 |
| Srnec v krytu ilustrační obrázek (photo by pavel kysela) |
Sundávám z ní obal a dávám do mikrovlnky rozmrazit housky.
Hmmmmm, ta voní.
Mikrovlnka pípá, hotovo. Sedám si k počítači a pouštím svůj oblíbený seriál.
Odkrajuju svou první porci a přikusuju housku. Vážně je výborná.
Zvoní mobil.
Táta, co se děje? Že by měl sloveno? Mě bylo divné, že se dneska neozval, jestli nepůjdu s ním.
„Příjem.“ Netrpělivě očekávám, co se bude dít.
„Mám sloveno, copak děláš?“
Chystám se hezky se najíst…
„Sedím u kompu, že se vůbec ptáš. Copak si slovil?“
„Srnce, co asi. Můžeš přijet? Nějak ho nemůžu najít. Člověče, tenhle mi za těch čtrnáct dní ani jednou nepřišel. Na jedný straně špičák a na druhý nic. Vůbec neznačil, po výstřelu hned zmizel v kukuřici. No snad jsem ho nechybil. Měl jsem ho hezky v kříži.“
„Dobrý, tak já na sebe něco hodím a přijedu za tebou, jsi na kazatelně sebevrahů?“
„Jo na tý Píchový. Tak dík a zatím. Jo a násadu jsem nechal pod autem, jak je tažný. Nevím, jak bych jí s tím vším pobral.“
„Jasný, já jí vezmu. Čau.“
Oblékám kalhoty, přidělávám nůž k pásku a připravuju brašnu na foťák. Zběžně pohlédnu na zataženou oblohu a sahám raději ještě po mikině.
Snad nás na poli nechytne déšť.
„Copak se děje.“ Simona již očividně usínala.
„Táta střílel po srnci, ale nemůže ho najít, jedu mu pomoct hledat, takže se asi zdržím.“
Ještě beru dalekohled a klíče od auta dávám do kapsy.
Smutně pohlédnu na paštiku a odcházím.
Tohle bude zážitek, snad ho najdeme.
Chvíli hledám vhodné boty. Včera pršelo a dneska bude nejspíš taky.
Beru klobouk a po chvíli už sedím v autě.
Parkuju vedle táty a s násadou vyrážím ke kazatelně. Po pár minutách mám strastiplnou cestu přes zvláčený kus kopce za sebou.
Ta cesta sem je fakt hrozná, co teprve, až půjdeme zpátky.
Je už docela tma, ještě že mám v kapse u kalhot permanentně baterku. Vpravo vidím siluetu na kraji kukuřice.
Dobrý támhle je, teď to začne.
„Čau, hele, tak zhruba tady musí bejt nástřel. Když tak tu stůj, já se vrátím ke kazatelně, vylezu na ní a řeknu ti.“
Poslušně stojím a čekám. Svítím kolem sebe a nevidím nic. Žádná barva. Kukuřice je zlámaná, ale jinak nic.
„Hele, tak běž víc doprava k Platěnicům.“ Ozývá se po chvíli z kazatelny a já pochoduji určeným směrem.
„Dobrý, tam to je!“
Stejně nic, nevidím jediný náznak nástřelu. Pomalu mne opouští optimismus. Táta se ke mně přidává a společně osvětlujeme každou píď. Vlevo, vpravo, v kukuřici a zase zpátky. Nic.
„No, já jdu znova ke kazatelně a ještě jednou na to mrknu, to není normální. Na tuhle vzdálenost snad ani nejde minout.
Hele, napiš hospodářovi, že nic nemůžeme najít, já na to nevidím. Jak to sem může bejt
daleko?“ Podává mi mobil.
„Hele já nemám páru, víš, jakej mám odhad.“ Přiznávám a snažím se určit vzdálenost. Sto metrů?
Táta se opět vrací ke kazatelně a počítá kroky.
Mě to nedá a ještě jednou prohledávám zem kolem sebe. Nic.
„Tak sorry, jsem blbej, je to víc vlevo.“ Tátův hlas se nese noční oblohou a já se opět přesouvám na určené místo.
