Vykoupení
Bachyně a selata v lese
„Sanitární odlov“ měl znít původní popisek k mému pondělnímu úlovku. Nakonec jsem se však rozhodl podělit se s vámi o podrobnosti tohoto příběhu, který je pro mne velkým poučením a hlavně zadostiučiněním. Stále u nás stojí kukuřice a tak jsou čuníci dost aktivní. Lovecká příležitost a hlavně potřeba uhlídat zbylé klasy mě před týdnem nasměrovali k přenesenému posídku u trati, kde tlupa přesazovala z lesa do kukuřice. Než jsem se však dostal k poli, překvapily mne na lesní cestě prasata, která tentokráte přišla z druhé strany. Jelikož jsem se dostal přímo mezi ně, rozsvítil jsem baterku, sundal kulobrok a ve světle vybral nejbližší sele natočené bokem, a zmáčkl spoušť. Sele zakvičelo, spadlo a odkazovalo na místě. Zbytek tlupy se dal všemi směry na ústup. Paráda, dnes to tedy bylo rychlý, říkám si při lovení nového náboje z kapsy.
Po zavření hlavní zvednu baterku a s otevřenou pusou v němém úžasu sleduji jak se „zhaslé“ sele najednou prudce zvedá a rozbíhá do houští. Druhá hozená rána jen dělá třísky z hromady dřeva za cestou. Na nástřelu se třemi kapkami barvy přemýšlím, co jsem udělal špatně a pokračuji v tom i po další hodině marné snahy o najití další barvy či zhaslého kusu. Druhý den ráno následuje deštivá dvouhodinovka se psem, při které se nám pouze daří zvednout v houštině snad stokilového kňoura, tak že jsem nakonec rád že psa po pěti minutách odvolávám a jsme oba v celku. Odpoledne zkouším nastřelení a při tom zjišťuji že je uvolněný ostřící člen okuláru Meostáru. Jelikož jde o starší provedení s křížem v první rovině, pohybuje se i on.
S hospodářem se pak domlouváme že šlo tedy zřejmě o ránu na trn. Posílám optiku na opravu a přehazuji si puškohled z druhé zbraně a znovu nastřeluji. O tomto úplňkovém víkendu se při hlídání kukuřic znovu potkávám s oním velkým kňourem a dvakráte nestíhám tlupu při opouštění kukuřic.
V pondělí se změnou větru měním stanoviště a zasedám na starý posed na vrbě, zakončující rýhu před kukuřicí. Je vybráno a prudce se ochlazuje. Ještě dříve než klesající mlha úplně zalije okolí, vytahuje z kukuřice menší samotné prasátko. Už v dalekohledu si všímám, že postupuje pomalu se zvláštní mechanikou pohybu. Je stále na ostro a při přesazování rýhy dlouze vybírá nejschůdnější místo. Poté však na louce překvapivě prudce zrychluje a začíná se vzdalovat.
Na mé hlasité „hej“ zareaguje a na okamžik přibrzdí. Zásah Vulkánu je dobře slyšitelný a praseti podráží běhy. Tentokrát přebíjím co nejrychleji, ale odkazování trvá jen velmi krátce a sele zhasíná v ohni. Po půl hodině se s ním přibíhá rozloučit z borku velký kňour, který u něho jen na chvíli přibrzdí, než zmizí v kukuřici. Na nástřelu pak s hrůzou zjišťuji, že dvaceti kg. kňourkovi chybí pod kloubem zadní běh a téměř celé pírko. S hořkým pocitem na patře posílám velké poděkování Dianě a Hubertovi, že mě dovolili napravit a dokončit to, co jsem s největší pravděpodobností tak neslavně začal a při vkládání posledního úlomku přemýšlím, co všechno si asi za ten týden vytrpělo.
Tak Lovu zdar! …. A ať se vám ostatním daří lépe.
Petr Hruška, sociální sítě Myslivci sobě
