Zajíc je vyhraněný, selektivní příjemce potravy, to znamená že při pastvě vybírá pečlivě vhodné druhy trav a plevelů.
Zajíc polní - Lepus europaeus |
Ke svému životu potřebuje zajíc určité území, jehož velikost závisí na potravních zdrojích. Holanďané popsali v jejich podmínkách, že velikost teritorií kolísá od 7 do 59 ha. Nejedná se ovšem o teritoria v pravém slova smyslu, ale spíše o domovské okrsky, ze kterých se zajíci navzájem nevyhánějí. Naopak žijí čilým společenským životem, přičemž však respektují skupinovou hierarchii, v rámci které je vůdčím vždy nejsilnější zajíc. Při pastvě se shromažďují u atraktivních zdrojů potravy bez jakýchkoliv známek agresivity. Uvádí se, že při tom vytvářejí sociální skupiny, které od sebe udržují důsledné odstupy.
Přijatou potravu zajíci nejdříve rozkoušou, mechanicky rozmělní a promíchají se slinami. Dále postupuje potrava do žaludku, kde pokračuje natrávení a hlavní trávení proběhne následně v tenkém střevě. V objemném tlustém střevě je s pomocí mikroorganizmů trávena celulóza a jiné obtížně stravitelné látky. Slepé střevo pak vylučuje polostrávenou potravu ve formě zeleného mazlavého trusu, který obsahuje důležité výživné látky a vitamíny, zejména řady B. Jak je obecně známo, zajíc jej zpětně požírá, neboť mu usnadní trávení přijaté potravy a dotuje organizmus vitamíny.
Složení potravy je pro zajíce jedním z limitujících faktorů. Zejména je důležité zastoupení řady plevelů, mateřídouška podporuje trávení, kyselina acetylsalycilová ve větvičkách vrb působí antiparazitárně, některé motýlokvěté a okoličnaté rostliny mají kokcidiostatické účinky atd. Z uvedeného vyplývá, že polní plodiny nemají zásadní význam pro obživu zajíců, ale že je pro ně naopak důležité zastoupení plevelů.
Plevele jsou však v současnosti druhově velmi omezené a neobdělávané pozemky jsou okupovány agresivními druhy, které byly v minulosti potlačované. Bohužel tyto druhy vytvářejí v současné době plevelné monokultury bez odpovídajícího významu pro zajíce.