvuky neslyšela z přílišné výšky, nicméně z něj musíme získat alespoň trochu slušný výhled do porostů, trávy apod. shora. Ideální je místo, kde se porosty lehce rozvolňují, přehledné průseky jsou přerušeny z obou stran nízko zavěšenými větvemi, kde na pole navazují pruhy vyšší nesečené trávy nebo kde se v pasekách vyskytují skupinky a pruhy náletových dřevin. Divočáci tyto krytiny ke svému postupu velmi rádi využívají.
Začnou-li se k našemu stanovišti skutečně blížit, raději se odmlčíme. Zejména výše položené čekaniště by nás mohlo prozradit. V lese pak využijeme blízkost stálých ochozů, protože většinou splňují některou z výše uvedených podmínek a černá je při pohybu preferuje.
V následujících popsaných případech se pokusím uvést malé příklady, kdy se mi podařilo černou zvěř přivábit. Čtenáři nechť se sami pokusí vyhodnotit jednotlivé situace a eventuálně si z nich vyvodit použitelné závěry.

Na prvním místě musím ještě zopakovat některé obecné zásady, které se během vábení černé zvěře snažím dodržet.

 V každém případě a za všech okolností se jedná o respektování směru větru na zvoleném stanovišti. Bez dodržení tohoto bodu nelze na pozitivní výsledek ani pomýšlet, protože černá zvěř si bude vítr ověřovat jako první věc.

Na krmelišti v Estonsku

Vyzkoušel jsem v tomto směru různé obvyklé i méně obvyklé pomůcky - suché listí, mezi prsty rozemletou kůru, houby pýchavky nebo hladkou mouku. V tomto směru si dovolím doporučit kolegům obyčejný dětský bublifuk. Oproti předchozím má jednu obrovskou výhodu. Je jí dlouhý dosah a vysoká citlivost na sebemenší závan vzduchu. Bubliny jsou dobře vidět i za šera, při slabém proudění se dlouho drží ve vzduchu a ukáží nám i změny směru ve větší vzdálenosti od stanoviště vábiče. Někomu možná přijde podobný postup jako dětinský. Věřte ale, že vítr a jeho změny jsou zcela zásadní a teprve po vyzkoušení uvedené pomůcky pochopíme, jak se dokáže mezi vegetací měnit a vířit i při zcela „zřejmém“ směru.

Druhá obecná podmínka se týká doby vábení. Obvykle se nesnažím černou zvěř zvedat z lože, protože, jak již bylo uvedeno, černá v tom případě příliš ochotně na zvuky nereaguje. V praxi to znamená, že vábím nejraději teprve poté, co se černá zvěř v leči sama pohne a snažím se spíše vhodně usměrnit její postup. Jedná-li se o pohyb směrem ke stanovišti, do prostoru vnadiště nebo na přehlednější průsek, pak samozřejmě nevábím a na svoji přítomnost neupozorňuji.
Právě vábení poblíž vnadišť přináší podle mých zkušeností nejlepší výsledky. Nejúčinnějším hlasem je zde delší klidné pochrochtávání černé proložené pokvikáváním selat a občasným mlasknutím. Domácí tlupa černé zvěře často ochotně reaguje a přichází se přesvědčit, kdo na „jejich“ vnadišti hoduje.
Zavábit se také snažím těsně před setměním v případě, že černá mlčí. Občas se mi ji podaří tímto způsobem vyprovokovat. Vždy ale teprve v uvedené denní době, kdy se již s největší pravděpodobností chystá k aktivitě.
Při vábení černé je nezbytně nutná trpělivost. Tlupy se nám často ozvou, na vábení odpovídají, ale lečí se pohybují zdánlivě chaoticky. Často se i na dlouhou dobu odmlčí a leč zdánlivě opouštějí.
V souvislosti s uvedeným musím ještě konstatovat, že časy skutečně úspěšného vábení poněkud odezněly. Černá dnes reaguje mnohem méně ochotně a je mnohem opatrnější. Vysvětlení bych hledal ve dvou důvodech. Za prvé se jedná o atypické průběhy posledních zim, které se vyznačovaly velmi mírným počasím, absencí mrazů i sněhové pokrývky. Černá má tudíž mnohem menší důvod k aktivitě a dodržuje spíše klidový režim. Druhým důvodem pro nižší úspěšnost vábení je zkušenost bachyní. Domnívám se, že celá řada z těch, které dnes vodí selata, již v souvislosti s vábením nasbírala negativní zážitky.
Z konkrétních zkušeností, které odpovídají výše uvedeným obecným postřehům, bych mohl uvést několik desítek úspěšných případů vábení u vnadiště nebo lesní krytiny, které skončily přilákáním zvěře. Podíl těch, které skončily jejím úspěšným ulovením, bych pak odhadl těsně pod 50 %. V ostatních případech mne pak černá navětřila nebo se ani po dlouhé době nedostala na přehledný prostor, na kterém by mi umožnila bezpečný výstřel.

