 |
| Lovecké zátiší s liškou a lankasterkou |
Volba vhodného místa pro čekání na lišky je základem úspěchu.
Problematické jsou často navštěvované a zavětřované posedy a kazatelny. Je lépe čekat na zemi, není možné a ani správné mít u každého spádu posed nebo kazatelnu, navíc díky tomu dokážeme místem čekání reagovat na směr větru dle potřeby a zároveň i na ostatní podmínky, jako jsou posekané louky, sklizené obilí, množství sněhu apod. Vítr je opět to nejdůležitější, obzvlášť v členitém terénu je bublifuk pro zjištění změn směru větru okolo terénních zlomů nutnou pomůckou. Pro oděv, zbraň, vybavení a pohyby platí stejné zásady, jako při lovu šoulačkou. Je možné stát i sedět na malé stoličce, která nesmí vrzat ani vydávat jakékoli jiné zvuky i při našem pohybu. Sedět lze také přímo na zemi, zvěř sedícího člověka obtížně rozeznává a dokáže přijít neuvěřitelně blízko. Sezení při čekání na zemi je ale omezující a pokud se zvěř objeví za námi, tak zejména na krátkou vzdálenost je často nemožné reagovat a lovit. Stojícího lovce neomezuje žádný směr příchodu lovené zvěře. Není dobré se při čekání ukrývat za keře, stromy a podobné překážky, které nám mohou zkomplikovat střelbu. Naopak by mělo být zásadou, že stojíme před překážkou a máme za sebou tmavé pozadí, proti kterému nás veškerá zvěř nevnímá. Pokud chceme využít krytu, je to možné pouze u porostu do výše hrudníku, to nás neomezuje při střelbě, ale musíme samozřejmě i tak respektovat pozadí.
Pohyby opět a zejména při spatření lišky děláme jen před tělem nebo podle těla, kukla na obličej a rukavice jsou při čekané na zemi samozřejmostí. Je obecně známo, že ve velmi větrných dnech zvěř zůstává v krytu a nevychází. Dnů se silným větrem se ale dá na lovu lišek velmi dobře využít, protože liška krom mimořádně extrémních podmínek jde na lov vždy. Podle směru větru si najdeme závětrná místa, především louky v honitbě, a ty pak lze spolehlivě využívat nejen při lovu lišek. Při silném větru je koncentrace zvěře v těchto místech vysoká a lišky přijdou také, protože již středně silný vítr jim značně komplikuje lov, jejich hlavní smysly - sluch a čich - jsou větrem značně omezeny. Na místo, kde chceme čekat, je nutné přijít včas, i když musím přiznat, že v některých případech, kdy jsem pro našoulání na místo čekané dokonale kryt terénem, a mám lišku dobře obeznanou, přicházím na místo s předstihem 10 - 15 minut. Lišky bývají opravdu hodně přesné. Další poznatek je vztah lišek a srnčí zvěře, a to v období, kdy srny kladou srnčata až do začátku srnčí říje. Srny jsou v tuto dobu velmi agresivní i mezi sebou, a většina srn, starší a zkušené bez výjimky, na lišku ihned nekompromisně útočí a nebo jí dají jasně najevo, že ji dál nepustí. Často jsem sledoval,že se liška bojí na louku, kde jsou srny, vytáhnout, a raději mění směr, nebo se drží od srnčího co nejdále. Pokud na louku liška vyšla, mnohokrát mi ji srnčí zahnalo, a proto v tomto období , zejména na posekaných obrůstajících loukách v letních měsících, chodím čekat s větší časovou rezervou, srnčímu se ukazuji a moje snaha je, aby louka byla prázdná a liška se nebála.
Čekání vleže zejména na posekaných rozlehlých loukách nám může přinést dosud nepoznané zážitky, protože zvěř reaguje na ležícího lovce jinak, než jsme zvyklí a i lišky běžně přijdou na vzdálenosti několika metrů, jistí, ale neodbíhají, ležícího člověka rozeznají jen podle pachu po větru a nebo z opravdu těsné blízkosti.
Čekat můžeme u nor, na spádech a na lovištích lišek, a to večer i ráno. Čekat lze i přes den, zejména v období kaňkování při dobrém výběru místa je velká šance ulovit i několik lišek během jediného dne.
Čekání u nor je náročnější z pohledu zkušeností a střelecké pohotovosti a sebeovládání.. Každá liška má svůj způsob opuštění nory, některé poměrně rychle opustí noru a rychle čárují pryč, některé se ve velmi krátké vzdálenosti od vsuku zastaví, a jistí. Ranní čekání je v tomto směru příznivější, protože liška po návratu k noře obvykle nejdříve prozkoumá nejbližší okolí vsuků a až pak zatahuje do nory. Ranní čekání by mělo trvat alespoň dvě hodiny po rozednění. U některých nor v hustých porostech nelze čekat vůbec, ideální jsou meliorační výpustě v polích a loukách a na místech s velkým přehledem, kdy je možno bezproblémově střílet.
