V předvánoční dny, na Štědrý den, Boží hod, na Silvestra a Nový rok, nikdy nechodím do lesa s puškou
 |
| Černá zvěř - bachyně |
Ctím zásady našich předků, starých myslivců a lesníků, že alespoň v tyto dny má mít zvěř klid, nemá být lovena a nemá strádat. Vždyť i v antickém Řecku v době konání Olympijských her utichly zbraně a jak historikové uvádějí, za největších válečných konfliktů vojáci znepřátelených stran o Vánocích v zákopech nechávali zbraně v klidu, zpívali koledy a dokonce se navštěvovali. I když zákon výslovně nezakazuje v tyto dny lovit, starodávné regule myslivců by měly být dodržovány. O těch svátcích má být jedinou zbraní správného myslivce pytel jádra, dobrého sena a jiných dobrot.
V polovině prosince pokryla krajinu asi osmicentimetrová sněhová nadílka, která ve dne odtávala a v noci přemrzla. Dvacátého prosince jsem se po obědě vypravil ke svému krmelci zkontrolovat, jak zvěř "bere".
Do auta nakládám velkou tašku obilné směsi, tašku sušených rohlíků a chleba, nakrájená jablka a mrkev. Lesní cesta je slušně sjízdná, auto zanechávám u mostku přes potok a s plnými taškami kráčím ke krmelci. Ano, začínají brát. Čtu ve stopách jako v knize, která zvěř krmeliště navštěvuje. V jeho okolí vidím stopy srnčí zvěře, zvěře jelení i daňčí. Seno je povytahané ze žebřin krmelce, truhlík na jádro je "vymetený", sůl je vyleštěná olizem jako křemeny a rubíny.
Po naplnění truhlíku jádrem přeji zvěři dobrou chuť a sestupuji k autu. Všude je klid a hluboké ticho, les spí, ptáčci mlčí, jen tichý vánek cosi libého šeptá korunám smrků a borovic a jejich vrcholky pročechrává jako dědova ruka jemně hladící vlásky svého vnuka. Nad hlavou mi plují olověně šedé mraky.
Po uložení tašek přehlížím krajinu přes střechu auta a vidím, že ve vzdálenosti šedesáti metrů rychle přebíhá přes úzkou loučku do olší u potoka jeden kus černé. Pouhým okem vidím, že je to mladý kňour. Lehce přivírám dveře auta, opatrně postupuji po zledovatělé cestě po zmrzlém sněhu a přes osekané smrkové větve po těžbě, abych měl výhled na loučku lemovanou potokem a vysokou mezí na okraji třicetiletého stojáku. Narážím na čerstvý chodník, vyšlápnutý tlupou černé. Vím z vlastní zkušenosti, že šoulačka na přemrzlém sněhu pro bystrost a opatrnost zvěře mívá malý úspěch. Pod nohama mi při každém kroku křupe zmrzlý sníh a zdá se mi, že všechno živé musí přede mnou zdaleka prchat. Přivírám oči a tiše naslouchám té věčné melodii lesa. Pomalu se přibližuji ke skupině mladých náletových smrčků. Vpravo v lese za potokem beká srnčí, zřejmě vyrušena ze svého klidu někým, kdo v lese před Vánocemi "kupuje" vánoční stromek.
Náhle vlevo slyším kviknutí. Postupuji ještě asi tři kroky a snad třicet metrů před sebou vidím černo. Pod mladým doubkem buchtuje na žaludech rudl divočáků. Počítám tři velké bachyně, jednoho silného kňoura, lončáky a selata. Celkem osmnáct kusů. Mladý kňour z olší u potoka již nevyšel. Zřejmě starý pán mladšímu sokovi, který mu "vandroval" do jeho harému, pořádně nařezal a ten si běžel schladit hlavu do potoka. Tlupu nyní ovládá sám. Je to statný rek, který budí náležitý respekt. Já stojím jako zkamenělý. Srdce mi bije až v krku, nitro rozechvívá neklid. Neklid, který se zmocňoval už pravěkého lovce, chystajícího se k lovu, aby uhájil život svého kmene. Já tyto potřeby nemám, jídla mám dost, nestrádám, proto jsou pro mne cennější dojmy, které mi zůstanou ve vzpomínkách. Stojím tu jako nahý v trní, pušku nemám, nemám ani luk, kyj či oštěp, mám jen holé ruce. Přivírám pomalu oko, pomyslný záměrný kříž střídavě kladu za lopatku selat a lončáků. V kapse hubertusu jemně tisknu kulový náboj - a je ticho. Imaginární rána nevyšla.
Starý kňour pobíhá kolem bachyní. Po chvíli upíná pozornost na jednu, kolem které začíná tancovat, buší jí hlavou i zbraněmi do slabin. Bachyně se hlasitě ozývá, dost dlouho uhýbá násilnostem, ale nakonec se poddává. Kňour ji rychle pokládá, spadne a spokojeně si zafuní. Barbar! Kde zůstala něha? Tomu všemu přihlížejí dvě generace mladých, kteří střídavě pobíhají a střídavě ryjí.
Z pohledu sexuálně obtěžovaných žen bych řekl, že ten kňour je starý kanec a nemrava. V našem právním řádu by za násilí a veřejné pohoršení "vyfasoval" alespoň pět let.
Ale v říši zvěře a zvířat panují jiné zákony. Láska je dar z nebe. Láska hory přenáší, smysly povznáší, ale i otupuje. V milenecké vášni je možno přiskočit k tokajícímu brousícímu tetřevu, přišoulat k troubícímu jelenu, ulovit kaňkující lišky, vidět na pasece milence - svobodné, vdané nebo ženaté, záletníky, kteří z těch druhých dělají "paroháče". Všichni jsou stejně zaslepení a nepozorní, jen zvěř milostná vášeň přivádí často před hlaveň lovce.
Byl jsem v přírodě svědkem pěkné řady chrutí černé, kvikotu honěné, dobývané bachyně a supění kňoura, které se odehrávaly za šera v blízké houštině. Ale nikdy jsem neviděl podobné "nestydatosti" v půl druhé odpoledne na otevřené loučce.
Vím jak jemný čich a bystrý sluch má černá. Mnohokrát se mi stalo, že sebemenší šelest nebo pohyb ji zradily. Proto jsem přesvědčen, že právě hrátky kňoura otupily pozornost dospělé černé a umožnily mi v podmínkách pro šoulačku zcela nevhodných přiblížit se k tlupě téměř na dosah.
Vodící bachyně funí - jako by dávala povel k odchodu. Vládne tady přísný matriarchát. Pomalu odchází podél meze, za ní se řadí jako korálky na niti ostatní příslušníci tlupy, procházejí smrkovým stojákem a mizí do houštin ve stráních, krytých před větrem. Celé toto představení trvalo asi patnáct minut. Byl to pěkný zážitek předvánočního dne a snad i Hubertův dárek pod stromeček.
Už dávno mne opustila touha ulovit kapitálního kňoura. Už nejsem chtivý rány, jako tomu bylo před třiceti, pětatřiceti lety. Stal se ze mne vášnivý lovec dojmů, které jsou tak silné, že všechno ostatní ustupuje do pozadí. Lovím víc videokamerou než puškou, věk na mě působí, že se ze mne stává lovec beze zbraně, lovec mysliveckých zážitků. Nedělám si zářezy na pažbě, kolik divočáků nebo jelenů jsem ulovil. Snažím se v lese chovat jako zvěř a je mi občas dopřáno "ulovit" zážitky, které ve mně dlouho zůstávají.
ing. Alois Vyhnálek
