 |
| JELEN V ŘÍJI |
Je konec září a jelení říje je oproti loňsku poměrně slabá
Možná to způsobilo studené deštivé počasí, které konečně polevilo, proto doufám, že i jeleni o sobě dají vědět. Krátce po třetí odpoledne vyrážím do lesa. Cestou zajíždím za hajným, do jehož revíru mám namířeno, abych se s ním domluvil, kam si mohu jít sednout. Dostávám tip na dva posedy pod Kamennou, kde hajnému začal včera troubit jelen už po páté, bohužel mu z houštiny vytáhnul až za úplné tmy, aby pod jejím závojem mohl bezpečně táhnout na říjiště dole v lukách.
Nechávám auto u potoka a stoupám šoulákem do mírného svahu k posedu. Ještě pár kroků, když v tom se přede mnou zvedá kolouch a odbíhá stranou. Krátce po čtvrt na pět sedím konečně uveleben, čekajíc co se bude dít. První hodinka uběhla v klidu, jen na okamžik mne vyrušila veverka hlodající šišku u paty stromu za posedem. S přibývajícím časem stoupá i nervozita, hodiny ukazují právě šest, když z mlází přede mnou vystupuje laň a hned za ní kolouch. Přetahují pomalu pod posedem až zmizí v další houštině.
V ten samý okamžik zaburácí lesem hluboké zatroubení. Jelen se ozval za potokem někde nad Kamennou. Sotva jeho výzva dozněla, odpovídá mu jeden jelen od Zaběhlé, další se ozval níž po potoku. Poslouchám, zda jeleni postupují. Rozmýšlím co podniknout, když vtom zatroubil další jelen kousek od druhého posedu. Je rozhodnuto, tiše slézám a malými krůčky šoulám za jelenem, ten ještě dvakrát zatroubí, pak utichá a ozývají se ti zbývající tři.
Lezu na druhý posed a přes foťák prohlížím okolí. Náhle mou pozornost upoutává modřínová mlazina přímo před posedem, v níž se rozkymácel jeden stromek pod úderem jelenova paroží, který do něho tluče znovu a znovu, aby si vybil svou zlost. Vtom zleva vytahuje z houštiny mladičký špičák a kousek pod ním laň. Špičák se vydává šikmo k modřínové mlazině, zatímco laň míří přímo k posedu. Uběhlo sotva pár vteřin, když z modřínů vychází mohutný jelen. Nasává vítr, který mu zřejmě donesl špičákův pach a donutil ho tak za světla opustit svůj bezpečný úkryt. Mohutné zatroubení a několik kroků vpřed bohatě stačilo, aby špičák vystrašeně zmizel ze scény. Jelen se za ním ještě kousek rozbíhá, pak však jeho pozornost upoutala osamocená laň, která mezitím přišla téměř pod posed a bezstarostně bere paši. Jelen jde s hlavou u země přesně v jejích stopách. Je stále blíž a tak si mohu prohlédnout mohutné tělo a dlouhé, doširoka rozložené paroží nepravidelného čtrnácteráka.
Zastavuje přímo před posedem, zvedá hlavu a znovu troubí. V ten samý okamžik cvakám, celý roztřesený, první snímky - jeden dva, tři. Víc bohužel nestíhám, v tom rozrušení zapomínám totiž na laň, která na tak krátkou vzdálenost snadno postřehla můj neopatrný pohyb, určitě zaslechla i cvakání spouště. Pomalu odbíhá následována jelenem, ten ještě jednou na okamžik zastavuje, je to sice daleko, ale i tak fotím proti horizontu jeho siluetu.
Když oba kusy zmizely, zaposlouchám se znovu do již vzdáleného troubení jelenů blížících se k hlavnímu říjišti dole v lukách.
Nechávám auto u potoka a stoupám šoulákem do mírného svahu k posedu. Ještě pár kroků, když v tom se přede mnou zvedá kolouch a odbíhá stranou. Krátce po čtvrt na pět sedím konečně uveleben, čekajíc co se bude dít. První hodinka uběhla v klidu, jen na okamžik mne vyrušila veverka hlodající šišku u paty stromu za posedem. S přibývajícím časem stoupá i nervozita, hodiny ukazují právě šest, když z mlází přede mnou vystupuje laň a hned za ní kolouch. Přetahují pomalu pod posedem až zmizí v další houštině.
V ten samý okamžik zaburácí lesem hluboké zatroubení. Jelen se ozval za potokem někde nad Kamennou. Sotva jeho výzva dozněla, odpovídá mu jeden jelen od Zaběhlé, další se ozval níž po potoku. Poslouchám, zda jeleni postupují. Rozmýšlím co podniknout, když vtom zatroubil další jelen kousek od druhého posedu. Je rozhodnuto, tiše slézám a malými krůčky šoulám za jelenem, ten ještě dvakrát zatroubí, pak utichá a ozývají se ti zbývající tři.
Lezu na druhý posed a přes foťák prohlížím okolí. Náhle mou pozornost upoutává modřínová mlazina přímo před posedem, v níž se rozkymácel jeden stromek pod úderem jelenova paroží, který do něho tluče znovu a znovu, aby si vybil svou zlost. Vtom zleva vytahuje z houštiny mladičký špičák a kousek pod ním laň. Špičák se vydává šikmo k modřínové mlazině, zatímco laň míří přímo k posedu. Uběhlo sotva pár vteřin, když z modřínů vychází mohutný jelen. Nasává vítr, který mu zřejmě donesl špičákův pach a donutil ho tak za světla opustit svůj bezpečný úkryt. Mohutné zatroubení a několik kroků vpřed bohatě stačilo, aby špičák vystrašeně zmizel ze scény. Jelen se za ním ještě kousek rozbíhá, pak však jeho pozornost upoutala osamocená laň, která mezitím přišla téměř pod posed a bezstarostně bere paši. Jelen jde s hlavou u země přesně v jejích stopách. Je stále blíž a tak si mohu prohlédnout mohutné tělo a dlouhé, doširoka rozložené paroží nepravidelného čtrnácteráka.
Zastavuje přímo před posedem, zvedá hlavu a znovu troubí. V ten samý okamžik cvakám, celý roztřesený, první snímky - jeden dva, tři. Víc bohužel nestíhám, v tom rozrušení zapomínám totiž na laň, která na tak krátkou vzdálenost snadno postřehla můj neopatrný pohyb, určitě zaslechla i cvakání spouště. Pomalu odbíhá následována jelenem, ten ještě jednou na okamžik zastavuje, je to sice daleko, ale i tak fotím proti horizontu jeho siluetu.
Když oba kusy zmizely, zaposlouchám se znovu do již vzdáleného troubení jelenů blížících se k hlavnímu říjišti dole v lukách.