Pro úspěch večerního či ranního čekání je nejlepší čekat na spádu v blízkosti denních zálehů lišek. Je velká pravděpodobnost, že nám večer vytáhne liška za dobrých světelných podmínek a ráno se bude pozdě vracet, tedy za plného světla. Je také důležité dobře si vybrat vhodnou vzdálenost od spádu, protože je velmi obtížné lovit lišku, která nám přijde na dvacet kroků a je nemožný jakýkoli pohyb. Je dobré volit vzdálenost předpokládané střelby alespoň 70 m. Volba předpokládaného směru střelby je neméně důležitá, protože ve chvíli, kdy se nám liška přibližuje na jistou ránu a v dálce za ní vidíme vesnici, už je pozdě na změnu stanoviště.
 |
| Ulovená liška trochu jinak...cazandoconarco |
Čekání u vlečky je výhodné v členitém terénu, kde máme malý přehled a liška by nám mohla projít, aniž bychom ji spatřili. V polních honitbách nám také dobře poslouží k přilákání lišek na loveckou vzdálenost.Tento zapomenutý způsob lovu lišek je jednoduchý, spočívá v tom, že jakýkoli masový odpad, kosti, kus plic ulovené spárkaté či přejetý zajíc se nám může hodit k přípravě vlečky. Naprosto ideální jsou zimní zasněžené dny s dobrou viditelností na sněhu po setmění. Vybereme si vhodné místo, kde budeme moci večer čekat v dobrém větru a místo pro zakončení vlečky v dobré lovecké vzdálenosti cca 70 - 100 m ( abychom se nebáli dýchat, až liška přijde ) a vlečku natáhneme z různých směrů, ideálně přes několik spádů k místu zakončení vlečky. Vzdálenost tažení návnady je ve stovkách metrů každého tahu vlečky. Toto si nachystáme přes den a večer při západu slunce začneme s čekáním. Velmi dobře se tento způsob osvědčil v lesních honitbách. Pokud je navíc vysoká sněhová pokrývka umrzlá, lišky mají nouzi a každá, která na vlečku narazí, přijde. Proto je dobré vydržet co nejdéle a rozhodně nekončit s čekáním po ulovení první lišky. Samozřejmě jde tento způsob lovu využít celoročně a vytáhnout si lišky z obilí nebo kukuřice. Vždy je ale nutné zakládat vlečky pro večerní čekání, protože založení vlečky odpoledne s tím, že budeme na jejím konci čekat ráno je úvaha špatná, protože lišky vše uklidí večer, a na ráno už nic nezbude. Při zakládání vlečky většinou nemusíme mít obavy z našeho pachu, protože většina honiteb je denně navštěvovaná lidmi a lišky jsou zvyklé. V odlehlých oblastech, málo a nepravidelně navštěvovaných to ale problém může být.
Na každý lov se dobře připravuji, promýšlím možné situace podle konkrétní obeznané lišky, terénu, bezpečnosti střelby a zejména předpovědi počasí. Samozřejmě třeba předpověď počasí nebývá úplně přesná a po příjezdu do honitby musí někdy dojít ke změně plánu, ale v tom je právě velká výhoda lovů ze země, kdy mohu ihned reagovat na veškeré změny podmínek. Velmi často mi lov vyjde přesně tak, jak jsem plánoval, liška vytáhne z krytu přesně na naplánované místo a v dobu, kdy jsem to předpokládal. O to lepší je pak pocit z lovu a lovecký zážitek.
„Liška kulí střelená, zlomení zlé moci znamená“ – toto pořekadlo starých zkušených fořtů platilo v dobách, kdy zbraně a náboje nebyly na takové úrovni, aby kulovou zbraní bylo možné lišku spolehlivě ulovit, a zásah byl zčásti věcí štěstí, nebo i dílem náhody. Liška není velký cíl, je většinou v pohybu a střelba kulí na lišky není úplně snadná, vyžaduje plnou koncentraci a sebekontrolu.
Dnešní lovecké zbraně, optika, a zejména střelivo, nám ale umožňují spolehlivě zasahovat lišky na vzdálenosti nad 200 metrů, a je jen na každém z nás, zda tyto kvality dokáže využít.
Faktem je, že pro dobrého střelce zásah lišky na 200 m není náhodná záležitost při střelbě vsedě s oporou.
Na šoulačce nebo čekané na zemi je to ale něco úplně jiného, v situaci, kdy lovec našoulá lišku v terénu, který neposkytne přírodní oporu pro zbraň a nablízku jsou třeba jen keře, si drtivá většina myslivců sami se sebou při střelbě neví rady, a volí tedy obvykle střelbu z volné ruky, což znamená s vysokou pravděpodobností neúspěch. Při těchto lovech se vždy výborně osvědčí střelecká hůl a nebo ještě lépe trojnožka. Platí samozřejmě, že cvičení dělá mistra, a proto je nutné střelbu s těmito pomůckami trénovat.
Velkou chybou je střílet na lišku vždy a na každou vzdálenost. To, co často slyším – liška nesmí odejít bez rány – je jen ukázka neznalosti a loveckého diletantismu, o morální úrovni dotyčných lovců se raději nebudu vyjadřovat – liška je zvěř jako každá jiná, a postřelená cítí bolest a trpí stejně jako třeba srnec.
Na lišku je dobré střílet vždy jistou ránu, protože chybená rána obvykle zvýší ostražitost a nedůvěřivost lišek v honitbě a lov se stává obtížnějším.
Pokud se ovládneme, a nejistou ránu si odpustíme, liška, i zrazená, přijde v dalších dnech spolehlivě znovu. Opakovaně jsem si ověřil při naprosto nečekaných setkáních, kdy jsem si lišku zradil, že následující den jsem ji na stejném místě a obvykle v naprosto stejném čase ulovil.
! Lov lišek ze země, ať už šouláním nebo na čekané je plný adrenalinu, napětí a pravidelně velmi silných loveckých zážitků, takových, jakým se málokterý lov na jinou zvěř vyrovná. A odnášet si z ranní šoulačky lišku, někdy i dvě nebo tři, je vždy nádherný pocit.
-igi-
#Doby lovu zvěře, Honili myslivci, Liška, Lovecké stezky, Názory myslivců, Úspěšný lov, Způsoby lovu a historie,