Podobně se mi několikrát podařilo „povodit“ černou zvěř poblíž zemědělských porostů, což je ale vzhledem k lesnímu charakteru naší honitby víceméně výjimečné.
Zpočátku jsem se také snažil vábit podle původních doporučení - tedy několika krátkými zvuky imitujícími pochrochtávání vodící bachyně. Zaznamenal jsem při něm pouze několik dílčích „úspěchů“. Úspěšný jsem byl zejména v bezprostřední blízkosti houštin, kde byla černá zavláčená. Vždy mi také na vábení reagoval osamocený sekáč, který někde poblíž rychle přesadil přes průsek nebo jiný přehlednější prostor.
Z konkrétních zážitků si dovolím vzpomenout na některé typické a opravdu nezapomenutelné. Na prvním místě zde stojí určitě první úspěch s vábničkou v ruce. Bylo to během jednoho z teplých podzimních úplňků. S otcem jsme si dali po čekané sraz u vozu. Z přilehlé houštiny se nám ve stejný okamžik ozvala tlupa černé zvěře.
Poodstoupili jsme od auta a potichu se dohodli - já zkusím zavábit a táta bude případně střílet. Prasata jsme si krásně „přitáhli“ až na deset metrů. Věrna tomu, co jsem si měl ověřit později, ani v bledém měsíčním světle neopustila suchou trávu a jediné, co jsme mohli chvíli pozorovat, byly vrcholky štětinatých hřebenů. Napoprvé to byl ovšem neskutečný zážitek.

Druhou vzpomínkou je silný lončák přivábený za soumraku z rozsáhlé plochy rákosu. Pro čekanou jsem zvolil nízký posed umístěný na liniovém porostu lemujícím terénní depresi, jíž protékala stružka vody. Mezi posedem a lesem vzdáleným asi 40 metrů se táhl pruh neudržované louky porostlé buření.
Byl začátek října a prasata se právě vrátila z polí. Na okraji lesa bylo umístěno vnadiště, které však bylo navštěvováno pouze sporadicky.
Se soumrakem se v rákosí ozvala černá, která však krytinu evidentně nehodlala v brzké době opustit. Vzhledem k situaci jsem se rozhodl v krátkosti zavábit.
Nejdříve jsem zvolil nenásilné pochrochtávání, které jsem postupně zintenzivňoval a posléze přešel v pokvikávání selat. Podle zvuků doléhajících z vegetace zareagoval pozitivně minimálně jeden kus, který se vydal směrem k posedu a zastavil se asi deset metrů ode mne. Bohužel, k celému přesunu využil výhodu zarostlé....
Protože se mu něco nezdálo, zastavil, foukal a následně se stáhl zpět. Po dalším vábení se vrátil na původní místo a celá situace se opakovala. Zintenzívněným vábením, a tím, jak se smrákalo, se mi jej podařilo vylákat mimo potok do vysoké trávy. Zde se s foukáním a mlaskáním pohyboval v kruzích další minimálně čtvrthodinu. Když se již poněkolikáté vrátil do rákosí, zavábil jsem naposledy atypicky dlouhým zachrochtáním, které jsem přerušil řadou „poklepání“ na ústí vábničky. Kus zareagoval okamžitě. Jako blesk se prosmýkl trávou na kraj lesa, kde se odhalil poblíž vnadiště na světlém pozadí suché trávy. Ulovení pak bylo hračkou.

