Parádní mladý srnec je ilustrační foto... .....klikem si zvětšete fotograffi |
Můj první srnec
Určitě každá žena si velmi dobře pamatuje svého prvního kluka, každý chlap první holku s poznáním nádhery spojení s druhým pohlavím, tak si myslím, že stejně každý myslivec, možná shodně intenzivně, si pamatuje ulovení svého prvního srnce. V prehistorii mých mysliveckých začátků jsem měl za sebou řadu honů na drobnou zvěř na žírné střední Moravě, zažil výřady stovky zajíců, úlovky i více jak 200 ks v jednom kole, ran bylo jako u Verdunu, psi běhali, nosili ulovenou zvěř, honci vláčeli úlovky k traktorovým přívěsům…., ale, kdeže ty loňské sněhy jsou. Přes zkušenosti s drobnou jsem stále uloveného srnce neměl, protože prostě v tehdejší převážně polní honitbě srnčí zvěř nebyla.
Až jednou jeden pracovní kolega, takto už zkušený myslivec, mne překvapil otázkou? „Máš střeleného srnce?“….“Ne….e..nemám“, odpověděl jsem nesměle. A následoval s úžasnou nabídkou, že mi zařídí povolenku od tehdejších Státních lesů. Pocházel ze Suchdola nad Lužnicí, a když nastal den „D“ vyrazili jsme směrem Suchdol. Na hájovně jsme se příliš nezdrželi, „dnes je dusno, zvěř půjde brzy ven“ prohlásil hajný, náš průvodce a odjeli jsme hned do lesa. Auto odstavili a pomalu šli k místu lovu, když, se z lesa ozval pro mne dosud neznámý zvuk.
„Tam je někdo se psem? “, zeptal jsem se udiveně a ještě víc udiveně, nebo spíš vyděšeně hajný odpověděl. „Ne, to byl zřejmě ten srnec, na kterého jdeme, a asi už vytahoval“. No, zkrátka ve své tehdejší nezkušenosti, jsem ze sebe udělal pořádného blbce, kdy jsem bekání srnce zaměnil za štěkot psa.
Zasedli jsme na prostorné kazatelně a začal nás obtěžovat, pro jihočeská blata typický hmyz, komáři. Hryzali a píchali a já se oháněl, až mne pan hajný napomenul. „Když budete tak mávat rukama, srnec to uvidí a nevytáhne“. Zase blbec, pomyslel jsem si na svoji adresu a už se ani nehnul. Nakonec však „náš“ srnec opatrně vyšel z lesa na louku, zřejmě ten, co nás před naším příchodem „obekal“ a já půjčenou kamarádovou kulovnicí 5,6 x 50 R Magnum, kterou mi zkušeně před výstřelem podložil rukou, protože já, tupec, bych ji položil rovnou na prkno, což by znamenalo zaručeně chybenou ránu, následoval výstřel a srnec v ohni. Můj první úlovek srnce, provázely začátečnické hrozně diletantské projevy, ale žádný učený z nebe nespadl, že.
Následovala radost veliká, a nepopsatelný úžasně intenzivní zážitek na celý život. Uplynulo mnoho a mnoho let a já odjel do lázní do Třeboně léčit neduhy tělesné a kosti zestárlé. Vzpomínky, stále živé, mne lákaly na místo mého prvního srnce. „Jirko“, zavolal jsem kamarádovi. „Kde to bylo, jak jsme tehdy lovili toho srnce“? Věděl přesně. „Říká se tam u sv. Adolfa, podle sochy, co tam je na rozcestí“. Následoval kolovýlet a podle mapy jsem místo našel! Dokonce na starém mohutném smrku, který za ta léta ještě zesílil, bylo torzo bývalé kazatelny, místa mého prvního srnčího lovu. Vrátil jsem se v myšlenkách k tehdejším okamžikům. Pousmál se nad začátečnickými chybami, ale s mocným dojetím a velkou úctou a pokorou danou mezitím prožitými mysliveckými léty, vzpomněl uloveného srnce. Poseděl na pařezu a hleděl na dosud zachovanou paseku, bývalý domov „mého“ prvního srnce.
Myslivost je prostě krásná. Kdo chceš být šťastný několik hodin, opij se, kdo několik týdnů, ožeň se a kdo celý život, staň se myslivcem.
Jiří Hanák ing sociální sítě Myslivost
#Srnčí zvěř, Myslivcův sen, Myslivecké léto, Radost a uspokojení, Srnec, Lovecké příběhy, Můj první srnec