 |
| Selata prasete divokého |
Není to tak dávno
kdy se v naší lesnaté honitbě vyskytovala divoká prasata jen v malé míře. Ulovili jsme za sezónu jednoho či dva divočáky, což byly skoro sváteční události, v některém roce jsme dokonce vyšli naprázdno. Uběhlo jen pár desítek let, ulovené divočáky počítáme v desítkách za sezónu, se selaty se potkáváme v každou roční dobu, přelom roku s krutými mrazy a vysokou vrstvou sněhu nevyjímaje.Asi před patnácti lety se náš člen, nyní už je v myslivecké družině u svatého Huberta v mysliveckém nebi, vydal s kolegou v lednu za třeskutého mrazu ke svému seníku. Brodili se namáhavě vysokým sněhem, kterého neustále přibývalo. Konečně spočinuli u cíle, kde na sněhu ležela objemná otep sena, kterou tam před dvěma dny shodili při rozvážce kolegové z traktoru, aby si ji mohl schovat na půdu seníku na doplnění zásob, v kruté zimě povážlivě ubývajících.
Oba myslivci se chopili otepi, aby ji přiblížili k žebříčku a po něm dopravili na půdu, ale po chvilce ji opodál překvapením pustili – ozvalo se slaboučké kviknutí, v troše zbylého sena na sněhu se choulila tři nedávno vylíhnutá selátka.
Chlapi si je ani nestačili pořádně prohlédnout a z blízké smrkové houštiny se ozvalo zlověstné hlasité chrochtání; myslivci nečekali, až se na ně z houštiny vyřítí bachyně, a co nejrychleji, jak jen jim to sníh dovolil, z místa prchali. Ještě stačili zaregistrovat, že bachyně je nepronásledovala, naštěstí pro ně se asi zastavila u selátek. Když jsem se druhého dne vypravil na ono místo činu, opatrně jsme odklápěli otep – ve zbytcích sena leželo jen torzo jednoho selátka, kdoví, jaký byl osud ostatních dvou.
Bachyně se neozývala, ani z houštiny nevyrazila, mohli jsme tedy v klidu uložit seno i naložit do koryta krmivo. Před pár lety jsme uskutečnili koncem prosince naháňku. I za normálních podmínek je tato leč velice náročná, natož ve sněhové pokrývce, jaká tehdy byla. Prudké svahy daly pořádně zabrat lovcům při obstavování a sběhem pokryté houštiny navíc ztěžovaly činnost obětavým, po léta nám věrným koncům, a v této leči zvláště odvážným. Narazili totiž na bachyni, která vedla několik selat, ani ne měsíčních. Selátka se pletla honcům pod nohy, kvikala, bachyně vydávala nic dobrého věštící zvuky a stateční honci i přes velké nebezpečí vytrvali a leč dotlačili. Odměnou jim byla pohled na dva v oné leči ulovené lončáky; lovci byli rádi, že honci neutrpěli v tak nebezpečné situaci újmu na zdraví.
V lednu se vydali dva naši kolegové na noční čekanou do Kopřivné. V zasněženém lese bylo mrazivo, v zateplené kazatelně poblíž krmeliště pro černou zvěř se však dalo vydržet. Měsíc na jasné obloze osvětloval krajinu, myslivci prohlíželi dalekohledem okraje smrkové houštiny na svahu Prostředňáka, zda už nějaký divočák nedostane chuť na voňavou siláž, nedávno oběma na krmeliště dovezenou. Všude však panoval klid, žádný pohyb nezpozorovali. Při další obhlídce sklouzl pohled jednoho lovce do koryta na krmelišti, kde zahlédl cosi zvláštního, zbystřil zrak a spatřil, že ona zvláštnost se trochu pohnula. V korytě se šrotem se k sobě tulilo několik malých prasátek. Pro jistotu, zda nemá přelud, se svěřil klimbajícímu kolegovi, který neobvyklý objev potvrdil. Myslivci čekali, kdy za potomky přijde bachyně a možná přivede tlupu divočáků; uplynula však dlouhá doba, bachyně nepřicházela. Vypadalo to, že je snad z nějakých příčin natrvalo opustila nebo uhynula, či ji nějaký pytlák, snad ne nezodpovědný myslivec, ulovil.
Lovci se odhodlali k dost nebezpečnému pokusu – slezli z kazatelny a opatrně se přiblížili ke korytu, jedno selátko hbitě vzali do rukou a pospíchali ke kazatelně, aby se mohli dostat do bezpečí před případným útokem bachyně. Ostatní selátka s kvikotem odběhla, ale ne daleko. Bachyně se ani teď po kvikotu potomků neozývala, ani odnikud nevyběhla. Myslivci tak byli definitivně přesvědčeni, že jsou opuštěni a rozhodli se vzít na zachránění ještě dalšího. A podařilo se jim to – selata se totiž vrátili zalehnout do pelíšku v korytě. Lovci se potom i se dvěma selátky pod kabáty vydali k autu, nyní čtyřčlenná posádka nasedla a vyrazila k domovu. Jeden z myslivců bydlí v zemědělské usedlosti, kde se našel dostatek vhodného místa pro nový přírůstek hospodářství. Největší radost měl třináctiletý syn, otcův snaživý a pilný pomocník, snad i jeho budoucí následovník v myslivosti. Zpočátku selátka i přes největší péči skoro nepřibývala na váze, dostalo se jim i ošetření od veterináře, později se však dostala do dobré kondice. Snad se jim bude dobře dařit i nadále.
Jiří Valenta