Krmeliště černé

Na závěr si dovolím přidat dva zážitky s vábením černé zvěře pomocí zaječího větřidla. První se mi přihodil před mnoha lety, kdy jsem toho o vábení ještě příliš nevěděl. V nočních listopadových hodinách jsem tehdy zasedl na kazatelnu uprostřed louky poblíž zeleného řepkového pole. Již za pár minut se na okraji lesa objevila tlupa černé zvěře, která začala ihned buchtovat. Měsíček šel do úplňku a bylo celkem dobře vidět. Černou jsem „pásl“ dobře hodinu a dlouho se zdálo, že se mi přiblíží na mysliveckou vzdálenost. Pak však přestala divočáky činnost bavit, seřadili se do zástupu a vyrazili přes horizont pryč. Nebylo na co čekat.
Zavábil jsem zaječím vřeštidlem Turvab. Tlupa zarazila na hranici viditelnosti hned po prvních zvucích.
Po dalším krátkém zavábení se vydala klusem zpět. Na louce se divočáci rozestoupili do nepravidelné rojnice a vydali se směrem k posedu. Jedno sele se mi pak podařilo ulovit.

Pravděpodobně nejintenzívnější zážitek při lovu černé zvěře vůbec jsem získal při ulovení dvou lončáků pomocí předladěného vřeštidla Nordik Pre-tuned. Vřeštidlo jsem tehdy vlastnil velmi krátce a pod vlivem instruktážního DVD jsem se jej rozhodl vyzkoušet. Byla polovina prosince, ráno po rozednění, v lese ležel sněhový poprašek. Poučen všemi zásadami týkajícími se směru větru, krytí aj. jsem usedl ve vzrostlém lese na žebříkový posed. Na porost navazovaly ve vzdálenosti asi dvě stě metrů rozsáhlejší houštiny. Veden ukázkovým vábením jsem zahájil opravdu masívní vystoupení, které trvalo poctivých dvacet minut.

Po pravdě jsem byl doslova zaskočen pěticí statných lončáků, kteří se náhle objevili v pruhu hustého náletu, jímž se rychle blížili. Po ráně na komoru se jeden zlomil ve vzdálenosti necelých padesát metrů a ostatní kusy se úprkem vracely po vlastní stopě Ani nevím proč, ale velmi silně jsem ještě jednou zavábil. Černá zarazila na místě a začala jistit. K mému údivu se následně otočila a vracela se zpět. I tentokrát jsem střílel na bezproblémovou vzdálenost kolem osmdesáti metrů.
Dobře si uvědomuji, že popsané způsoby lovu černé zvěře nejsou typické a že zkušenosti, které zde prezentuji, se někomu mohou zdát sporé. Nicméně vábení této zvěře skutečně funguje a patří k nejzajímavějším. Alespoň v mém případě mi poskytlo jedny z nejlepších mysliveckých zážitků a mohu je všem, kdo s černou zvěří pravidelně pracují, pouze doporučit.
Věřím také, že se najdou další myslivci, kteří s uvedeným způsobem lovu mají svoje zkušenosti, o něž se s ostatními na stránkách Myslivosti rádi podělí. Určitě by tím přispěli nejen k rozšíření potřebné poznatkové základny, ale také k obohacení mysliveckého života mnoha dalších kolegů.

Mgr. Josef DRMOTA