Srnec šesterák ve skoku |
Neopakovatelné kouzlo má čekání ranní, ještě před rozedněním, když slunce vychází do čistého dne
a postříbří všechno kolem rosou
Myslivcovi dodá novou sílu a přináší s sebou dobrou náladu. Přivítal jsem se vždy se sluncem a tiše pozdravil nový den. Zato večerní čekání je trochu jiné. Navečer, když les utichá a šera přibývá, svádí to k rozjímání. Toulavý mlhavý opar bloudí mezi starými smrky, dělá trochu smutnou náladu, do které i skomírající srnec lépe zapadá. Když vzpomínám na májové čekání, vybaví se mi jeden z mnoha srnců, který nebyl jen nějaký srnec. Byl to ukázkový srnec.
Viděl jsem ho vlastně jen dvakrát. Ale trvalo mi to celé dva roky , než se mi podařilo ho přelstít.
Věděl jsem o něm, znal jsem jeho hluboký hlas, ale to bylo vše. Ten první rok jsem mu věnoval celou řadu čekání. Při večerním čekání jsem zahlédl několikrát jeho stín, když vyšel jako duch, pokaždé už skoro po tmě, ze smrkové mlaziny. Mohutná postava a paroží se zdálo neobyčejně silné.
Po Hromnicích některé zaječky už vrhly první mladé zajíčky i když zima se ještě nevzdávala. Ale jaro vědělo do jakého zápasu se pouští. A pak začaly pučet na kraji lesa jívy, zanedlouho byly plné kočiček a potkal jsem i lísku. Ta jakoby pozlacena, stála tam plná jehněd.
Viděl jsem ho vlastně jen dvakrát. Ale trvalo mi to celé dva roky , než se mi podařilo ho přelstít.
Věděl jsem o něm, znal jsem jeho hluboký hlas, ale to bylo vše. Ten první rok jsem mu věnoval celou řadu čekání. Při večerním čekání jsem zahlédl několikrát jeho stín, když vyšel jako duch, pokaždé už skoro po tmě, ze smrkové mlaziny. Mohutná postava a paroží se zdálo neobyčejně silné.
Byl to šesterák s jakým se hned tak myslivec nepotká. Byl to už starší pán, vycházel zřídka a to vždy, když už les usínal nebo až se samou tmou. Jednou se mi také přihodilo, když jsem na něho čekal na vysokém posedu, že jsem se zadíval do dáli zamžené krajiny a zamyšlen nad tou krásou jsem srnce uviděl až už byl z dostřelu. Ale nemrzelo mě to. K mnohým srncům jsem byl velkomyslný a daroval jsem jim život. A především těm, kteří se nepokoušeli mě přelstít. Ale když tomu bylo naopak, pak jsem býval neústupný.
Ale tomuto srnci se dařilo. Byla to pěkná řádka marných večerních čekání. Slunce se ponořilo za obzor, nad lesy se rozlila rudá záplava a šesterák nevyšel. Marně jsem přemýšlel proč. A když jsem po hodince sestupoval z posedu a po paměti odcházel ztemnělou pěšinou, pak se ozval. Krátké beknutí na pokraji mlaziny. Byl tam, znal jsem jeho hlas. A pak přišla dlouhá zima a po ní dlouho očekávané jaro.
Ale tomuto srnci se dařilo. Byla to pěkná řádka marných večerních čekání. Slunce se ponořilo za obzor, nad lesy se rozlila rudá záplava a šesterák nevyšel. Marně jsem přemýšlel proč. A když jsem po hodince sestupoval z posedu a po paměti odcházel ztemnělou pěšinou, pak se ozval. Krátké beknutí na pokraji mlaziny. Byl tam, znal jsem jeho hlas. A pak přišla dlouhá zima a po ní dlouho očekávané jaro.
Po Hromnicích některé zaječky už vrhly první mladé zajíčky i když zima se ještě nevzdávala. Ale jaro vědělo do jakého zápasu se pouští. A pak začaly pučet na kraji lesa jívy, zanedlouho byly plné kočiček a potkal jsem i lísku. Ta jakoby pozlacena, stála tam plná jehněd.
Tak konečně přišlo jaro a blížil se i myslivecký Máj a opětovné čekání na srnce.
