 |
| Divočák |
Přece nebudeme v sobotu ráno spát, když můžeme jít na kachny,
řekl na závěr naší debaty přítel Hubert. To rozhodlo. A tak jsme se nakonec dohodli, že v sobotu ráno vyrazíme. Abych uvedl věc na pravou míru, ono s lovem kachen to není v naší honitbě nijak slavné.Máme v revíru dva malé rybníčky nedaleko sebe, na kterých se pravidelně zdržuje asi patnáct březňaček, několik poláků a lysek. Když ráno vytahují, vystřelí si střelec jednou, dvakrát, a je po lovu. A to ještě musí mít štěstí, aby kachny přetahovaly přes jeho stanoviště. Celkový úlovek se vždy dá spočítat na prstech jedné ruky; někdy není ani co počítat. Takže na kachny chodí z našeho sdružení jen opravdu ti "skalní", zvlášť když se na ně musí vstávat brzy ráno v sobotu. Stojíme na malém travnatém plácku v hustém křovinatém lesíku, který jako prsten obklopuje rybníčky. Zatím je ještě šero, do východu slunce je daleko. Límce kabátů máme zvednuté, ruce v kapsách. Podzim již převzal vládu nad krajem a zvláště teď, brzy ráno, je nepříjemný, vtíravý chlad. Stojíme, kouříme a tiše hovoříme. Je již pomalu dvacet minut po určené hodině srazu a Rudolf, poslední z nás, který měl přijet, stále nikde. "Není takový blázen jako my a teď si ještě pěkně pospává ve vyhřáté posteli," ulevuji si rozmrzele a zapaluji již druhou cigaretu. Najednou slyšíme a za chvíli i vidíme přijíždět jeho auto. K rybníčkům totiž vede od silnice polní cesta, po obou stranách lemovaná dozrálou kukuřicí. Auto se k nám po ní žene rychlostí, kterou se snad dá jet po normální asfaltové vozovce, rozhodně však ne po této polní cestě plné výmolů a kamení. Po příjezdu z auta vyskakuje Rudolf a v běhu volá: "Ježíšmarjá, chlapi, vy tady stojíte a kousek od vás běží prasata". V běhu nabíjí kulobrok, který, jak nám řekl později, si vzal náhodou s sebou. Mizí nám za zády v hustém křovinatém porostu, který nás obklopuje, znemožňuje výhled a tím i přehled o tom, co se vlastně vůbec děje. Koukáme vyjeveně na sebe a nevíme, co si máme myslet.Najednou slyšíme ránu. "On snad doopravdy střelil divočáka. Já slyšel jak pleskla kule," vyhrkne Honza. Všichni tři běžíme za Rudolfem. Asi po třiceti krocích jsme z křoví venku a před námi se rozevřel pohled na rozlehlá zamokřená luka. Vítá nás Rudolfův vítězoslavný úsměv. "Tamhle leží," ukazuje rukou. Na nástřelu, asi padesát kroků před námi, vidíme metrákového kňoura s pěknými zbraněmi.
Jedno české přísloví tvrdí: "Kdo pozdě chodí, sám sobě škodí". V tomto případě však opak byl pravdou. Rudolf ráno doopravdy zaspal. Když přijížděl opožděně na místo srazu, ze silnice viděl běžet divočáky směrem k nám, zatím co my o nich neměli ani tušení.
Když jsme nakládali již vyvrhnutého divočáka do kufru auta a nemohli jsme ho složit tak, aby se dal kufr zavřít, povídá Rudolf: "To se mi teda ještě nestalo, abych si z kachního honu vezl domů tak velkou "kachnu", že se mi nevejde do auta." A nestalo se to, myslím, ani nikomu z vás.
Zdroj: Myslivost
