 |
| Kňour na pasece |
Pod kňourem
Tak nečekaně se někdy vyvine vcelku běžná situace. Při naháňce, kterou před dvěma roky uspořádalo polesí Komorní Hrádek, přehledným terénem smrkového porostu jedné z lečí postupovala řada honců a střelců. Všichni viděli, že před nimi už nějakou chvíli zvolna krokem ustupuje mohutný kňour. Vůbec nespěchal, zjevně se lidí ani psů nebál. Pojednou však otočil a dal se proti nim.
Co zpočátku vyhlíželo jako zábavná epizoda, se vzápětí zvrtlo. Kňour šel po ochozu. Nezdálo se, že by chtěl řadou jen prorazit zpět, jak to divočáci často dělávají. Střelci s honci se raději stáhli za kmeny nebo do smrčí. Jeden myslivec však kolem sebe kryt neměl. S napřaženou zbraní začal před kňourem couvat po pěšině. Naneštěstí neobratně šlápl a upadl. Mohutný divočák nezastavil, s pootevřeným ryjem mířil stále k němu.
Stál jsem nedaleko místa dramatu, ale o nebezpečí jsem neměl tušení. Rychlá série pěti ran mě překvapila. Tak bleskově se přece dá mačkat spoušť jen bez míření. Ležící myslivec lícit nemusel, divočáka měl nad sebou.
Poloautomatická kulovnice naštěstí neselhala. Když se kňour konečně svalil, měl už hlaveň zasunutou v ryji…
Zaražení jsme postávali nad stopadesátikilovým kňourem. A nikomu nebylo do řeči. Obzvláštní představivosti nebylo třeba. Vše mohlo skončit tragicky. Zbraně čněly jako nože a byly dlouhé. Určitě zasluhovaly zlatou medaili…
Bylo však chování kňoura natolik výjimečné? Obávám se, že ne. Vzpomínám na vyprávění některých myslivců o nebojácných kňourech. S dominancí nejsilnějších kusů se setkávají v takzvaných komorách honitby, v místech, kde se na černou už léta nestřílí. Zvláště kňouři tam i za denního světla před člověkem neprchají v panice. Naopak. Vždy se ozvou, když se některý z myslivců blíží k posedu. Postávají v krytu jen pár metrů opodál. Nespokojeně však funí a výhrůžně klektají zbraněmi.
Arnošt Tabášek
#Černá zvěř - kňour, Černá zvěř, Lovy černé zvěře, Ze života černé zvěře,