Smrková mlazina byla čerstvě zelená a mladé jívy, které tu a tam rostly na mýtině, měly odřené kmínky. Srnec vytloukal paroží. Byl jsem zvědavý, jaké to letošní paroží bude mít. A tak, když uplynula první májová polovina, měl jsem už obeznaný jeho ochoz a vydal jsem se na první čekání. byl teplý májový podvečer a zapadající slunce bylo tak milé, že jsem ho hodnou chvíli se zaujetím pozoroval. Jeho ospalé paprsky ještě naposledy pohladily koruny starého smíšeného lesa a pak se uložilo za jeho tmavý hřeben. Na obloze nad korunami stromů, se objevila velká silueta tiše letícího ptáka. Zadíval jsem se dalekohledem a poznal jsem černého čápa. Vracel se opozdilec z luk a tiše letěl nad krajinou. Vrátil jsem pohled na paseku, ale srnec nikde. Když se zešeřilo, sestoupil jsem tiše po žebříku a opustil paseku. A tak se to opakovalo několikráte. Nezoufal jsem, ale přemýšlel, jak na něj.
Až jednou v neděli odpoledne jsem se vydal na šoulačku. Slunce už hřálo skoro jako v létě. Za smrkovou mlazinou byla malá mýtinka osazená čerstvě modřínem, chráněná od větru a prohřátá sluncem. Přišoulal jsem tiše s dobrým větrem co možná nejblíže a prohlédl jsem si ji celou dalekohledem. Uprostřed stál ostrůvek vysoké suché trávy. Potřeboval jsem ještě udělat několik kroků, abych prohlédl mýtinku i za ním. Ale lovecký cit varoval. Nechal jsem dalekohled na krku a připravil si kulovnici. A udělal jsem dobře. Jen jsem několikráte tiše pokročil, stalo se to.
Smrková mlazina byla čerstvě zelená a mladé jívy, které tu a tam rostly na mýtině, měly odřené kmínky. Srnec vytloukal paroží. Byl jsem zvědavý, jaké to letošní paroží bude mít. A tak, když uplynula první májová polovina, měl jsem už obeznaný jeho ochoz a vydal jsem se na první čekání. byl teplý májový podvečer a zapadající slunce bylo tak milé, že jsem ho hodnou chvíli se zaujetím pozoroval. Jeho ospalé paprsky ještě naposledy pohladily koruny starého smíšeného lesa a pak se uložilo za jeho tmavý hřeben. Na obloze nad korunami stromů, se objevila velká silueta tiše letícího ptáka. Zadíval jsem se dalekohledem a poznal jsem černého čápa. Vracel se opozdilec z luk a tiše letěl nad krajinou. Vrátil jsem pohled na paseku, ale srnec nikde. Když se zešeřilo, sestoupil jsem tiše po žebříku a opustil paseku. A tak se to opakovalo několikráte. Nezoufal jsem, ale přemýšlel, jak na něj.
Až jednou v neděli odpoledne jsem se vydal na šoulačku. Slunce už hřálo skoro jako v létě. Za smrkovou mlazinou byla malá mýtinka osazená čerstvě modřínem, chráněná od větru a prohřátá sluncem. Přišoulal jsem tiše s dobrým větrem co možná nejblíže a prohlédl jsem si ji celou dalekohledem. Uprostřed stál ostrůvek vysoké suché trávy. Potřeboval jsem ještě udělat několik kroků, abych prohlédl mýtinku i za ním. Ale lovecký cit varoval. Nechal jsem dalekohled na krku a připravil si kulovnici. A udělal jsem dobře. Jen jsem několikráte tiše pokročil, stalo se to.
Z travnatého ostrůvku vyrazil překvapený srnec, ale po několika skocích se zastavil. Na dalekohled nebyl čas, ani ho nebylo třeba. I když jsem srnce zahlédl jen několikrát, poznal jsem ho. Srnec bleskově poznal lovce, i když mě větřit nemohl. Znovu prudce vyrazil, ale to už jsem zahlédl přes kříž puškohledu. Několikrát mi v puškohledu poskočil a pak třeskl výstřel. Trochu jsem riskoval, ale ne zas tak mnoho. Srnec zmizel ve smrčí a doznívající ozvěna se rozplynula. Po chvíli jsem se vydal na nástřel a byl jsem spokojen. Kapičky barvy na suché trávě mě uklidnily. Po dvaceti krocích na kraji smrčiny ležel už zhaslý. Nemohl jsem se vynadívat na tu nádheru.
Šesterák, ale jaký. To se opravdu hned tak nevidí. Vysoké paroží kapitálního srnce, hluboké rýhování, perlení takové, že mnohým z perel nechybělo mnoho a mohly by být považovány za výsady. A ty velké srostlé růže. Vždycky, když se na tu trofej podívám mám stejné pocity jako tenkrát. Byly to neobyčejné zážitky.
#Srnec, Lovy srnčí zvěře, Srnec jako ze zlata, Myslivcův sen