„Dobrý, stůj. Když tak tam zabodni tu násadu do oranice, ať víme, kde to zhruba je.“
Poslechnu a začínám hledat. Zase nic, ale nevzdávám se. Tohle místo je ještě blíž než to první, tohle musel trefit.
Opět společně hledáme.
„Hele, tak víš co, ty jdi vlevo a prohledej každej kousek. Já půjdu vpravo, třeba něco najdeme. Hospodář nic nenapsal?“ Táta stále plný odhodlání určuje náš další postup.
Lovím mobil z kapsy a otevírám sms.
„Jo napsal, že pokud by byl problém, tak slezou a přijedou nám pomoct.“
Vracím mobil do kapsy. Pečlivě osvětluju kraj kukuřice i listy v naději, že uvidím trochu barvy.
Povedlo se. Bylo jí víc než trocha.
„Mám nástřel. Teda to je barvy, tohle určitě nerozdejchal.“ Táta je během pár vteřin vedle mě.
„Paráda, napiš hospodářovi, že máme barvu. Vidíš jí dál v kukuřici?“
„Jo, je jí tady mraky.“
Opět lovím mobil a píšu. Hotovo.
Na nic nečekám a pouštím se po stopě.
Začíná pršet.
Super, to nám ještě scházelo.
„Vidíš furt barvu?“ Ozývá se za mnou. Musím se usmát.
„Jo, to nejde nevidět.“
„Srnce nevidíš?“
„Ještě ne, ale podle toho, kolik barvy je všude kolem na kukuřici, nemůže bejt daleko.“
Pomalu se prodírám dalšími řádky a doufám, že už ho brzy najdu.
Stalo se.
„Mám ho! Teda, to je nádherná trofej. Pozoruji silný krk a šedou masku.
„Teda, ten bude starej.“
„Napiš hospodářovi, že je tu kýbl barvy a na jejím konci srnec.“
Opět lovím mobil a píšu.
„Otevři mu svírák, podíváme se mu na zuby“ Táta s nadšeným výrazem v obličeji svítí na svou kořist.
Ukládám mobil zpátky do kapsy.
Beru srnce za čelisti a otevírám je.
„No jo, zuby má pěkně semletý, to nebude průserový. No nic, vezmi ho za přední běhy, já vezmu zadní a doneseme ho ke kazatelně.“ Táta na nic nečeká a sklání se nad ním.
Cesta kukuřicí po tmě a v dešti s uloveným srncem je velice namáhavá. Konečně zdoláváme poslední řádek, ještě cesta ke kazatelně, která není o nic lepší.
„Dobrý, polož ho tady.“
Poslouchám a sahám pro foťák.
„Tak jo lovče, uděláme fotečku.“
„Ty jsi vzal foťák, super!“ Aniž bych cokoliv řekl, tak poklekl k srnci, smekl klobouk a zvedl mu hlavu.
Smekám také a vzdávám poctu ulovené zvěři.
„Tak, to by bylo, teď mi Tome pořádně sviť a sleduj, ukážu ti, jak se to má vyvrhovat.
Za vytrvalého deště sleduji každý tátův řez. Z klobouku mi kapou kapky vody, ale mně to nevadí. Zážitek z prvního dosledu se již nebude opakovat.
Za hodinu máme hotovo. Právo ukládáme do tašky a ověšeni věcmi kráčíme k autům s násadou, ke které máme přivázaného srnce za běhy.
S promočenými nohavicemi z vysoké trávy a mokrým oblečením konečně přicházíme k autům.
Přestává pršet.
Taky dobrý, Murphyho zákony nezklamou.
Jdu natrhat úlomky a provádíme nezbytné úkony podle mysliveckých tradic. Po posledním hryzu ukládáme srnce do auta.
„Tak fajn Tome, jedeš se mnou k hospodářovi?“
„Jasně, tohle si nenechám ujít.“
Koukám na hodinky. 23:00. Sedám do auta a vyrážím za tátou, raději s odstupem, kdyby musel brzdit…
Lepší než sedět u kompu.
Zdroj: myslivecké-forum.cz
#Srnec, Honili myslivci, Myslivecká zábava, Lovecké příběhy, #Lovecké stezky,
